Palestinská cirkusová škola byla založena v roce 2006. Tehdy začínala jako malá skupina umělců. Dnes má stabilní zázemí ve starém městě univerzitního Bir Zajtu. Má tu vlastní šapitó, tréninkové haly a pořádá tu mezinárodní cirkusový festival. Mohamad Rabah se před nedávnem stal novým ředitelem školy. Mluvili jsme spolu o jeho plánech, co by přál palestinským dětem i o tom, jak se vypořádávají s okupací.

Mohamade, palestinská cirkusová škola, dosáhla ve své patnáctileté historii mnoha velkolepých úspěchů. Můžete nám povědět více o tom, jak se nápad založit v Palestině cirkus zrodil?

Cirkus je pro nás v podstatě prostředkem. Naším cílem je pracovat s teenagery a dětmi, aby si osvojovali hodnoty lidskosti, a pomohli nám prosazovat progresivní ideály ve svých komunitách. K tomu patří i pěstování odporu a odolnosti vůči okupaci.

Ve všech disciplínách, které zde učíme, jsou zakotveny hodnoty rovnosti, inkluze, spravedlnosti a rozvoje. Naší metodikou je pracovat s jednotlivci, aby uvedené hodnoty předávali prostřednictvím cirkusu dál.

Cirkus je magický, protože je sám o sobě inkluzivní. Ať už jsou vaše schopnosti jakékoli, můžete najít disciplínu, která odpovídá vašim potřebám a můžete být součástí představení i tréninků. Nemusíte být dobří ve všem. Každý se ale může zapojit díky svým osobním přednostem.

Máme politiku „otevřeného místa“ - vždy máme v programu prostor, do nějž může vstoupit kdokoli a zúčastnit se naši show. To je velmi důležité, protože začlenění do komunity, zejména pro mladé lidi a děti, je těžkým úkolem. Ve vzdělávacím systému i v rodinách platí hierarchie rozhodování, jež mladým lidem a dětem skýtá jen velmi omezený prostor k uplatnění.

Ale u nás umožňujeme mladým lidem a dětem říkat „Líbí se mi to a to,“ nebo se ptát „Proč děláme to a to?“. V cirkusu mohou být kritičtí. Díky tomu, že si osvojují kritické myšlení, dokáží překonávat restriktivní sociální normy.

Například postižení, pohlaví nebo to, že jste členem marginalizované skupiny vás může vyloučit z nějaké činnosti pouze z důvodu vaší identity nebo sociálního zázemí, ať už jste bohatí nebo chudí. Tady jsou si ale všichni rovni a všichni se mohou nějak zapojit, nehledě na svůj původ nebo identitu.

V čem podle vás spočívá zvláštní síla cirkusu, že takovou práci s mladými lidmi umožňuje?

Nemyslím si, že cirkus je nějak zásadně odlišný od jiných forem hereckého umění. Ale historie cirkusu je velmi bohatá a je známá po celém světě. Cirkus existoval vždy. Ne organizovaně jako dnes, ale vždy jsme měli cirkusové umělce v ulicích nebo potulné kejklíře na slavnostech, jak to vidíme v různých prastarých příbězích ve všech koutech světa. Cirkus je zkrátka známý všem a usnadňuje spojení s lidmi.

U jiných druhů umění můžete potřebovat nějaký talent nebo zápal. V cirkusu ale máte mnoho možností, jak se může zapojit opravdu úplně kdokoli. Můžete se kdykoli přidat a kdykoli zase odejít. Můžete být tanečnicí nebo vizuálním umělcem. Můžete využít své tělo nebo mysl, nebo oboje dohromady. Dáváme lidem možnost přihlásit se i odhlásit se z jakéhokoli důvodu, aniž by je někdo soudil nebo na něco poukazoval, bez tlaku skupiny.

U jiných druhů umění můžete záviset na tom, aby všichni byli na stejné úrovni anebo aby se všichni na něčem podíleli společně. Ale v cirkusu, pokud chcete postavit lidskou pyramidu, můžete být jakoukoli její částí.

Co považujete za největší překážky pro nový cirkus v Palestině? A jak se s nimi potýkáte? Působíte v obtížném prostředí, a přesto se vám skvěle daří. Je úžasné vidět, jak se tu vaší práce účastní stovky dětí.

Pro mě jsou hlavními překážkami kapacity a zdroje. Zejména pak lidé, kteří mohou trénovat, a zařízení pro trénink, které by bylo dostupné pro všechny děti po celém území Palestiny. Máme velkou poptávku a mnoha dětem by cirkus mohl pomoci, ale jako stále ještě relativně malá organizace nemůžeme být úplně všude.

Kromě nás působí ještě jedna malá cirkusová škola v Náblusu, pak je tu několik cirkusových skupin roztroušených tam či onde a tři v Gaze. Přemýšlíme-li o rozšíření naší práce, je jasné, že budeme potřebovat ještě hodně času a energie, abychom si vybudovali potřebnou kapacitu.

Například generace školitelů, kterou máme nyní, je výsledkem desetileté práce, neustálého zkoušení a ověřování. Sníme o cirkusu, který by působil ve školách a ve všech komunitách. Sníme o tom, aby všechny děti měly možnost do magického světa cirkusu vstupovat. Naší vizí do budoucna je, aby cirkus byl přístupný opravdu pro všechny a všude a aby si jej spravovaly samy komunity.

Obecně bychom rádi viděli, aby se umění ve vzdělávacím procesu využívalo mnohem více a pomáhalo mladým lidem k emancipaci. Nejsme spokojeni se zdejším vzdělávacím systémem, protože se jedná o systém doktrinářský. Pracuje se v něm s přístupem „shora dolů“, v němž se hlavy studentů plní informacemi, oni sami ale nemohou patřičně reagovat, protože nedostanou pořádnou možnost klást otázky ani být aktivní.

Přejeme si, aby umění umožnilo transformaci vzdělávacího systému. Pokud alespoň jedna generace získá schopnost vést dialog a uvidí jeho hodnoty a hodnoty kritického myšlení, ovlivní to celou společnost. Ovlivní to také způsob, jakým odoláváme útlaku, ať už plyne z okupace, kapitalismu, společenských norem, tradic nebo z čehokoli jiného.

A daří se vám takto palestinský vzdělávací systém ovlivnit?

S ministerstvem školství máme dohodu zejména o usnadnění našeho přístupu do škol, což nám umožňuje pořádat ve školách různé akce. Začali jsme také přemýšlet o aktivitách na univerzitách a spolupracovat se studenty pedagogických programů, tedy budoucími učiteli.

Opět platí, že kapacita a zdroje jsou hlavními limity — máme vlastní programy a činnosti, přemýšlíme o budoucnosti a o tom, jak působit na politické úrovni. Naším cílem je nyní dát dohromady novou generaci trenérů, nejméně dvaceti v příštích třech letech.

Naši trenéři jsou plně zapojeni do aktivit s dětmi. Máme-li tedy více spolupracovat se školami, potřebujeme, aby naši školitelé měli více času na vycvičení nových trenérů. A protože zde lidé uznávají diplomy, myslíme si, že získání diplomu z cirkusové školy může našim absolventům usnadnit přístup k dalšímu vzdělávání.

Také mapujeme, kam můžeme poslat lidi za studiem nebo jak můžeme „dovézt“ další znalosti ze zahraničí a založit spolupráce, které by vedly k prohloubení a rozšíření cirkusového vzdělávání. Je to dlouhý proces s různými předěly a strategiemi. Zároveň musíme přemýšlet o finanční situaci organizace.

Zejména v současné politické atmosféře se potýkáme s nedostatkem finančních prostředků, což přináší řadu nesnází. Dárci kladou tomu, co můžeme dělat, mnohá omezení. Někdy mě rozčiluje, že žádáme-li o financování, většina dárců chce podporovat pouze viditelné aktivity, ale nechtějí investovat do dlouhodobých plánů a finanční stability organizace.

Je hloupé, že někdy dostáváme peníze na činnosti nebo na nákup věcí, ale nesmíme platit mzdy. Aktivity se jistě nebudou provádět samy. A my musíme dát platy našim trenérům a umělcům.

Organizujete také velké cirkusové festivaly — po celém západním břehu Jordánu a v Jeruzalémě, v Gaze i Ammánu, i když to za současné politické situace není vůbec jednoduché. Co jsou při pořádání mezinárodního festivalu v Palestině hlavní překážky?

Nebylo to snadné. Na náš první festival v roce 2016 jsme pozvali spoustu cirkusových skupin a většinu z nich Izrael nepustil přes hranice. Mít mezinárodní cirkusový festival je pro nás také vyjádřením toho, že jsme spojeni se světem.

Chceme být nejen propojeni v rámci Palestiny, přičemž ani to není vůbec snadné, ale prosazovat svobodu pohybu pro nás a pro každou lidskou bytost. Svoboda pohybu je lidské právo, které je nám Palestincům upíráno, a zároveň jsme tím také izolováni od světa. Izrael nás izoloval hranicemi a vízovými omezeními, která komplikují situaci každému, kdo nás chce navštívit.

Lidé z mnoha zemí sem nesmí přijet a někteří mohou být i na černé listině jen kvůli tomu, že mají s Palestinci nějaké spojení. Je opravdu frustrující cokoli plánovat, když je ve hře spoustu faktorů, které nejsou ve vašich rukou.

Při pořádání druhého festivalu jsme chtěli, aby sem přijely skupiny z Gazy, aby vystoupily a zdůraznily, že jsme jeden národ, navzdory překážkám, hranicím, checkpointům a povolením, která lidé musí mít, aby mohli přejíždět mezi Gazou a Západním břehem. Vstup na Západní břeh jim byl ale zakázán, a tak jsme se rozhodli pro alternativní vystoupení v Gaze.

Totéž se stalo v Jeruzalémě, když naši umělci nedostali povolení, ačkoli se nás zastala i Evropská unie. Dokonce celý projekt byl Evropskou unií financovaný, ale i tak jsme museli vystoupení v Jeruzalémě zrušit.

Takže sice plánujete program, ale nevíte, co z něj se uskuteční, a pak přijdete s alternativami. Je to nesnáz, se kterou musíte žít. Buď se vzdáš, nebo si řekneš, že zítra je další den a budeš bojovat znovu. A to je naše cesta.

Každý týden pořádáme tréninky v Jeruzalémě, aniž bychom věděli, zda naši trenéři získají povolení, aby do Jeruzaléma vůbec mohli jet. Snažíme se dobrat pomoci s vydáváním povolení našim trenérům, ale skoro to nejde.

Zdá se, že na mezinárodní úrovni existuje politické rozhodnutí, že Palestinci na Západním břehu Jordánu by měli být odstřihnuti od těch v Jeruzalémě, od těch na území z roku 48 (tedy v současném Izraeli) i od těch v Gaze. Působíme na různých ostrovech a oni si snad myslí, že čas nás přiměje zapomenout, že jsme jeden národ.

Izrael vyvíjí na každou skupinu jiný typ tlaku, někde ekonomický, někde policejní, někde vojenský. Útočí na Gazu a Západní břeh různými nástroji. S tím musíme žít a musíme bojovat za uznání faktu, že jsme jedním národem, který věří, že se dočká spojení ve své zemi.

Jak toho ovšem dosáhnout?

Musíme být propojeni a musíme být spojeni se světem. Rozmanitost je velmi důležitá pro kulturu a pro každou společnost, protože žijeme v globálním světě. Všechno spolu souvisí — to, co se děje v Dánsku nebo ve Velké Británii, nějakým způsobem ovlivní i nás zde.

Po celém světě čelíme globálnímu oteplování, vzestupu nenávisti a válkám. Musíme pěstovat dialog mezi kulturami a mezi lidmi ze všech koutů světa. Pokud jsme izolovaní, nemůžeme být takového světa součástí. Palestina je nějak otevřená pro podnikatele a korporace, aby z nás mohli dělat spotřebitele svých produktů, my sami ale své výrobky do světa prodávat nesmíme.

Pokud chci koupit nebo prodat cirkusové vybavení nebo vycestovat s cirkusovou show do zahraničí a setkat se tam s lidmi, potýkáme se s mnoha omezeními, a to není spravedlivé. Setkávání s jinými kulturami je velmi důležité pro rozvoj kritického myšlení a pro rozvoj progresivních hodnot, jakož i pro náš odpor proti okupaci.

Jak vidíte dopady různých druhů útlaku na osobní úrovni? Jaký vliv to má na mladé lidi, se kterými pracujete? Vidíte nějaké společné zkušenosti, které mají?

Útisk různí lidé snášejí různě. Někdy, jste-li vystaveni násilí, můžete se sami začít k násilí uchylovat a ani nevíte, jak se to stalo. Protože násilí plodí násilí. Vyskytují se tu různé druhy násilí, jako je každodenní šikana nebo upírání základních lidských práv. To má na člověka samozřejmě vliv.

Mnoho mladých lidí tím trpí tak, že ztrácejí naději a vášeň pro život. Nevědí, kam směřují, nemají vzory v lidech, kteří by je ubezpečovali, že v budoucnu se objeví naděje na změnu. Někdy z vás útlak může učinit sobce. Každý pak bojuje sám za sebe, ale jako by se vytrácel obecně sdílený plán pro celou společnost. Nevíme, kam směřujeme.

Zasekli jsme se u dohod z Osla a nemůžeme se hnout z místa. Spíše naopak, ztrácíme nespravedlivě stále více půdy a stále více životů. Mladý člověk potřebuje naději, otevřené možnosti a příležitosti. Nemít žádnou naději má na mladého člověka na osobní i komunitní úrovni opravdu destruktivní vliv.

Chceme tedy dát mladým lidem a dětem naději. Přestože se musíme vyrovnávat se všemi uvedenými nesnázemi, stále ještě můžeme hrát, můžeme se vyjadřovat, přemýšlet a dýchat. Na druhou stranu nám nezbývá mnoho nástrojů, které by nám umožňovaly být aktivními občany, protože o ně jsme byli připraveni.

Například od roku 2006 jsme neměli volby. Máme tu vnitřní boje mezi politickými stranami a pokud chcete kritizovat politika nebo politickou stranu, mohou vás za to zavřít do vězení. Takže žijete v nebezpečném, nejistém světě a nemáte moc prostředků, jak uplatnit aktivní občanství. To má destruktivní vliv na osobní hodnoty.

Mohl byste se s námi podělit o nějaký osobní příběh, něco, nač si vzpomenete, že se vám opravdu podařilo?

Máme tu spoustu silných příběhů, sám ale více času trávím za počítačem než mezi našimi studenty, trenéři by vám jich pověděli víc. Své hlavní úspěchy vidím v zaměstnancích a trenérech, které tu denně vídám. Před deseti lety byli v cirkusové škole sami studenty a nyní vedou celou organizaci. Je to lidé, kteří se rozhodli s školou cirkusu spojit svou životní kariéru.

Myslím, že není větší satisfakce, než dáte-li lidem možnost provozovat aktivitu, která se v jejich životě stane vším. Samozřejmě k tomu patří okolnost, že sami předávají svou zkušenost dalším mladým lidem. Vášeň a zápal, kterou pro věc mají, je pro mě největším úspěchem.

Poslouchám jejich diskuse, jak přemýšlejí o všech detailech. Překvapilo mě třeba, jaký vytvořili inovativní monitorovací a hodnotící systém, který neexistuje v žádné jiné organizaci. Nevznikl na nějakých seminářích nebo jako projekce teoretického myšlení o monitorování a hodnocení, ale ze zápalu pro věc a z péče o studenty.

Vytvořili jej tak, aby měl co nejpříznivější dopad na výcvik a děti. Po každém tréninku se setkali, aby diskutovali a přemýšleli o tom, jak svůj přístup ještě zlepšit, jak být ještě inkluzivnější a povzbuzovat žádoucí chování. Příběh komunity trenérů a umělců zde je pro mě vlastně neuvěřitelný.

IDA KINNUNENOVÁ, LUCIE ŠARKADYOVÁ