Koncem srpna přijal ghanský prezident Akufo-Addo zákon, který zpřísňuje postihy pro každého, kdo se podílí na nelegální těžbě zlata. Dovršil tak kriminalizaci a marginalizaci až pěti milionů obyvatel, kteří se činnosti účastní, ať již přímo nebo nepřímo, a pro které je často jediným způsobem, jak se dostat ze začarovaného kruhu chudoby.

Těžba zlata v Ghaně má dlouhou tradici sahající až do sedmého století a vždy byla důležitou součástí místní ekonomiky, ostatně ne náhodou neslo území současné Ghany, ještě jako britská kolonie, název Zlaté pobřeží. Po dlouhou dobu byla těžba provozována jak velkými, státem vlastněnými, společnostmi, tak představovala součást obživy pro značnou část venkovského obyvatelstva. Ghanská vláda po desetiletí tento druh obživy, lidově nazývaného „galamsey“ (z anglického „gather them and sell“ neboli „posbírej je a prodej — pozn. DR), v podstatě ignorovala a neprojevovala zájem jej regulovat.

Takový přístup se částečně změnil v roce 1989. Ghana, stejně jako řada dalších rozvojových států v této době, pod nátlakem na zavádění neoliberálních reforem, přijala zákon, který na jednu stranu otevřel sektor pro zahraniční těžařské společnosti, na druhou stranu začal vyžadovat, ve snaze zachytit zisky v sektoru, aby malé těžařské společnosti získávaly pro svoji činnost povolení.

Většina drobných zlatokopů se takto ocitla v ilegálním postavení, ať již kvůli neinformovanosti, nebo v důsledku složitého a drahého procesu získávání licence k těžbě. I přes tento ilegální status jejich počet v průběhu let nadále rostl a z odhadovaných 170 tisíc v 90. letech se vyšplhal na milion přímo zapojených ilegálních zlatokopů v roce 2012. Zároveň se předpokládá, že až další čtyři miliony obyvatel na této činnosti závisí, jedná se jak o příbuzné těžařů, tak o drobné podnikatele, kteří poskytují různé služby (ubytování, transport, prodej potravin) a takto profitují ze zisků z galamsey.

Faktory za nárůstem počtu ilegálních těžařů

Současný rozsáhlý výzkum těžby zlata v Ghaně tento nárůst ilegálních zlatokopů přičítá hned několika faktorům. Jedním z nich je příchod velkých zahraničních společností do sektoru, kterým ghanská vláda vytyčila rozsáhlá území těžby s nejbohatšími ložisky zlata. Nešetrná politika takto vyhnala z farem a domovů řadu Ghaňanů, kteří následně ve snaze uživit sebe a své příbuzné začali pracovat jako ilegální zlatokopové.

Dalším důvodem je nárůst obyvatelstva a obrovská nezaměstnanost mezi mladými. Nejvíce do těžby zapojeným segmentem jsou v tomto ohledu mladí lidé bez vzdělání, kteří jsou ve formálním sektoru jen těžko uplatnitelní. Nicméně, současné výzkumy ukazují, že není výjimkou participace středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaných jedinců, kteří po dokončení školy nemohou najít práci a zároveň potřebují splácet dluhy za školné.

Činnosti v ilegálních dolech se pak účastní i děti, pro které se jedná o přivýdělek, ze kterého nejen přispívají do rodinného rozpočtu, ale mohou takto pokrýt i školní poplatky. Socioekonomické faktory hrají tedy v otázce zapojení obyvatel do galamsey největší roli.

Dalším důležitým faktorem stojícím za nárůstem ilegálních zlatokopů se pak stalo zapojení cizinců do těžby zlata, a to zejména Číňanů. Byť je těžba malého rozsahu zákonem povolena jen pro ghanské obyvatele, lze od roku 2006 zaznamenat nárůst přítomnosti čínských horníků, kteří z Číny přinášejí mimo jiné i ekologicky nešetrné metody těžby zlata.

Čínská účast nicméně zavedla takové techniky, které těžbu zefektivňují a tím narůstají i zisky z ní. Toto zahraniční angažmá spolu s rostoucími cenami zlata na světových trzích k ilegální těžbě přilákalo další desetitisíce jedinců hledajících obživu.

S nárůstem čínského podílu na ilegální těžbě vzrůstalo i veřejné pobouření z jejích ekologických a zdravotních dopadů. V roce 2013 ghanská média začala upozorňovat na přítomnost cizinců a vyzývat vládu k jejich deportaci.

To tehdejší prezident Mahama skutečně udělal a přes čtyři tisíce z odhadovaných padesáti tisíc do galamsey zapojených Číňanů skutečně deportoval. Ve státě, kde je korupce v podstatě zdrojem obživy a kde se ghanská vláda snaží udržovat dobré vztahy Čínou, jakožto důležitým partnerem v plnění rozvojových plánů vlády, vojenská akce v roce 2013 vedla pouze k deportaci těch, kteří si nemohli dovolit podplácet vojáky, policii a politiky.

Důsledkem vojenské akce bylo ale i to, že se začala hledat povrchní řešení (deportace, vojenské a policejní zátahy) namísto takových, která by se dotýkala podstaty problému. Tradiční zdroj obživy se pomalu stal problematikou, která se týká cizího angažmá. Kriminalizace celého sektoru a drobných zlatokopů vyvrcholilo v roce 2017 rozsáhlou mediální kampaní. A trvá v podstatě dodnes.

Mediální kampaň, kriminalizace a vojenské zásahy

V roce 2017 se na sociálních sítích začaly objevovat příspěvky Ghaňanů, kteří poukazovali na rozsáhlou ekologickou degradaci a znečištění řek v regionech s rozšířeným galamsey. Zároveň se začalo čím dál hlasitěji ozývat volání po řešení přírodní katastrofy vládou.¨

Příspěvků v sociálních sítích se následně chopilo rádio Citi FM a největší noviny v zemi, Daily Graphic, které vytvořily mediální koalici a pod hashtagem #StopGalamsey začaly dennodenně přinášet rozsáhlé reportáže z míst poškozených těžbou. Poukazovaly na ekologické i zdravotní dopady těžby, jak škodí zasaženým komunitám i zemědělské produkci.

Zároveň začaly intenzivně vyzývat vládu, aby jednala. A tehdy čerstvě zvolený prezident Akufo-Addo skutečně velmi rychle jednal, a to stejně jako jeho předchůdce Mahama — kriminalizací, zákazem dokonce i legální těžby malého rozsahu (tu tvoří patnáct procent zlatokopů) a rozsáhlou vojenskou operací, která v srpnu 2017 nahnala do západních regionů státu vojáky, kteří začali zatýkat nelegální těžaře, ničit a zabavovat jejich majetek.

Mediální pokrytí těchto vojenských akcí podporovalo kroky prezidenta a vlády, nekriticky je chválilo a vyzývalo k setrvání v boji. Vláda pak na oplátku vychvalovala roli médií v mobilizaci podpory, a jejich plnění role hlídacího psa v demokratické společnosti.

Noviny Daily Graphic v průběhu více jak dvou let trvající #StopGalamsey kampaně přinášely reportáže, které volaly po dalším zatýkání a přísnějších postizích pro zlatokopy. Stejně tak odsuzovaly operátory galamsey jako kriminálníky, kteří se snaží rychle zbohatnout na úkor společnosti. Stupňující se rétorika je označovala za neobčany, satany, devianty, rakovinu národa, či dokonce otrokáře, kteří kradou bohatství země.

Noviny selhaly v tom, že nezvládly poukázat na příčiny problému. Za dobu dvou let kampaně nevyšly prakticky žádné rozhovory s ilegálními zlatokopy a zmínky o možných socioekonomických příčinách těžby jsou v reportážích jen druhotné nebo nejčastěji nejsou uváděny vůbec.

Stejně tak jsou těžaři opět často vyobrazováni jako cizinci, zejména Číňané. Konkrétní příběhy těžařů se objevují nejčastěji jako vyobrazení čínského občana, který přijel krást ghanské bohatství. Taková prezentace je pak mimořádně zavádějící, neboť za první půl rok vojenské akce bylo zatčeno na tisíc zlatokopů. Číňanů mezi nimi bylo dvanáct.

Problematická role státu

Jak již bylo zmíněno, stát dlouhou dobu sektor těžby zanedbával a takřka nereguloval. Pozornost místo toho věnoval předcházení si velkých zahraničních těžařských společností. Vláda tak nebyla schopna a ochotna reformovat složitý proces získávání licencí, který trvá (v případě neuplácení) neúnosně dlouhou dobu a je pro Ghaňany drahý. Stejně tak nedokázala sektor modernizovat a zavést nové techniky těžby.

Tuto poptávku a vakuum pak nepřekvapivě vyplnila právě čínská přítomnost v sektoru, která poskytla to, co měl dávno poskytnout stát. Stát také neposkytl školení, která by předcházela jak ekologickým škodám, tak zdravotním problémům zlatokopů i dotčených komunit. Ty pramení z neznalosti při manipulaci se rtutí a kyanidem, které se při těžbě hojně používají.

Pro větší angažmá státu by bylo nutné sektor nejprve formalizovat a uznat jeho význam v boji proti nezaměstnanosti a chudobě, jako to udělala řada jiných vlád v rozvojových státech, a jak to doporučují mezinárodní organizace jako OSN a Africká unie. To současná vláda neučinila. Jejími prvními kroky po volbách bylo vyhození všech, kdo se galamsey zastávali.

Na jednu stranu tu tedy máme oficiální nepřítomnost státu, ovšem na straně druhé se stát dlouhodobě v těžbě neoficiálně angažuje. Řada úředníku, policistů, členů armády i politiků je součástí mimořádně lukrativního byznysu, který generuje až třetinu zisku z celostátní produkce zlata.

Řada Číňanů si za úplatky opatřila falešné povolení k těžbě, a to i přesto, že nejsou občany státu. Při vojenské nebo policejní konfrontaci se pak mnoho cizinců i místních provozovatelů nelegálních dolů dokázalo vyhnout stíhání a deportaci i díky kontaktům v nejvyšších politických kruzích a na imigračním úřadě.

Pokrytecká role státu je pak viditelná zejména v období voleb, kdy kandidáti shání voličskou i finanční podporu na kampaň a předhánějí se ve slibech o formalizaci sektoru. Tu sliboval i Mahama v roce 2012 i Akufo-Addo v roce 2016, kdy se vyhraňoval vůči vojenským krokům svého předchůdce a kdy zdůrazňoval, že za jeho vlády se to rozhodně nestane.

Pár měsíců po těchto slibech na počátku volebního období se jeho postoj obrátil o 180 stupňů. Právě během tradiční předvolební soutěže o hlasy je pokrytectví státu nejkřiklavější. O to tvrději pak vláda proti galamsey zasahuje, aby veřejnosti ukázala, že nová vláda boj proti těžbě myslí skutečně vážně a snaží se svou dvojroli všemožně skrýt.

Byť se tvář mediální kampaně časem přece jen mírně proměnila a média i vláda začaly alespoň částečně uznávat socioekonomický rozměr problému a potřebu hledat alternativní zaměstnání, jakožto jeho řešení, konkrétní kroky a změna jsou v nedohlednu. Jak je zjevné z posledního vývoje v otázce galamsey, Akufo-Addo nadále preferuje kriminalizaci. A vyslyšel dokonce volání médií po zpřísnění trestu za ilegální těžbu, takže z pokuty se stalo patnáct až pětadvacet let vězení.

Média při kriminalizaci, militarizaci a démonizaci galamsey nezpochybnitelně selhala. Nejen že nerozeznala příčiny problému, ale otevřela cestu vládě k přijetí povrchních a brutálních řešení skrze represi převážně těch nejchudších v zemi. Role médií a jejich propojení s vládou vrhá nedobré světlo nejen na Ghanu, jakožto na stát s tradičně nejsvobodnějším tiskem v Africe, ale i na demokratické zřízení, na které je Ghana tolik hrdá.