Česká zahraniční politika dosáhla v posledních měsících svého dna. Jejím jediným veřejnosti předkládaným tématem je migrace. Vše navíc nasvědčuje tomu, že s premiérem Babišem a slabou ČSSD bude tento nesmyslný směr zahraniční politiky pokračovat. Česká republika by přitom měla přispívat k řešení globálních problémů, jejichž váhu již dnes pociťujeme.

„Ministerstvu také chybí politické zadání, protože je v současné době obtížné vůbec definovat český národní zájem,” prohlásil při svém nástupu na Ministerstvo zahraničních věcí politický tajemník a neúspěšný kandidát na ministra Miroslav Poche. Ačkoli je s podivem, že nepřicházel do Černínského paláce se zřejmým plánem, je třeba přiznat, že domácí ani vnější podmínky pro tvorbu zahraniční politiky nebyly od roku 1989 komplikovanější.

Je ale důležité si uvědomit, že zatímco za drolící se mezinárodní pořádek nese Česká republika zodpovědnost jen částečnou — především proto, že nedělá dostatek pro jeho udržení —, z rozkladu vlastního zahraničněpolitického zázemí se vyvinit nelze.

Ohlédnutí za českou zahraniční politikou v roce 2017 a první polovině roku 2018 nemůže být optimistické. Předcházející léta provázela vyostřená zahraničněpolitická debata podél tří hlavních linií — vztahu České republiky k Rusku na pozadí ukrajinské krize, česko-čínské relace a migrační krize.

S výjimkou posledního tématu však česká diskuze o mezinárodním dění v posledních měsících utichala. Politická debata se soustředila na domácí témata. Během sněmovních i prezidentských voleb se různé zahraničněpolitické otázky vynořovaly, odpovědi na ně však byly velmi černobílé a bez větší hloubky. Tyto výpady pak nepřinesly žádné nové myšlenky.

Českou reflexi mezinárodního dění již řadu let charakterizuje naprostá lhostejnost. Politici postrádají schopnost zachytit probíhající rekonfiguraci mezinárodního systému. Česká zahraniční politika byla položena na ramena úřednického aparátu, jenž ale ze své podstaty nemůže činit zásadní strategická rozhodnutí. Vzhledem k probíhajícím změnám není tento postup do budoucna absolutně udržitelný.

V globálním kontextu se čím dál více projevuje ústup České republiky od multilateralismu jako klíčového principu polistopadové zahraniční politiky. Její současní tvůrci prohlubují českou zahleděnost do sebe sama, což znemožňuje spoluvytvářet pravidla mezinárodního řádu a těžit tak z benefitů, které současný systém menším zemím přináší.

Ideje, které do něj Česká republika dosud vkládala, je samozřejmě obtížnější prosazovat v nepříliš příznivé scenérii vzestupu regionálních mocností. Navíc v době, kdy od něj halasně odstupují Spojené státy.

Čeští politici se však dobrovolně stáhli z dřívější role aktivního a spolupracujícího hráče (například v oblasti lidských práv a demokratizace) a stali se pouhou sobeckou stafáží. Na globální dění odpovídají pouze mlčením, vnitřním zmatením, nejistotou a politickou netečností, anebo v horším případě agresivním obviňováním ostatních aktérů. Namísto hledání si prostoru k angažmá se problémům jenom vyhýbají a nevidí za krátkodobý horizont.

Domácí politický kontext tyto jevy výrazně posiluje a nenabízí téměř žádné východisko z bezútěšné situace. Politické diskuzi nadále dominuje povrchně pojaté téma migrace. V postojích jednotlivých politických subjektů velmi obtížně nacházíme rozdíly, neboť téměř všechny migraci sveřepě odmítají. Zároveň však lpěním na tomto tématu přemrštěně posilují jeho politický význam.

Populistický přístup se projevuje nejen v každodenní rétorice postavené na agresi vůči uprchlíkům či hůře pouhým cizincům, ale i v praktických politických krocích. Političtí reprezentanti navíc paradoxně opakují antiimigrační hesla i přesto, že se česká ekonomika potýká s nedostatkem pracovních sil. Vlády tak na jednu stranu migraci verbálně odmítaly, na stranu druhou usilovaly o zahraniční pracovníky.

Bloudění ministra Zaorálka

Příčiny současného bezútěšného stavu je však třeba hledat v minulosti. Když sociální demokraté nastupovali v lednu 2014 do Černínského paláce, vzbuzovalo to vzhledem k sedmileté opoziční přípravě na tuto chvíli nemalá očekávání. Suma čtyřletého působení Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka jako lodivodů české diplomacie je však žalostná.

V prvních měsících svého působení připustil Lubomír Zaorálek debatu o významu podpory lidských práv a demokratizace tak nešikovným způsobem, že se smrskla na boj o překonání či zachování havlovského odkazu. Výsledkem pak byly jen minimalistické korekce této dimenze české zahraniční politiky, avšak hořká pachuť z celé aféry přetrvala.

Podobně vypadaly úvahy o přeskupování svazků ve středoevropské politice. Výsledkem se stal Slavkovský formát spolupráce s Rakouskem a Slovenskem, který však stále čeká na viditelné výsledky. Dřívější zpochybňování visegrádské spolupráce se naopak s příchodem migrační krize obrátilo k „visegradizaci“ české evropské politiky. I s přičiněním českého předsednictví v letech 2015-16 získala za své nesolidární postoje Visegrádská skupina v EU nálepku nespolupracujícího a nevypočitatelného aktéra.

Pozitivní očekávání v evropské politice vycházející z nominálně prointegračního postoje vlády se vůbec nenaplnila. Její konání symbolizuje podpis tak zvaného fiskálního paktu. Ten však zůstal v Poslanecké sněmovně, kde narazil na neochotu dohodnout se na jeho schválení s opoziční TOP 09.

Česká evropská politika akcentovala téměř výlučně téma migrace, přesněji relokačních kvót. Tato rétorika pak přispěla k bezprecedentnímu prohloubení nedůvěry české veřejnosti vůči Evropské unii.

V transatlantických vztazích hledala vláda marně novou agendu. Česká obranná politika se téměř nikam nepohnula, a to nejen ve smyslu ustrnutí navyšování podílu HDP na obranu. Vztahy s Německem, rozkolísané českým přístupem k migraci, se dočkaly rámcového prohloubení díky podpisu strategického dialogu, jenž však stále čeká na své adekvátní naplnění.

Zaorálek také sliboval korektiv blízkovýchodní politiky, avšak v tomto také zcela selhal. Česká republika nekriticky podporovala Izrael i navzdory jeho různým excesům. K tomu otevřeně spolupracovala se zločinným syrským režimem.

Bez zřejmých strategických ambicí, zato s velikášskou pompou, se aktivizovaly vztahy s Čínou. Přínosy této politiky však dosud nejsou hmatatelné.

Východní politika byla ovlivněna ruským agresivním angažmá vůči Ukrajině a následným zavedením sankcí vůči Moskvě. Neposílila se aktivita v politice Východního partnerství, která je deklarovanou českou prioritou. Ačkoli Česká republika oficiálně podporovala sankční režim, stalo se Rusko polarizujícím tématem ve vztazích mezi vládou a prezidentem.