Rok a půl trvala jednání ghanské vlády se zástupci Číny a společnosti Sinohydro Corporation o prodeji pěti procent z bauxitových rezerv státu. Čína má za ně investovat do rozvoje ghanské infrastruktury dvě miliardy dolarů a Sinohydro Corporation tyto investice realizovat.

Rovněž rok a půl se přitom formovala i kritika dohody, která není hrozbou jen pro fiskální kondici státu, ale i pro prales, ve kterém se ložiska bauxitu nacházejí. Obsáhlý dokument lze tak dnes analyzovat jak v celkovém kontextu, tak s charakteristikou potenciálních důsledků.

Dohoda uzavřená mezi Akkrou a Pekingem není na první pohled v africkém kontextu něčím neobvyklým. Podobná smlouva byla podepsána v roce 2017 s Guineou, a to dokonce v hodnotě dvaceti miliard dolarů v půjčkách vyplácených po dobu dvaceti let. Také v guineijském případě šlo o bauxit.

Z předchozích letech lze zmínit dohody s Demokratickou republikou Kongo, Konžskou republikou a Angolou. Ostatně právě po posledně jmenovaném státu je celý způsob výměny nerostných surovin za infrastrukturu pojmenován — „Angola model“ —, když s ní Čína již počátkem nového tisíciletí uzavřela miliardové smlouvy týkající se těžby ropy.

I současná dohoda s Ghanou je často označována jako manifestace kontroverzního financování na způsob Angoly. Jenže při bližším zkoumání lze narazit na odlišnosti, které mohou představovat inovativní cestu financování infrastruktury v rozvojových státech. Četná úskalí takových půjček nicméně zůstávají stále podobná.

Kontroverzní zkušenosti s Čínou a specifika nové dohody

Ghana samotná má předchozí zkušenosti s výměnnými obchody s Pekingem, ty jsou ale samy vysoce kontroverzní a dobře indikují možné potíže. Mezi významné projekty patří přehrada Bui, která je dodnes v Ghaně vnímána jako úspěšná ukázka čínsko-ghanské spolupráce, protože pomohla zemi řešit rostoucí poptávku po elektřině a zmírnit energetickou krizi. Přehrada stála více jak 600 milionů dolarů a byla splácena produkcí kakaových bobů.

Další projekty v hodnotě přes deset miliard dolarů ale ukázaly limity spolupráce a úskalí, která jdou ruku v ruce s dohodou o výměně surovin za infrastrukturu. Když Ghana v po novém tisíciletí objevila ropu, Čína projevila zájem o její dodávky výměnou za realizaci nákladných a rozsáhlých projektů v zemi. Jenže mezi tím cena komodity na světových trzích klesla, na základě čehož Čína očekávala výrazné navýšení dodávek. S tím ovšem ghanská strana nesouhlasila, a Čína tak v roce 2014 projekty zrušila.

Příslušné jednání Pekingu je zároveň spojováno s jeho kritickou reakcí na deportaci čínských ilegálních těžařů z Ghany téhož roku.

Vztahy mezi státy tyto zkušenosti na nějakou dobu ochladily, ale ne natolik, aby se Ghana znovu neobrátila na Čínu v otázce nových miliardových půjček. Za pět procent svého bauxitu Ghana dostane železnice, silnice, nové mosty, nemocnice i elektrifikaci rurálních oblastí, to vše v hodnotě dvou miliard dolarů. Projekty bude tradičně realizovat čínská firma, v tomto případě státem vlastněná Sinohydro Corporation, která již dříve stavěla v Ghaně zmíněnou přehradu Bui.

Na ghanské straně pak bude, aby vytěžila bauxit a postavila rafinérii, kde se bude dále před exportem zpracovávat. Zároveň se předpokládá, že těžba bauxitu, a tedy splácení půjčky, bude trvat dvanáct let.

Zásadní a inovativní rozdíl oproti předchozím výměnným obchodům spočívá v tom, že vytěžený bauxit nebude exportován do Číny, ale bude prodáván na světovém trhu a ze zisků z prodeje budou spláceny projekty čínské firmy. Ghana by tak měla mít více kontroly na svými nerostnými surovinami, a mohla by se tak teoreticky vyvarovat zmíněnému scénáři z roku 2014 nebo ještě dříve z Angoly, kterou navýšení exportu ropy do Číny po propadu cen stálo stabilitu ekonomiky a vedlo k obrovské inflaci.

Jenže i přes takovouto inovaci současný model splátek s sebou nese velká rizika.

Hrozby fiskální i environmentální

V Ghaně i mimo ni byla již od počátku smlouva kritizována kvůli malé transparentnosti, což je u dohod s Čínou tradiční problém, a také kvůli hrozbě, kterou představuje pro již tak vysoký ghanský dluh — dnes 63 procent HDP státu. Ten za vlády současného prezidenta Akofo-Addy narostl jen od roku 2017 o deset miliard dolarů.

Ostatně svůj dluh ještě nedávno Ghana nezvládala splácet a v roce 2015 byla nucena požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond, který ji zachránil před finančním kolapsem. MMF a další finanční instituce se po takové zkušenosti v souvislosti s novou obrovskou půjčkou obávají, že se podobná situace může opakovat. Růst ghanské ekonomiky navíc zpomaluje, a tak se schopnost splácet půjčky bude odvíjet do značné míry od stability cen bauxitu na mezinárodním trhu.

Pochyby navíc vyvolává i sama schopnost vlády zajistit těžbu a rafinaci dostatečného množství nerostu jen prostřednictvím ghanské společnosti, bez přizvání zahraničních investorů. Jejich participace je totiž zatím nevyjasněná a dále nahrává spekulacím o schopnosti státu dluh splácet.

Současné analýzy naznačují, že Ghana samotná nemá na vybudování a provoz rafinérie kapacity, a odhaduje se, že bude muset požádat Čínu o další půjčku, aby se těžba vůbec dala do chodu v potřebném rozsahu. V důsledku je tak pravděpodobné, že bude potřeba zvýšit i množství vytěženého bauxitu. Bez dalších financí a investic bude Ghana schopna plnit jen zhruba dvacet procent z očekávaných každoročních dodávek nerostu.

Kritika těžby se týká i jejích předpokládaných negativních environmentálních dopadů na unikátní ekosystém pralesu Atewa na jihovýchodě Ghany. A v souvislosti s tím vyvstává další obava z kontaminace pitné vody, neboť bauxit bude těžen v blízkosti zdrojů zásobujících až pět milionů obyvatel ve třech regionech Ghany, včetně hlavního města Akkry.

Obavy a rozhořčení v tomto ohledu nevyjádřili jen místní obyvatelé, aktivisté, politická opozice a média, ale i Světová banka. Ta investovala v minulosti do zachování pralesa několik milionů dolarů s cílem redukovat tempo odlesňování Ghany. S budoucí rozsáhlou těžební aktivitou může vyjít tato dotace na prázdno.

Vláda kritiku odmítá s tvrzením, že benefity půjčky jsou pro Ghanu daleko větší než možné hrozby z ní plynoucí. Zároveň pak poukazuje na zmíněný projekt přehrady Bui, nejen proto, že se jedná o případ, který právě Sinohydro dříve úspěšně realizovala, ale i proto, že zde stát dokázal zajistit, aby environmentální dopady na okolní prostředí a komunity byly co nejmenší. Stejný úkol čeká vládu znovu u těžby bauxitu.

Bez alternativy a před volbami

Jak už naznačeno výše, dohoda byl přes veškerou kritiku nakonec podepsána. Loni listopadu přitom uvolnila čínská strana první část financí v hodnotě 649 milionů dolarů na stavbu nových silnic.

Důvod ghanského zájmu o další půjčky je jednoduchý — Ghana, stejně jako celá řada dalších rozvojových států, nemá alternativu; zároveň čelí infrastrukturálnímu deficitu v hodnotě desítek miliard dolarů. Akkra se nemohla obrátit jinam než na Peking. Podobnou půjčku na tak rozsáhlé iniciativy není snadné získat a pokud se přece jen poštěstí, její vyjednávání zahrnuje celou řadu dalších účastníků a byrokratických překážek, které ve výsledku realizaci výrazně protahují.

Takový scénář se ukazuje v současnosti například v Keni. Zde se Francie a Spojené státy snaží konkurovat čínským projektům vlastními iniciativami. Jenže jejich projekty se prodražují, komplikují a protahují, a to kvůli nátlakům na jejich transparentnost, jíž podrývá velké množství sporů mezi početnými aktéry, kteří je realizují. Projekty jsou tak v současnosti na pokraji zrušení.

Čína v tomto ohledu sice nabízí mizernou transparentnost a s ní spojené potenciální problémy, jaké opět můžeme pozorovat právě v Keni, jenže ta současně znamená i obrovskou rychlost v realizaci infrastruktury.

Ani alternativy navrhované environmentálními aktivisty nenabízejí strategii, která by zajistila alternativní zdroje financí v takovém množství a tak rychle, jak je potřeba. Plány na rozvoj ekoturismu, který bude generovat podobné zisky jako těžba bauxitu, a prales tedy zachrání, jsou naprosto nereálné. Stejně tak návrhy na lepší fiskální a protikorupční politiku státu, která by ve výsledku zřejmě dokázala vygenerovat dost financí, jsou opět příliš zdlouhavé a vyžadují hodně politické vůle a spolupráce, aby došlo k jejich implementaci a vymáhání.

Podobně je sice možné, aby Ghana bauxit vytěžila, prodala jej na mezinárodním trhu a až poté za zisk realizovala nákladné projekty, ale taková cesta by trvala dlouho. Příliš dlouho na urgentní infrastrukturální potřeby státu, jehož populace rapidně roste, a s tím i poptávka po odpovídající infrastruktuře, investicích, pracovních místech i rozvoji služeb. Vláda současně argumentuje, že bauxit by se v budoucnu stejně vytěžil, a tedy nezáleží na tom, jestli se tak stane dnes, kdy je navíc v sázce ekonomická prosperita státu a společnosti, nebo až někdy později.

Nakonec nabízená čínská rychlost je součástí politického kalkulu současné administrativy, jelikož v následujícím roce čekají Ghanu prezidentské volby, v nichž se Akufo-Addo bude snažit obhájit svůj post. V této souvislosti se úspěšné projekty v infrastruktuře počítají vysoko a stávají se součástí výčtu položek, které si vláda může připsat mezi své úspěchy. Opět se nesetkáváme s ničím neobvyklým. V Senegalu i díky čínským velkolepým projektům, obhájil prezidentské křeslo Macky Sall. V Demokratické republice Kongo pak v minulosti bývalý prezident Joseph Kabila rovněž spoléhal na znovuzvolení i s pomocí infrastruktury dodané Čínou.

Samotný Akufo-Addo navíc do voleb v roce 2016 vstupoval s heslem „Ghana bez rozvojové pomoci“ a „Továrna v každém okrese“. Jeho snaha dostat Ghanu ze závislosti na rozvojové asistenci a současně ji industrializovat však zemi stále více vede ke spolupráci s Čínou. Miliardové půjčky Pekingu sice skutečně nelze klasifikovat jako rozvojovou pomoc, ale zároveň jejich bezprecedentní půjčování Ghanu ke kýžené nezávislosti na cizích financích rozhodně nedovede. Vláda tak jednu závislost vyměňuje za další, jen ji označuje jinak.