Srovnáme-li koronavirové „skóre“ zemí celého světa, Africký kontinent se bude jevit v nejlepší situaci. Mnozí si proto kladou otázku, jak je možné, že světadíl, který je s Čínou propojen víc než kterýkoli jiný, zůstává pandemie prozatím víceméně ušetřen.

Jenže Afrika ve skutečnosti ušetřena není a ani nebude. Na vině ovšem není blízký vztah s Čínou — ten jí paradoxně může v boji s pandemií pomoci. 

Čína je v Africe největším investorem a jejím blízkým obchodním partnerem, na kontinentu dokonce žije nezanedbatelná čínská diaspora. O rozšíření viru do Afriky z Číny se tak mluvilo jako o nevyhnutelném. Ve skutečnosti se ovšem ukazuje, že většina nahlášených případů v Africe je „importem“ z Evropy a Spojených států. Jediným státem, kde lze v současnosti výskyt viru prokazatelně spojit s čínskou přítomností, zůstává Somálsko. 

Peking se chválí, že nízký počet zdrojů nákazy z Číny souvisí s jeho schopností zavádět přísná opatření a omezit tak její „vývoz“. Takzvaný preventivní protokol, který Čína zavedla začátkem března nařizuje, že nikdo nesmí vycestovat do zahraničí, aniž by před tím získal doklad o tom, že není nakažen. 

Takové opatření zní jako logický důvod toho, proč Afrika navzdory očekáváním neeviduje vysoké počty nakažených. Jenže reálně je nutné pracovat i s daleko horším scénářem: řada nemocných zřejmě nebyla otestována a celkový rozsah rozšíření koronaviru na kontinentě tak může být daleko větší, než uvádí oficiální statistiky. 

Tomu nahrává jak netransparentnost afrických vlád a omezená svoboda médií v řadě států, tak laxnost v zavádění preventivních opatření. Tím vším přichází Afrika o šanci využít ve svůj prospěch informace o šíření choroby z míst, které již mají s pandemií zkušenosti.  

Zažili jsme ebolu a choleru, co může být horšího?

Daleko dramatičtějšímu scénáři šíření nemoci nasvědčuje hned několik skutečností. Tou hlavní je nedostupnost a nízká kvalita lékařské péče. Řada Afričanů si ji nemůže dovolit a zejména chudá majorita bude zkrátka odsouzena k samoléčbě. Výzvou je také nedostupnost čisté vody a hygienických prostředků v chudinských čtvrtích — právě v nich by se nákaza šířila nejrychleji. 

Zásadní roli ve zmírnění šíření nákazy má hrát izolace a sociální odstup. Jak ale zavádět karanténu v zemích, kde prakticky neexistuje možnost pracovat z domova? A kde ani domov není bezpečným útočištěm, neboť se v něm o jedinou místnost dělí několik lidí? Nemluvě o tom, že se místní po městech přepravují přeplněnými minibusy, do nichž přepravci běžně nacpou dvakrát více lidí, než je jejich kapacita. 

Osobní prostor a odstup jsou v Africe synonymem luxusu a žádat ho po všech znamená nezanedbatelnou část lidí připravit o obživu bez vidiny alespoň elementární podpory ze strany státu.