Podíváme-li se na koronavirovou mapu světa, vychází z ní jeden region překvapivě dobře. Až nečekaně dobře. U Afriky se od počátku pandemie předpokládalo, že bude dějištěm naprosté katastrofy, co se ztrát na životech týče. Tento scénář se však nepotvrzuje. Kontinent pandemii z mnoha důvodů zvládá, byť i zde se úspěchy vyvíjely v čase a liší se dle regionu. A ač Afrika ještě vyhráno rozhodně nemá, jisté už je, že zvládnutí pandemie si v některých státech vyžádalo jednu velkou oběť — ztrátu demokratických výdobytků.

Katastrofický scénář, který se v Africe na počátku pandemie očekával se v řadě států nenaplnil, a to z celé řady důvodů. V mnoha ohledech se celá řada afrických států mohla opřít o cennou zkušenost s předešlými a často závažnějšími epidemiemi. S tím souvisela nejen již existující infrastruktura, která je v podobných situacích rychle responsivní, ale i samotný přístup obyvatel, pro které pandemie a opatření, která byla přijata k jejímu zvládnutí, nebyla tak šokující realitou jako pro nezkušené Evropany.

Ve druhé řadě je nutné brát v potaz demografická a geografická specifika, jimiž jsou populace s věkovým průměrem dvacet let a horké počasí v kombinaci například s převažujícím zemědělstvím, a tedy obyvatelstvem pracujícím především venku, nebo třeba s minimálním podílem obézních Afričanů. Řada komentátorů nízká čísla vysvětluje také nedostatečným testováním. Takový argument však lze aplikovat jen na některé státy v regionu. Země jako jsou Jihoafrická republika, Ghana, Maroko, Etiopie nebo Keňa a Rwanda například testují hodně.

Dále je nutné připočíst, že spousta afrických vlád v zemích zavedla mimořádně přísné lockdowny, které se co do tvrdosti s opatřeními přijatými v České republice rozhodně nedají srovnat. Řada afrických vlád nebrala situaci na lehkou váhu i kvůli tomu, že si jsou dobře vědomy skutečně velké slabosti svých zdravotnických kapacit.

Afrika navíc mohla čerpat z výhody, že se zde první případy nákazy vyskytly se zpožděním. První případ v Zambii se například objevil v polovině března, kdy jsem v zemi pobývala. Nikdo tehdy nemoc nezlehčoval, už tehdy totiž bylo možné pozorovat, jak se pomalu hroutí některé zdravotnické systémy v Evropě. Na druhou stranu zde současně nikdo příliš nepanikařil, protože stát pravidelně čelí opravdu závažným chorobám.

Samotná Zambie si tak přísným lockdownem jako její sousedé nikdy neprošla. Důvod byl jednoduchý — už před pandemií procházela mimořádně těžkou ekonomickou krizí, a vláda si proto tak přísné opatření nemohla dovolit. To však neznamená, že by koronavirus podcenila, naopak, v porovnání s celou řadou evropských států v čele s Českou republikou se zambijská vláda dokázala chovat zodpovědně.

Jen pro představu, roušky se v uzavřených prostorách nosily a nosí od března, a to beze změny, na což u vchodu do prodejen, restaurací i bank dohlíží jejich zaměstnanci, kteří zároveň veškeré zákazníky dezinfikují a měří jim teplotu. V prodejnách potravin navíc pravidelně dezinfikují madla nákupních vozíků a košíků. V restauracích máte jistotu vydezinfikovaného stolu a někdy i nabídky dezinfekčních ubrousků. Od počátku pandemie se také v zemi budovala karanténní centra pro infikované.

Pro mě samotnou tak bylo nepochopitelné vidět, co se děje v České republice. Mám na mysli hlavně celkové uvolnění restrikcí během léta. Když mi psala kamarádka, že byla v srpnu na pohovoru, kde nikdo neměl roušku a se všemi si podala ruku, znělo mi to jako scénář z jiné galaxie. Od března až do listopadového odjezdu ze země jsem si s nikým nepodala ruku, a to jsem v této době v zemi prováděla výzkum i prostřednictvím rozhovorů. Ty probíhaly vždy v rouškách a zdravili jsme se výhradně pomocí ťuknutí loktů nebo nohy. Jde přitom o maličkosti, které možná hrají klíčovou roli.

V Zambii vláda apelovala na to, aby lidé začali žít v covidové normálnosti, což se do velké míry opravdu dělo a děje. A ač i zde dochází k výkyvům v počtu nakažených, státu se je i navyšováním testovacích kapacit a prostřednictvím masivní informační kampaně podařilo dostat pod kontrolu tak, že se dnes podíl infikovaných pohybuje pod jedním procentem. I přes znovu otevřené školy, bary i kostely k nárůstu nakažených nedochází, jejich počet je dnes v řádu desítek nových případů denně. I přes tak nízká čísla vláda téměř každý den nabádá obyvatele, aby nebrali nemoc na lehkou váhu. Tedy žádné české „best in covid“, ale „covid is real“.

Tvrdit proto, jako například přední český „epidemiolog“ a dnes zjevně i stejně zkušený afrikanista, Roman Šmucler, že si Afrika „covidu skoro nevšimla“, je naprosto zcestné. Afrika je na tom alespoň zatím poměrně dobře i proto, že si viru naopak všimla a všímá. Snad jedinou výjimkou zůstává případ Tanzanie, kde vysoce autoritátivní vláda koronavirus v podstatě neřeší, netestuje a situace v zemi je pro neposkytování údajů o nákaze velkou neznámou.

Na covid umírá africká demokracie

Tragédie se však začala odehrávat v trochu jiné oblasti a pokud si region bude z pandemie něco pamatovat, bude to jednak bolestivé umírání výdobytků demokracie, k němuž dochází v některých státech, a jednak kontinentální těžká ekonomická krize. Podle organizace Varieties of Democracy, která hodnotí kvalitu demokracie ve světě, se stala Afrika regionem, který zaznamenal nejhorší pandemické skóre, co se poklesu demokracie týče, a to s vážným propadem ve dvaceti státech.

Autokrati či alespoň aspirující autokrati v těchto zemích často tvrdá opatření zneužili proti svým oponentům. Pandemie navíc v řadě států už jen přilila olej do už tak rozsáhlého ohně špatné ekonomické i politické situace. To pochopitelně vedlo k nárůstu protirežimních protestů ústících zpětně v rostoucí násilí ze strany příslušných vlád.

Jeden z nejhorších vývojů nastal v Zimbabwe, kde administrativa současného prezidenta Mnangagwy pod rétorikou boje proti koronaviru a pomocí vysoce represivních opatření již několik měsíců vede boj s veškerou opozicí, zejména s tou mediální, která neschopnost vlády v boji proti pandemii a s tím spojené korupční jednání některých jejích členů odkývá a kritizuje. Situaci v zemi výrazně zhoršuje táhlá ekonomická krize, která tu politickou doprovází již řadu let.