Společné prohlášení současného a dvou bývalých ministrů zahraničí České republiky kritizující záměr Izraele na anexi části palestinského území, posvěcený Donaldem Trumpem, by zřejmě svým obsahem ve většině evropských ani světových zemí nevyvolalo žádné velké spory. Text, který společně podepsali a na stránkách deníku Právo otiskli Tomáš Petříček, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg, vlastně nedělá nic jiného, než že připomíná platnou oficiální politiku Evropské unie i České republiky, jakož i stav podle mezinárodního práva. 

Věcným jádrem textu tří českých diplomatů je odmítnutí plánu na anexi těch částí palestinského Západního břehu, na kterých se nacházejí velké židovské „osady“, přesně řečeno městské aglomerace. S tímto plánem, který visí ve vzduchu už delší dobu, přišel staronový izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který připojení „osad“ se statisíci obyvateli v izraelském parlamentu označil za „další skvělou kapitolu v dějinách sionismu“. 

Méně skvělá je konkrétní situace, ve které se izraelský premiér — toho času trestně stíhaný — snaží tento projekt prosadit. V Izraeli panuje již déle než rok politický pat, během nějž proběhly troje volby, ale bez vítěze, který by byl schopen sestavit fungující kabinet. 

Nyní se rýsuje zvláštní společný kabinet s rotující funkcí premiéra, v níž se budou po roce a půl střídat Netanjahu a jeho rival Benny Ganc. To samozřejmě není pro politiku vůči Palestině to rozhodující, ale je to důležité jako kontext dnešního dění.

„Bezprávná džungle“ a mezinárodní právo

Anexe části Západního břehu s osadami, kterou pochopitelně odmítají Palestinci, sousední země v regionu a valná většina zemí světa včetně Evropské unie, tak může být prosazena v důsledku hluboké politické krize, k níž se nakonec připojila i krize ekonomická způsobená koronavirem. Pokud by anexe skutečně nastala, z věcného hlediska to pro situaci na daných územích nebude znamenat skoro nic, Izrael už nyní kontroluje většinu území Západního břehu a reálně jsou osadnická města jeho součástí. Znamenalo by to ale jakési úředně potvrzené pohřbení myšlenky na samostatný palestinský stát na Západním břehu Jordánu.

A to je nepřijatelné pro světovou diplomacii včetně té české (nebo její části), protože to popírá dosud zastávanou politiku dvou států koexistujících vedle sebe, Izraele a Palestiny. Bez podstatných částí už tak nepříliš velkého území, rozsekaného doslova na kusy a bez územní celistvosti, si nelze v žádném případě představit palestinský stát. Problém, který mezinárodní diplomacie příliš nechce vidět, je ovšem v tom, že takový je už dnes reálný stav věcí a těžko se dá nějak zásadně změnit.

Jen těžko si lze především představit, že Izrael stáhne statisíce židovských osadníků. Přesněji řečeno, je to téměř nemožné, a tudíž se nabízejí jen dvě reálné alternativy: pokračování v dosavadním stavu, kdy tu na papíře existuje Palestina coby „věčně budoucí stát“ s vymezeným územím, jež ale z většiny pevně ovládá Izrael, nebo přímá anexe daných území. Co je horší: špatný status quo, nebo jeho radikální změna, která pravděpodobně bude k horšímu, ale bude to alespoň změna?

Toto vše samozřejmě neznamená, že není správné připomínat zásady mezinárodního práva, které se, jak správně říká prohlášení tří ministrů, mohou týkat kohokoli, a o to důležitější jsou pro malou zemi jako je Česká republika. Určitě platí, že bez těchto zásad a hodnot v „bezprávné džungli“ ti slabší nepřežijí. Jenže příklad Izraele a Palestiny právě ukazuje, že reálně mnohdy není možné tyto zásady vymoci, a tedy stav bezprávné džungle tu stejně je, ať už mezinárodní organizace tvrdí a proklamují cokoli.

Prohlášení tří ministrů také velmi záslužně ukazuje na humanitární situaci obyvatel palestinských území, přičemž se, opět záslužně, nevyhýbá jejich označení za území okupovaná. Toto, z hlediska mezinárodní práva nesporné a platné označení, ovšem v českých poměrech funguje jako rozbuška. Dalo se proto očekávat, že prohlášení vyvolá ostře nesouhlasné reakce.

Nerozborné spojenectví s Izraelem

A ty přišly z mnoha stran. Podle očekávání se jako první ozval prezident Miloš Zeman, který je v českém prostředí dlouhodobě nositelem těch nejvyhraněněji proizraelských postojů. Ale následovali rychle i další nejvyšší ústavní činitelé jako premiér Andrej Babiš a předseda sněmovny Radek Vondráček (oba ANO). 

Podle Vondráčka nelze používat pojem „obsazená“ nebo „anektovaná“ území, protože „nejde o cizí stát, který se násilím připojuje k jinému“. Předseda české sněmovny tak velmi názorně ukázal, jak česká politická reprezentace v rozporu s mezinárodním právem zcela přejímá stanovisko Izraele, respektive izraelské politické reprezentace. I v Izraeli samém je totiž nemálo těch, kdo by s tímto pojetím rozhodně nesouhlasili. 

Výmluvná byla rovněž reakce ministra vnitra Jana Hamáčka, Petříčkova a Zaorálkova sociálnědemokratického stranického předsedy. Podle Hamáčka navzdory prohlášení „pozice ČR k Izraeli zůstává neměnná“. Přesně totéž ale tvrdí text tří ministrů zahraničí.

Ve skutečnosti by totiž změnou pozice České republiky bylo opuštění představy dvou států, které Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg kritizují. Jak se ovšem právě ukazuje, je tou reálnou „neměnnou pozicí“ České republiky jednoznačně a nekriticky proizraelská politika a s ní spojené zvláštní partnerství obou zemí, jejichž vlády například v minulosti několikrát společně zasedaly.

Odvolání ministrů Petříčka a Zaorálka navrhují Česká společnost přátel Izraele a česká pobočka Židovského národního fondu. Proizraelské organizace pozoruhodnou dikcí mluví o „nápravě mezinárodní pověsti a obnovení důvěry v pevnost spojenectví s Izraelem (sic)“, což je podle nich možné vyjádřit pouze odvoláním obou ministrů.

Podle očekávání s kritikou prohlášení přišli i představitelé dnešní opozice, zejména z ODS. Další tři bývalí šéfové diplomacie — spolu s expremiérem Mirkem Topolánkem — rovnou označili dopis Petříčka a spol. za „podlou zradu Izraele“. Topolánek spolu s Alexandrem Vondrou, Janem Kohoutem a Cyrilem Svobodou zveřejnili rovněž v Právu polemický článek pod titulkem Odmítáme urážet Izrael.

Polemický článek „Tří plus jednoho“ obsahuje klasická klišé české debaty o Izraeli a Palestině, jako třeba „Izrael je jedinou opravdu demokratickou zemí na Blízkém východě“. Zajímavé je srovnání s původním textem Petříčka a spol. který v tomto smyslu mluví o tom, že „Izrael je vzácným příkladem demokracie na Blízkém východě, ale týká se to pouze jeho vlastních občanů, nikoli Palestinců na okupovaných územích.“ 

Na jedné straně máme zjednodušující, propagandistické heslo, na druhé diferencované, realistické pojmenování skutečnosti. Bohužel se vzhledem ke stavu české veřejné debaty a míře znalostí dá očekávat, že úspěch bude mít spíš to první. Místopředsedkyně ODS Jana Černochová to ve svém komentáři vyjádřila lapidárně, po podobném prohlášení prý podle ní „není a nebyla poptávka, alespoň ne veřejná“.  

Článek Topolánka a spol. je zajímavý také tím, že je zároveň rýpnutím do Evropské unie: text tří ministrů podle této teorie vznikl na objednávku unijního ministra zahraničí Josepa Borrella, který je k plánované anexi palestinských území od počátku kritický, a ze strany českých diplomatů jde tedy o jakousi snahu sbírat „imaginární pozitivní body v Bruselu“. 

U zástupců ODS takové myšlení zase tak nepřekvapuje, v podobném duchu hned zareagoval europoslanec Jan Zahradil. U Jana Kohouta či Cyrila Svobody už trochu ano.

Dvojí tvář české politiky vůči Izraeli

Posledně jmenovaný exministr za KDU-ČSL naznačil další zajímavý rozměr celé věci. Podle Svobody je vyhraněně proizraelská pozice jakýmsi dlouhodobě pěstovaným diplomatickým „image“ České republiky a bylo by nevýhodné o ni přijít. 

Česká zahraniční politika má podle něj dva pilíře, podporu lidských práv a pevný postoj k Izraeli. Celý svět s tím vždy počítal a Izraelci „rozumějí tomu, že držíte pozici, i kdyby nebyla tou, kterou drží oni“.

Jinými slovy, nezáleží na správnosti určitého postoje, ale na tom, že je pro mě z jakýchsi důvodů výhodnější postoj nikdy neměnit. Jsme už jednou zcela jednostranně proizraelští, tak se toho držme, abychom někoho nemátli a byli rozpoznatelní. Jinak s námi nebude nikdo počítat. Jistou logiku to snad má, ale je to značně pokleslé a utilitaristické pojetí lidských práv, když už zůstaneme u prvního pilíře české diplomacie podle Cyrila Svobody.

„Pozice České republiky“ vůči Izraeli a Palestině má zjevně dvojí význam: na jedné straně je to oficiálně dlouhodobě zastávaná a deklarovaná podpora řešení v podobě dvou států a vzniku samostatné Palestiny, v čemž se Česká republika shoduje s naprostou většinou států světa, dokonce včetně Spojených států.

Ovšem na druhé straně je tu ještě jakási reálpolitika, která je zcela proizraelská a snaží se profitovat z tohoto zaměření, vytěžit z toho co nejintenzivnější styky s Izraelem (jiná věc je, nakolik se to skutečně daří a jaký z toho má Česká republika reálně prospěch), případně si z toho udělat jakési rozpoznávací znamení, vývěsní štít.

Už ne pouze hlas jednoho solitéra

Reakce na prohlášení Tomáše Petříčka, Lubomíra Zaorálka a Karla Schwarzenberga ukázaly jasně, že tito tři představují v rámci českých politických špiček výjimku. Postoj naprosté většiny české politické scény se dá rozdělit do dvou přihrádek — bezvýhradná podpora Izraele doprovázená vyhraněnou rétorikou (prezident Zemana a dnešní opozice) a stejně bezvýhradná podpora Izraele bez této rétoriky (premiér Babiš a ostatní představitelé ANO, ministr vnitra Hamáček). Jakékoli jiné postoje jsou hned napadeny jako nepřijatelné.

Pozoruhodná je dlouhodobě pozice Karla Schwarzenberga. Právě on už před několika měsíci začal do české debaty o Izraeli a Palestině vnášet neobvykle kritický tón, mluvil například o tom, že kritika Izraele nerovná se antisemitismus. 

Prohlášení, které vydal společně s kolegy Zaorálkem a Petříčkem, vlastně jen shrnuje některé myšlenky, které Schwarzenberg opakuje už mnoho let: s Izraelem jsme přátelé, ale skuteční přátelé k sobě mohou a musejí být upřímní a otevření.

Zároveň však příklad bývalého předsedy TOP 09 jasně ukazuje, jak je jakýkoli diferencovaný, ne jednostranně proizraelský postoj na české politické scéně naprosto ojedinělý. Když se v říjnu 2019 v české sněmovně hlasovalo o rezoluci odsuzující bojkot Izraele a ztotožňující veškerou kritiku Izraele s antisemitismem, byl Schwarzenberg jako jediný ze všech českých zákonodárců proti. Pro úplnost třeba dodat, že poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek byl nepřihlášen a tedy nehlasoval pro (jako jeden z pouhých třinácti poslanců).

Obavy, které prohlášení Petříčka a spol. vyvolalo u těch nejskalnějších českých podporovatelů Izraele, dobře shrnula v citované reakci Jana Černochová. Podle ní je zcestné, „abychom naše izraelské přátele takto apriorně znevěrohodňovali před mezinárodním společenstvím a torpédovali jejich úsilí o mírový proces vytvářením dojmu, že už jim nevěří ani jejich dlouholetí spojenci.“ Narušení obrazu České republiky jako ve světě výjimečného, zcela neochvějného spojence Izraele není bez významu ani z globálního hlediska.

O krůček blíž k normálnímu postoji

Spor kolem prohlášení neunikl pozornosti v Izraeli, podle liberálního listu Ha´arec text tří ministrů rozpoutal na české politické scéně bouři. List si všiml právě faktu, že se pod prohlášení podepsali tři aktivní politici, z toho dva ministři současné české vlády. 

Izraelský historik Avi Šlaim, známý svými kritickými postoji vůči oficiální izraelské politice i výkladu dějin, označil vyjádření tří českých ministrů za statečné, byť jim zároveň vytkl, že nespravedlivě kritizují Palestince za to, že promarnili šanci na vyřešení konfliktu. Tu podle Šlaima promarnily v 90. letech izraelské vlády podporou stavby osad.

Otevřený dopis ministru Petříčkovi, který podepsaly desítky signatářů, jej vyzývá k tomu, aby česká diplomacie jasně odsoudila anexi palestinských území, pokud k ní dojde, a vyvodila z toho důsledky vůči Izraeli: pozastavení asociační dohody Izraele a EU, zákaz dovozu výrobků z nelegálních osad a uvalení konkrétně zacílených sankcí. 

Vzhledem k tomu, že zahraniční politiku ČR netvoří jen ministr zahraničí, ale vláda jako celek, se však takový postoj bez ohledu na názory ministrů Petříčka a Zaorálka jeví jako nepravděpodobný. Maximem možného zřejmě bude, když Česká republika setrvá u opatrnosti vzhledem k přenesení své ambasády do Jeruzaléma a bude ústy ministra zahraničí nadále verbálně odsuzovat jednostranné kroky a vyzývat k přímému jednání mezi Izraelci a Palestinci.

Pokud ovšem avizovaná anexe palestinských území v červenci tohoto roku skutečně nastane, bude česká diplomacie pravděpodobně patřit k těm, kdo budou blokovat či zmírňovat případné sankce mezinárodního společenství vůči Izraeli. Což vzhledem k váze a významu České republiky na mezinárodní scéně zřejmě nebude mít příliš velký vliv na výsledek.

Závěrem, pokud je v něčem přínos „prohlášení tří ministrů zahraničí“, pak v tom, že to není hlas jednoho výrazného solitéra, ale skupiny tří diplomatů, což se už dá považovat za jistý názorový proud, byť v české vrcholné politice silně menšinový. V každém případě se dá říci, že se díky tomu Česká republika posunula o malinký krůček k „normálnějšímu“, rozumějme ne zcela jednostrannému a nekritickému postoji k Izraeli a Palestině.