Naplnilo se to, před čím mnozí varovali: řada států s autoritářskými tendencemi využila pandemii koronaviru k posílení represí. Mezi nimi také Zimbabwe, v němž se dlouhodobě drží u moci strana ZANU-PF, a kde poslední měsíce narůstá brutalita vůči představitelům opozice.

Zimbabwe nikdy nebylo demokratickou zemí a s represivními vládami se potýká od své nezávislosti. Naděje, že se tato nestabilitou dlouhodobě decimovaná země může vydat politicky liberálnější cestou pod novým prezidentem Emmersonem Mnangawou, který při převratu v roce 2017 po takřka čtyřiceti letech vystřídal v čele státu diktátora Roberta Mugabeho, se během současné pandemie ukázaly být falešné a ztracené.

Pod vládou současného prezidenta se Zimbabwe dočkalo ještě většího hospodářského propadu a represí, které v posledních měsících nebývale akcelerují. Mnangagwa tak dnes vládne ještě tvrději než jeho předchůdce. 

Lichost nadějí, že se zimbabwský režim demokratizuje, se odhalila již vzápětí po převratu — jak během voleb v červenci 2018, jejichž výsledky byly vzhledem k řadě nesrovnalostí pochybné, tak v postupně sílících brutálních opatřeních proti protestujícímu a stávkujícímu obyvatelstvu. Ta si pod novou vládou vyžádala desítky životů, stovky zraněných a tisíce zatčených. 

Zvláště znepokojující informace pak přišla na jaře 2018. Zimbabwe se jako první africká země obrátilo na svého věčného „přítele do deště“ Čínu, ve snaze získat její pomoc se zavedením cenzury internetu, omezením sociálních sítí a vybudování sledovacího systému s kapacitou rozpoznávat obličeje. Navzdory počátečním rozpakům, jestli na něco takového má Peking vůbec technologické schopnosti s ohledem na jiné fyzické rysy Afričanů, se spíše ukazuje, že pro Čínu se jedná o skvělou příležitost, jak své technologie vylepšit a zatraktivnit pro režimy s autoritářskými ambicemi i v jiných částech světa.  

Deziluze Zimbabwanů, sužovaných ekonomickým propadem, vyústila v další protesty a stávky. Stát pod vládou Mugabeho dlouhá léta trpěl rozsáhlou korupcí, ekonomickými excesy a nestabilitou, které odradily potenciální investory a stávající často dohnaly k odchodu ze země. Životní úroveň se však nadále snižovala i po převratu.

Ceny rostly a řada surovin se pro velkou část obyvatelstva stala zcela nedostupných — například benzín v lednu 2019 skokově podražil o dvě stě procent a stal se tak vůbec nejdražším na světě. Tím se prodražila také přeprava dalšího zboží do země, která je pro vlastní nízké výrobní kapacity na dovozu závislá. Špatná ekonomická situace a inflace (překonávající sedm set procent) výrazně snížila hodnotu úspor již tak chudého obyvatelstva. Lidé v panice začali skupovat základní potraviny a léky, jejichž nedostatek se naplno projevil právě během pandemie. Svoje finanční potíže pak vláda řešila dalším a dalším zadlužováním: jen od roku 2013 do počátku roku 2018 státní dluh narostl více než dvacetinásobně. 

Koronavirus jako záminka k represím

Pandemie koronaviru přišla do Zimbabwe v době, kdy jej již dlouhodobě decimovala humanitární a ekonomické krize, a problémy státu tak neúnosně prohloubila. 

Už před pandemií bylo zřejmé, že konec nepokojů je v nedohlednu a otázkou nebylo ani tak, zdali přijdou další protesty a stávky, ale kdy. A děje se tak právě nyní, kdy kolabuje ekonomika i zdravotnictví a na povrch vyplouvají obrovské korupční skandály, které odhalují, jak se současné elity, politické i ekonomické, na krizovém stavu obohacují. Bezpečnostní situace se zhoršuje: čím dál více lidí hladoví a mladá generace ztrácí zábrany, neboť už nemá co ztratit.