Pětatřicátá vláda státu Izrael bude nebezpečná. Bude to vláda, o níž lze s velkou pravděpodobností říci, že nebude řešit žádné z hlavních problémů sužujících izraelskou společnost. A v mnoha případech je naopak prohloubí.

Tíživá ekonomická krize, která propuká v důsledku epidemie koronaviru, si už vybírá svou daň. Přes milion nezaměstnaných izraelských občanů nemá ponětí, zda, případně kdy se bude moci vrátit do práce, a stanovené období, během nějž si bylo možno požádat o podporu v nezaměstnanosti — ani zdaleka nepostačující k pokrytí životních nákladů — se chýlí ke konci. Velké podniky zavírají provoz, lidé na volné noze se topí v dluzích, žadatelé o azyl ani zahraniční dělníci nemají nárok na vůbec žádnou podporu.

Když se v neděli nová vláda ujímala úřadu, ministerský předseda Netanjahu prohlásil, že ukončení ekonomické krize bude patřit k prioritám jeho kabinetu. Ve světle směřování, kterým se okamžitě začala vláda ubírat, to zní jako prázdná slova.

Netanjahu přislíbil „udělat vše pro to, aby se ekonomika vrátila do dřívějšího stavu“. To by byl stav, v němž každé třetí dítě žije v chudobě, kde si mnozí občané nemohou kupovat předepsané léky, aby jim zůstalo dost na vodu a elektřinu. Znamenalo by to návrat do stavu, v němž desítky tisíc rodin žijí v nejistotě, zda si dokáží obstarat dost jídla, a v němž tisíce čekají v pořadnících na obecní byty.

Jenomže při pohledu na vládu, která se ujímá moci, se současně možnost návratu k minulému, tak odpudivému, stavu jeví jako nedostižný sen. Podle Centra Adva, progresivního izraelského think-tanku, připravované vládní záchranné balíčky pomohou korporacím, ale ne prostým občanům.

V uplynulých měsících jsme zaznamenali, jak vláda v podstatě zcela ignorovala potřeby handicapovaných osob, které v důsledku krize přišly o příjem, když se zavřely fabriky, jež je zaměstnávaly. Mohli jsme sledovat kamenně ledovou nechuť zaručit aspoň minimální a stabilní příjem lidem na sociálních dávkách, kteří rozšířili řady nezaměstnaných.  

A nemohla nám uniknout diskriminace mezi židovskými a arabskými komunitami, když místní úřady rozdělovaly pomoc pro nezaměstnané. A takto bychom mohli pokračovat.

Naproti tomu vláda uvolnila značnou sumu na financování rekordních čtyřiatřiceti ministerských úřadů — půjde o 238 milionů šekelů (přes 1,5 miliardy korun). Vytvoření arbitrárních a zmatečných portfolií nepovede pouze k tomu, že různé kompetence se budou mezi různými ministerstvy překrývat, ale pravý chaos propukne za rok a půl, kdy se v souladu s koaliční smlouvou podepsanou mezi Benjaminem Netanjahuem a Bennym Gancem má přikročit k rotaci v úřadech.

Pomineme-li nezřízené plýtvání, je na místě obava, že v panujícím zmatku se nepodaří prosadit žádná potřebná politická opatření a že současně veškerá významnější rozhodnutí, jež budou formovat životy občanů, budou ve výlučné kompetenci ministerstva financí — zejména v čase ekonomické krize. To je ovšem úřad, který se domnívá, že samoživitelky a důchodci by neměli pobírat dávky, které by jim umožnily krizi bez újmy přečkat.

Prioritou je anexe, nikoli změny klimatu

Nu a co je tedy ústřední prioritou nové vlády? Anexe. Podle izraelských zákonů je nyní možné anektovat rozsáhlá území na Západním břehu Jordánu. Jednalo by se o krok, který by zásadně zhoršil vztahy s Jordánskem a s Evropskou unií. Anebo bude vláda pokračovat v tiché a pozvolné anexi, bez oficiálních prohlášení, která je izraelskou politikou již po dekády.

A jakkoli se Izrael potýká se zdravotnickou a ekonomickou krizí, je zapotřebí mu také připomínat, že stále zodpovídá za životy milionů Palestinců, kteří podléhají tyranskému vojenskému režimu na Západním břehu Jordánu a v Gaze. I tady si epidemie Covid-19 vybírá těžkou daň na živobytí lidí. A mnohé rodiny se ocitly na hraně hladovění.  

Izraelské pravici se podařilo proměnit režim rasové segregace a apartheidu na okupovaných územích — a násilí, jež jej nutně provází — v záležitost, kterou většina Izraelců vůbec nepokládá za téma. Ve skutečnosti se izraelské pravici dokonce podařilo zakořenit konsensuální přesvědčení o židovské nadřazenosti na území Izraele-Palestiny. A nejsou tu sebemenší známky toho, že by nová vláda hodlala suprematistickou doktrínu v dohledné době opustit. 

Třetím problémem je klimatická krize, která je řádově větší hrozbou pro lidskou existenci nežli koronavirus. Ačkoli nás COVID-19 mohl poučit o tom, jak důležité je být na taková nebezpečí připraven, není tu sebemenší náznak, že by nová vláda měla v úmyslu omezit díl odpovědnosti Izraele za ohřívání klimatu, anebo se nějak zabývala jeho důsledky, o nichž se předpokládá, že právě na náš region dopadnou zvlášť krutě. 

Miki Hajmovičová, jediná žena v nové koalici, která se o téma reálně zajímá, byla při sestavování vlády svou Modrobílou stranou opomenuta. Nic v koaliční smlouvě ani v Netanjahuových či Gantzových vyjádřeních nenaznačuje, že by si sebeméně byli vědomi závažnosti hrozby.  

Za čtvrté, vláda je zcela indiferentní k otázce domácího násilí, jež je během koronavirové krize na vzestupu. Osm žen bylo od počátku roku zabito svými manželi, ale jak Netanjahu tak Ganc se rozhodli k otázce mlčet.

Během omezujících opatření vláda prakticky nenabídla žádnou pomoc či ochranu obětem domácího násilí ani nezformulovala žádný plán, který by měl násilí na ženách předcházet do budoucna. Ani jeden ze čtyřiatřiceti nových ministrů nemá snahu o potírání gendrového násilí mezi svými prioritami.    

To jsou pouhé čtyři příklady. Stejně tak bychom mohli psát o významu jmenování Amira Ohany, který v minulosti vedl zbrojařskou lobby v Knesetu, ministrem veřejné bezpečnosti, které reguluje pravidla pro držení zbraní v Izraeli. Mohli bychom mluvit o zahraničních dělnících, kteří budou žít v trvalém strachu z deportace ministrem vnitra Arjem Derim. Anebo o tom, že ministerstvo školství povede bývalý oficír. Anebo o pokřivených představách předsedy Knesetu Jariva Levina o demokracii.

Bude to lidem nebezpečná vláda, podporovaná nemalým počtem členů Knesetu, kteří se zřekli svých principů, čímž hrubě poškodili opozici. Ale současná krize může vše změnit, budou-li se Netanjahu a Ganc chovat k izraelským občanům se stejnou přezíravostí jako doposud.

Opozice, která byla rozdrcena v Knesetu, se může znovu zrodit v ulicích. Je teď na nás, abychom zformovali širokou židovsko-arabskou opozici s vizí rovnosti a sociální spravedlnosti pro všechny obyvatele této země. Není to tak nemožné, jak se to nyní jeví. 

Článek byl původně publikován v hebrejštině v magazínu Local Call. V DR vychází v překladu jeho anglické verze A very dangerous government vydané v +972 Magazine. Přeložil JAKUB PATOČKA.