Těžko si představit člověka, který by méně odpovídal dnešním politickým trendům, než byl nedávno zesnulý Kofi Annan. První Afričan v čele Organizace spojených národů (1997-2006) proslul neotřesitelnou vírou v kompromis a dosažení dohody bez použití zbraní. Ačkoli se dnes, v době nekonečných konfliktů v Jemenu a Sýrii a stupňujících se fašizujících tendencí v různých částech světa, tomuto přístupu mnozí vysmívají, nedá se tvrdit, že by byl úplně bez úspěchu.

Byl to právě Annan, který v roce 1999 dokázal ukončit krvavou indonéskou okupaci a pomohl Východní Timor dovést k nezávislosti. Nejen portugalští diplomaté tehdy takový výsledek považovali za čiré blouznění srovnatelné s vyřešením izraelsko-palestinského konfliktu. Nikoli však Kofi Annan. A byl to právě on, kdo v roce 2008 skoncoval s povolebním násilím v Keni, které si vyžádalo na tisícovku obětí a nesmiřitelně rozdělilo společnost.

V obou těchto zemích, kde je dodnes považován za národního hrdinu a jsou po něm pojmenované některé hlavní ulice ve velkých městech, dokázal najít řešení zdánlivě neřešitelného konfliktu právě proto, že odmítal akceptovat jeho neřešitelnost. Annanovým receptem na úspěch byl vždy dialog: dialog často nekonečný a beznadějný, snadno se zadrhávající na osobních animozitách a přebujelém egu.

Annanovi dlouholetí spolupracovníci popisují, že právě tím on nikdy netrpěl - zdálo se, že necítí ponížení, když jeho partneři opakovaně porušují své slovo. Prostě se vrátil k jednacímu stolu a zkusil najít jiný způsob, jak nepřátele přesvědčit, že se pro ně kompromis vyplatí.

Nedokonalý systém

Ani v případě rozeného diplomata jako Kofi Annan to neznamenalo popření faktu, že v čase krize někdy jednání nestačí. Zejména když šlo o akutní ohrožení lidských životů, byl připraven podpořit limitovaný vojenský zásah. Ale pouze za předpokladu, že proběhne za předem jasně stanovených mantinelů a především na základě mandátu mezinárodního společenství.

Dobře si přitom uvědomoval systémové vady organizace, kterou na nejvyšší úrovni reprezentoval. Nedělal si iluze o stálých členech Rady bezpečnosti, kteří svého veta pravidelně zneužívali k zablokování pro ně nepříjemných témat a jako nástroj proti svým geopolitickým soupeřům. Považoval to ale pořád za lepší variantu, než byly jednostranné demonstrace síly jednotlivých mocností ve své sféře zájmu.

OSN samotnou se pak snažil formovat sice jako prostředníka, ale ne jako pozorovatele bez názoru. Organizace měla podle něj reprezentovat základní a univerzální hodnoty lidského společenství. Zasadil se ostatně o vznik instituce, jež měla flagrantní porušování těchto hodnot trestat: v roce 1999 pod jeho dohledem vznikl Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu.

Jak v tuto dobu shrnul v textu pro deník The Guardian: „Žádná vláda nemá právo schovávat se za národní suverenitou, aby porušovala lidská práva nebo základní svobody svých obyvatel. Ať už člověk patří k menšině nebo většině, jeho lidská práva a základní svobody jsou posvátné.“

Velké prohry

Při pohledu na některé klíčové momenty z Annanova veřejného působení je snadné jeho vizi fungování světového společenství shodit ze stolu jako naivní. Přes úspěchy v některých dílčích bitvách svou válku proti jednostranné agresi prohrál - a prohrál ji opravdu na celé čáře.

Znovu a znovu byl svědkem okamžiků, kdy se jeho organizace proměnila v pouhého pozorovatele tragédie, protože dodržování deklarovaných hodnot neodpovídalo zájmům klíčových velmocí nebo je v tu chvíli jednoduše nezajímaly. Ještě v roli zástupce generálního tajemníka zažil Annan tragédie v Bosně a Rwandě, kde se před očima bezbranných mírových jednotek odehrály jedny z největších zločinů moderní historie.

A pak tu byl samozřejmě Irák. Snad žádný jiný případ neodhalil slabost mezinárodního společenství v konfrontaci s jednostrannou agresí tak jako Saddámův Irák, který se nejprve Annan pokoušel marně a léta přesvědčit, aby dodržoval usnesení Rady bezpečnosti a nechal na svém území v klidu působit inspektory OSN. Aby se vzápětí pokoušel marně přesvědčit amerického prezidenta George W. Bushe nevydat se dobýt celou zemi na vlastní pěst a ještě víc nerozvrátit celý region.

Historie sice dala za pravdu Annanovým argumentům, zároveň však potvrdila i to, co si Bush ve 21. století vyzkoušel jako jeden z prvních: že právo silnějšího stále platí a mezinárodní instituce ho nedokážou zastavit. V dalších letech se to opakovaně potvrdilo třeba během ruské agrese v Gruzii, na Ukrajině nebo v Sýrii a saúdské agrese v Jemenu. Zvláštní poučení si od svého předchůdce vzal Donald Trump, když už se ani nepokouší předstírat hledání spojenců a bezohledně prosazuje svoje zájmy na úkor každého, kdo se mu znelíbí.

Zodpovědnost představovanou Annanem v podobě ICC přitom nesou jen ti slabší a poražení. Vysněný mezinárodní tribunál totiž buď vůbec neschválil, nebo neratifikoval nikdo z největších globálních hráčů, od Spojených států, přes Rusko, až po Čínu nebo Indii.

Nevzdat se naděje

Annan svoje četné prohry nikdy nepopíral a ani je nezlehčoval; naopak často žádal o odpuštění za to, že nedokázal udělat víc, aby tragédiím zabránil. Nepoučil se z nich ale v tom smyslu, že by přestal věřit v možnost kompromisu nebo se snad o něj dokonce přestal pokoušet.

Právě naopak. Zmíněná iniciativa při dojednávání míru v Keni se uskutečnila až dva roky poté, co odešel ze své funkce v OSN. V roce 2012 se pak Kofi Annan ujal nevděčné úlohy hlavního vyjednavače o ukončení občanské války v Sýrii. Odepisovali ho tehdy od samého začátku a kritizovali za to, že sám strká hlavu do oprátky, protože se jen stane vhodným obětním beránkem v případě zaručeného neúspěchu.

Zdá se, že nebylo v jeho povaze alespoň se nepokusit. Pokoušel se až do posledních dnů — naposledy při řešení etnického konfliktu v Myanmaru nebo při monitorování voleb v Zimbabwe po pádu Roberta Mugabeho.

„Nejhorší je nezájem. Když se někdo třetí [tj. OSN] postaví a řekne: ‚Už dost, tohle nemůže pokračovat‘ a pokusí se něco udělat, může snad alespoň povzbudit oběti, aby se bránily, aby bojovaly, aby se nevzdávaly,“ prohlásil Annan koncem 90. let během setkání s oběťmi masakru v Srebrenici. „Možná nedokáže konflikt vyřešit, ale to neznamená, že se o to nesnažil. Neznamená to, že bychom si neměli cenit zapojení třetí strany, toho, že na záležitost věc upozornila a motivovala lidi k odporu.“