Trumpův „Plán století“ ilustruje podstatu mírových jednání s Palestinci

Zdeněk Jehlička

Český propalestinský aktivista vysvětluje, proč je „mírový plán“ amerického prezidenta pro Palestince nepřijatelný, a přibližuje, v čem je, respetive není podobný předchozím iniciativám.

Dlouho očekávaný „Plán století“ prezidenta Trumpa na údajné mírové řešení toho, co jsme si zvykli nazývat izraelsko-palestinským konfliktem, byl konečně zveřejněn 28. Ledna, po řadě různě zdůvodněných odkladů. Stalo se tak na slavnostní ceremonii v Bílém domě, jejímiž hlavními aktéry byli americký prezident Trump, toho času čelící hrozbě odvolání z úřadu za zneužití funkce, a izraelský premiér Netanjahu, obviněný z korupce.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Palestinská strana, jejíž území zde bylo porcováno a rozdáváno, nebyla k přípravě ani na vyhlášení plánu pozvána. Což je nakonec nejdůležitější zprávou pro svět. Tzv. Plán století s návrhem na anexi palestinského údolí Jordánu s bohatými zdroji vody, Východního Jeruzaléma a nelegálních izraelských osad k Izraeli (což by tvořilo 30 procent okupovaného Západního břehu) totiž ukázal v plné nahotě, že nejde o mírový plán pro region, jak se rádo opakuje, ale o palestinskou půdu.

Americký prezident Donald Trump (vlevo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Foto archiv ambasády USA v Tel Avivu

Ti, kteří by chtěli věřit v opak, si tak konečně mohou promnout oči a na pozadí Trumpova plánu nahlédnout do reality Palestinců, kteří minimálně od roku 1947 čelí tlaku na vysídlení a s každým novým „mírovým plánem“ ztrácejí své domovy a přicházejí o kus své země. Všelijaké „cestovní mapy“ mírových dohod jim leda tak ukazují, jak rychle je jejich krajina kolonizována, přičemž je samotné dopravují ještě rychleji do apartheidu.

Právě z oprávněné obavy, že jim bude zabavena půda a oni sami budou vyhnáni, odmítali Palestinci různé plány na rozdělení Palestiny tak, jak se v minulosti objevily. Ať již to byl britský návrh z roku 1937 pojmenovaný podle lorda Peela či o deset let později plán OSN. Ten považovali za porušení práva národů na sebeurčení, práva, ke kterému se zavázala táž OSN jen o pár let dříve, když s nimi rozdělení země ani nebylo konzultováno. Opakovaně se tak Palestinci dostávají do situace, kdy mají přistoupit na to, co je jim nadiktováno, přičemž je jim zároveň zdůrazněno, že v případě odmítnutí mohou v budoucnu tratit ještě více.

Diváci této tragické podívané jsou řádně poučeni typickými floskulemi o tom, jak „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“. Podobně ramenaté fráze se vyrojily i nyní s oprávněným palestinským odmítnutím Trumpova „Plánu století“, který mnozí překřtili na „krádež století“. Zvláště v českých masmédiích, která zůstávají v otázce Palestiny bez kritičtější korelace, se takto vystavěným mýtům dlouhodobě daří.

Podsouvání představ, že Palestinci jednání bojkotují, není pravdivá už jen proto, že Palestinci jsou při jednáních opakovaně opomíjeni, jak konečně ukázalo i nedávné utilitární přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma. Neznalost, ignoracesémantická zmatenost vedou často k tomu, že vlastní palestinské iniciativy jsou předem nahlíženy s nedůvěrou a jsou implicitně spojovány s terorismem.

Věčné obviňování Palestinců z terorismu, s kterým jsou údajně srostlí a s kterým pracuje i Trumpův plán, záměrně opomíjí dlouhodobou tradici palestinského nenásilného odboje i mezinárodní právo, ve kterém je jejich odboj ukotven. Účelově přitom přehlíží vlastní teroristickou minulost, z které Izrael vzešel. Palestinci tak mají čelit brutalitě okupace odevzdaně, přičemž každá jejich iniciativa je hodnocena jako potenciálně teroristická.

Okupaci mírové jednání nevyřeší

Už jednání v Oslo bylo s Palestinci vedeno ze strany Izraele nečestně, když během jeho procesu Izrael zdvojnásobil výstavbu svých nelegálních osad na palestinském Západním břehu. Tím vytvořil jedno ze svých oblíbených „facts on the ground“, na které se dnes hlavní americký vyjednavač a Trumpův zeť Jared Kushner odvolává jako na skutečnost, kterou je třeba přijmout a osady tak zahrnout do Izraele. Ani údajně nejštědřejší nabídky, které měli Palestinci dostat během středolevicových vlád Ehuda Baraka a Ehuda Olmerta, nepočítaly s definitivním ukončením okupace palestinských území, což je esenciální problém, bez jehož pochopení nelze tzv. izraelsko-palestinský konflikt vyřešit.

Během jednání v Camp Davidu či v egyptské Tabě nabízel izraelský premiér Barak Palestincům Západní břeh umenšený až o dvacet procent, přičemž odmítl palestinský nárok na Jeruzalém, řešení problému uprchlíků i kontrolu Palestinců nad svým vlastním územím. Tehdejší izraelský vyjednavač a krátce i ministr zahraničních věcí Šlomo Ben Ami se nechal později slyšet, že být Palestincem, odmítne Camp David také. Veřejnost však měla věřit, že ten kdo zhatil mír a tím promeškal jedinečnou příležitost na vytvoření „suverénního palestinského státu“, byli Palestinci v čele s Jásirem Arafatem.

Jak však připomněla v rozhovoru pro stanici CNN právnička a lidsko-právní aktivistka Noura Erakatová, Palestinci nepotřebují jednat o zlepšení své situace, ale usilují o ukončení okupace. Nejde jim ani tak o stát, ale o spravedlnost a důstojnost. Z toho pohledu je signifikantní, že je v rámci izraelského lobbingu stále silněji postihováno nenásilné občanské hnutí bojkotu BDS, požadující ukončení okupace, zrovnoprávnění Palestinců a právo na návrat palestinských běženců. Izrael sice může tvrdit, že jde o hnutí neúčinné, hysterie, kterou kolem něj šíří a represivní usnesení, která proti němu přijímají některé země (včetně České republiky), svědčí o opaku.

Hnutí BDS je pro izraelský režim nepříjemné už jen tím, že není uchopitelné a tím i korumpovatelné na politické mapě, když se pevně nedrží státotvorné agendy, ale žádá svobodu pro Palestince a odpovědnost Izraele k mezinárodnímu právu.

Palestina jako předvolební tah

Utilitární „Plán století“ porušuje mezinárodní právo už jen tím, že posvěcuje zábor území provedený silou. USA v něm rozdávají palestinské území, které jim nepatří, Izraeli, který na ně nemá nárok. Z hlediska mezinárodního práva je proto Trumpův návrh irelevantní. Jedná se tak spíše o plán izraelský než americký, přičemž prezident Trump, který se tak rád chvástá svými vyjednávacími schopnostmi managera, byl využit jako jeho mocná záštita. Trumpova administrativa však v době před vyhlášením svého návrhu učinila řadu kroků, které oslabily Palestinskou autonomii a posílily Izrael tak, aby byl plán mocensky lépe proveditelný.

Postupně tak došlo k pozastavení příspěvků na provoz agentury na pomoc palestinským běžencům UNRWA, zavření kanceláře palestinské vládní OOP ve Washingtonu, přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma, a tím de facto uznání jeho anexe Izraelem a potvrzení izraelské anexe okupovaných Golanských výšin. Všemi těmito kroky sice Trump v důsledku znevěrohodňuje již tak pošramocenou pověst USA na Blízkém východě a zužuje tím možnosti amerického politického manévrování v oblasti, doma ale se stejným postupem posiluje svou voličskou podporu mezi vlivnými evangelikály stejně jako u proizraelských lobbistických skupin. Což je cenné hlavně v době rozbíhajících se primárek.

Vyvlastnění další části Palestiny ve prospěch vlastních politických zájmů se však hodí hlavně izraelskému premiérovi Netanhajuovi, který za poslední rok čelí již třetím volbám v řadě a zároveň je vyšetřován z korupce. Netanjahu sice ještě donedávna trval na tom, že nepřipustí vznik palestinského státu, s Trumpovým plánem je však více než srozuměn.

Nehledě na jeho dikci, kterou tak pohodlně přejímají mnozí političtí komentátoři, Netanjahu ví, že s Trumpovým návrhem žádný suverénní nezávislý palestinský stát nevznikne. Hlavu si přitom izraelský premiér nemusí lámat ani s deklarovaným zmrazením výstavby izraelských osad na zkušební dobu čtyř let, po kterou mají Palestinci vyměřen čas na přijetí „Plánu století“. Každé palestinské ucuknutí před tímto diktátem bude chápáno jako porušení jeho podmínek a z minulostí víme, že Izrael trestá palestinský vzdor dalším rozšiřováním osad.

Na obtíž izraelské vládě nemusí být ani jinak bezzubá kritika mezinárodního společenství, když je po ruce pohodlná možnost obvinění z antisemitismu. Netanjahu tak naposled obvinil z antisemitismu jen pár dní před vyhlášením „Plánu století“ Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který chce Izrael stíhat za válečné zločiny na okupovaných palestinských územích, přičemž se k tomu neštítil využít Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Pokud tedy Trumpův plán nepočítá s Palestinci jako se suverénními hráči, jelikož nebyli ani přizváni k jednání, a znemožňuje vytvoření palestinského státu jako životaschopného útvaru, nepočítá „mírový plán“ ani s tím, že by do oblasti přinesl mír. To si mohou myslet snad jen někteří čeští novináři, kteří Trumpa vidí už s Nobelovou cenou za mír.

Palestinci mají být vyprovokováni k tomu, aby plán odmítli — což už se pochopitelně stalo —, a tak se znova vyjevili světu jako strůjci svého vlastního útrpného osudu. S Trumpovým „mírovým plánem století“ se tak dočkáme jen dalšího prohlubování izraelské kolonizace na úkor svobody Palestinců a posilování apartheidu na úkor rovnosti práv.

    Diskuse
    S tím Camp Davidem je to pravda.
    Nicméně by asi mělo zaznít, že Camp Davidem ta jednání neskončila, poslední probíhala dokonce už za intifády.
    A Ehud Barak nakonec ustoupil v otázce Jeruzaléma a nabídl časově závazný plán ukončení okupace, pokud Palestinci nebudou trvat na návratu uprchlíků.
    A v tomto bodě nejde o prachy nebo společenské a infrastrukturní pnutí, který by návrat způsobil. Počet uprchlíků za ta léta narostl do mnoha milionů, demograficky by se Židé stali v Izraeli menšinou se všemi důsledky. Tohle oni prostě nemůžou přijmout.
    Jenže Palestinci na tom naopak trvají. Viz to vaše BDS.
    Sečteno podtrženo: dohoda není možná.

    Můj tel-avivský přítel ale říká, že i kdyby se tehdy dohodli, Barak už neměl politickou sílu obrátit směřování Izraele. Byla intifáda a lidé už dohodu nechtěli. Chtěli bezpečí.

    A to nové směřování směrem od míru a od dvoustátního řešení pořád trvá...

    Také souhlasí s tím, že ta nová "smlouva" rozhodně není určena k realizaci, s tím nikdo nepočítá. Ta smlouva jen rozehrává další kolo hry, na jejímž konci bude jen jeden stát mezi řekou a mořem.
    A bohužel bude i ten aparheid.
    Na celé záležitosti je nemálo pikantní jedna věc: palestinský prezident - ovšem! - s rozhořčením odmítl Trumpův plán, který by Palestincům ponechával (nemám teď v hlavě přesná čísla) něco přes 70 procent původních území. A namísto toho nabídl jako základ k jednání dřívější Olmertův plán - který by jim zachoval daleko přes osmdesát procent.

    Jenže: právě tento Olmertův plán svého času Palestinci zavrhli, jako nepřijatelný!

    Takže se člověk musí ptát, proč si to raději pořádně nerozmysleli, dokud byl ještě čas.
    ZJ
    February 16, 2020 v 23.51
    Ano, Ehud Barak to shrnul přesně: buď Palestincům dáme rovná práva, a vytvoříme tím stát dvou národů, nebo jim rovná práva nedáme, udržíme židovský stát, ale bude apartheidní.

    Tak co vlastně chceme?

    Představa, že bychom u nás hlídali židovskou porodnost a diskutovali o tom, kolik židů ještě sneseme, aby nás tito neohrozili na "národním těle", je děsivá a nepřijatelná. V případě Palestinců v "židovském státě", takto sebedefinovaném coby "jediná demokracie na Blízkém východě" se běžně zpochybňuje právo místních Palestinců na domov a na návrat, jen aby demograficky nepřevážili a palestinská natalita je hodnocena jako bezpečnostní riziko státu.

    Právo na návrat je přitom zaručen rezolucí OSN i potomkům vyhnaných Palestinců, kteří by se nebýt etnické čistky v Palestině narodili.

    Představa, že by u nás žili židé pod odlišnou jurisdikcí by právem vyvolala odpor všech svobodomyslných lidí. V případě Palestinců v "židovském státě" se skutečnost žitého každodenního apartheidu setká namnoze a nanejvýš jen s politováním a s rozpačitým pokrčením rameny. Ne-li rovnou s nějakou tou omluvou.

    Ehud Olmert možná nabízel nejvelkorysejší možnosti řešení tzv. konfliktu, pořád ale šlo o licitaci okupovaného území. Z "původního území" nejde o 80%, ale o 80% Západního břehu Jordánu, který tvoří 22% původního území historické Palestiny.

    Není rovněž pravda, že Palestinci "naprosto zavrhli Olmertův plán jako nepřijatelný". Ať už si myslíme o Olmertovi a Abbásovi cokoliv, pravdou je, že jednání v Annapolis nebyla dokončena hlavně proto, že Olmer byl nucen odstoupit z úřadu izraelského premiéra, jelikož byl obviněn z korupce. Jeho nástupce Netanhaju již neměl zájem v nastavených jednáních pokračovat.

    Proto se na annapoliská jednání (po Trumpově utilitárním návrhu) může Mahmud Abbás stejně jako Ehud Olmert odvolávat, aniž by to s sebou neslo cokoliv pikantního.

    A konečně. Budu se těšit, až se o takovém Tomáši Pojarovi, Leo Pavlátovi či Jakubu Szántovi dočtu jako o "proizraelských aktivistech". Něco mi však říká, že se tak nestane. A proto, jak by řekl klasik "Vo tom to je".
    VP
    February 17, 2020 v 2.37
    Mám ještě brožury, překlady do esperanta obhajoby apartheidu v JAR. Jako důvody bylo uváděno, jak by černoši všechno poničili a znečistili, kdyby měli stejná práva jako bílí. Možná, že to je i cesta pro Svatou zemi. Jeden stát, apartheid, jeho obhajoba, boj proti němu, úsilí o nalezení společného života, společný stát.
    IH
    February 17, 2020 v 10.17
    Panu Jehličkovi
    Nevím o žádném (moderním) státu, jehož politikou by bylo přečíslení (početně) dominantního národa příslušníky menšiny. Objevují se sice obvinění vůči některým vládám z takových plánů, ale nejsou opodstatněná: rozhodně ne v tom smyslu, že by se jednalo o jejich politický záměr.
    Co chceme pane Jedličko?:

    Tak asi jak kdo.

    Většina světa asi stále požaduje dva nezávislé státy. Jeden z nich by měl být židovskou domovinou.
    A to by prostě s návratem 8 nebo kolika milionů arabských uprchlíků nešlo, pokud by měl být ten požadavek zachovaný. Vždyť by vznikl jeden čistě palestinský stát Arabů, odkud by byli všichni Židé vykázání a druhý multikulturní stát s arabskou většinou (v lepším případě).
    Ten návrat uprchlíků je prostě mimo možnost vyřešení konfliktu a trvání na něm znamená prodlužování provizoria.

    Nicméně vývoj už jde úplně jinam, dva státy nebudou ...
    ZJ
    February 19, 2020 v 1.29
    Představa "poničení a znečištění" místními domorodci je představou značně orientalistickou, když si uvědomíme, jak bohatá arabsko-palestinská kultura byla v Palestině při založení Izraele zničena. Představa o zemi bez lidí a poušti, která zazelenala až s alijemi osadníků, je ostatně jedním z mýtů, na kterém Izrael staví svou pochybnou podporu, která je v důsledku namířena proti místním Palestincům.

    Tvrdit, že z palestinského státu by byli "všichni židé vykázání" je tvrzením spekulativním už jen proto, že Palestina byla v minulosti s místními židy pevně sžita. To je jeden pól. Na druhém stojí řekněme dnešní nelegální izraelské osady na Západním břehu Jordánu, jejichž problémem však nejsou židé, ale jejich zakotvení v Izraeli. Kdo však vylučuje, že by osady nemohly zůstat, pokud by přijaly jurisdikci nového palestinského státu?

    Dvoustátní řešení znamená rozdělení na dva národní státy, čili rozdělení dvou národů. Řešení, které je však Palestincům od začátků vnucováno a v jejichž odmítnutí je spatřováno nebezpečí pro židovskou populaci regionu. Ať již pro Izrael, který se definuje jako židovský stát se zákonem právě proto zajišťujícím dominantní postavení židů, nebo pro jednostátní řešení, kde zas panuje obava z toho, že by byli židé "přečíslování".

    Jedno řešení tak nabízí Palestincům vyhánění (viz dnešní Jeruzalém), druhé apartheid. Pokud již Izrael znemožnil dvoustátní řešení a svými facts on the ground vytvořil stát jeden, jde dnešním mladým Palestincům hlavně o to jej zdemokratizovat. V tom by pak otázka návratu běženců byla hlavně uznáním jejich práva na návrat, případně otázkou jejich umístění či kompenzace.

    Strach z toho, co se stane, až okupace skončí a kolonizace ustane, by však neměl být důvodem v nich pokračovat. Proces nápravy třeba nebude jednoduchý, ale bude nezbytný. Dekolonizovaná země si pak bude žádat i dekolonizované myšlení.