V roce 1963 se po krátké existenci rozpadla Středoafrická federace. Skládala se z Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe), Severní Rhodesie (Zambie) a Nyasalandu (Malawi). Britové se tu pokusili o nastolení spravedlivější a multietnické správy svých kolonií. Tento projekt ovšem selhal na zneužívání laciné pracovní síly domorodců zahraničními firmami a odlivu kapitálu do Jižní Rhodesie. Roku 1963 získalo po dohodě s Británií samostatnost Malawi a o rok později vznikla nezávislá Zambie. Jižní Rhodesie pak roku 1965 vyhlásila jednostranně samostatnost a nastolila vládu bílé menšiny po vzoru apartheidu v Jihoafrické republice.

Po neúspěšném tlaku na vládu Iana Smithe vypukla v sedmdesátých letech guerillová válka. Narůstající tlak světové veřejnosti, nepříliš úspěšné embargo OSN, diplomacie mocností a rostoucí převaha guerill přivedly v roce 1979 bílé a černé k jednacímu stolu. Británie nakrátko převzala koloniální správu a v lancasterských dohodách se všechny strany dohodly na ukončení konfliktu, a 18. 4. 1980 vzniklo samostatné Zimbabwe.

Černošští vůdci přistoupili na podmínky, které byly vůči bílé menšině skutečně velkorysé. Bílí měli garantováno dvacet míst ve stočlenném parlamentu na deset let. Po stejnou dobu měli garanci nedotknutelnosti půdy, přičemž během této doby se měla dohodnout pozemková reforma. Británie přislíbila asistenci pro kompenzace bílých farmářů. Procento bělochů tehdy vlastnilo přes sedmdesát procent půdy.

Představme si na chvíli, že by po okupaci Československa nacisty přišly mocnosti s tím, že se musíme s Němci domluvit, garantovat jim pětinu míst v parlamentu, ponechat jim majetky zabrané za okupace na deset let a dohodnout se s nimi na vypořádání a vyplacení. Nic takového si samozřejmě neumíme představit, a naše chování k Němcům po okupaci bylo radikálně odlišné od chování Zimbabwanů.