Těžko si představit člověka, který by méně odpovídal dnešním politickým trendům, než byl nedávno zesnulý Kofi Annan. První Afričan v čele Organizace spojených národů (1997-2006) proslul neotřesitelnou vírou v kompromis a dosažení dohody bez použití zbraní. Ačkoli se dnes, v době nekonečných konfliktů v Jemenu a Sýrii a stupňujících se fašizujících tendencí v různých částech světa, tomuto přístupu mnozí vysmívají, nedá se tvrdit, že by byl úplně bez úspěchu.

Byl to právě Annan, který v roce 1999 dokázal ukončit krvavou indonéskou okupaci a pomohl Východní Timor dovést k nezávislosti. Nejen portugalští diplomaté tehdy takový výsledek považovali za čiré blouznění srovnatelné s vyřešením izraelsko-palestinského konfliktu. Nikoli však Kofi Annan. A byl to právě on, kdo v roce 2008 skoncoval s povolebním násilím v Keni, které si vyžádalo na tisícovku obětí a nesmiřitelně rozdělilo společnost.

V obou těchto zemích, kde je dodnes považován za národního hrdinu a jsou po něm pojmenované některé hlavní ulice ve velkých městech, dokázal najít řešení zdánlivě neřešitelného konfliktu právě proto, že odmítal akceptovat jeho neřešitelnost. Annanovým receptem na úspěch byl vždy dialog: dialog často nekonečný a beznadějný, snadno se zadrhávající na osobních animozitách a přebujelém egu.

Annanovi dlouholetí spolupracovníci popisují, že právě tím on nikdy netrpěl - zdálo se, že necítí ponížení, když jeho partneři opakovaně porušují své slovo. Prostě se vrátil k jednacímu stolu a zkusil najít jiný způsob, jak nepřátele přesvědčit, že se pro ně kompromis vyplatí.

Nedokonalý systém

Ani v případě rozeného diplomata jako Kofi Annan to neznamenalo popření faktu, že v čase krize někdy jednání nestačí. Zejména když šlo o akutní ohrožení lidských životů, byl připraven podpořit limitovaný vojenský zásah. Ale pouze za předpokladu, že proběhne za předem jasně stanovených mantinelů a především na základě mandátu mezinárodního společenství.