Jmenuje se Cletus Nelson Nwadike a už skoro tři desetiletí žije mezi dvěma světy. Dvaačtyřicetiletý básník se narodil ve městě Ejule v Nigérii ve stejném roce, kdy v nejlidnatější africké zemi vypukl pogrom proti příslušníkům kmene Igbo. Podle některých šlo přímo o genocidu — o cílenou likvidaci kmene, k němuž náležel i sám Cletus.

V prvních čtyřech letech jeho života padly masakrům a navazující občanské válce za oběť dva až tři miliony lidí, jedna čtvrtina celého etnika. Útlak nikdy úplně neustal ani v průběhu Cletusova mládí, i když už neměl podobu masového vraždění. Ale jak sám říká, napětí bylo doslova „cítit ve vzduchu“.

„Situace se uklidnila jenom na oko,“ popisuje. „Každou chvíli propuklo násilí znovu. V takovém prostředí nebylo možné vést normální život.“

V roce 1990 se jako tolik jiných rozhodl odejít — a zvolil si netradiční cíl. Jako obdivovatel Gorbačovových reforem chtěl totiž zamířit do SSSR. K vlastnímu překvapení ale skončil na opačném břehu Baltského moře. „Nastoupil jsem v Polsku na špatnou loď,“ přiznává dnes se smíchem.

Jak se ukázalo, bylo to docela příjemné pochybení. Místo v rozpadajícím se Sovětském svazu a rodícím se Rusku divokých 90. let dostal Cletus možnost vystudovat tvůrčí fotografii na univerzitě Linköpingu a především seznámit se s jazykem, který se pro jeho dnešní kariéru stal osudným.

Najít ten správný jazyk

Když se Cletus omylem vylodil ve Švédsku, ovládal tři jazyky — kromě rodných jazyků igbo a hausa samozřejmě angličtinu, tedy úřední jazyk neuvěřitelně fragmentované Nigérie (v zemi je na pět set různých jazyků). Jako skoro každý spisovatel tvrdí, že odjakživa toužil vyprávět příběhy. Jenže vždycky jej trápila otázka: jakým prostředkem? Kmenovými jazyky psát neuměl a angličtina pro něj měla koloniální pachuť.

Kýženým prostředkem se pro Cletuse stala švédština. K řeči mnohými považovanou za nepřekonatelně komplikovanou si našel cestu zcela přirozeně, když se zamiloval do knihovnice a s její pomocí do švédských autorů. „Na stůl se mi dostali takoví spisovatelé, jako Pär Lagerkvist, Harry Martinson... Četl jsem je dokola znovu a znovu. S láskou je všechno jednodušší.“

Jinými slovy, Cletus si švédštinu zvolil nejenom jako praktický nástroj, jenž přistěhovalcům otevírá dveře úřadů a srdce starousedlíků, ale jako nástroj touhy „komunikovat s vnějším světem“. Tedy toho, co podle něj každého autora nutká psát a co mu po nocích nedávalo spát.

„Jako by mě hluboko uvnitř spaloval plamen,“ popisuje. „Když se pak pustíš do čtení všech těch neuvěřitelných spisovatelů, je to ještě horší. Ten plamen pořád hoří, mluví k tobě, říká ti: ‚Podívej se, tohle všechno napsali a ty nic. Přitom máš tolik co vyprávět!‘ Jednoho dne ti nezbývá než se zavřít do pokoje a psát.“

A Cletus psal. Svoji první básnickou sbírku En kort svart dikt („Krátká černá báseň“) ve švédštině vydal v roce 1998, v následujících letech mu vyšly další čtyři. A k tomu knížka pro děti Elefanten i spegeln („Slon v zrcadle“; 2007), oživená ilustrátorkou a spisovatelkou Annelie Johanssonovou.

Umění vyhnout se konfrontaci

Švédsko dalo Cletusovi ještě víc než tvůrčí jazyk, kterým se mohl svobodně vyjádřit. Zásadně ovlivnilo způsob myšlení člověka vyrůstajícího v atmosféře neustálého rizika násilí. „Od začátku jsem cítil, že Švédsko je země, která se snaží vyhnout konfliktu,“ říká. „Lidé se nepouští do konfrontace, když spolu nesouhlasí. A to je pro někoho s mojí zkušeností něco krásného. Přijít do země, která se na vás nepokouší vyvíjet nějaký tlak, ale naopak rozvíjet váš potenciál.“

Zosobněním Švédska je pro Cletuse premiér Olof Palme a jeho humanistické postoje — od odporu vůči válce ve Vietnamu, až právě po přijímání uprchlíků ze zemí pod vládou diktátorů a ničených krvavým vyjádřením nepochopení mezi jednotlivými etniky, náboženstvími nebo společenskými třídami. „Švédsko ve světě pomohlo obrovskému množství pronásledovaných lidí, je to neuvěřitelné,“ připomíná s obdivem.

Samozřejmě si je dobře vědom toho, že Švédsko není rájem na zemi a trápí jej řada problémů včetně vzrůstajících obav z imigrace. Cletus se obává „výbuchu pravicového extremismu“ na politické scéně. Tvrdošíjně ale odmítá, že by za vzestupem krajní pravice mohlo být právě švédské „zamlčování“ různících se postojů.

„Každý má stejné právo nahlas mluvit o svých názorech jako si je nechat pro sebe,“ tvrdí přesvědčeně. „Žijeme v mimořádně křehkém, napjatém světě. Proto si musíme dávat pozor na to, co říkáme. Dvakrát přemýšlet, než řekneme něco, co by mohlo někomu ublížit.“

Ostatně jak zdůrazňuje, v každodenním životě žádnou změnu nepociťuje a ani v dnešní napjaté situaci mu lidé nedávají najevo, že by do Švédska jako imigrant nepatřil. Což považuje za nedoceňovaný úspěch — vždyť „doma“ mohl být snadno cílem fyzických útoků už jen kvůli své kmenové příslušnosti, o kritických názorech nemluvě.

Zodpovědnost k domovu

K tomu, aby Cletus začal psát poezii, ho jako tolik jiných inspirovala láska. „První příběh, který si dokážu vybavit, byl o dívce jménem Amaka z mojí vesnice. Ve škole jsem seděl úplně vzadu a Amaka seděla přede mnou, celá v červeném a s rudou mašlí ve vlasech. A já se na ni díval a představoval si, co by se stalo, kdyby se otočila a usmála se na mě.“

Nigerijská zkušenost války a švédská zkušenost míru však Cletusovu tvorbu nevyhnutelně posunuly jiným směrem, jak je patrné v tématech jeho básnických sbírek a ostatně i fotografií, jimž rovněž věnuje podstatnou část své tvůrčí činnosti a získal za ně řadu ocenění. „Můžeš buď psát o tom, co cítíš, nebo o tom co znáš. Čím jsem starší, tím víc píšu o tom, co znám,“ vysvětluje Cletus s tím, že láska musela ustoupit do pozadí.