Srovnáme-li koronavirové „skóre“ zemí celého světa, Africký kontinent se bude jevit v nejlepší situaci. Mnozí si proto kladou otázku, jak je možné, že světadíl, který je s Čínou propojen víc než kterýkoli jiný, zůstává pandemie prozatím víceméně ušetřen.

Jenže Afrika ve skutečnosti ušetřena není a ani nebude. Na vině ovšem není blízký vztah s Čínou — ten jí paradoxně může v boji s pandemií pomoci. 

Čína je v Africe největším investorem a jejím blízkým obchodním partnerem, na kontinentu dokonce žije nezanedbatelná čínská diaspora. O rozšíření viru do Afriky z Číny se tak mluvilo jako o nevyhnutelném. Ve skutečnosti se ovšem ukazuje, že většina nahlášených případů v Africe je „importem“ z Evropy a Spojených států. Jediným státem, kde lze v současnosti výskyt viru prokazatelně spojit s čínskou přítomností, zůstává Somálsko. 

Peking se chválí, že nízký počet zdrojů nákazy z Číny souvisí s jeho schopností zavádět přísná opatření a omezit tak její „vývoz“. Takzvaný preventivní protokol, který Čína zavedla začátkem března nařizuje, že nikdo nesmí vycestovat do zahraničí, aniž by před tím získal doklad o tom, že není nakažen. 

Takové opatření zní jako logický důvod toho, proč Afrika navzdory očekáváním neeviduje vysoké počty nakažených. Jenže reálně je nutné pracovat i s daleko horším scénářem: řada nemocných zřejmě nebyla otestována a celkový rozsah rozšíření koronaviru na kontinentě tak může být daleko větší, než uvádí oficiální statistiky. 

Tomu nahrává jak netransparentnost afrických vlád a omezená svoboda médií v řadě států, tak laxnost v zavádění preventivních opatření. Tím vším přichází Afrika o šanci využít ve svůj prospěch informace o šíření choroby z míst, které již mají s pandemií zkušenosti.  

Zažili jsme ebolu a choleru, co může být horšího?

Daleko dramatičtějšímu scénáři šíření nemoci nasvědčuje hned několik skutečností. Tou hlavní je nedostupnost a nízká kvalita lékařské péče. Řada Afričanů si ji nemůže dovolit a zejména chudá majorita bude zkrátka odsouzena k samoléčbě. Výzvou je také nedostupnost čisté vody a hygienických prostředků v chudinských čtvrtích — právě v nich by se nákaza šířila nejrychleji. 

Zásadní roli ve zmírnění šíření nákazy má hrát izolace a sociální odstup. Jak ale zavádět karanténu v zemích, kde prakticky neexistuje možnost pracovat z domova? A kde ani domov není bezpečným útočištěm, neboť se v něm o jedinou místnost dělí několik lidí? Nemluvě o tom, že se místní po městech přepravují přeplněnými minibusy, do nichž přepravci běžně nacpou dvakrát více lidí, než je jejich kapacita. 

Osobní prostor a odstup jsou v Africe synonymem luxusu a žádat ho po všech znamená nezanedbatelnou část lidí připravit o obživu bez vidiny alespoň elementární podpory ze strany státu.  

Častým argumentem je, že africké státy mají ve zvládání epidemií výhodu na základě zkušeností s nemocemi typu Ebola. Částečně tomu tak je: státy západní a střední Afriky mají vybudované zdravotnické infrastruktury z dob epidemie, která je v minulosti zasáhla. Státy jako Sierra Leone nečekaly na to, až se virus v zemi objeví, a začaly okamžitě zavádět restriktivní opatření — na rozdíl od řady dalších afrických zemí.

Zkušenost s epidemií ovšem nemusí být vždy ku prospěchu. Sama žiji v Zambii, která ještě přednedávnem zápasila s epidemií cholery. V hlavním městě Lusaka je od té doby možnost umýt si před každým vchodem do většího obchodu ruce, nyní vláda nabízí i dezinfekci. 

V reakci na první případy koronaviru sice zdejší vláda zavřela školy a univerzity, zakázala větší akce, omezila otevírací dobu řady podniku a uzavřela některá letiště. Ovšem otevřené zůstaly třeba knihovny na univerzitách. Proč? 

Slovy udivených zaměstnanců, „protože knihovna byla přece otevřená i během epidemie cholery, tak proč ji zavírat kvůli nějakému viru?“. Rozhodnutí vlády zavřít veškeré vzdělávací instituce rozporovala i některá média s argumentem, že je přece „příliš brzo na to zavírat školy, neboť cholera byla daleko smrtelnější nemoc“.  

Nebezpečné zlehčování? Zřejmě ano, ale současně si je třeba uvědomit, že obyvatelé států jako Zambie jsou zkrátka zvyklí čelit jiným problémům než západní svět. Zambie, jakožto obvyklá destinace uprchlíků ze sousední, ebolou zasažené, Demokratické republiky Kongo, musela ještě nedávno řešit závažnější hrozbu, než jakou představuje koronavirus. Stěží tak lze místním vyčítat prvotní nedbalost, kterou se již nyní snaží napravovat.

Řada obyvatel afrických států, Zambii nevyjímaje, navíc stále nemá příliš povědomí o tom, co vir způsobuje a jak se před ním chránit. Svou roli v tom sehrávají nejen vlády, ale také šíření dezinformací.

Koronavirus je často vnímán jako „chřipka z Číny“ — jakási cizí a vzdálená nemoc, která se většiny Afričanů nedotkne, protože zasahuje hlavně bílé obyvatelstvo. Když se v Zambii objevily první případy nákazy, běžnou reakcí byla otázka „A byl to běloch, nebo černoch?“. Dále panuje všeobecné přesvědčení, že nebezpečí nehrozí, neboť šíření nemoci zastaví horké africké klima — to je přitom nadále předmětem vědecké debaty. 

Čínský režim v roli samaritána

Navzdory určité xenofobii vůči čínským občanům a Asiatům obecně, se z kontinentu čím dál více ozývají hlasy obdivující akceschopnost čínského režimu a vyjadřující vděčnost za jeho pomoc. Postupně se zapomíná na to, kde pandemie propukla a hlavně, jakou roli sehrála v šíření viru prvotní (ne)reakce a zamlčování problému ze strany čínské vlády. 

Obrovská snaha Pekingu změnit narativ o koronaviru je úspěšná také díky masivní státní propagandě a enormnímu vlivu Číny na lokální média.

Čína má navíc s bojem s nemocemi v Africe velké zkušenosti. Dlouhodobě financuje výstavbu nemocnic, poskytuje odborníky, školení pro místní personál a financuje výzkumné aktivity pro boj s malárií. Toto angažmá Číně umožňuje vylepšovat svoji reputaci, ale představuje i možnost, jak získat zkušenosti v boji proti nejrůznějším chorobám, které může potenciálně uplatnit i na domácí půdě. 

Její pomoc se ukázala jako klíčová zejména mezi roky 2014 a 2016, kdy v západní Africe pomáhala likvidovat epidemii Eboly. Šlo o první velkou čínskou zahraniční humanitární kampaň, za niž tehdy sklidila nemalé uznání. Boj s koronavirem bude druhou a tentokrát navíc Čína bude hrát sólo.

Číně se podařilo z koronavirové epidemie rychle oklepat a z příjemce pomoci v boji proti viru se stává jejím hlavním dodavatelem. Jde ostatně o podobnou strategii, jakou čínský režim uplatňuje vůči České republice. Ovšem v Africe bude její role o to zásadnější, neboť zde v roli samaritána prakticky nemá konkurenci. 

Evropské země mají momentálně svých starostí dost a ochota Spojených států poskytnou postiženým státům v Africe pomoc je zatím jen velmi omezená a nekoncepční. USA se v regionu tradičně soustředí na kritiku Číny, ta ovšem spolu s rostoucími hmatatelnými kroky Pekingu a masivní distribucí čínské pomoci vyznívá stále více do prázdna.

Čínská vláda již začala do Afriky posílat zdravotnický personál se zkušenostmi s tamějším bojem proti koronaviru, které má předat místním zdravotníkům. Do Demokratické republiky Kongo poslala 66 tun zdravotnického materiálu, který byl původně určen k boji proti ebole, ale nyní je distribuován s cílem eliminovat koronavirus.  

Do pomoci Čína angažovala také soukromý sektor. Jack Ma, zakladatel čínské společnosti Alibaba, se již zavázal, že pomůže všem africkým státům a svůj slib zatím dodržuje. Na kontinent tak právě nyní přesouvá milióny kusů preventivního vybavení a návodů, jak bojovat s virem. To vše je samozřejmě doprovázeno masivní propagací na sociálních sítích a v médiích.

Začíná být zřejmé, že africkým vládám pomůže z pomalu ale jistě rostoucí krize v podstatě pouze Čína. Na straně druhé si ovšem vlády začínají uvědomovat, jaká rizika jim ze závislosti na Pekingu, jakožto hlavním obchodním partneru a investoru, hrozí. 

Předpovědi pro ekonomický vývoj v regionu jsou katastrofické. Africké státy, jejichž křehké ekonomiky jsou již tak závislé na dovozu velkého množství výrobků z Číny a vývozu nezpracovaných surovin, se obávají, že přijdou o většinu ekonomického progresu, kterého dosáhly v poslední dekádě. 

Propad obchodní výměny nutí africké ekonomiky hledat cesty, jak krizi zmírnit. Z Ugandy se tak v současnosti ozývají hlasy o nutnosti zaměřit se na lokální výrobu a lokální trhy v Africe a nahradit tak dovoz z Číny a Evropy. V Keni zase hledají možnosti, jak zajistit dezinfekci čínského zboží. 

Nejnověji pak etiopský ministr Abiy poprosil věřitele, aby africkým státům odpustili jejich dluhy s ohledem na stav ekonomik v regionu a poskytli humanitární pomoc pro jejich rozpočty. Jestli se k takovému kroku odhodlají především západní věřitelé, zůstává kvůli vysokému zadlužení afrických vlád vůči Pekingu otázkou. 

Současná krize navíc odhaluje i slabiny v čínské infrastruktuře a lze předpokládat, že řada finančně náročných iniciativ pod novou hedvábnou stezkou se bude pozastavovat, ba rušit. Projekty jsou zcela závislé na dodávkách materiálů z Číny i na čínském managementu, který je tradičně řídí. Jak hluboko krize Afriku bude záviset na tom, jak rychle se nyní Čína a její výroba z koronaviru zotaví. 

Ovšem bez ohledu na to, kde a za jakých okolností pandemie začala, Peking v Africe svoji pozici upevní a posílí svoji roli spasitele. Nikdo jiný se této úlohy prozatím nezhostí. 

Pro africké státy je ovšem pandemie také šancí přemýšlet do budoucna nad tím, jaké výhody mu vlastně úzká provázanost s čínským režimem přináší.