Před čtyřiatřiceti lety se v čínských městech odehrály masivní protesty požadující demokratizaci politického systému, svobodu slova, právo zakládat nezávislé odborové organizace a další občanské svobody. Jedním z leitmotivů protestního hnutí byl odpor proti korupci a zneužívání pravomocí příslušníky aparátu komunistické strany, endemickému problému leninského politického systému založeného na vedoucí úloze strany. Ten byl importován do Číny roku 1949 po vítězství komunistických vojsk v občanské válce ve jménu budování lepšího a spravedlivějšího společenského řádu a dodnes je zakotven v Čínské ústavě.

Protestní hnutí, původně organizované studenty elitních pekingských škol od dubna roku 1989, se rozšířilo do dalších měst a v závěrečné fázi získalo masivní podporu obyvatelstva. Do dějin toto hnutí nicméně vešlo pod názvem událostí, které znamenaly konec nadějím, a to jako „masakr na náměstí Tchien-an-men“.

V čínském jazyce, který dává přednost označení klíčových dějinných událostí datem, kdy se odehrály, se o masakru hovoří jako o 4. 6. (liou-s‘). To z uvedených čísel učinilo citlivá slova cenzurovaná na internetu.

Zatímco čínská média o událostech jara a počátku léta 1989 setrvale mlčí, na západě bylo výročí dlouho připomínáno až do doby, kdy ho zastínily další dramatické události světového dění. Šok ze zásahu armády, včetně těžké techniky, proti neozbrojeným civilistům, byl v USA a v Evropě zpočátku tak veliký, že západní vlády také uvalily na obchod s Čínou sankce, postupně odbourávané po vstupu ČLR do Světové obchodní organizace v prosinci 2001; embargo na vývoz vojenské techniky ovšem platí dodnes.

Podrobně o hnutí v širších historických souvislostech, včetně rozhovorů s přímými účastníky a klíčovými postavami, pojednává tříhodinový dokument amerických sinologů z roku 1995 s názvem Gate of Heavenly Peace, dnes s trochou štěstí volně dostupný na internetu. Doporučuji shlédnout zejména těm, kdo si v nedávno vydaných Dějinách ČLR v nakladatelství Lidové noviny od autorského kolektivu z Univerzity Palackého v Olomouci mohli přečíst, že masakr vlastně nebyl, jen „pekingské události“, že čínští studenti nechápali, co je to demokracie, a protesty prý podněcovala britská tajná služba MI6.

Hongkong

Řada účastníků protestů našla azyl v Hongkongu, který v roce 1989 byl ještě britskou kolonií. Hongkong Číně byl roku 1997 předán s podmínkou, že zde zůstane zachován nezávislý právní řád a občanské svobody, jaké v ČLR neexistují. Bylo to ukotveno i v mezinárodní smlouvě mezi ČLR a Velkou Británií.

Zpočátku komunistické vedení ČLR mezinárodní smlouvu respektovalo, jistě i proto, že po potlačení protestu v roce 1989 byla Čína v defenzívě. V Honkongu se pravidelně až do roku 2020 konaly vigilie připomínající památku obětí ze 4. června 1989.

Vzniklo zde také muzeum studentského hnutí. A na půdě Hongkongské univerzity byla na památku obětí vztyčena socha od dánského umělce Jense Galschiøta s názvem Sloup hanby.

Nicméně poté, co bez ohledu na mezinárodní záruky, Peking 30. května 2020 přijal nový zákon o státní bezpečnosti, muselo být muzeum zavřeno, organizátoři pravidelných vzpomínkových shromáždění začali být kriminalizování a socha byla uklizena do depozitáře. V květnu letošního roku sochu zabavila policie, údajně jako důkaz při vyšetřování protistátní činnosti.

Čína

Události na jaře 1989, kdy mírumilovné lidové protesty požadující reformu politického systému a občanské svobody rozdrtila armáda, otřásly legitimitou politické moci v Čínské lidové republice vystavěnou na mýtu „osvobození“ lidových mas z pod jha kapitalismu, imperialismu a kolonialismu. Otřesena byla i role armády, která v oficiálním příběhu dějin ČLR stojí pevně a neochvějně na straně lidu, jemuž přinesla kýžené a všemi vytoužené osvobození.

Armáda je v Čínské lidové republice vedle oficiální ideologie a vedoucí úlohy strany základním pilířem čínského státu. Nedávno se o tom ostatně přesvědčil čínský komik, když si v jednom ze svých žertů lehkovážně vypůjčil armádní heslo.

Vedení KS Číny, vědomo si svého vratkého postavení v očích veřejnosti, po první vlně represí rozpoutaných na konci roku 1989 zaujalo postoj, jako by k událostem z jara 1989 nikdy nedošlo. Někdejší generální tajemník KS Číny Čao C‘-jang, který byl nakloněný politickým reformám a dialogu s veřejností a který nesouhlasil se zásahem armády, zůstal až do konce života v domácím vězení a svoje spisy mohl publikovat pouze v tehdy ještě nenormalizovaném Hongkongu.

Oficiální místa o událostech mlčí. Pokud se je někdo pokusí veřejně připomenout, dostane se do hledáčku represivního aparátu, pokud rovnou není odsouzen za podvracení republiky.

Přesto se v Číně každý rok najdou pamětníci, kteří se snaží oběti masakru připomenout. Pozoruhodný přístup zvolili roku 2017 čtyři obchodníci s alkoholem z města Čcheng-tu, když jako vzpomínku na protesty vyrobili speciální lahve pálenky opatřené etiketou s ikonickým obrázkem muže stojícího 5. června 1989 ráno před kolonou tanků na třídě Čchang-an v Pekingu.

Dříve než vyprodali zásoby, o které prý byl mezi zákazníky živý zájem, však byli identifikováni, dopadeni a podle zákona potrestáni. Se stále důkladněji propracovanými metodami kontroly internetu se vzpomínka na oběti z jara 1989 stává čím dál tím obtížnější.