Je nutné léčit také epidemii autoritářství

Patrick Gaspard

Z historie víme, že krize jako ta současná posloužily autoritářským režimům jako záminka k posílení moci. V zápalu souboje s nemocí COVID-19 nesmíme zapomenout chránit nejen naše zdraví, ale také demokracii.

Historie ukazuje, že neliberální vůdci si budou chtít své nově nabyté pravomoci udržet stůj co stůj i po skončení nouzového stavu. Foto FB Andrej Babiš

„Bůh a lid jsou zdrojem veškeré moci… Já jsem se jí ujal a zatraceně, budu se jí držet navždycky,“ prohlásil na Haiti v roce 1963 François Duvalier, přezdívaný „Papa Doc“. Jak řekl, tak učinil — prezidentem zůstal až do své smrti v roce 1971. Po něm nastoupil jeho syn Jean-Claude, přezdívaný „Baby Doc“, který diktaturu prodloužil o dalších patnáct let.

Může to znít jako dávná historie. Ne však pro mě. Má rodina pochází z Haiti, a třebaže jsme se už za mého dětství přestěhovali do Spojených států, nemilosrdnému režimu Duvalierových jsme nikdy opravdu neunikli. Stále jsem měl před očima brutální lekce, které režim Haiťanům uštědřoval: k upevňování své dusivé moci Duvalierové mimo jiné využívali přírodních pohrom a národních krizí.

Zvlášť dnes musíme mít toto ponaučení na zřeteli. COVID-19 totiž ohrožuje nejen zdraví nás všech, ale také lidská práva. Krize jako ta současná sloužily v průběhu dějin autoritářským režimům jako záminka k normalizaci jejich tyranských pohnutek. Na vlastní kůži to zažili moji rodiče na Haiti a dnes to máme před očima všichni.

Nová hrozba vznikla v Číně — zemi s autoritářskou vládou —, jejíž prvotní snaha věc ututlat umožnila celosvětové šíření nemoci. Nejde ovšem jen o Čínu. V Indii vyhlásila vláda premiéra Naréndry Módího jednadvacetidenní omezení pohybu jen několik hodin před jeho zavedením, a milionům nejchudších lidí na světě tak neposkytla ani možnost udělat si zásoby potravin a vody. A co víc, tamější státní orgány a policie od té doby opatření zneužívají k ještě větší diskriminaci muslimské menšiny.

V Keni a Nigérii zase policejní a vojenské síly zbijí každého, kdo v nich vyvolá dojem, že se dostatečně rychle nepodrobil požadavku na sociální odstup. Izrael — po vzoru dvou desítek dalších vlád — zavedl sledování pohybu občanů pomocí dat z mobilních telefonů. Ohýbá tak ochranu soukromí, co to jde. Maďarský premiér Viktor Orbán, který svou moc upevňuje už léta, nyní prosadil zákon, jenž v zásadě kodifikuje jeho pozici absolutního diktátora.

Světové demokracie přitom o tomto hromadném porušování práv mluví leda šeptem. A imunní vůči podobným mocenským tendencím nejsou ani sami Američané: tamější ministerstvo spravedlnosti koncem března požádalo Kongres o pravomoc zadržet bez soudního procesu a na dobu neurčitou jakéhokoliv amerického občana (tedy nejen imigranty bez dokladů).

Vlády podobná opatření odůvodňují jako nezbytná v boji proti pandemii. Historie nám ovšem ukazuje, že neliberální vůdci si budou chtít své nově nabyté pravomoci udržet i po skončení nouzového stavu. Vlády samozřejmě musí se vší důrazností reagovat na to, jak se zdravotní krize vyvíjí, a situace může vyžadovat přechodná, leč významná omezení aktivit občanů. Mnohé politiky zavedené autoritářskými vůdci v posledních týdnech jsou však nejen protidemokratické, ale současně kontraproduktivní i v boji proti pandemii.

Potlačování svobod tisku, kupříkladu, šíření nemoci ani zdaleka nepředchází, naopak výrazně ztěžuje zvyšování povědomí veřejnosti o tom, jak se chovat. Obdobně zadržování civilistů bez soudního procesu podrývá důvěru ve vládu právě v době, kdy je jí nejvíc zapotřebí. Rušení voleb je zase krokem, který drtí dlouholeté volání lidí po tom, aby političtí lídři kladli na první místo zájmy veřejnosti.

V zápalu souboje s nemocí COVID-19 nesmíme zapomenout chránit také zdraví našich demokracií. Přesněji řečeno, musíme si uvědomit, že ochrana veřejného zdraví a obrana demokracie jsou v mnoha ohledech dvě fronty v téže bitvě.

Tři ponaučení

Občanská společnost ani jednotlivci nejsou naštěstí tváří v tvář tvrdým zákrokům v souvislosti s pandemií bezmocní. Po více než třech desetiletích v předních liniích obrany demokracie jsme v nadační síti Open Society Foundations získali hned několik ponaučení.

V prvé řadě musíme využít všech dostupných nástrojů k ochraně občanských svobod. Pandemie sice vyžaduje sociální odstup, neospravedlňuje však policejní brutalitu ani zneužívání vládní moci. Jakmile političtí lídři začnou omezovat svobodu slova a právo protestovat, případně pohrdat brzdami své moci, máme před sebou reálné riziko sesuvu k autoritářství. Vlády, které začnou zkoušet, kam až se dá zajít, musíme okamžitě hnát k odpovědnosti.

Druhé ponaučení: odolejme hledání obětních beránků. Mnohé vlády nálepkují COVID-19 jako „čínský“ virus, a de facto tak chystají půdu pro dohled nad osobami čínského původu a jejich stigmatizaci.

Jako Američan s haitskými kořeny jsem takovou perzekuci sám zakusil během krize HIV/AIDS v 80. letech, kdy americká Centra pro zvládání a prevenci nemoci tvrdila, že AIDS přenášejí „homosexuálové, uživatelé heroinu, hemofilici a Haiťané“. V důsledku tohoto předsudečného sdělení, které nemělo s vědou nic společného, začaly Spojené státy zadržovat haitské žadatele o azyl v otřesných podmínkách vězeňského tábora v zálivu Guantánamo. Snahy předejít šíření HIV to ve skutečnosti podkopalo.

A v neposlední řadě musíme začít řešit ekonomické a sociální rozdíly v základech naší společnosti, které pandemie jen dále posiluje. Koronavirus obnažil hlubokou nerovnost — výmluvným příkladem je newyorská věznice na ostrově Rikers, která má v současnosti nejvyšší promořenost na planetě. V obecné rovině krize odhalila, že spoustě amerických rodin chybí základní věci, jako je dostupní zdravotní péče, placená nemocenská, vyšší ochrana zaměstnanců či finanční úspory.

Pomineme-li současné útoky na demokracii a občanská práva, zjistíme, že naše vlády osekávaly práva občanů, uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl ještě v době, než udeřila pandemie. Jistě, všichni dnes máme spoustu jiných starostí než se obávat o stav demokracie. Jenže není-li demokracie na našem seznamu priorit, lze bezpečně předpokládat, že nebude ani na tom vládním.

V řadách mocných je bohužel příliš málo těch, kteří vezmou ochranu našich práv na sebe. Musíme se jí ve vlastním zájmu ujmout sami. Demokracie je víc než pouhý systém vládnutí; je to zorné pole, jímž nahlížíme na svět a své místo v něm. Pokud tuto perspektivu nouzový stav naruší, možná už k ní nebude cesta zpět.

Z originálu „Viral Authoritarianism“ vydaného Project Syndicate přeložil DAVID DADUČ. Redakčně upraveno.