Minulý týden zaplavily noviny a sociální sítě na celém světě zprávy o převratu v Zimbabwe. Převrat podnikla zimbabwská armáda a v důsledku jím ukončila vládu Roberta Mugabeho, který zemi vládl od roku 1980. Kromě úvah, kdo bude nebo nebude novým prezidentem, zdali dojde k demokratizaci a co se stane s třiadevadesátiletým africkým diktátorem, se rovněž začaly objevovat zprávy o možné roli Číny, která mohla zimbabwskou armádu v převratu podpořit. Čína zásadní roli zřejmě skutečně sehrála, ovšem tak, že žádný aktivní krok na podporu Mugabeho režimu, nebo naopak armády, nepodnikla.

Zárodky čínsko-zimbabwských vztahů je možné hledat již v 70. letech minulého století. Kořeny Mugabeho bezmála čtyřicetileté vlády totiž sahají do období boje za nezávislost proti bílé minoritní vládě v tehdejší Rhodesii. Tehdejší vzbouřenci se těšili finanční a vojenské podpoře ze strany ČLR. V boji se tato pomoc ČLR ukázala jako zásadní především ve strategickém ohledu. Mugabe a jeho spojenci totiž pod vlivem čínských poradců modifikovali svou strategii a přešli z konvenčního boje na partyzánskou válku, která se v boji vyjevila jako výrazně účinnější.

Podle uniklých zpráv, které zveřejnil web WikiLeaks, pak hojná vojenská spolupráce pokračovala i po získání nezávislosti, kdy Peking Mugabeho vládě poskytoval technické vybavení a vojenské poradce.

Mugabe tedy ví, komu má být vděčný, a svůj vděk krátce po získání nezávislosti stvrdil navázáním diplomatických vztahů s ČLR. V roce 1989, po krvavých událostech na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, pak zimbabwský lídr podpořil kroky, které čínská vláda k potlačení protestů zvolila, jako vnitřní záležitosti suverénního státu. Tato vzájemná diplomatická podpora se projevovala i po roce 2000, kdy ČLR z pozice stálého člena Rady bezpečnosti OSN vetovala sankce uvalené na Zimbabwe, díky čemuž bylo Zimbabwe schopno ustát tuto mezinárodní izolaci bez změny režimu.

Konkrétní hmatatelné dopady čínsko-zimbabwských vztahů byly nicméně od 80. let až do roku 2000 nevýznamné, hlavně co se ekonomické spolupráce týče. Vše se změnilo až počátkem nového tisíciletí, a to se dvěma zásadními událostmi. Za prvé, v roce 2000 Čína začala obracet svoji pozornost na africký kontinent, a to s cílem hledat zdroje nerostných surovin a odbytiště pro svoje produkty. Ztělesněním tohoto návratu na kontinent se stalo založení Fóra k čínsko-africké spolupráci (FOCAC). Čínské angažmá v Africe tímto nabralo naprosto bezprecedentní růst co do obchodní výměny, investic i rozvojové pomoci.

Zásadním je ovšem v kontextu převratu v Zimbabwe, že čínská politika vůči kontinentu začala být daleko více pragmaticky založená a zbavila se oněch ideologických prvků, které jí dominovaly za studené války.

Za druhé, po roce 2000 začal Mugabeho režim upadat v nemilost všech západních států, které jej sankcionovaly za porušování lidských práv a nedemokratické volby. Čínské ekonomické angažmá v Zimbabwe tak začalo narůstat a zároveň získávat na významu, protože vyplňovalo obchodní i diplomatické vakuum.

Čína se rychle stala pro Zimbabwe největším investorem a obchodním partnerem (v roce 2015 Zimbabwe vyváželo na 28 procent ze svého celkového exportu do ČLR), který je pro stát nacházející v permanentní ekonomické krizi zásadním pro přežití. Rozhodně nezanedbatelné jsou v tomto ohledu i rozvojové finance, které mezi lety 2000 až 2014 dosahovaly přes devět miliard dolarů, což Zimbabwe řadí mezi největší recipienty na kontinentě. Když v roce 2015 čínský prezident Xi Jinping Zimbabwe navštívil, aby zde přislíbil další miliardové půjčky, označili oba lídři vztah států za „all-weather friends“, tedy za přátele za každého počasí.

Role ve vlastním převratu