↗

Na rozdíl od Corbyna nešlo Sanderse za kritiku Izraele rovnou obvinit z antisemitismu, neboť je sám židovského původu. Foto IMEU

Progresivní kandidát Bernie Sanders se již o post amerického prezidenta v podzimních volbách ucházet nebude. Vyprchala tak naděje na hlubší proměnu americké politiky a neuskuteční se ani tvrdší ideový střet, při kterém by protistrana byla nucena ukázat, s jakými obrazy ve snaze eliminovat „demokratický socialismus“ pracuje. 

Vedle účelových odkazů na bývalý Sovětský svaz, Kubu či Venezuelu se jeho odpůrci snažili Sanderse prezentovat též jako nepravého žida či potenciálního antisemitu. Jak by se tato linie útoku vyvíjela dále, se už nedozvíme. 

Podobně účelová kampaň však loni ve Velké Británii přispěla k porážce Sandersova ideového spojence Jeremyho Corbyna. K podílu na ní se zpětně přihlásila proizraelská lobby, poctěná po vítězství konzervativců Johnsonovým návrhem zákona kriminalizovat hnutí vyzývající k bojkotu Izraele, sankcím vůči němu a stažení investic z něj (BDS).

Pro členy establishmentu Demokratické strany sdružené v Democratic National Convention (DNC) tak Sandersovým odstoupením z demokratických primárek odpadla starost, jak se vypořádat s nechtěným radikálním kandidátem, aniž by riskovali kolaps strany jako takové.

Nemusí tak být nadále konfrontováni se způsoby sabotáže vlastního kandidáta, které vyplavaly na povrch právě v případě bývalého předsedy Labouristické strany. Se způsoby, cíleně pracujícími právě s falešným obviňováním z antisemitismu, jež dovedly labouristickou stranu pod jejich jinak nadějným progresivním vedením na samu hranu rozštěpení.

Změna přístupu

Jak Jeremy Corbyn, tak Bernie Sanders se do hledáčku proizraelských lobbistů dostali kvůli své politice rovných práv, kterou dlouhodobě zastávají a kterou stvrzovali osobním zapojením v zápasech sociálních hnutí už v šedesátých letech minulého století. Z takových postojů totiž přirozeně plyne i podpora okupované Palestiny. 

Je známo, že USA poskytují masivní finanční a diplomatickou podporu čím dál otevřeněji represivnímu izraelskému státu, který se po Východním Jeruzalému a Golanských výšinách chystá anektovat další části Západního břehu Jordánu. Je také známo, že USA v OSN soustavně blokují rezoluce žádající po Izraeli dodržování mezinárodního práva. Ministr zahraničí Izraele se dokonce nechal slyšet, že bůh seslal prezidenta Trumpa k záchraně Izraele. 

Bernie Sanders se v takovém kontextu ukázal jako kandidát, který neváhal učinit krok, jenž se pro uchazeče o prezidentskou nominaci doposud jevil jako nemyslitelný, když odmítl vystoupit před vlivnou proizraelskou lobbistickou skupinou AIPAC. Pro její lobbisty šlo přitom o rozhodnutí o to nebezpečnější, že je ohlásil tehdy ještě jako favorit demokratických primárek, který — kdyby uspěl — by byl prvním prezidentem židovského původu v USA. 

Sanders svým rozhodnutím sice následoval svou levicovou kolegyni Elizabeth Warrenovou, ale byl to právě on, kdo AIPAC veřejně odsoudil coby organizaci, jež „poskytuje prostor lídrům s bigotními názory, kteří upírají Palestincům základní práva“. Warrenovou a Sanderse později — i pod tlakem hnutí zdola, hlavně židovské iniciativy If Not Now — napodobili i centrističtí kandidáti Amy Klobucharová a Pete Buttiegieg, kteří rovněž odmítli na březnové výroční konferenci AIPAC vystoupit. 

K AIPAC a jeho vlivu na vnitřní americkou politiku se tak obrátila jistě nepříliš vítaná pozornost médií a veřejnosti. Tato proizraelská organizace se následně pokusila kontrovat útokem na Sanderse, když při nominačním souboji v Nevadě zaplatila dehonestující kampaň namířenou proti němu.

Na rozdíl od Corbyna však nešlo Sanderse obvinit z antisemitismu tak snadno už kvůli jeho židovskému původu. Sanders si dává i větší pozor na to, aby vždy zdůraznil svou podporu jak Palestincům, tak Izraelcům v úsilí dosáhnout míru a bezpečnosti.  

V tom zůstává konstantním podporovatelem dvojstátního řešení, když ve vytvoření jednoho demokratického státu vidí ohrožení Izraele. Diskuse o podobě Izraele a možnostech sionismu, které by neutiskovaly původní výrazně většinové obyvatelstvo Palestiny, se rozvinuly i uvnitř Sandersova týmu. Zpochybnění „progresivního sionismu“, ke kterému se Sanders hlásí, a nutnost odmítnout „Izrael postavený na nadřazenosti“ artikulovala hlavně přední arabsko-americká feministická aktivistka, akademička a jinak výrazná Sandersova podporovatelka Linda Saursoová. 

Sanders jako identita

Ani Sandersova kritická podpora Izraele však nestačila k tomu, aby nebylo rozporováno samo jeho židovství a on sám aby nebyl napadán coby „nepravý“ či „sebenenávidějící žid“ („self-hating Jew“). Pozornost se na něj upřela, když nazval izraelského ministerského předsedu Netanjahua rasistou, odsoudil zabíjení palestinských civilistů, a zejména když pohrozil v případě vítězství podmíněním vojenské pomoci Izraeli změnou jeho vztahu k Palestincům.

Již při Sandersově první kandidatuře v roce 2016 cílili oponenti na jeho původ, když se sice přihlásil ke svým polským kořenům, ale dle některých komentátorů nedostatečně zdůraznil své kořeny židovské. Na pozadí Sandersovy otevřené kritiky izraelské okupace se rozebírala jeho údajně nedostatečně ukotvená či náležitá židovská identita, což se často dávalo do souvislosti s jeho tehdy ještě okrajovými politickými názory. 

Sandersův „demokratický socialismus“ tak měl být podle kritiků posuzován jako nezralý projekt. Implicitně se přitom nabíhalo i na antisemitské stereotypy, když se „věčné omílání“ útisku Palestinců vydávalo za symptom údajné židovské přepjatosti, která poslouží jen „těm druhým“, a přitom přehlíží vojenské zájmy Izraele.

V článku pro Tablet z roku 2016 tak například obviňuje James Kirchick Sanderse z toho, že podléhá nátlaku vnějšího světa, který od židů požaduje kritické stanovisko k Izraeli. Jeho židovství je pro něj údajně jen „zdrojem trapných rozpaků“ a slouží mu prý hlavně k tomu, aby napadal Izrael a ostatní židy. 

Podle článku Setha Mandela v Commentary má zase Sanders cítit „nepohodlí ve svých židovských kořenech“, což může být vysvětleno jen jeho socialistickou politikou a „ideologickou nechutí vůči židovskému státu“. Článek z konzervativního Algemeiner z loňského roku šel ještě dále, užívá pro Sanderse označení „žid hanby“ a řadí ho k těm židům, kteří v USA mají otevírat dveře antisemitismu.  

Yossi Klein Halevi přirovnává v únorovém komentáři pro The Times of Israel Sanderse k Trumpovi, straší Demokratickou stranu nástupem antisemitského „corbynismu“ a v odkazu k židovskému konceptu „tikun olam“, nápravy světa, varuje židovské komunity v USA před Sandersovým komplexem „spasitelského univerzalismu“. Zatímco Trump prý útočí na univerzalistickou povahu židovství, Sanders má zase zrazovat jeho partikulární zájmy. Podle Haleviho tak Sanders „není nepřítelem židů. Jednoduše se však nestará o jejich obavy natolik, aby byl jejich přítelem“.

„Dvojí loajalita“

Pokud se po židovských komunitách mimo Izrael požaduje, aby s ním spojily svou identitu, naskýtá se otázka, jak se srovnat s problémem dvojí loajality. Loajalita židovských komunit k Izraeli jako „židovskému státu“ se předpokládá, zároveň ten, kdo na ní kriticky poukáže, je označen za antisemitu. A to právě s odkazem k zdánlivě podobným obviňováním židů v minulosti, což téma činí obzvláště citlivým.

„Levicový antisemitismus“ se tak má z této perspektivy projevovat právě tím, že na rozdíl od krajní pravice, která útočí na židy za jejich odnárodněný kosmopolitismus, napadá židy za jejich nekritickou podporu Izraele coby „výhradní domoviny židovského národa“. Levicová kritika však nepracuje s obviňováním židovských komunit jako celku, ale je zacílena na konkrétní proizraelskou lobby a její vliv na místní politické reprezentace. 

Živá diskuse, která se kolem tématu vede a která se před lety strhla s vydáním knihy Israel Lobby and U.S. Policy, potvrzuje, že uvedenou otázku zdaleka nejde odbýt jen odkazem k antisemitismu. Profesoři mezinárodních vztahů z Chicaga a Harvardu John Mearsheimer a Stephen Walt v ní argumentují, že „USA byly několikrát ochotny nebrat zřetel na svou bezpečnost, aby podpořily zájmy jiného státu (Izrael)“. I když izraelskou lobby popisují jako „volnou koalici jednotlivců a organizací“, jejíž poměrně nezpochybňovanou práci „v proizraelském směru“ vidí v důsledku jako nešťastnou i pro Izrael sám, vysloužili si oba akademici nařčení z antisemitismu a rasismu.

Za situace, kdy jsou jednotlivá centra politické moci doslova prolezlá lobbisty různých zájmů, se veřejnost pod hrozbou obvinění z antisemitismu nutí věřit, že zrovna Izrael vlivné lobbisty nemá… A investigativní čtyřdílná série televize Al-Jazeera The Lobby o jejich působení v USA nemohla být odvysílána jen v důsledku jakéhosi „právního nedopatření“. 

Nejde však jen o současný politický lobbing. Sekundárně se může jednat i o loajalitu k vyprávění příběhů vlastní minulosti. O tom se loni přesvědčila kongresmanka Alexandria Ocasiová Cortezová, když — podle kritiků nevhodně — popsala detenční zařízení pro běžence na hranicích s Mexikem jako koncentrační tábory. Vůči tomu se v prohlášení okamžitě ohradilo Muzeum holokaustu „jednoznačně odmítající snahy o vytváření analogií mezi holokaustem a jinými událostmi, ať už historickými či současnými“. 

Následně instituci odpovědělo otevřeným dopisem 580 akademiků, kteří se vymezili vůči snaze muzea antikvovat terminologii spojenou s holokaustem k výhradnímu užití pro šoa. Takovou snahu odsoudili signatáři jako ahistorickou, když muzeu oponovali tím, že „jádrem vzdělávání o holokaustu je upozornit veřejnost na nebezpečný vývoj, který otevírá dveře k porušování lidských práv, bolesti a utrpení. V tomto zájmu je nezbytné poukázat na podobnosti napříč časem a prostorem“. 

Diskuse, která se kolem celé mediálně přiživované kauzy rozběhla, znova ukázala, že výstražné „never again“ je nutno chápat univerzálně, ve vztahu ke všem obětem stejně. To, že je každá událost v dějinách výjimečná, ještě neznamená, že jejím užití v analogii jsou nějak snižovány její oběti.  

„Antisemitská levice“

Tak jako se mezi kritiky Izraele najdou i antisemité, jsou jistě i tací, kteří přisuzují židům dvojí loajalitu jaksi z podstaty a za běžnou sympatií k Izraeli mají sklon vidět hned sionistické spiknutí či mocenskou síť k ovládnutí společenského mínění — a tady je třeba říct, že jim to Izrael svou současnou politikou jen usnadňuje.

Daleko nebezpečnějším trendem dneška je však opak, kdy je za kritikou Izraele hledán hned antisemitismus a Izraeli přisuzováno místo jakési nekritizovatelné entity, jejíž legitimita stojí nad mezinárodním právem. Jde o trend o to nebezpečnější, že Izrael dnes stanul v předních řadách kulturního identitářského boje. 

Izrael je obdivován pro svůj vylučující nacionalismus, a to i krajní — jinak antisemitskou — pravicí a populistickými vůdci světa. Pro udržování svého represivního režimu přitom vyvíjí bezpečnostní a pacifikační technologie, které v dnešním rozkolísaném světě nabízí k užití. 

Jen tak lze vysvětlit, že je možné antisemitský útok na synagogu v Pittsburghu využít izraelskými představiteli k útoku na Palestince a příznivci Izraele k útoku na levici, že musí Ilhan Omarová vysvětlovat kdejaký svůj výrok podporující rovnost Palestinců a Židů v Izraeli a Palestině a sama se obhajovat z nařčení ohledně „dvojí loajality“ a že další progresivní kongresmanka Rashida Tlaibová je Izraelem nucena zavazovat se k mlčení, aby vůbec mohla navštívit svou rodinu v Palestině. A že je možné, aby to na oficiálních místech nevyburcovalo odpovídající reakci.

Konec Sandersovy kandidatury tak znamená, že se prozatím odkládá i principiální debata o nutné revizi vztahu USA k Izraeli, která zohlední lidská práva Palestinců. Je ale velmi pravděpodobné, že jakýkoli příznivý vývoj americké politiky v budoucnu se už tématu nevyhne.