Hútíové jako geopolitický hráč. Okolnosti konfliktu v tepně námořního obchodu

Ondřej Čížek

V rozhovoru přibližují afrikanista Jan Záhořík a geograf Jiří Preis složitou geopolitickou situaci Blízkého východu a motivace hútíských povstalců v Jemenu, kteří využili izraelského vpádu do Gazy k narušení důležité námořní obchodní trasy.

Politický a ekonomický dosah konfliktu v Rudém moři i Jemenu samém je globální, přestože viděno vojenskou optikou jde o konflikt lokální. Foto Mohammed Huwais, AFP

Útoky jemenských Hútíů, vojenské a politické skupiny zajdíjských šíitů, na lodě v Rudém moři otřásly světovým obchodem. Mnohé nákladní lodě se důležité námořní trase vyhýbají a vydávají se na dlouhou objížďku kolem mysu Dobré naděje. Útoky také prohloubily ekonomické problémy Egypta, který se potýká s propadem příjmů za tranzitní poplatky v Suezském průplavu.

V zájmu solidarity s Palestinci v Gaze je deklarovaným cílem Hútíů narušit námořní obchod s Izraelem a jeho podporovateli. Čelní představitelé jemenských povstalců prohlašují, že nedojde k zastavení žádné z operací, dokud neustane válka v Gaze a blokáda jejího území. Spojené státy v reakci na hútíské útoky zahájily vojenskou operaci Prosperity Guardian k zajištění bezpečné plavby v Rudém moři, do které se mimo jiné zapojila Velká Británie, Itálie, Německo, Kanada nebo Bahrajn.

Podle mnoha názorů nemusí ani teoretické příměří v Pásmu Gazy znamenat konec hútíských útoků. Hútíové získali otřesením mezinárodního obchodu v jednom z nejdůležitějších takzvaných škrtících bodů světovou pozornost.

S afrikanistou Janem Záhoříkem a geografem Jiřím Preisem, kteří působí na Západočeské univerzitě v Plzni, jsme se bavili o skutečných motivacích a ambicích Hútíů, ale vztazích s Íránem a Saúdskou Arábií, vlivu Číny v regionu a dopadech na budoucí vývoj v Jemenu.

Jemenu hrozí stejný osud jako Somálsku — nekonečný konflikt, způsobený částečně bezvládím, respektive dysfunkčními institucemi, které nemají suverenitu nad celým územím, a částečně způsobený partikulárními zájmy klanů a kmenů. Foto Mohammed Huwais, AFP

Nicholas W. Stephenson Smith, autor knihy Koloniální chaos na jihu Rudého moře, tvrdí v článku pro Foreign Policy, že chaos do Rudého moře přinesl už kolonialismus. Argumentuje, že v důsledku evropského kolonialismu se region rozčlenil na mozaiku vysoce militarizovaných, o protekci usilujících a vzájemně si konkurujících stáních celků.

Zároveň připomíná i nedávnou historii námořních konfliktů mezi Izraelem a Íránem nebo nekontrolovatelné pašování zbraní a drog. Současná vlna útoků hútíských ozbrojenců na kontejnerové lodě je podle něj „jen poslední kapitolou ze série problémů Rudého moře“. Jaký je váš pohled?

Jan Záhořík: Určitě bych nesvaloval vinu jen na kolonialismus. Důležitým faktorem, který stojí za tím, co se děje v širší oblasti Rudého moře včetně Perského zálivu a části Indického oceánu, je sunnitsko-šíitský spor. Ten reprezentuje zejména rivalita mezi Saúdskou Arábii a Íránem. Bezpečnému provozu v oblasti Rudého moře navíc nepomáhá ani nestabilita v Africkém rohu. Skutečná militarizace regionu se navíc odehrála až v posledních dekádách. Vinu na tom částečně nese dědictví studené války, zejména v Africkém rohu.

Samozřejmě, že z mezinárodního a geopolitického hlediska je oblast Rudého moře zcela zásadní, protože tudy proplouvá přes třicet tisíc lodí ročně. Vzhledem k tomu, že alternativou, jak se dostat z Asie do Evropy, je obeplout Afriku, je jasné, že pozornost mezinárodního společenství je do této oblasti o to více upřena, což bumerangovým efektem posiluje pnutí mezi jednotlivými aktéry. Jde o problém, který má zkrátka více historických a geopolitických vrstev.

Jiří Preis: Z Evropanů to byli první Portugalci, kteří se vstupem do Rudého moře vytvořili systém kontrolních bodů, pomocí něhož ovládali celý region. Stalo se to v období, kdy obepluli Afriku a dostali se do Indického oceánu, kde si vytvořili monopol na obchod. Tak vlastně nastartovali to, o čem Smith píše.

Vedle kolonialismu a rivality šíitů a sunnitů bych připomněl rovněž rivalitu mezi arabským světem a Izraelem. Z hlediska mezinárodního obchodu jde o velice důležitý aspekt. Cokoli Izrael, potažmo západní koalice, která deklaruje do určité míry Izraeli podporu, udělá, dále prohlubuje pnutí v regionu. Jde o výbušnou oblast, kde hrozí další zhoršení situace.

Zmínili jste pozornost, již zbytek světa soustředí do tohoto regionu, jako důležitý předpoklad současných akcí Hútíů. Veřejně deklarují, že chtějí pomocí útoků nastolit téma příměří v Gaze. Objevily se přitom zprávy, že přípravy na útoky měly probíhat už před 7. říjnem a následnou izraelskou intervencí v Gaze. Co je skutečným hlavním motivem hútíjských ůtoků?

Jan Záhořík: Myslím si, že Hútíové jsou typickým případem proxy jednotek, které jsou štědře sponzorovány z Íránu. Bez něho by pravděpodobně nevydrželi dosud relativně úspěšně vzdorovat silnějším a početnějším soupeřům z řad koalice tvořené Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty.

Hlavní rovina střetu se podle mě odehrává o regionálně mocenské postavení Íránu proti zmíněným sunnitským monarchiím. Samozřejmě, izraelská odveta v Gaze po 7. říjnu hútíským akcím dodala legitimizační moment, celkově ale zapadají jejich útoky do sunnitsko-šíitského soupeření. Víme, že Írán štědře zásobuje různé šíitské a také protiizraelské organizace v regionu.

Jiří Preis: Postoje proti Izraeli jsou u Hútíů i Íránu důležitým faktorem. Íránští političtí představitelé se nerozpakují mluvit o tom, že Izrael chtějí smazat z mapy — byla to častá slova například někdejšího prezidenta Ahmadínežáda.

Pak je tady ještě ale téma Západu — v rétorice Hútíů jde o zlý element podporující právě Izrael. Ve chvíli, kdy celý svět sleduje, co se děje v Gaze, staly se lodě západních společností vhodným terčem, na kterém mohou demonstrovat své požadavky ohledně podpory míru v Palestině. Přitom ale mají za cíl zaútočit na celý západní systém a ukázat, že relativně malá skupina z horských oblastí Jemenu se mu může postavit. Pro Západ je složité, jak reagovat.

Jan Záhořík: Já bych k tomu ještě dodal širší kontext. Útoky zapadají do toho, o čem se v posledních letech dost mluví: měnící se světový řád. Hútíské útoky můžeme číst jako součást měnícího se světového řádu, kde už Spojené státy nemají jednoznačně dominantní postavení na Blízkém východě, jako měli od války v Perském zálivu na počátku devadesátých let, kdy tam vybudovali vojenské základny v Kataru či Saúdské Arábii. Mocenské rozložení sil se mění. Útoky jsou testováním toho, kam až se dá zajít a kam až sahá americká moc v regionu.

V souvislosti s rostoucím globálním vlivem Číny se uvažuje o tom, jaký postoj zaujme Peking. Čína je sice závislá na mezinárodní námořní dopravě, ale zatím byla k vývoji v Rudém moři dost odměřená. Jak vnímáte roli Číny — s přihlédnutím k její zahraničně politické a ekonomické iniciativě Pás a stezka?

Jiří Preis: To je zajímavá otázka v kontextu toho, že v době, kdy začala Spojenými státy vedená operace Prosperity Guardian, spekulovalo se o možném zapojení Číny. Objevily se zprávy, že Američané s Číňany o tématu jednali. Navíc se opakovalo, že má Čína v Džibuti svoji první zámořskou námořní základnu. Peking usiluje o to, aby iniciativa Pás a stezka fungovala nejen v digitální, ale i v reálné podobě — a námořní doprava je pro ni stěžejní.

Ovšem představa, že by se udělal průlom a do západní koalice se zapojila i Čína, vycházela z několika proklamací v médiích, které například vlivný server Politico důrazně odmítl. Peking si drží postoj, že si svoji stále silnější mezinárodní pozici buduje po svém a rozhodně nebude chtít vojensky vstupovat do tohoto konfliktu.

Je to logické i v souvislosti s tím, že Čína zprostředkovala dohodu o obnovení vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií.

Jiří Preis: Přesně tak. A navíc hraje ještě roli, že Čína výrazně usilovala o vstup těchto zemí do mezinárodního uskupení BRICS. Nově zahrnuje právě Írán, Saúdskou Arábii, ale i Egypt, tedy země, které jsou do konfliktu v Rudém moři do určité míry zapojené. Pro Čínu je proto obtížné zaujmout jednoznačné stanovisko.

Jan Záhořík: Obecně vzato, působení Číny v řadě zemí Afriky nebo Blízkého východu je velkou otázkou. Když se podíváme na širší region, o kterém hovoříme, zahrnujícím třeba Súdán nebo Etiopii, tedy země, které jsou momentálně zmítané dlouhotrvajícími konflikty a kde má Čína obrovské množství investic, zůstává s podivem čínská politika neintervenování. V těch zemích se proinvestovaly miliardy dolarů a bylo by zvláštní, kdyby to nejvyšší patra čínské politiky vůbec nezajímalo.

Souhlasím ovšem s tím, že Číňané jsou teď v choulostivé situaci právě kvůli tomu, že se jim na straně jedné podařilo dostat k jednacímu stolu Írán a Saúdskou Arábii — což se Spojeným státům podařit ani nemohlo. Jakýmkoli intervencionalismem by však Čína narušila křehký systém, který se vlastně podobá tomu, co tvořili Portugalci v šestnáctém století. Číňané to v podstatě přetavují v modernější a sofistikovanější systém, směřující ke globálnímu ekonomickému propojení.

Je ale skutečně hádankou, co čínská politika stran současného konfliktu, kterou můžeme s nadsázkou označit jako „conspiracy of silence“, znamená.

Jak zaznělo už v souvislosti s čínskou vojenskou základnou v Džibuti, hovoříme o silně militarizované oblasti. Působí tu hned několik, ať už regionálních, nebo světových mocností. Spekuluje se proto také o tom, jestli může současná krize zažehnout širší konflikt.

Jan Záhořík: Chci věřit tomu, že ne. Proč říkám „chci věřit“? Protože nevíme, co se stane, pokud do prezidentského křesla znovu usedne Donald Trump. Víme, že minulá administrativa byla velmi radikálně protiíránská. Co se v případě jeho znovuzvolení může přihodit, však nevíme. Chci ale věřit, že širší konflikt nevznikne.

K vojenským základnám v Džibuti bych ještě doplnil, že zatímco například Američané, Italové, Španělé nebo Němci spolu komunikují a koordinují své kroky v širší oblasti Rudého moře, Číňané s nimi nikoli. Stojí izolovaně, maximálně jednou za čas dojde k oficiálnímu potřesení rukou, ale žádné sdílení informací nebo cokoliv, co by zadalo podnět k hlubší spolupráci, neexistuje. Skutečně to působí dojmem, že Čína si umí počkat, přemýšlí v kontextu staletí, a nikoli ve čtyřletém volebním období jako evropští politici. Tím možná odpovídám i na onu záhadu čínské mlčenlivosti a zdánlivého nezájmu o to, co se děje v zemích, kde rozšiřuje svůj vliv.

Jiří Preis: Doplnil bych ještě, že „horký“ válečný konflikt v dané oblasti není v ničím zájmu — ani arabských zemí, ani Íránu, ani Egypta nebo Turecka, které má ambice proniknout do Afrického rohu a Arabského moře. I zmíněná operace Prosperity Guardian je takové drobné oťukávání, útoky cílí přímo na továrny, kde Hútíové konstruují drony, které pak posílají útočit na lodě. Vlastně všechny strany opatrně našlapují.

Mimochodem, ve filmu Ridleyho Scotta Labyrint lží v hlavní roli s Leonardem DiCapriem je dobře popsáno, jak v tomto regionu každý hraje s každým — cokoli uděláte, se jako bumerang vrátí, nebo spustí domino efekt.

Už jsme zmínili, že Hútíové jsou proxy jednotka Íránu, který je podporuje. Analýza serveru Vox ale odlišuje Hútíe od ostatních proxy jednotek v tom, že jsou vůči Teheránu více autonomní. Na rozdíl například od Hizballáhu, který působí i jako libanonská politická strana, mají Hútíové v částech Jemenu, které ovládají, „absolutní kontrolu“ a „nikomu se nezodpovídají“. Jak moc nad nimi má Írán kontrolu?

Jan Záhořík: Těžko soudit, každopádně způsob, jakým se Írán snaží jakékoli šíitské elementy využívat ke svému prospěchu, je vlastně desetiletí trvající strategie. Pravdou je, že Hútíové jsou zocelení bojem, který vedou po generace. Jemen má bohužel dlouhou historii vnitřních konfliktů a je vlastně kmenově uspořádanou zemí. S trochou nadsázky se dá svým kmenově rozparcelovaným územím připodobnit k Afghánistánu. Neexistuje nějaká národní jednota nebo „nation building“ proces.

Jaký myslíte, že může mít napětí v Rudém moři dopad na konflikt v Jemenu? Oficiálně panuje příměří, ale hovoříme o jednom z nejhorších konfliktů současnosti s širokými dopady na místní obyvatelstvo. Podle odhadů během konfliktu zemřelo přes 377 tisíc lidí. Nehrozí obnovení horké fáze konfliktu přímo uvnitř Jemenu?

Jiří Preis: Soupeření Írán versus Saúdská Arábie bude trvat dál. Na druhou stranu je otázka, do jaké míry se obě strany budou chtít angažovat na relativně malém území Arabského poloostrova. Dnes pohledy z celého světa směřují do Gazy. Otřesné dopady konfliktu v Jemenu na běžné obyvatelstvo se naproti tomu bohužel do médií příliš nepropsalo.

Jemen je zapomenutý kout světa, kde není mnoho ropy, a i proto se mu nevěnovala přílišná pozornost. Naneštěstí kvůli tomu, že se oheň soupeření přelil jinam, snad nastane čas, kdy budou mít Jemenci klid od války a dostane se jim patřičné pomoci včetně humanitární. I když je možné, že i tentokrát zůstane pomoc jemenskému obyvatelstvu opět stranou zájmu.

Jan Záhořík: Jemenu hrozí stejný osud jako Somálsku — nekonečný konflikt, způsobený částečně bezvládím, respektive dysfunkčními institucemi, které nemají suverenitu nad celým územím, a částečně způsobený partikulárními zájmy klanů a kmenů. Myslím si, že jediný aktér, který má potenciál tento rozvrat zastavit, je Čína, protože jen ona má kapacitu sdružit dohromady dva nesmiřitelné rivaly — Írán a Saúdskou Arábii, od letošního roku členy BRICS, což je bezesporu důsledek čínského diplomatického úsilí.

Stručně řečeno, cesta k míru v Jemenu vede přes společný jednací stůl Íránu a Saúdské Arábie, u něhož si rozdělí své sféry vlivu — a takový stůl je podle všeho nyní schopna zprostředkovat jen Čína.

Nevede nakonec hútíské odvolávání se na Gazu a palestinskou věc k tomu, že Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty proti nim pozbývají ochotu zasahovat, což jim zase umožňuje upevnit své pozice uvnitř Jemenu?

Jiří Preis: Ano. Ještě je důležité zmínit Egypt, který by měl teoreticky usilovat o co nejrychlejší deeskalaci, protože konfliktem ekonomicky krvácí nejvíc. Suezský průplav představuje asi deset až dvanáct procent egyptského HDP a je obrovským zdrojem západních deviz.

Egypt se nepřipojil k operaci Prosperity Guardian a zůstává v pozadí, protože si nechtěl příliš rozházet křehké vztahy, které má na jedné straně s arabskými sousedy a na druhé s Íránem.

Jan Záhořík: To dobře ilustruje, že dosah konfliktu je globální, přestože viděno vojenskou optikou jde o konflikt lokální. Vzhledem k napjatým a kontroverzním vztahům mezi aktéry, ať už to je Saúdská Arábie versus Írán, Čína versus Spojené státy, Západ versus Rusko — a konflikt Izrael versus Hamás —, bude velmi těžké rozmotat vzájemné uzly a zmírnění napětí a zlepšení sociální situace běžných obyvatel bude trvat velmi dlouho.

Diskuse
PK
June 26, 2024 v 15.05

Nechce se mi skoro věřit svým očím, že zde vyšel tento článek o blízkém východu, neobsahující neustálé nasazování psí hlavy Izraeli a zdůrazňování, že za všechno může právě on.

Ovšem jedna vlaštovka jaro nedělá, to si taky řekněme otevřeně.