Jmenuje se Cletus Nelson Nwadike a už skoro tři desetiletí žije mezi dvěma světy. Dvaačtyřicetiletý básník se narodil ve městě Ejule v Nigérii ve stejném roce, kdy v nejlidnatější africké zemi vypukl pogrom proti příslušníkům kmene Igbo. Podle některých šlo přímo o genocidu — o cílenou likvidaci kmene, k němuž náležel i sám Cletus.

V prvních čtyřech letech jeho života padly masakrům a navazující občanské válce za oběť dva až tři miliony lidí, jedna čtvrtina celého etnika. Útlak nikdy úplně neustal ani v průběhu Cletusova mládí, i když už neměl podobu masového vraždění. Ale jak sám říká, napětí bylo doslova „cítit ve vzduchu“.

„Situace se uklidnila jenom na oko,“ popisuje. „Každou chvíli propuklo násilí znovu. V takovém prostředí nebylo možné vést normální život.“

V roce 1990 se jako tolik jiných rozhodl odejít — a zvolil si netradiční cíl. Jako obdivovatel Gorbačovových reforem chtěl totiž zamířit do SSSR. K vlastnímu překvapení ale skončil na opačném břehu Baltského moře. „Nastoupil jsem v Polsku na špatnou loď,“ přiznává dnes se smíchem.

Jak se ukázalo, bylo to docela příjemné pochybení. Místo v rozpadajícím se Sovětském svazu a rodícím se Rusku divokých 90. let dostal Cletus možnost vystudovat tvůrčí fotografii na univerzitě Linköpingu a především seznámit se s jazykem, který se pro jeho dnešní kariéru stal osudným.

Najít ten správný jazyk

Když se Cletus omylem vylodil ve Švédsku, ovládal tři jazyky — kromě rodných jazyků igbo a hausa samozřejmě angličtinu, tedy úřední jazyk neuvěřitelně fragmentované Nigérie (v zemi je na pět set různých jazyků). Jako skoro každý spisovatel tvrdí, že odjakživa toužil vyprávět příběhy. Jenže vždycky jej trápila otázka: jakým prostředkem? Kmenovými jazyky psát neuměl a angličtina pro něj měla koloniální pachuť.

Kýženým prostředkem se pro Cletuse stala švédština. K řeči mnohými považovanou za nepřekonatelně komplikovanou si našel cestu zcela přirozeně, když se zamiloval do knihovnice a s její pomocí do švédských autorů. „Na stůl se mi dostali takoví spisovatelé, jako Pär Lagerkvist, Harry Martinson... Četl jsem je dokola znovu a znovu. S láskou je všechno jednodušší.“

Jinými slovy, Cletus si švédštinu zvolil nejenom jako praktický nástroj, jenž přistěhovalcům otevírá dveře úřadů a srdce starousedlíků, ale jako nástroj touhy „komunikovat s vnějším světem“. Tedy toho, co podle něj každého autora nutká psát a co mu po nocích nedávalo spát.