Plán anexe Západního břehu Jordánu stupňuje bezprávnou politiku Izraele
Ida Kinnunenová, Lucie ŠarkadyováIzrael ignoruje mezinárodní právo, protože cítí silnou podporu ultrakonzervativní americké politiky. Ohlášený plán anexe, proti kterému se demonstruje i v Tel Avivu, může být nebezpečným činem, který povede k destabilizaci regionu.
Anexe je „násilné připojení území nebo jeho částí, které patří jinému státu“. Je zřejmé, že pokud mluvíme o anexi, nemluvíme o něčem, kde by se mohlo jednat o dohodu mezi dvěma stranami, ale jde o unilaterální jednání okupujícího vůči okupovanému. A stejně tak z historie víme, že má Izrael bohaté zkušenosti s těmito kroky.
V roce 1967 „začala“ okupace Východního Jeruzaléma, která se proměnila v de facto připojení k Západnímu Jeruzalému v roce 1980, kdy Izrael unilaterálně prohlásil Jeruzalém za svoje hlavní město. Stejný osud čekal Golanské výšiny jenom o rok později.
Obě anexe v minulých dvou letech posvětil prezident Trump, což je nakonec jediné, na čem záleží. Jeruzalém prohlásil za nedělitelné hlavní město Izraele, následně přesunul americkou ambasádu do Jeruzaléma, a to právě do jeho okupované části, a minulý rok také prohlásil Golanské výšiny za součást Izraele.
V čem se tedy má lišit nynější anexe od těch předcházejících? Jak občané Golanských výšin, tak Východního Jeruzaléma mají možnost požádat o izraelské občanství a tím i o něco snížit riziko vyhoštění ze své země a zároveň také získat volební právo. Samozřejmě pouze dílčí procenta Palestinců anebo v případě Golanských výšin — Syřanů — tohoto využili.
Vytvořit z Palestinců cizince v jejich vlastní zemi
Pro obyvatele Golanských výšin by to například znamenalo, že by se už pak nikdy nemohli podívat za svými rodinami do Sýrie, od kterých je oddělila šestidenní válka. Ovšem u anexe, kterou Netanjahuův kabinet připravuje nyní, nezamýšlí Palestincům žijícím na uvedených územích nabídnout občanství.
Samozřejmě zatím nemáme úplně jasné informace o tom, o jaké přesně území se bude jednat, ale víme, že má jít o zhruba třetinu současného Západního břehu Jordánu a že se anexe, pokud nastane, má týkat asi 65 tisíc Palestinců, kteří na dotčeném území žijí.
V praxi to pak má znamená, že se z palestinských měst, která budou na anektovaném území, stanou bantustany, které známe z Jihoafrické republiky z dob apartheidu. Čili uzavřené územní celky, které budou pod palestinskou samosprávou, ale pod vojenskou kontrolou Izraele. Už jistě se ví, že vůbec největším celkem, který má být anektován, je Jordánské údolí.
V České republice a celé Evropě tato situace způsobila značný rozruch. Konkrétně u nás tomu pomohl článek publikovaný současným ministrem zahraničí a jeho dvěma předchůdci publikovaný v deníku Právo, kde se „opovážili“ kritizovat — velice zdrženlivě a diplomaticky — politiku státu Izrael. Vysloužili si tím zcela nepřiměřenou kritiku od předních představitelů státu — prezidenta a premiéra, kterým jak se zdá na lidských právech pranic nezáleží.
Článek a následná diskuze vzbudily zájem i v zahraničí. V reakci zaslané ČTK na Petříčkův, Zaorálkův a Schwarzenbergův článek uvedl izraelský historik a emeritní profesor Oxfordské univerzity Avi Šlaim, že vyjádření tří českých politiků bylo statečné. Zpochybnil ovšem jejich tvrzení, že Palestinci promarnili šanci na řešení konfliktu, což je u nás nekriticky přijímáno.
Podle Šlaima Palestinci prokázali závazek vyřešit konflikt mírovými prostředky podpisem dohody z Osla v roce 1993. A naopak „Netanjahu po nástupu k moci v roce 1996 přistoupil k zablokování a postupnému rozkladu dohod z Osla skrze rozšiřování nezákonných osad na Západním břehu Jordánu“. Reakce Aviho Šlaima tedy odmítá mýtus podle nejž Palestinci byli jediní, kdo se nikdy nechtěl dohodnout.
Ovšem pokud se anexe uskuteční, už nepůjde pouze o Palestince, může zkomplikovat situaci i Izraeli jako takovému. Údolí Jordánu, které je jednou z částí, jež má být anektována, je nejúrodnějším územím na Západním břehu Jordánu a jeho připojením, včetně půdy patřící Palestincům, kteří zde žijí, se prohloubí palestinská závislost na Evropské unii i na okolních arabských státech. A samozřejmě také jejich závislost na Izraeli.
Stejně tak není jasné, jak tu Izrael hodlá naložit se soukromými pozemky palestinských obyvatel. V údolí Jordánu je také jediný hraniční přechod dostupný pro Palestince žijící na Západním břehu Jordánu — most Allenby.
Nachází se v blízkosti města Jericho. A ačkoli slouží především Palestincům nebo Jordáncům k překročení hranice, je kontrolován Izraelem. Zatím není úplně jasné, co by anexe Jordánského údolí pro přechod znamenala a zda by se již tak nepříznivé podmínky, zahrnující přísné kontroly, včetně častého svévolného nevpouštění Palestinců do země, ještě nezhoršily, protože by Palestinci pak následně museli překračovat izraelská území.
Jednoho dne se probudit a znovu pocítit svobodu
Další vážnou otázkou související s připravovanou anexí údolí Jordánu je osud malých beduínských komunit žijících po celém údolí. Jedním z lidí, jejichž obživa a pozemky v soukromém vlastnictví jsou ohroženy, pokud by anexe nastala, je Awni, farmář a beduín ze severu Jordánského údolí. Spolu se svými dvěma bratry a jejich rodinami žije v typické palestinské komunitě pastevců, která je tvořena skromnými příbytky pro rodiny a jejich stádo.
Stejně jako mnoho Palestinců v údolí Jordánu se historie rodiny v místě počítá na dlouhé generace a k vlastnictví půdy mají příslušné dokumenty. „Jsme z této oblasti, narodili se tady můj otec a dědeček, tady se narodila celá moje rodina. Moje rodina je jednou ze stovek rodin, které tu žijí, ale máme bohužel hodně problémů s osadníky a armádou. Armáda podporuje osadníky a hodně jim pomáhá anebo je přinejmenším nezastaví, pokud nás napadnou. Mnoho lidí odtud odešlo kvůli osadníkům a problémům, kterým každý den čelíme. Z mé rodiny jsme tady zůstali jen já a mí bratři,“ říká nám Awni.
Přestože přesné plány na anexi ještě nebyly zveřejněny, vliv okupace je již dlouho součástí každodenního života jeho rodiny. Popisuje, že život v izraelské Zóně C nemá budoucnost, protože narůstá násilí osadníků a kontrola armády, včetně četných demolic jejich příbytků.
„Již dříve nám zdemolovali naše stany a důvodem demolice bylo to, že nemáme povolení stavět v této oblasti. O povolení žádáme neustále, my ale povolení v podstatě získat nemůžeme, a to i přesto, že osadníci mohou i nadále rozšiřovat svoje osady na půdě, které nám právoplatně patří,“ líčí.
Rozdělení okupovaného palestinského území na oblasti A, B, C je dědictvím dohod z Osla, které mělo přinést řešení do pěti let, kdy se měli Izraelci ze Západního břehu Jordánu postupně zcela stáhnout. Oblast C je částí Západního břehu Jordánu, která je pod izraelskou vojenskou a správní kontrolou.
Přestože v této oblasti žije mnoho Palestinců, odhaduje se mezi 180 až 300 tisíci, a pokrývá téměř šedesát procent Západního břehu, Palestinci zde nemají téměř žádnou šanci stavět domy, i když jsou vlastníky půdy. Demolice domů v Zóně C, stejně jako ve Východním Jeruzalémě, se dějí téměř každý den, a to i staveb financovaných z podpory Evropské unie. Osm států Evropské unie již kvůli tomu podalo oficiální stížnost a žádají o Izrael o kompenzaci.
Život v Zóně C je asi ještě náročnější, než v jiných částech Západního břehu Jordánu a její obyvatelé čelí každodenní nejistotě, co se s nimi stane. Ptáme se tak Awniho, co by si přál ze všeho nejvíce. Odpovídá nám, že mít více „dobrých dnů“. A „dobrý den“ znamená, když „nemáme problémy s osadníky nebo armádou“. Pak dodá: „Mám jen jednu naději, že se jednoho dne probudím a znovu pocítím svobodu.“
Awni a další podobné rodiny jsou obzvláště zranitelní. Často nemají nic jiného než svoje stádo zvířat, které jim poskytuje i obživu. Žijí ve velice jednoduchých příbytcích. Po generace se přesouvají podle toho, jaké je období a kde mohou být se svými zvířaty.
Je naivní si myslet, že by bylo možné, aby se všechny beduínské komunity, kterých je na uvedeném území kolem padesáti, přesunuly do Jericha nebo Tubasu. Ale pokud se tak nestane, stali by se po anexi nelegálními cizinci uvnitř Izraele.
Je ale také na čase uvědomit si, že anexe není něco, co nás čeká, ale něco, co se už děje. A není to něco, na co se musíme připravit, ale něco, na co už teď musíme reagovat.
„Za poslední týden jednotky IDF postřelili čtyři palestinské civilisty, z nichž dva zraněním podlehli, jeden v Jeruzalémě a jeden na Západním břehu. Žiji v Jeruzalémě již několik let a je to poprvé, kdy se začínám obávat o bezpečnost, jak svoji, tak svých dětí. Tenze ve městě se neustále stupňuje,“ řekla mi Martina, Češka žijící v Jeruzalémě.
Argumentovat tak bezpečností jako důvodem pro anexi se tak zdá být liché. Není těžké si domyslet, že nepřinese nic dobrého ani jedněm ani druhým a nejspíš ani regionu. Je tak na místě ptát se, co je pravým důvodem kroku, od kterého současnou izraelskou vládu odrazují i generálové ve vlastní armádě a odborníci na bezpečnost.