Naplnilo se to, před čím mnozí varovali: řada států s autoritářskými tendencemi využila pandemii koronaviru k posílení represí. Mezi nimi také Zimbabwe, v němž se dlouhodobě drží u moci strana ZANU-PF, a kde poslední měsíce narůstá brutalita vůči představitelům opozice.

Zimbabwe nikdy nebylo demokratickou zemí a s represivními vládami se potýká od své nezávislosti. Naděje, že se tato nestabilitou dlouhodobě decimovaná země může vydat politicky liberálnější cestou pod novým prezidentem Emmersonem Mnangawou, který při převratu v roce 2017 po takřka čtyřiceti letech vystřídal v čele státu diktátora Roberta Mugabeho, se během současné pandemie ukázaly být falešné a ztracené.

Pod vládou současného prezidenta se Zimbabwe dočkalo ještě většího hospodářského propadu a represí, které v posledních měsících nebývale akcelerují. Mnangagwa tak dnes vládne ještě tvrději než jeho předchůdce. 

Lichost nadějí, že se zimbabwský režim demokratizuje, se odhalila již vzápětí po převratu — jak během voleb v červenci 2018, jejichž výsledky byly vzhledem k řadě nesrovnalostí pochybné, tak v postupně sílících brutálních opatřeních proti protestujícímu a stávkujícímu obyvatelstvu. Ta si pod novou vládou vyžádala desítky životů, stovky zraněných a tisíce zatčených. 

Zvláště znepokojující informace pak přišla na jaře 2018. Zimbabwe se jako první africká země obrátilo na svého věčného „přítele do deště“ Čínu, ve snaze získat její pomoc se zavedením cenzury internetu, omezením sociálních sítí a vybudování sledovacího systému s kapacitou rozpoznávat obličeje. Navzdory počátečním rozpakům, jestli na něco takového má Peking vůbec technologické schopnosti s ohledem na jiné fyzické rysy Afričanů, se spíše ukazuje, že pro Čínu se jedná o skvělou příležitost, jak své technologie vylepšit a zatraktivnit pro režimy s autoritářskými ambicemi i v jiných částech světa.  

Deziluze Zimbabwanů, sužovaných ekonomickým propadem, vyústila v další protesty a stávky. Stát pod vládou Mugabeho dlouhá léta trpěl rozsáhlou korupcí, ekonomickými excesy a nestabilitou, které odradily potenciální investory a stávající často dohnaly k odchodu ze země. Životní úroveň se však nadále snižovala i po převratu.

Ceny rostly a řada surovin se pro velkou část obyvatelstva stala zcela nedostupných — například benzín v lednu 2019 skokově podražil o dvě stě procent a stal se tak vůbec nejdražším na světě. Tím se prodražila také přeprava dalšího zboží do země, která je pro vlastní nízké výrobní kapacity na dovozu závislá. Špatná ekonomická situace a inflace (překonávající sedm set procent) výrazně snížila hodnotu úspor již tak chudého obyvatelstva. Lidé v panice začali skupovat základní potraviny a léky, jejichž nedostatek se naplno projevil právě během pandemie. Svoje finanční potíže pak vláda řešila dalším a dalším zadlužováním: jen od roku 2013 do počátku roku 2018 státní dluh narostl více než dvacetinásobně. 

Koronavirus jako záminka k represím

Pandemie koronaviru přišla do Zimbabwe v době, kdy jej již dlouhodobě decimovala humanitární a ekonomické krize, a problémy státu tak neúnosně prohloubila. 

Už před pandemií bylo zřejmé, že konec nepokojů je v nedohlednu a otázkou nebylo ani tak, zdali přijdou další protesty a stávky, ale kdy. A děje se tak právě nyní, kdy kolabuje ekonomika i zdravotnictví a na povrch vyplouvají obrovské korupční skandály, které odhalují, jak se současné elity, politické i ekonomické, na krizovém stavu obohacují. Bezpečnostní situace se zhoršuje: čím dál více lidí hladoví a mladá generace ztrácí zábrany, neboť už nemá co ztratit. 

Nová vlna odporu a kritiky vůči vládě započala na sociálních sítích. Novináři a opozice upozorňovali na obří korupční kauzy a na zdecimované zdravotnictví, které absolutně postrádá kapacity se o nemocné postarat. V nemocnicích ve velkých počtech umírají novorozené děti, protože není, kdo by jim pomohl, a pokud přece, není jak. Svět tak obletěla zpráva, jak se v jedné nemocnici v Harare během jediné červencové noci narodilo sedm mrtvých dětí. Nemocnicím chybí vybavení i personál, který navíc začal stávkovat. Právě zdravotníci tvoří patnáct procent všech nakažených v zemi.

Postupem času se začaly protesty přenášet do ulic v reakci na zatýkání a mučení opozice. V květnu tohoto roku došlo k únosu tří členek opoziční strany MDC-A, včetně jedné poslankyně. Ženy byly mučeny a sexuálně zneužity. Vláda však své zapojení odmítla a případ bagatelizovala — po jejich propuštění z nemocnice je jeden z členů ZANU-PF označil za prostitutky a následně je policie zatkla za křivé obvinění. V červenci zase byly zatčeni novináři, kteří odhalili korupční kauzu ministra zdravotnictví, který se obohacoval na dodávkách pomoci proti covidu.

Vláda v reakci na protesty uzavřela hlavní město Harare, zavedla striktní večerku a do ulic poslala armádu. To vše údajně ve jménu opatřeních proti šíření koronaviru. Demonstrace ovšem pokračují navzdory zákazům — jsou ovšem nenásilné, ctí striktní kovidová opatření a nesou hesla vyzývající vládu, aby přestala zabíjet, mučit a krást, propustila politické vězně a zabránila umírání dětí v nemocnicích a hladu. 

Protestující jsou i přesto dále zatýkáni, drženi ve vazbě a mučeni. Podle posledních dostupných údajů došlo během krize k zatčení šedesáti protestujících, někteří z nich stále zůstávají ve vazbě a byla jim zamítnuta kauce. Mezi nimi je také novinář Hopewella Chin’ono, který odhalil výše zmíněnou kovidovou korupční kauzu nebo lídr opoziční strany Transform Zimbabwe, Jacoba Ngarivhume. Ti jsou obviněni z veřejného podněcování k násilí. Řada z představitelů opozice tak raději zvolila útěk i s rodinami na bezpečné místo ze strachu z násilí a únosů. 

Represe zřejmě jen tak neustanou: začátkem srpna prezident ve svém projevu k národu označil za viníky současné situace právě opozici a zahraniční aktéry, které národ rozdělují a stát oslabují, a slíbil, že s nimi nemilosrdně zatočí. Mnangagwa tak v podstatě pokračuje v rétorice Mugabeho, který v minulosti opakovaně vinil zahraniční (západní) a opoziční aktéry z ekonomického rozkladu a destabilizace státu. 

Snaha upozornit svět na brutalitu režimu a porušování lidských práv režimem v Zimbabwe vedlo opozici k sdílení řady videí, fotografií a zpráv na sociálních sítích pod označením #ZimbabweanLivesMatter, zachycující střety neozbrojených protestujících s armádou a výpovědi obětí násilí. Odpověď mezinárodní komunity na zhoršující se situaci v Zimbabwe je minimální.  

Zatím nejzásadnější krok učinil jihoafrický prezident a současně předseda Africké unie, Cyril Ramaphosa, který v reakci na narůstající tlak v samotné Jihoafrické republice poslal do Zimbabwe speciální vyslance k vyhodnocení možných řešení krize. Jiné státy a jejich vlády jednání zimbabwské vlády odsuzují alespoň oficiálně.