V roce 1963 se po krátké existenci rozpadla Středoafrická federace. Skládala se z Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe), Severní Rhodesie (Zambie) a Nyasalandu (Malawi). Britové se tu pokusili o nastolení spravedlivější a multietnické správy svých kolonií. Tento projekt ovšem selhal na zneužívání laciné pracovní síly domorodců zahraničními firmami a odlivu kapitálu do Jižní Rhodesie. Roku 1963 získalo po dohodě s Británií samostatnost Malawi a o rok později vznikla nezávislá Zambie. Jižní Rhodesie pak roku 1965 vyhlásila jednostranně samostatnost a nastolila vládu bílé menšiny po vzoru apartheidu v Jihoafrické republice.

Po neúspěšném tlaku na vládu Iana Smithe vypukla v sedmdesátých letech guerillová válka. Narůstající tlak světové veřejnosti, nepříliš úspěšné embargo OSN, diplomacie mocností a rostoucí převaha guerill přivedly v roce 1979 bílé a černé k jednacímu stolu. Británie nakrátko převzala koloniální správu a v lancasterských dohodách se všechny strany dohodly na ukončení konfliktu, a 18. 4. 1980 vzniklo samostatné Zimbabwe.

Černošští vůdci přistoupili na podmínky, které byly vůči bílé menšině skutečně velkorysé. Bílí měli garantováno dvacet míst ve stočlenném parlamentu na deset let. Po stejnou dobu měli garanci nedotknutelnosti půdy, přičemž během této doby se měla dohodnout pozemková reforma. Británie přislíbila asistenci pro kompenzace bílých farmářů. Procento bělochů tehdy vlastnilo přes sedmdesát procent půdy.

Představme si na chvíli, že by po okupaci Československa nacisty přišly mocnosti s tím, že se musíme s Němci domluvit, garantovat jim pětinu míst v parlamentu, ponechat jim majetky zabrané za okupace na deset let a dohodnout se s nimi na vypořádání a vyplacení. Nic takového si samozřejmě neumíme představit, a naše chování k Němcům po okupaci bylo radikálně odlišné od chování Zimbabwanů.

Mugabe jako nejradikálnější z vůdců vyhrál se svou stranou volby a stal se nejprve premiérem a později presidentem. Byl podporován Západem, protože byl radikálním odpůrcem komunistů. Zastával však vlastní představu sociálního státu.

Po deseti letech k žádné zásadní pozemkové reformě nedošlo. Výkupy a přerozdělování půdy probíhaly pomalu, Británie a USA po pěti letech oznámily, že k žádným pevným závazkům ohledně pozemkové reformy nedošlo, Tony Blair prohlásil, že je konec s koloniální odpovědností. K tomu se přidávaly problémy s propadem cen na komoditních trzích, které poškozovaly hospodářství Zimbabwe závislé na vývozu nerostných surovin.

Mugabe, jenž se s podporou nadnárodního kapitálu, který skupoval nerostné suroviny, stále více choval jako diktátor, pomalu ztrácel oporu veřejnosti a zároveň rostla nespokojenost většinového obyvatelstva s arogancí bílé menšiny, která nechtěla přistoupit na pozemkovou reformu. A toho využil Mugabe stejně jako toho využívají běžní politici.

Ačkoli popularitu získal právě smírným a rychlým uzavřením války, teď vyprovokoval etnický konflikt a z úpadku obvinil bělochy a jejich neplnění slibů. Tento krok, spolu se zavedením pevných cen potravin, ovšem vedl k dalšímu rozvratu hospodářství.

Nebylo to dáno tím, že by černoši neuměli obdělávat půdu, jak tvrdí rasistická propaganda. Bílí farmáři po staletí na půdě většinou sami nehospodařili — na to měli své lidi, nejčastěji právě černochy. Navíc produkovali spíše na vývoz, zatímco 70 % potravin v roce 1996 bylo pěstováno malými farmáři. Ovšem divoké převzetí farem, následné boje o ně, narušená distribuce a chaos v zásobování potravin vedly k obrovskému nárůstu černého trhu, spekulativnímu skupování potravin a jejich stahování z trhu i cílenému vývozu potravin do Zambie či Mozambiku za účelem zvýšení napětí v Zimbabwe.

Mugabe reagoval dalšími represemi a bohaté státy embargy a izolací. Země Jihu byly zdrženlivější. Diktátorů jako Mugabe je mnoho a většina z nich je se Severem jedna ruka — například Etiopie, kde je situace horší a těší se neustálému přátelství ze strany bohatých zemí, včetně té naší.