↗

Čínské hnutí roku 1989 připomíná, že po svobodě touží všichni lidé na celém světě. A také, že výsledek revoluce, která u nás ukončila komunistický režim, nebyl samozřejmý. Foto DW

Demonstrace na jaře 1989 v Pekingu a dalších městech Čínské lidové republiky završily deset let poměrně otevřených diskuzí o úskalích politického systému založeného na vládě komunistické strany a také uzavřely první dekádu hospodářských reforem započatých po Kulturní revoluci. O deset let dříve, na přelomu let 1978 a 1979 v Číně proběhlo hnutí Zdi demokracie, během kterého Wej Ťing-šeng uveřejnil manifest s názvem Pátá modernizace požadující demokratickou proměnu politického systému. Hnutí bylo potlačeno, jeho představitelé pozatýkáni a odsouzeni za podvracení státní moci. Nejvyšší trest, patnáct let těžkého žaláře, dostal právě Wej Ťing-šeng.

Názory demokratických aktivistů poprvé veřejně vyslovované v krátkém období tohoto „Pekingského jara“, jehož někteří představitelé se odvolávali na socialismus s lidskou tváří československého jara 1968, byly exemplárně potrestané. Dál se však o nich diskutovalo v soukromí, mezi řádky literárních děl, v symbolické zkratce ve filmu a stále častěji v polooficiálních odborných debatách a také v „salónech demokracie“ na půdě univerzit a za účasti význačných intelektuálů. Požadavky na svobodu slova a politické reformy zaznívaly také během studentských demonstrací menšího rozsahu ve druhé polovině 80. let.

Protesty za svobodu politickým vězňům

Na počátku roku 1989 propagátor demokracie astrofyzik Fang Li-č´ poslal dopis Teng Siao-pchingovi jako nejvyšší autoritě v komunistické straně s prosbou o propuštění politických vězňů. Fang Li-č´ jmenovitě uvedl Wej Ťing-šenga a ve svém apelu se odvolával na blížící se významná výročí toho roku: založení Čínské lidové republiky v roce 1949 a Hnutí 4. května 1919 považované za symbolický počátek čínské modernizace. Fang Li-č´ také uvedl dvousté výročí Francouzské revoluce a vyzvedl její hodnoty „volnosti, rovnosti a bratrství a lidských práv“, které označil za „všeobecně respektované po celém světě“.

Krátce po tomto dopise a nezávisle na něm básník Pej Tao s přáteli adresovali podobnou výzvu nejvyššímu vedení komunistické strany. Podepsalo ji několik desítek významných čínských intelektuálů, včetně básnířky Ping Sin a dalších představitelů čínské kultury meziválečného období. K dopisu se také připojili signatáři v zahraničí. Následně se objevily ještě dva podobné dopisy, jeden z nich adresovaný čínskému parlamentu.

Do té doby v Čínské lidové republice nevídané výzvy k propuštění politických vězňů a vyzvednutí hodnot demokracie a lidských práv umožnila relativně liberální atmosféra té doby. Diskuse o politických reformách probíhaly dokonce uvnitř komunistické strany a s myšlenkami politického uvolnění sympatizoval Chu Jao-pang, do roku 1987 generální tajemník strany.

Uvnitř stranických struktur však existovala silná konzervativní opozice proti jakýmkoliv reformám, „buržoazní liberalizaci“ a „duchovnímu znečištění“, která se opírala o autoritu Teng Siao-pchinga. Konzervativci dosáhli toho, že Chu Jao-pang byl ze své nejvyšší funkce sesazen. Debaty o demokracii to však neumlčelo a Chu získal značnou popularitu mezi studenty.

Veřejnost vnímala tento krok jako nespravedlnost, a když 15. dubna Chu Jao-pang nečekaně zemřel, jeho smrt vyvolala spontánní projevy soustrasti. 17. dubna na náměstí dorazila první skupina studentů s věnci a transparenty, které umístili na Pomník hrdinů čínského lidu představující symbolické centrum Číny a jejích aspirací stát se moderním, svobodným a spravedlivým státem.

V následujících padesáti dnech se rozvinulo protestní hnutí, které zpočátku vedli studenti, ale postupně se k nim začali přidávat lidé různých profesí a společenského postavení. Výrazně se zapojili učitelé a vědci, novináři, umělci. Mladý dělník Chan Tung-fang s přáteli založil nezávislé odbory. Protesty se rozšířily i do dalších velkých měst a během května se staly celočínskou záležitostí.

Hlavním požadavkem demonstrantů byl dialog s vedením komunistické strany o zahájení politických reforem. S tím úzce souvisel požadavek svobody slova, právo zakládat nezávislé společenské organizace, ale také protesty proti korupci a sociální nespravedlnosti jako důsledku protržních reforem, z nichž nejvíc profitovali straničtí funkcionáři.

Názory účastníků a průběh protestů, které vyvrcholily brutálním zásahem armády, podrobně představuje dvoudílný dokumentární film Gate of Heavenly Peace dostupný na YouTube (https://www.youtube.com/watch?v=1Gtt2JxmQtg). Étos protestů dokonale zachycuje slavná fotografie „tankmana“, neznámého muže, který se den poté, co v ulicích Pekingu armáda podporovaná tanky střílela po lidech, v rozhořčení postavil do cesty koloně tanků.

Ohlasy v Československu

Sdělovací prostředky socialistického Československa o událostech jara 1989 neinformovaly. První zpráva se objevila až den po krvavém potlačení protestů, kdy začalo probíhat zatýkaní studentských vůdců. Tehdy se u nás objevila zpráva, že v Číně byl zažehnán pokus o kontrarevoluci. Ačkoliv Čínská lidová republika oficiálně od roztržky se Sovětským svazem v roce 1959 patřila mezi naše nepřátele, v této věci jí českoslovenští soudruzi vyjádřili podporu.

Probíhající protesty jsme sledovali prostřednictvím zahraničního vysílání a občas se někomu z nás dostal do ruky zahraniční tisk, nebo jsme se dokonce setkali s někým, kdo v Pekingu osobně byl a nadšeně vyprávěl o úžasné atmosféře mezi demonstranty, kteří si užívali do té doby nepoznaného pocitu svobody. Nikdo netušil, jak demonstrace skončí, a zpočátku jsme záviděli Číňanům, že ve statisících zaplnili hlavní pekingské náměstí a nebojácně požadují dialog s vládou.

Protestům a jejich požadavkům jsme dobře rozuměli, stejně jako Číňané jsme toužili po občanských svobodách a demokracii. Poslední samizdatová Revolver revue č. 13 zařadila v létě 1989 blok o událostech v Číně během protestů a po nich. Náš „Tchien-an-men“, se šťastným koncem, přišel na podzim 1989, kdy v Číně pokračovalo zatýkání a nastupovala normalizace „s čínskými rysy“, která trvá dodnes.