Sociální demokracie v čele s Janem Hamáčkem opět slavnostně podlehla prezidentu Zemanovi, když se po schůzce na Hradě 12. září její předseda a designovaný ministr zahraniční podpisem zavázal k dlouhodobému prezidentovu „záměru přemístit velvyslanectví ČR do Jeruzaléma“. Přemístění ambasády má následovat po otevření Českého domu v Jeruzalémě a společně s Hamáčkem prohlášení podepsali i premiér Babiš, předseda Sněmovny Vondráček a ministr obrany Metnar (všichni za ANO).

V případě uskutečnění tohoto záměru, a není důvod v tomto zpochybňovat snaživost napříč politickými stranami, se Česká republika zařadí někam za Guatemalu, ale ještě před Paraguay, která své dřívější rozhodnutí revokovala a přesunuje svou ambasádu zpět tam, kam dle mezinárodního práva patří, tedy do Tel Avivu. Prostřednictvím svých zástupců se tak Česká republika může znova utvrdit v tom, že je v podstatě užitečným idiotem Izraele a jeho trojským koněm do Evropy.

Česká republika tak přesune ambasádu navzdory izraelské okupaci Východního Jeruzaléma, mezinárodnímu právu a vůli světového společenství. Přesun se uskuteční proti našim závazkům a dosavadním prohlášením, ale zcela v souladu s přáním Netanjahuaovy vlády a jeho snahou rozdrobit evropskou politiku tlakem na země V4.

Podle izraelské novinářky Gili Cohenové se Netanjahu snaží přesvědčit státy Visegradské čtyřky, aby své ambasády přesunuly do Jeruzaléma. Polsku měl přislíbit toleranci ostudného zákona, který chtěl zakázat sousloví „polský vyhlazovací tábor“. Je proto jen otázkou, zda avizované rozšíření „bezpečnostní spolupráce“ Izraele s Českou republikou neznamená jednu z forem pozitivní motivace a jistého odškodnění spojeného s plánovaným přesunem velvyslanectví.

↗

Americký lidskoprávní aktivista Miko Peled měl smluvenou schůzku s Janem Hamáčkem. Ten však setkání hodinu před začátkem prostřednictvím své sekretářky zrušil. Foto Mint Press News

V následujícím období se tak můžeme připravit na orwellovská tvrzení o ambasádě v západní části města, která bude přemístěna „v souladu s mezinárodním právem“, jak se nám snaží namluvit signatáři prohlášení z Hradu.

Nositelům těchto zavádějících tvrzení je třeba zas a znova připomínat, že Jeruzalém nemá žádné nivelační značky, kterými by oddělil jeho západní a východní část, provoz (též díky českým tramvajím) je zde nepřerušen a Izrael neuznává Jeruzalém jinak než jako své „nedělitelné a věčné hlavní město“, jehož katastr se účelově snaží rozšířit osadami a na úkor palestinských obcí až téměř k Mrtvému moři.

Mezinárodní právo správně poukazuje na skutečnost, že pokud nelze oddělit okupované od neokupovaného, statut celého Jeruzaléma je třeba považovat za „sporný“, a konečné stanovisko proto musí padnout na základě shody všech zúčastněných stran, tedy hlavně izraelské a palestinské.

Do posledního utilitárního rozhodnutí prezidenta Trumpa přemístit americkou ambasádu do Jeruzaléma tuto vůli respektovaly i USA. Po přesunu se jen ukázalo, že Spojené státy nelze považovat za nestranného mediátora sporu. Z uvedeného tak vyplývá, že Izrael nemá právo zvolit si jako hlavní město místo, které je sporné, nebo dokonce mimo jeho vlastní území, což nedávno potvrdila ve svém rozboru i česká expertka na mezinárodní právo Veronika Bílková:

„Dá se navíc říci, že uznání hlavního města je svým způsobem obsaženo již v uznání státu jako takového, protože tím se současně potvrzuje právo státu rozhodnout o svých vnitřních záležitostech. Toto právo ale není neomezené, a to ani pokud jde o volbu hlavního města — stát si nemůže vybrat město, které je na území jiného státu, či město, jehož právní status je sporný. Do této druhé kategorie ovšem spadá právě Jeruzalém.“

Přesunutý nepřesunutý Martin Stropnický

Na tato úskalí upozornily premiéra Andreje Babiše a ministra zahraničních věci Martina Stropnického otevřeným dopisem v dubnu letošního roku i české občanské iniciativy. Zopakovaly, že status Jeruzaléma jako hlavního města Izraele není mezinárodně uznán, což potvrdilo v roce 2016 i české ministerstvo zahraničí, a varovaly před snahou legitimizovat přesunem ambasády izraelskou anexi Východního Jeruzaléma, a tím i izraelskou praxi silového záboru cizího území.

V odpovědi tehdy ministr Stropnický iniciativy ujistil, že „Česká republika v žádném případě neporušuje své mezinárodněprávní závazky“ a „česká zahraniční politika je dlouhodobě v souladu se společnou zahraniční politikou EU a dodržuje mezinárodněprávní závazky vyplývající z rezolucí RB OSN, včetně Vámi zmiňované rezoluce RB OSN č. 478 (1980)“.

Nutno dodat, že příslušná rezoluce odsuzuje utilitární vyhlášení Jeruzaléma za hlavní město Izraele a přesun ambasády tak porušení tohoto závazku nepochybně znamená. Dnes se od Martina Stropnického, tentokrát v roli nastupujícího velvyslance v Izraeli, můžeme dočíst, že přemístění ambasády do Jeruzaléma — a tím i porušení mezinárodního práva — je pro něj „složitý, ale zajímavý úkol“, když „jsou zde rezoluce OSN, které mírně řečeno nepřejí tomu stěhování“.

Porušením-neporušením mezinárodních závazků, které je „složitý, ale zajímavý úkol“, se tak Martin Stropnický hodlá zhostit nelehké role královny Koloběžky za použití jazyka ptydepe jak vystřiženého z absurdních her.

Solidarita a spravedlnost podle sociální demokracie

Politický oportunismus, zvláště ve vztahu k prezidentovi, je u českých sociálních demokratů dlouhodobě patrný. S odvahou je v tomto směru na štíru i její současný předseda Jan Hamáček. Ten ještě jako předseda Sněmovny přislíbil v roce 2014 osobní setkání s Mikem Peledem, americkým lidskoprávním aktivistou a synem významného izraelského generála, který byl tehdy v Praze na přednáškovém turné. Smluvili si také již čas a místo setkání ve Sněmovně. Hodinu před začátkem však schůzku zrušila Hamáčkova sekretářka s tím, že ministr nemá čas a hosta vyslechne jeho tajemník.

Jan Hamáček se byl ovšem schopen alespoň dopředu, i když zprostředkovaně, ze schůzky omluvit. Koncem téhož roku 2014 měly české občanské iniciativy zabývající se otázkou Palestiny domluvenou v Lidovém domě osobní schůzku s europoslankyní Olgou Sehnalovou, místopředsedkyní komise EU pro vztahy s Izraelem. Ta už na setkání poslala náhradu rovnou bez předchozího upozornění a na vyžádané materiály a návrhy už raději nereagovala vůbec.

Zvolení zástupci a zástupkyně lidu jistě nemají čas zabývat se připomínkami dotěrných občanů, když musí vymýšlet způsoby, jak ohnout mezinárodní právo a závazky vlastní země. Voliče sociální demokracie by však mělo znepokojovat, že se k podobným manipulativním praktikám uchyluje strana, která má ve štítu slova svoboda-spravedlnost-solidarita. V jejích řadách působí například bývalý poslanec Robin Böhnisch, který obchoduje s vínem z okupovaných Golan a Západního břehu Jordánu a nerespektuje vedle pojmu Západní břeh ani vůli Evropské komise označovat produkty zemí svého původu.

Jak vypadá pravá sociální demokracie

Sociální demokraté tak v otázce přesunu české ambasády do Jeruzaléma dokládají, že ani v této věci není jejich politika až tak vzdálená od politiky pravice. Výmluvy, že zahraniční politika sleduje větší kontinuálnost a „nadstranickost“, jsou zvrátitelné už jen tím, že právě přesunem ambasády by takováto diskontinuita vznikla. Přesun není přitom ani nutný, ani žádoucí. V rámci mezinárodního společenství, ve většině odmítajícího jednostranné vyhlášení Jeruzaléma za hlavní město Izraele, nás staví do izolace a nepříznivého světla podporovatelů izraelské okupace.

I když se už od prezidenta Zemana nejspíše nedočkáme jeho jinak v minulosti častých odkazů ke skandinávským sociálním demokratům, měli by si z nich vzít ponaučení alespoň ti, kteří se u nás k sociální demokracii hlásí. Neboť obecná podpora sociálních demokratů v zemích, jako je Norsko či Švédsko, je dána i tím, že se tyto otevřeně hlásí k podpoře Palestinců a jejich nerovného boje za svobodu a spravedlnost. K hodnotám, se kterými by měla solidarizovat i sociální demokracie česká, pokud chce ještě ve veřejné debatě něco nabídnout.

Literární a filmový kritik A. J. Liehm rád připomínal, že úlohou malých národů je kultivovat ty velké v jejich touze po velikášství a imperialismu. Vkládat do společné pokladnice národů zkušenosti z útlaku a okupace. Izrael už dávno není hájícím se malým Davidem, pokud kdy takovým vůbec byl, a svou okupaci palestinských území a Golanských výšin vykonává za štědré finanční a materiální pomoci USA.

Pokud jsou dnes Trumpovy USA ochotny riskovat kvůli Netanjahuově Izraeli izolaci a opustit mezinárodní instituce, jako jsou UNESCO či Výbor pro lidská práva při OSN, není nejmenší důvod, proč by je měla následovat se svými historickými zkušenostmi právě Česká republika.