Stalo se, co čekal jen málokdo: mocné a tradičně znepřátelené středovýchodní diktatury Saúdská Arábie a Írán o víkendu ohlásily posun k normalizaci vzájemných vztahů. Učinily tak po sedmi letech od přerušení veškerého styku, a to za zprostředkování Číny. Polotajná jednání byla dovršena 11. března přímo v Pekingu.

Podle shody takřka všech expertů na dané téma může jít o přelomovou událost a první krok do nové mezinárodněpolitické reality pro region i pro svět. Druhým dechem se ovšem dodává, že jde o možnost, a nikoli o hotovou věc, jak by se mohlo zdát z některých titulků.

Írán a Saúdská Arábie přerušily styky konkrétně 3. ledna 2016, a to z iniciativy saúdské strany. Oficiálním popudem byl tehdy útok davu rozzuřených Íránců na saúdskou ambasádu v Teheránu, v rámci něhož část komplexu vyhořela. Dav měla rozzuřit saúdská poprava šíitského klerika s protirežimními názory známého jako Šajch Nimr, která se konala den před útokem — tedy alespoň podle oficiální verze íránského režimu.

Kontext zhoršení vztahů až na úroveň uzavření ambasád se přitom formoval už v dřívějších letech — v důsledku saúdské intervence v Jemenu, kde íránský režim protežuje vládu Hútíů, kvůli střetu zájmů obou zemí v Sýrii, kvůli saúdské podpoře protiíránským sankcím, po dílčích útocích íránských dronů na saúdská těžební zařízení a tak dále.

Írán se snažil postupně vztahy obnovit, a to nejprve za pomoci iráckého prostřednictví. Párkrát probleskly zprávy, že dohoda je na spadnutí — dle jedné populární konspirační teorie ji přechodně zmařil už atentát Američanů na generála Sulejmáního v roce 2020. Nyní však tedy dohodu zprostředkovali Číňané.

Co se změní hned a co perspektivně

Oficiálně se toho zatím zase až tolik nedohodlo: obě země znovu otevřou své ambasády a začnou opět plnit ekonomické, diplomatické a kulturní dohody, jež měly uzavřeny dříve. Také se obě zavázaly respektovat suverenitu druhého a „nevstupovat vzájemně do vnitřních záležitostí“.

Perspektivně se ovšem může změnit ledacos. V regionu se může rozpadnout stará protiíránská koalice, kterou vybudovaly Spojené státy; může vzít za své — a dnes je pravděpodobnější, že skutečně vezme — i nová přísnější koalice, kterou budoval v poslední době Izrael.

Shoda je na tom, co získá z normalizace Írán — další uvolnění vlastní izolace, vítanou zprávu v čase rozsáhlé vnitřní krize a velkých protestů plus perspektivně partnera pro politiku vysokých cen ropy a plynu.

U Saúdské Arábie je prognóza složitější. Rijád se snaží už několik let o samostatnější a sebevědomější politiku, než je jeho tradiční kurz — ten se dá v zásadě shrnout jako „podpora všeho, co dělají USA“. Skutečný vládce království, princ Mohammed bin Salman, by zároveň rád do roku 2030 rozjel celkovou transformaci průmyslové základny země. Na tu potřebuje obrovské peníze.

Saúdské kývnutí na posun k normalizaci vztahů s Íránem může být tedy snahou zvýšit svou cenu v amerických či izraelských plánech — proslýchá se, že bin Salmanovi jde vedle investic o nové zbraně a pomoc s jaderným programem. Také může jít ale o opravdový začátek nové orientace, kde hrají ústřední roli investice čínské. Anebo může jít o kombinaci obojího.

Na každý pád by měla dohoda přinést dílčí deeskalaci v oblastech, kde se íránské a saúdské zájmy přímo střetávaly, to jest v Libanonu, v Iráku a v Jemenu. V Jemenu nebude tato deeskalace znamenat rovnou mír. V konfliktu je i mnoho jiných zájmů. Ale například útoky na saúdské území by ustat mohly, stejně jako ostřelování proíránských sil saúdskými raketami.

Pozice USA a nástup Číny

Největší nelibost nad uzavřením dohody dal zatím najevo izraelský premiér Netanjahu. Právě on se totiž nechal před krátkou dobou slyšet, že přišel čas na konečné vyřešení íránské jaderné hrozby. Bez saúdské pomoci půjde však jakýkoliv z možných plánů složitěji.

Spojené státy reagovaly zatím jen neutrálně s tím, že „jakákoliv deeskalace v regionu je vítána“. Potenciálně největší ránu může přitom utrpět jejich pozice.

Jak připomíná analytik Clifford Coonan, doposud to byly právě USA, kdo podobné dohody zprostředkovával. Ve vztahu k některým zemím, jako je právě Írán, však jako prostředník objektivně sloužit nemohou. Čína má naopak v mnoha regionech čistě neutrální pověst, podpořenou navíc perspektivou investic.

Další analytik Daniel Gerlach zase upozorňuje na rýsující se možnost platit ze strany Arábie za exportované suroviny do Číny v jüanech namísto dosavadních amerických dolarů. Uváží-li se, že Čína sytí dovozem z Perského zálivu třetinu svých energetických potřeb, jednalo by se o ohromný posun a opět v neprospěch USA — prestižně, ale i čistě ekonomicky.

Expertní panel Al-Džazíry nicméně varuje opět před unáhlenými závěry — Čína zde mohla být vedena prostě tím, že má nainvestováno jak v Saúdské Arábii, tak v Íránu, a chce v oblasti jednoduše klid. Více z dohody nakonec vůbec vzejít nemusí.

Zároveň jde ale v současné konstelaci o první čínský diplomatický veleúspěch daného typu. Bude-li Čína chtít, může podobně převzít iniciativu i třeba při jednáních o íránském jaderném programu. Anebo vtáhnout obě země například do Šanghajské organizace pro spolupráci. Vedle ekonomické supervelmoci bychom pak měli co dočinění i se supervelmocí politickou se vším všudy.