Hlavní obětí pandemie koronaviru v Africe je její demokracie
Iva SojkováNení pravda, že Africe se covid-19 vyhnul. Většina afrických zemí k němu jen okamžitě zaujala efektivní postoj. Za pozornost však stojí to, že pandemie se v mnohých částech regionu stala hybatelem strategií k posílení autoritářských režimů.
Podíváme-li se na koronavirovou mapu světa, vychází z ní jeden region překvapivě dobře. Až nečekaně dobře. U Afriky se od počátku pandemie předpokládalo, že bude dějištěm naprosté katastrofy, co se ztrát na životech týče. Tento scénář se však nepotvrzuje. Kontinent pandemii z mnoha důvodů zvládá, byť i zde se úspěchy vyvíjely v čase a liší se dle regionu. A ač Afrika ještě vyhráno rozhodně nemá, jisté už je, že zvládnutí pandemie si v některých státech vyžádalo jednu velkou oběť — ztrátu demokratických výdobytků.
Katastrofický scénář, který se v Africe na počátku pandemie očekával se v řadě států nenaplnil, a to z celé řady důvodů. V mnoha ohledech se celá řada afrických států mohla opřít o cennou zkušenost s předešlými a často závažnějšími epidemiemi. S tím souvisela nejen již existující infrastruktura, která je v podobných situacích rychle responsivní, ale i samotný přístup obyvatel, pro které pandemie a opatření, která byla přijata k jejímu zvládnutí, nebyla tak šokující realitou jako pro nezkušené Evropany.
Ve druhé řadě je nutné brát v potaz demografická a geografická specifika, jimiž jsou populace s věkovým průměrem dvacet let a horké počasí v kombinaci například s převažujícím zemědělstvím, a tedy obyvatelstvem pracujícím především venku, nebo třeba s minimálním podílem obézních Afričanů. Řada komentátorů nízká čísla vysvětluje také nedostatečným testováním. Takový argument však lze aplikovat jen na některé státy v regionu. Země jako jsou Jihoafrická republika, Ghana, Maroko, Etiopie nebo Keňa a Rwanda například testují hodně.
Dále je nutné připočíst, že spousta afrických vlád v zemích zavedla mimořádně přísné lockdowny, které se co do tvrdosti s opatřeními přijatými v České republice rozhodně nedají srovnat. Řada afrických vlád nebrala situaci na lehkou váhu i kvůli tomu, že si jsou dobře vědomy skutečně velké slabosti svých zdravotnických kapacit.
Afrika navíc mohla čerpat z výhody, že se zde první případy nákazy vyskytly se zpožděním. První případ v Zambii se například objevil v polovině března, kdy jsem v zemi pobývala. Nikdo tehdy nemoc nezlehčoval, už tehdy totiž bylo možné pozorovat, jak se pomalu hroutí některé zdravotnické systémy v Evropě. Na druhou stranu zde současně nikdo příliš nepanikařil, protože stát pravidelně čelí opravdu závažným chorobám.
Samotná Zambie si tak přísným lockdownem jako její sousedé nikdy neprošla. Důvod byl jednoduchý — už před pandemií procházela mimořádně těžkou ekonomickou krizí, a vláda si proto tak přísné opatření nemohla dovolit. To však neznamená, že by koronavirus podcenila, naopak, v porovnání s celou řadou evropských států v čele s Českou republikou se zambijská vláda dokázala chovat zodpovědně.
Jen pro představu, roušky se v uzavřených prostorách nosily a nosí od března, a to beze změny, na což u vchodu do prodejen, restaurací i bank dohlíží jejich zaměstnanci, kteří zároveň veškeré zákazníky dezinfikují a měří jim teplotu. V prodejnách potravin navíc pravidelně dezinfikují madla nákupních vozíků a košíků. V restauracích máte jistotu vydezinfikovaného stolu a někdy i nabídky dezinfekčních ubrousků. Od počátku pandemie se také v zemi budovala karanténní centra pro infikované.
Pro mě samotnou tak bylo nepochopitelné vidět, co se děje v České republice. Mám na mysli hlavně celkové uvolnění restrikcí během léta. Když mi psala kamarádka, že byla v srpnu na pohovoru, kde nikdo neměl roušku a se všemi si podala ruku, znělo mi to jako scénář z jiné galaxie. Od března až do listopadového odjezdu ze země jsem si s nikým nepodala ruku, a to jsem v této době v zemi prováděla výzkum i prostřednictvím rozhovorů. Ty probíhaly vždy v rouškách a zdravili jsme se výhradně pomocí ťuknutí loktů nebo nohy. Jde přitom o maličkosti, které možná hrají klíčovou roli.
V Zambii vláda apelovala na to, aby lidé začali žít v covidové normálnosti, což se do velké míry opravdu dělo a děje. A ač i zde dochází k výkyvům v počtu nakažených, státu se je i navyšováním testovacích kapacit a prostřednictvím masivní informační kampaně podařilo dostat pod kontrolu tak, že se dnes podíl infikovaných pohybuje pod jedním procentem. I přes znovu otevřené školy, bary i kostely k nárůstu nakažených nedochází, jejich počet je dnes v řádu desítek nových případů denně. I přes tak nízká čísla vláda téměř každý den nabádá obyvatele, aby nebrali nemoc na lehkou váhu. Tedy žádné české „best in covid“, ale „covid is real“.
Tvrdit proto, jako například přední český „epidemiolog“ a dnes zjevně i stejně zkušený afrikanista, Roman Šmucler, že si Afrika „covidu skoro nevšimla“, je naprosto zcestné. Afrika je na tom alespoň zatím poměrně dobře i proto, že si viru naopak všimla a všímá. Snad jedinou výjimkou zůstává případ Tanzanie, kde vysoce autoritátivní vláda koronavirus v podstatě neřeší, netestuje a situace v zemi je pro neposkytování údajů o nákaze velkou neznámou.
Na covid umírá africká demokracie
Tragédie se však začala odehrávat v trochu jiné oblasti a pokud si region bude z pandemie něco pamatovat, bude to jednak bolestivé umírání výdobytků demokracie, k němuž dochází v některých státech, a jednak kontinentální těžká ekonomická krize. Podle organizace Varieties of Democracy, která hodnotí kvalitu demokracie ve světě, se stala Afrika regionem, který zaznamenal nejhorší pandemické skóre, co se poklesu demokracie týče, a to s vážným propadem ve dvaceti státech.
Autokrati či alespoň aspirující autokrati v těchto zemích často tvrdá opatření zneužili proti svým oponentům. Pandemie navíc v řadě států už jen přilila olej do už tak rozsáhlého ohně špatné ekonomické i politické situace. To pochopitelně vedlo k nárůstu protirežimních protestů ústících zpětně v rostoucí násilí ze strany příslušných vlád.
Jeden z nejhorších vývojů nastal v Zimbabwe, kde administrativa současného prezidenta Mnangagwy pod rétorikou boje proti koronaviru a pomocí vysoce represivních opatření již několik měsíců vede boj s veškerou opozicí, zejména s tou mediální, která neschopnost vlády v boji proti pandemii a s tím spojené korupční jednání některých jejích členů odkývá a kritizuje. Situaci v zemi výrazně zhoršuje táhlá ekonomická krize, která tu politickou doprovází již řadu let.
Nejnověji pak v listopadu došlo v Ugandě k zatčení hlavního opozičního prezidentského kandidáta Bobiho Wina (vlastním jménem Robert Kyagulanyi), který chce ve volbách v lednu 2021 vyzvat prezidenta Museveniho, který je v zemi u moci již od osmdesátých let. Wine byl zatčen na základě obvinění, že mobilizováním obyvatel pro svoji kampaň porušuje protipandemická opatření. Do protestujících, kteří po jeho zatčení vyšli do ulic pak policie začala střílet, a v zemi se tak začínají počítat oběti a zranění na desítky.
Ze západní části regionu pak nelze nezmínit Nigérii, která se od října zmítá v masivních protestech proti dlouhodobému a mimořádně brutálnímu policejnímu násilí ze strany speciálních jednotek SARS (Special Anti-Robbery Squad). V zoufalé ekonomické situaci zhoršené pandemií, kdy hladovějící lidé útočí i na sklady základních potravin, byla policejní brutalita poslední kapkou, aby Nigérijci přišli o trpělivost a vydali se masivně do ulic. Vláda prostřednictvím armády pak protesty, kterých si pod označením #EndSars všiml celý svět, řeší dalším zabíjením. Od října se tak Nigérie nalézá v mimořádném chaosu.
Pandemii rovněž jen těžko přežívají zbytky malijské demokracie. Zhoršující se ekonomická situace, korupční kauzy a celková neschopnost vlády efektivně čelit šíření viru tak vedla k protestům a následně i k převratu, v jehož důsledku v srpnu 2020 kontrolu v zemi převzala armáda.
Covid-16 zambijské demokracie
Demokracie trpí také v Zambii, a to snahami současné a v zemi vysoce neoblíbené administrativy prezidenta Edgara Lungu stát více autokratizovat tak, aby v srpnové příštího roku obhájil svůj mandát. Od Lungova zvolení do úřadu v roce 2016 nabral ekonomický propad země skrze narůstající zadlužení, které šlo v ruku v ruce s bezprecedentními korupčními kauzami, takové tempo, že se kolaps ekonomiky předpokládal i bez pandemie. Covid pak trend jen urychlil a v listopadu byla Zambie jako první země v Africe nucena ohlásit, že není schopna splácet své dluhy vůči soukromým věřitelům.
Lungova snaha udržet se u moci dlouhodobě vede k rostoucím autoritářským tendencím vlády, která vůči jakékoli opozici volí stále brutálnější opatření. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem v Zambii slyšela „tohle přece není Zambie“, „tohle nejsme my, takhle se přece nechováme“, komentáře odkazující ke stoupajícímu násilí, které současná administrativa rozdmýchává stále víc a víc. Pandemie tak vládě přišla velmi vhod. A jak v dubnu ve své karikatuře prezidenta hlásal opoziční News Diggers — „Nikdy nepromarněte dobrou krizi“. A Lungu se jí vskutku od samého počátku snaží nemrhat.
Již v dubnu tak pozastavil licenci hlavní opoziční televizi Prime TV. Proto, že si dovolila odmítnout zdarma vysílat státní proticovidové spoty. Stát jí už totiž dlužil peníze, a měla navíc vlastní informační iniciativy. Ruku v ruce s tím pak představitelé vládní Patriotické fronty (PF) podnikali útoky na rádiové stanice, které v zemi do vysílání zvaly opoziční představitele, s argumentem, že kampaň by se měla pozastavit, dokud pandemie neskončí. Současně se vláda snažila pod pandemickými argumenty zastavit politické kampaně a sdružování na veřejnosti, s výjimkou akcí PF.
Následovalo rozpuštění parlamentu, a to bezprostředně poté, co Lungova PF nedokázala protlačit změnu ústavy, která by vládě zajistila vítězství v dalších volbách. Ze strachu z porážky a pod záminkou pandemie tak ve snaze získat čas na „nákup“ opozičních hlasů raději parlament rozpustila. Když pak snahu o změnu ústavy v listopadu opakovala, přes zatím semknutou opozici se opět neprosadila.
Vzpomínám si, jak jeden z komentujících na Facebooku popsal situaci v zemi výstižně slovy „Zambie asi nezemře na covid-19, ale na covid-16“ — čímž odkazoval na rok, kdy se Lungu dostal k moci. A v podstatě to platí pro mnoho zemí kontinentu, kde se covid-19 stal jen poslední ingrediencí toxického koktejlu. A ten zde na jaře 2020 začal přetékat.