Válka v Sýrii rozvrátila jeden z posledních stabilních režimů v regionu a udělala z poloviny z dvaadvaceti milionů syrských občanů uprchlíky. Uprchlická krize, vzešlá z bratrovražedné syrské řeži, však paradoxně přiměla k zájmu o Blízký východ i českou veřejnost, jindy tak netečnou k zahraničněpolitickým otázkám.

Bohužel, česká blízkovýchodní debata — a to i v nejvyšších patrech politiky — uvízla hluboko v 90. letech a je až doposud zejména přehlídkou diletantismu. Nechápeme procesy na Blízkém východě, nerozumíme jednotlivým aktérům ani příčinám jejich jednání, a proto nejsme schopni správně interpretovat důsledky, které čím dál víc ovlivňují i střední Evropu.

Chudoba

Naší — a nejen naší — první chybou je, že v debatě o Blízkém východu dominují témata politická, vojenská a náboženská, nikoli však sociální. Od západních odborníků na Orient přitom vzešla řada precizně podložených teorií, podle kterých je základním původem všech náboženských a národnostních problémů Blízkého východu nekonečná chudoba tak zvané „arabské ulice“.

Typickým příkladem rozdílu mezi vládnoucí elitou a sociálním „podzemím” je Saúdská Arábie s miliony chudých dělníků z jiných muslimských zemí. Superbohaté ropné království, ve kterém donedávna nebylo nutné platit žádné daně, má v paritě kupní síly o polovinu vyšší HDP než Česká republika. Podle saúdskoarabské agentury Al Rajhi Capital však většina zahraničních dělníků nebere ani polovinu hodinové mzdy průměrného Čecha. Financial Times přitom spočítaly, že závislost Saúdské Arábie na práci zahraničních zaměstnanců vzrostla natolik, že v některých zásadních odvětvích saúdskoarabské ekonomiky, jakými je obchod, stavebnictví nebo zemědělství, nepracuje ani dvacet procent místních občanů.

Počet průměrně odpracovaných hodin atakuje u těchto skupin hranici 220 za měsíc a stále roste. Ze strany bohatých saúdskoarabských zaměstnavatelů se přitom množí případy fyzického i psychického týrání mužů a znásilňování žen. Mezinárodní organizace Human Rights Watch přirovnala podmínky zahraničních pracovníků v Saúdské Arábii k novodobému otrokářství, provázenému hluboce zakořeněnou sexuální, náboženskou a rasovou diskriminací.

Chudoba je přitom na Blízkém východě velmi rozšířeným jevem. Podle Světové banky čtvrtina irácké populace dnes musí vyžít s méně než dvama dolary na den, v Jemenu je to dokonce 37 %. Dětský fond Organizace spojených národů uvádí, že na Blízkém východě žije čtvrtina všech dětí v hladu, chudobě, bez přístřeší, lékařské péče nebo přístupu k pitné vodě. Téměř polovina všech místních dětí nemá plně vyvinutou imunitu vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstají.

A tak zatímco některé státy Blízkého východu ostentativně plýtvají gigantickými zisky z nerostných zdrojů, jednotlivými zeměmi regionu bloudí sem a tam miliony demotivovaných ubožáků. Ti se stávají ideálním cílem náborových kampaní náboženských organizací, propojených s některou z mnoha regionálních teroristických skupin.

Izraelsko-palestinský konflikt

Od vzniku židovského státu platilo, že úhelným kamenem blízkovýchodní politiky je konflikt Izraelců s Palestinci, sloužící velkým arabským zemím jako prostředek politického boje s židovským státem. Po řadě vítězných válek, z nichž ta nejničivější v roce 1973 hrozila přerůst v konflikt supervelmocí, si však Mojžíšův lid vybojoval právo na sebeurčení, stvrzené v roce 1979 podpisem mírové smlouvy s někdejším hlavní protivníkem Tel Avivu, Egyptem. A jakkoli prostí Arabové ke svým bratrům v Gaze a na Západním břehu cítí stále silnou náklonnost, většina arabských zemí Palestince dávno hodila přes palubu.

Největšími nepřáteli Izraele dnes zůstávají libanonský Hizballáh s Íránem za zády a al-Asadova rodina, které během syrské občanské války uštědřila izraelská armáda nejeden políček před očima světového společenství. A byť opuštění, stále jsou aktivní i sami Palestinci, toužící po vlastním státu.

Žádná z jejich organizací však nemá bezvýhradnou podporu velmocí, za žádnou z nich se nepostaví Rada bezpečnosti, a proto nepředstavují reálné ohrožení izraelské nezávislosti. Kola dějin se zkrátka otočila a palestinsko-izraelský konflikt se přesunul na druhou kolej.

Tím, co hýbe současným Blízkým východem, je konflikt mezi ší'ity a sunnity, ve kterém proti sobě stojí Írán a Saúdská Arábie. Vše důležité, co se v regionu odehrává, nese silnou stopu přítomnosti jedné nebo obou regionálních mocností. Válka proti Islámskému státu, kurdský boj za nezávislost, palestinské snažení o vlastní stát, válka v Jemenu, blokáda Kataru, povstání v Iráku a samozřejmě občanská válka v Sýrii.

Všechny konflikty se staly pro obě ambiciózní regionální velmoci hřištěm, na kterém spolu v zastoupení bojují o blízkovýchodní hegemonii. A pokud pro Saúdskou Arábii Izrael prakticky není téma, pragmatičtí íránští ajatolláhové hrají izraelskou kartu zejména ve snaze dostat na svou stranu arabskou veřejnost napříč Blízkým východem, aby ji mohli využívat k mocenskému souboji se Saúdy.

Peníze

Stejně jako v debatách o Blízkém východu ignorujeme rozsáhlou chudobu a z ní pramenící frustraci celých národů, zapomínáme na to, že malá část blízkovýchodní společnosti ovládá nepředstavitelné bohatství, lákající největší hráče světového byznysu. Když řekneme „Blízký východ“, jde přeci o politiku a bezpečnost. O lidská práva a náboženství. Jde o terorismus. A přitom je vzhledem k počtu konfliktů region bezkonkurenčním odbytištěm jedné velmi atraktivní komodity - zbraní.

Zatímco loňský armádní rozpočet desetimilionové České republiky dělal devětačtyřicet miliard korun, osmimilionový Izrael ve stejné době investoval do svých ozbrojených sil v přepočtu 333 miliard. Vůdčí sunnitská síla v oblasti, Saúdská Arábie, od roku 1989 zpětinásobila své vojenské výdaje, když jen vloni spolykala její armáda neuvěřitelných 1,1 bilionu korun. Tím předstihla dokonce i Rusko a stala se zemí s třetím největším vojenským rozpočtem na světě za USA a Čínou. A jakkoli při návštěvě Moskvy v říjnu 2017 podepsal král Salmán s Rusy zbrojní dohody za tři miliardy dolarů, 99 % saúdskoarabského vojenského importu stále obstarávají Spojené státy a Evropa — zhruba v poměru dvě ku jedné.

Statistika Švédského mezinárodního institutu pro mírová studia uvádí, že americké zbraně tvořily v roce 2017 třetinu celosvětového zbrojního exportu a téměř polovina z nich skončila na Blízkém východě, kromě Saúdské Arábie i ve Spojených Arabských Emirátech, Egyptě, Iráku a Izraeli. A proč je pro Spojené státy vývoz zbraní na Blízký východ tak důležitý? Čtyřicet největších amerických firem se zbrojním programem zaměstnává přes dva miliony lidí (voličů) a roční tržby šesti největších z nich přesahují tři biliony korun.

Podporujeme špatné chlapíky

Absence hlubších znalostí o aktuálním dění na Blízkém a středním východě je nejlépe vidět na našem přístupu k jednotlivým aktérům v regionu. Kromě zemí, se kterými máme vztahy bezproblémové (Jordánsko, Kuvajt, Spojené Arabské Emiráty, ad.), jsou tu státy, u nichž naše vztahy do značné míry určuje politika mezinárodního společenství. Mluvíme zejména o Iráku, Íránu nebo Afghánistánu. Zaměřme se však na tři klíčové regionální mocnosti, Izrael, Egypt a Saúdskou Arábii, s nimiž si vztahy budujeme sami.

Typickým příkladem dvojakosti zahraniční politiky České republiky je vztah naší diplomacie k Saúdské Arábii. Saúdové, snažící se na Blízkém východě vystupovat jako jediní právoplatní ochránci muslimské víry, vybudovali ve své zemi tvrdou teologickou diktaturu, kterou někteří čeští komentátoři přirovnávají ke stavu, který u nás panoval během Protektorátu. Na denním pořádku je pošlapávání základních lidských práv, mučení a popravy, často maskované dodržováním přísných teologických zákonů, většinou však namířené proti kritikům vládnoucích kruhů.

Zatímco formálně vede stát dvaaosmdesátiletý král Salmán, jeho zdravotních problémů zneužívají dva z jeho synů, zejména korunní princ Mohamed. A je to právě bezskrupulózní následník trůnu, kterému jsou bez konzultace s otcem připisovány jak masakry saúdskoarabské armády v Jemenu, tak řada brutálních politických vražd, naposledy arabsko-amerického novináře Chášakdžího.

Některé české lidskoprávní organizace, například Nesehnutí, léta monitorují export zbraní z České republiky do Saúdské Arábie a upozorňují na řadu podezřelých okolností, které ho provázejí. Nejpozoruhodnější z nich je fakt, že do superbohatého ropného království, které po světě skupuje jen tu nejdražší a technologicky nejdokonalejší vojenskou techniku, putuje z České republiky řada mimořádně zastaralých zbraní, pro které špičkově vybavená saúdskoarabská armáda evidentně nemá využití. České centrum pro investigativní žurnalistiku zveřejnilo vážné podezření, že obstarožní vojenský materiál, například vyřazené samopaly Sa-58, jsou obratem předávány militantním muslimským skupinám v Sýrii, Jemenu, Kataru nebo Libanonu.

K embargu na vývoz zbraní do Saúdské Arábie v minulosti vyzvala kromě organizací na ochranu lidských práv také OSN, nebo například Evropský parlament. A přestože se v České republice v posledních letech vzedmula nebývalá vlna odporu vůči muslimskému terorismu, čehož kromě jiných ve volebních kampaních využívají i strany vládní koalice, jimi vedená ministerstva dál vydávají licence ke zbrojnímu vývozu do Saúdské Arábie a bez okolků přecházejí vážná podezření, že naši exportéři zprostředkovaně vyzbrojují muslimské radikály. Celá věc je o to paradoxnější, že část našich zbraní je zřejmě využívána i proti Izraeli, který se jinak v České republice těší všeobecné přízni.

Další českou blízkovýchodní zvláštností je vztah české diplomacie k Egyptu. Po vlně lidových povstání, během kterých na Blízkém východě padlo několik dlouholetých diktatur, vyhrála svobodné volby, na které Egypťané čekali několik dekád, Strana svobody a spravedlnosti. Její předseda Mursí později zvítězil také ve volbách prezidentských, a to i přesto, že velení egyptské armády v předvečer voleb narychlo rozdalo vojákům skoro milion občanských průkazů s rozkazem volit opozičního kandidáta Ahmeda Šafíka.

Když později egyptská vláda deklarovala odklon od spolupráce se Spojenými státy, využil Západ vleklých egyptských ekonomických a sociálních problémů a zatlačil na odchod svobodně zvolených představitelů nové moci. Slavným se stal zejména vzrušený rozhovor Mohameda Mursího s Barackem Obamou, během nějž egyptský prezident svému americkému protějšku doslova „třískl s telefonem“.

Když pak rostoucí protesty odmítl egyptský establishment rozehnat za použití síly, zapojila se do dění armáda, která pod vedením náčelníka generálního štábu Sísího provedla klasický vojenský převrat jako z učebnic politologie. Některé západní sdělovací prostředky později spekulovaly o tom, že za náhlou akcí egyptské armády stál tlak ze strany amerických a izraelských tajných služeb, obávajících se o zhoršení bezpečnosti na strategickém Sinajském poloostrově.

Demonstrace, které požadovaly návrat legitimně zvolených představitelů, byly krvavě rozehnány, přičemž vojáci při střelbě do protestujících zabili stovky mužů, žen i dětí. Po krveprolití, které vešlo ve známost jako Masakr v mešitě Rabaa al-Adavíja, obvinil britský deník Guardian ze zapojení do převratu západem podporovaného saúdského krále, který se údajně bál toho, že by káhirští umírnění teokraté mohli převzít jeho roli jediného ochránce muslimů. Generál Sísí si později nechal prezidentský post stvrdit ve zmanipulovaných volbách s obskurním výsledkem 97 %.

Bohužel je léty prověřeným zjištěním, že potlačení výsledku svobodných voleb násilnými kontrarevolucemi za přihlížení západního světa do čela vynáší různé typy diktátorů — obvykle nezvykle shovívavých k potřebám západních firem. Takto vzniklé režimy jsou ve spojení s všeobecnou chudobou ideálním semeništěm náboženského radikalismu.

Od něj je již jen krůček k terorismu a náboženským válkám, před nimiž utíkají miliony místních obyvatel do okolních zemí, nebo — a to je pro nás podstatné — do Evropy. Naše diplomacie, jež má svůj hlas uvnitř Evropské unie, na Blízkém východě stále silnější, k tomu však mlčí.

Nakonec musíme jako paradoxní příklad českého přístupu k Blízkému východu uvést Izrael. Debaty o něm jsou v České republice zpravidla rámovány odmítavým postojem k islámu daným obavami z uprchlíků a na druhou stranu připomínkami někdejší záchrany židovského národa dodávkami československých zbraní během jeho první války za nezávislost. Pro českou blízkovýchodní diskuzi je symptomatické, že oba důvody jsou z menší či větší části vylhané.

Uprchlická vlna Českou republiku obešla a zamířila přímo do Německa, Francie, Británie či Skandinávie. Jak velká část znalců Blízkého východu upozorňovala, chudá a rasistická východní Evropa, jež má dost problémů sama se sebou, opravdu není částí světa, o které by jako o budoucím domově svých dětí snili Syřané či Afghánci, prchající před válkou ve svých zemích.

V případě našich dodávek zbraní do Izraele se pak už raději nepřipomíná, jak bezskrupulózně na konci 40. let Československo na zoufalých Izraelcích vydělávalo. Symbolem naší pomoci Izraeli se staly letouny Avia S-199. Tyto zastaralé a nevhodně přestavěné německé stíhačky Messerschmitt Bf-109, prodalo československé Ministerstvo národní obrany mladému židovskému státu za více než desetinásobek ceny, za které se na tehdejším zbrojním trhu prodávaly použité, ale o generaci mladší, výkonné americké bojové letouny P-51 Mustang.

I proto někteří izraelští pamětníci dodnes vzpomínají, že pro Československo šlo zejména o výhodný obchod. Když po nás později zoufalí Izraelci chtěli dodat také tanky LT-38, přišla z Prahy nabídka ještě mnohem nehoráznější. Tak nehorázná, že na ni dokonce i národ, stojící v hodině dvanácté tváří v tvář svému zániku odmítl přistoupit a o další pomoc se raději obrátil jinam.

Izraelské státní zřízení ze všech blízkovýchodních zemí je nejvíce podobné českému. Židovský stát je standardní republikánskou demokracií evropského typu, založenou na stejných principech, na kterých je založena většina demokracií svobodného světa. Je to modení země a dobré místo pro život.

Přesto i Izrael má své třinácté komnaty. V zahraničí se o nich svobodně diskutuje, v českém prostředí jsou však tabu a jakákoli zmínka o nich je všeobecně považována za projev antisemitismu.

Základní problém Izraele na rozdíl od muslimských zemí regionu není náboženský, ale politický. Vnitroizraelské sociální a ekonomické problémy, které se před lety zhmotnily v masových protestech proti bytové politice, se izraelské vlády zpravidla snaží překrýt exemplární tvrdostí na mezinárodní scéně.

Levicové i pravicové kabinety sveřepě pokračují ve výstavbě nových městských částí na územích, která patří Palestincům, a která izraelská armáda od roku 1967 okupuje. To vyvolává tlak nejen ze strany Organizace spojených národů, jenž k zastavení osidlování okupovaných měst vyzvala už v několika rezolucích, ale také z Evropské unie a USA.

Když se v březnu 2018 uskutečnila velká palestinská demonstrace, nazvaná „Návrat domů", která si kladla za cíl upozornit na to, že statisíce Palestinců živoří v uprchlických táborech, zatímco Izrael zastavuje další a další palestinskou půdu, rozpoutaly se na hranicích násilné střety. Intenzitu síly, kterou při ní obě strany používají, dokládají statistiky mrtvých a zraněných.

Zatímco Izrael přišel o jednoho padlého a šest zraněných vojáků, na palestinské straně jde o 168 mrtvých a přes sedmnáct tisíc zraněných. V reakci na to sepsala v červnu 2018 řada významných židovských osobností v České republice, shromážděných v iniciativě Židé za spravedlivý mír, otevřený dopis izraelské vládě. V něm vyzývají k zabránění dalším masakrům na izraelsko-palestinských hranicích a návratu Izraele k dřívější mírové politice, která povede k uklidnění situace v regionu.

Izrael nám na Blízkém východě skutečně je politicky, ekonomicky, historicky i společensky nejbližší. Izraelci jsou národ, se kterým se nejlépe sejdeme na základu pro společnou debatu. Jak však říká klasik, jsme-li skutečně dobrými přáteli, musíme si říkat i nepříjemné věci.

A pravdou zůstává, že jakkoli je Izrael i sedmdesát let po svém vzniku v nezáviděníhodné geopolitické situaci, některé jeho vlády cíleně přilévají olej do ohně s vidinou zisku krátkodobé vnitropolitické popularity. Tím však bohužel izraelskou zahraniční politiku zbytečně vystavují hořkosti ze strany svých sousedů, mezinárodních organizací, Evropy i Spojených států.

Nemáme vliv

Od rozpadu Československa můžeme zejména v české části bývalé federace pozorovat celospolečenskou chandru, která nás, podporovaná zažitým výkladem dějin, staví do role pasivních příjemců historického osudu uchystaného v zahraničí. Velká část naší populace je přesvědčena, že nám historicky nikdo nenaslouchá, že naše diplomatická, ekonomická, neřku-li vojenská síla, nutná k prosazování vlastní politiky v rámci mezinárodního společenství, je minimální. Proč bychom se tedy měli míchat do velmocenských her, jimž je Blízký východ tradičním hřištěm?

Česká republika jistě nemá vliv bývalého Československa a nejenže se nemůže měřit s velmocemi, ale ani se silnými regionálními hráči typu Polska. Byla by však chyba podceňovat možnosti, jimiž na Blízkém východě disponujeme. Už ve 20. letech se na francouzském ministerstvu zahraničí o československé diplomacii říkalo, že boxuje minimálně o dvě váhové třídy výš, než kam by správně patřila. A toto hodnocení zůstává zčásti platné dodnes, paradoxně tím víc v exponovaném regionu Blízkého východu.

Východní blok byl už od 50. let velkým podporovatelem hnutí za nezávislost v zemích třetího světa. Sovětský svaz a jeho spojenci spatřovali v jejich podpoře oslabení evropských koloniálních mocností, zejména Francie a Velké Británie. Tato politika se soustředila na regiony jihovýchodní Asie, latinské Ameriky a Afriky. Specifickým kolbištěm pak byl Blízký východ, na kterém Sověty, Poláky a Čechoslováky vyzbrojené arabské armády dlouhá léta bojovaly proti Izraeli.

Kromě vojenské spolupráce byla zejména se subsaharskou Afrikou a Blízkým východem posilována i spolupráce ekonomická, vědecká a kulturní. Náš stát měl v oblasti Blízkého východu výhodu čilých styků už z předválečných dob a socialistické Československo na ni navázalo mimo jiné udělováním stipendií studentům ze zemí třetího světa.

Jak ve své práci „Zahraniční studenti v Československu v 70. a 80. letech“ uvádí Mgr. Kristýna Nnaji, studovalo v této době na našich vysokých školách přes tři tisíce zahraničních studentů ročně, přičemž toto číslo rostlo bezmála na dvojnásobek až do roku 1990. Vedení státu si od studentů z rozvojových zemí slibovalo, že se stanou po návratu do vlasti elitami svých národů a budou přirozeně politicky tíhnout ke spolupráci s východním blokem.

Pokud si uvědomíme, jak staří byli vysokoškoláci z arabských zemích v dobách, kdy u nás studovali, dojdeme ke zjištění, že většina z nich bude dnes ve věku tak zvaných „názorových vůdců“. Předpokládá se, a české tajné služby o tom jistě mají velmi detailní přehled, že stovky bývalých studentů ze socialistického Československa, dnes zastávají vysoké posty ve státní správě či byznysu v mnoha afrických či blízkovýchodních zemích. To je výhoda, která samozřejmě za deset patnáct let pomine, ale dnes je nutné připustit, že Česká republika a Slovensko mají v regionu stovky kvalitních, v Československu vystudovaných a často česky mluvících kontaktů.

Jak jsme uvedli výše, Československo udržovalo s Blízkým východem intenzivní styky již v první polovině 20. století. Důvodem byl zejména obchod, který se v 60. a 70. letech soustředil kromě chemického a strojírenského průmyslu také na vývoz zbraní. Typickým příkladem je střední tank T-55, který byl po dlouhá léta klenotem československého zbrojního průmyslu. Tento mimořádně populární stroj byl na zbrojním trhu nabízen za velmi nízké ceny, a protože kvalita československé licenční výroby výrazně převyšovala tu sovětskou, chrlily československé zbrojovky tisíce nenáročných tanků T-55, z nichž řada na Blízkém východě jezdí dodnes.

Vojenský historik Vladimír Francev v knize Československé tankové síly 1945-1992 zmiňuje, že jen v 70. letech československé zbrojovky vyrobily na export 3900 tanků T-55 a velká část z nich zamířila do Egypta, Sýrie, Iráku nebo Libye. K tomu si připočtěme rozsáhlý vojenský výcvik, zejména pilotů arabských zemí v 50. letech a dostaneme plastický obraz dobrého jména, které Československo v řadě blízkovýchodních ozbrojených sil mělo.

Ze všech těchto kontaktů plyne historicky silná blízkovýchodní pozice Úřadu pro zahraniční styky a informace, navazujícího v některých ohledech na práci socialistické Státní bezpečnosti v regionu. Že má Česká republika na Blízkém východě sice minoritní, ale přesto mnohem výraznější pozici, než by jí vzhledem k její velikosti a ekonomické síle příslušelo, dokládá i fakt, že v průběhu pomalu končící Syrské občanské války byla jedinou západní ambasádou v Damašku ambasáda česká.

Ta se tak kromě zpravodajského stala i diplomatickým centrem západního světa v této oblasti a připomněla české veřejnosti, že i na jejím vztahu k Blízkému východu záleží. Tím spíš, že máme jeden hlas v Evropské radě, vrcholném orgánu Evropské unie, která se čím dál více zapojuje do blízkovýchodního dění.

Cesta míru pro Blízký východ: Každý bude muset ustoupit

Orient je už mnoho desítek let neuralgickým bodem světové politiky. Střetává se v něm mnoho protichůdných zájmů a na vše dodnes doplácí obyčejní lidé. Izraelci, na jejichž hlavy dopadají rakety z Libanonu nebo palestinských území. Prostí Egypťané, kterým armáda ukradla jejich revoluci. Zrazení Kurdové i syrská demokratická opozice, hnáni do pouště z jedné strany Erdoganovou a z druhé Asadovou armádou. Iráčané, jejichž stát se drobí na mnoho klanových území, o která spolu soupeří islamisté, Turci a Írán. Chudí zahraniční dělníci v Saúdské Arábii, kteří uprostřed chudoby a dřiny bez konce sledují, jak Saúdská královská rodina ostentativně rozhazuje nepředstavitelné zisky z přírodního bohatství své země. Íránci, jejichž hrdá země se po letech tvrdých sankcí topí v hlubokých ekonomických problémech.

Pokud chce mezinárodní společenství blízkovýchodní region uklidnit a vyřešit tak jeden z hlavních politických problémů 20. a 21. století, musí začít dodržovat zejména svá vlastní pravidla. Organizace spojených národů už k Blízkému východu přijala desítky a stovky rezolucí, kterými se však pohříchu neřídí ani řada demokratických zemí.

Naším cílem by měl být šťastný a spokojený Blízký východ, který hromadně nenakupuje zbraně a na oplátku nevyváží terorismus a uprchlíky. Dobrý kus světa, který bude mít místo řešení etnických, náboženských a politických šarvátek dost síly na to, aby začal řešit svoje skutečné problémy, například kritický nedostatek vody.

Každý bude muset ustoupit. Arabové, Izraelci, Írán. Hamás i Hizballáh, Benjamin Netanjahu i ajatolláh Chameneí. Ustoupit budou muset i velmoci, zejména Spojené státy a Rusko.

Mezi Palestinou a Izraelem musí být definitivně nastoleny původní hranice z roku 1967 a vytvořeny dva nezávislé státy. Židovský Izrael, který budou ostatní národy regionu uznávat a plně respektovat, a nezávislá Palestina. Samozřejmostí je mnohem důraznější sledování nelegálního obchodu se zbraněmi a jeho postihování ze strany příslušných mezinárodních institucí.

V Egyptě, Sýrii a Íránu musí proběhnout svobodné volby pod mezinárodní kontrolou. Mezinárodní společenství i jeho jednotliví členové musí uznat jejich výsledek a nevměšovat se ani do předvolební kampaně, ani do vyhlašování výsledků.

Saúdská Arábie musí stáhnout svá vojska z Jemenu, Kataru a Bahrajnu. Írán musí své vojáky stáhnout z Iráku a Sýrie. Odměnou za to mu bude zrušení veškerých sankcí. V případě, že by země tyto dohody porušily, musely by ke slovu přijít ze strany mezinárodního společenství tvrdé tresty od drakonických ekonomických sankcí až po hrozbu lokálními vojenskými údery.

Blízký východ musí být bezpodmínečně denuklearizován. Všechny země regionu musí přistoupit ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ani Saúdská Arábie ani Írán, natožpak Sýrie, nesmí vyvíjet jaderné zbraně, ani žádné jiné zbraně hromadného ničení. Dohoda mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem o sdílení jaderných zbraní v případě ohrožení saúdskoarabského království musí být za souhlasu obou zemí a pod mezinárodním dohledem ukončena. Izrael se musí zříci svých jaderných zbraní pod mezinárodní kontrolou.

Židovskému státu musí být dány pevné záruky celistvosti a svrchovanosti. A to nikoli jen na papíře, ale v reálu. V západních médiích bývá čas od času zmiňována možnost přijetí Izraele do NATO ve chvíli, kdy na Blízkém východě dojde k nějakému všeobecnému politickému průlomu. Technicky by vstup izraelské armády do NATO nebyl problém, samozřejmě pokud to jako součást velkého plánu pro region přijmou izraelští sousedé.

V Izraeli by jako součást dohody mohla být rozmístěna vojska členských států NATO. Pokud by se Izrael v budoucnu, i jako člen NATO, ocitl v nebezpečí, mohl by se po vzoru Itálie, Belgie, Německa a Nizozemska zapojit do programu NATO Nuclear Sharing. V takovém případě by však musely být obdobné záruky zřejmě poskytnuty i Egyptu a Saúdské Arábii.

Írán musí být bezpodmínečně dotlačen k tomu, aby ukončil svou podporu Hizballáhu a dalším radikalismus pěstujícím organizacím. Libanonský Hizballáh a palestinský Hamás musí ukončit teroristické aktivity a změnit se na politické strany. Jde o stejný proces, kterým si prošla Irská republikánská armáda, která přežívá v podobě politické strany Sinn Féin.

Musí být uspořádána mezinárodní konference o Kurdistánu. Čtyřicetimilionový kurdský národ má dostat v rámci Sýrie, Turecka, Iráku a Íránu širokou autonomii pod dohledem centrálních vlád.

Blízký východ je dnes částí světa, která čím dál více ovlivňuje i život v Evropě. Zatímco Čína, Spojené státy a částečně i Rusko mohou díky geografické vzdálenosti hrát na blízkovýchodní šachovnici velmocenské hry bez většího skutečného zájmu o národy regionu, Evropa, s Blízkým východem přímo sousedící, je každou jeho nestabilitou přímo ohrožena.

Evropská unie, hlavní politický reprezentant našeho kontinentu na světové scéně, v posledních letech stále intenzivněji zasahuje do dění na Blízkém východě. Proto je i na nás Češích, občanech Evropské unie, jaká bude budoucnost regionu, který si po vší bídě a (ne vždy vlastní vinou) prodělaném utrpení zaslouží mír a prosperitu.