Nejbohatší státy světa se rozhodly poskytnout generální pardon bankéřům a poskytly jim finanční podporu ve výši, která by na několik desítek let odstranila hlad, negramotnost i pandemie na celé planetě. Připomíná to zvrácenou verzi biblického roku odpuštění, kdy se měla vracet půda původním majitelům a kdy měli být propuštěni všichni otroci. Jenže ten měl být zaměřen na tu nejslabší část společnosti a poskytnout jí možnost podílet se na správě země. Ne rozházet majetek obce na pomoc nejbohatším.

Milostivé léto je ryze český překlad názvu pro tento rok a akt spravedlnosti. Léto milostivé je překladem hebrejského Jóbel, což je trubka z beraního rohu. Ze slova Jóbel pak vzniklo slovo výročí — Jubileum, které se používá také ve většině evropských jazyků.

Synonymem milosti jsou u nás slitování, soucit, pardon, milosrdenství. To vše navozuje dojem něčeho, co je udělováno tím, kdo k tomu má moc či oprávnění. Tak i konsekvence plynoucí z Milostivého léta mohou být nesprávně chápány jako něco, co je možno konat, pokud jsme dostatečně milostiví. Jenže význam milosti má mnohem hlubší smysl. Biblická milost byla chápána jako součást spravedlnosti, od níž prostě milosrdenství a shovívavost nelze oddělit. I v dílech Caesara a Cicerona najdeme často použití iustitia ve smyslu shovívavost, slitování. Milostivé léto, jako součást křesťanské civilizace, není něčím, co se činí z milosrdenství, je to předpis i závazek.

Idea Milostivého léta popírá v samém principu ideu soukromého vlastnictví, především tedy soukromého vlastnictví půdy a otroků. Podívám-li se na problematiku půdy, je její vlastnění relativně novou záležitostí. Země je tradičně spjata se suverénem — obcí či králem. Její neomezené vlastnění soukromými osobami je vynálezem Západu z doby před 500 lety. Vlastnění lidí bylo v tomto srovnání mnohem méně problematické, má delší historii a také vydrželo relativně dlouho. S jeho následky se potýkáme dosud.

Soukromé vlastnictví dnes patří k pilířům západní demokratické společnosti a je považováno za nedotknutelné. Tuto představu rozšířilo osvícenství, především zásadami obsaženými ve francouzské Deklaraci práv muže a občana z roku 1793 (ženám byla tato práva přisouzena až o 156 let později). Toto právo zakládá neomezenou svobodu nakládat s vlastnictvím a jakékoli restrikce jsou možné jen po kompenzaci a pouze ve veřejném zájmu. Jakkoli je toto ustanovení pochopitelné v kontextu odporu proti absolutismu, je vlastně kontraproduktivní a místo absolutismu vládce tvoří nový absolutismus velkých vlastníků. Představa neomezeného vlastnictví se nakonec nejvíce ujala v anglo-americkém právu, zatímco v kontinentální Evropě je regulována, byť stále méně. Obecně je tato koncepce vlastní spíše západní civilizaci a na většině planety přetrvává pojetí soukromého vlastnictví půdy a přírodních zdrojů jako jistého svěřenectví.

Ústava Spolkové republiky Německo v Základních právech článku 14.2 říká: Majetek zavazuje. Jeho využití má zároveň sloužit k blahu společnosti.

To také vyplývá ze sociálního učení katolické církve, jak je shrnul kardinál Diarmund Martin v červnu 2001 na zasedání Světové obchodní organizace, které se týkalo práva na duševní vlastnictví ve vztahu k obchodu: „Svatý stolec, ve shodě s tradicí katolického sociálního učení, zdůrazňuje existenci „sociální hypotéky“ u veškerého soukromého majetku, což znamená, že smyslem pro samotnou existenci instituce soukromého vlastnictví je zajistit, aby byly dodržovány a naplňovány základní potřeby každého muže a ženy. Koncept „sociální hypotéky“ na soukromé vlastnictví musí být v současné době použit i na „duševní vlastnictví“ a „znalosti“. Tady Martin citoval papeže Jana Pavla II. z jeho Poselství zástupcům kampaně za oddlužení Jubilee 2000 z 23. září 1999. A pokračoval: „Na to, co je zcela zásadní pro boj proti hladu, nemocem a chudobě, nemůže být aplikován pouze zákon zisku sám o sobě. Proto vždy, když se vyskytne konflikt mezi majetkovými právy na straně jedné a základními lidskými právy na straně druhé, měla by být majetková práva usměrněna odpovídající autoritou tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy práv.“

Konzervativní protestantismus podobně jako ortodoxní židovství se bohužel kloní spíše k pojetí neomezeného práva na vlastnictví a produktivní podnikání vidí jako pokračující tvoření světa, jemuž musí být podřízena i příroda a ti, kteří toto poselství nechápou. Proto také „nejlepšími“ zastánci otroctví byli protestantští duchovní a poslední otrokáři pocházeli z řad protestantských a židovských komunit.

Naštěstí podle liberálnější formy protestantismu i židovství a samozřejmě podle tradičního islámu sice majetek představuje možnost osobního rozvoje, ale nese s sebou nevyhnutelnou odpovědnost vůči společnosti i Bohu.

Česká republika patří mezi nejbohatší pětinu zemí této planety, přičemž tato pětina spotřebovává čtyři pětiny celosvětového bohatství. Za každé euro, které investujeme do chudých zemí, dostaneme deset až třináct zpátky. Afrika nám dosud dodává levné suroviny, bez nichž by nebyl možný náš technologický rozvoj. Latinská Amerika poskytuje své přírodní dary, ale většina z nich končí jako krmivo pro dobytek v bohatých zemích či v regálech supermarketů. Levná pracovní síla z Asie pro nás za otřesných pracovních podmínek vyrábí brak, i nejluxusnější zboží. Tak vypadá novodobé dlužní otroctví a faktické zbavení práv k vlastní zemi.

Systém globální ekonomiky, ještě před několika lety oslavovaný jako jediný možný a nevyhnutelný, je ve stejně hluboké krizi jako reálsocialismus osmdesátých let s tou výhradou, že tato krize dopadá na mnohem větší počet lidí.

Tato krize nedopadla na bohatý svět tak tvrdě jako ta před osmdesáti léty. Díky globální ekonomice máme mnohem snadnější cestu k přenesení hlavních dopadů krize do chudých zemí. Tam jsou již dopady otřesné a ničí výsledky práce mnoha předchozích dekád.

Lidé v méně rozvinutých zemích přicházejí o možnost spravovat vlastní zem a dostávají se do otroctví, které jsme jim vnutili našimi špatnými ekonomickými vizemi, podporou diktatur, které nám dobře sloužily a odstraňováním demokratů, kteří pro svou zemi chtějí politickou a hlavně ekonomickou samostatnost i soběstačnost.

Je čas vrátit všem těmto lidem jejich zemi a propustit je z otroctví. To není jen pragmatická nezbytnost nebo akt milosrdenství ve smyslu dobré vůle. To je morální závazek naší civilizace.