Protestovat proti kulturnímu festivalu, který je programově apolitický, z politických důvodů je ošemetná věc. Ještě ošemetnější je to v případě festivalu zaměřujícího se především na kulturu židovskou, kdy jakýkoli protest nejen může působit jako projev nekulturního barbarství, ale dá se také snadno označit za projev antisemitismu a tím smést se stolu.

Proč tedy vůbec proti kulturnímu, programově apolitickému festivalu protestovat? Na samý úvod je třeba zdůraznit, že navzdory různým nedorozuměním nesměřuje protest proti festivalu Dny Jeruzaléma jako takovému, ale pouze proti tomu, že festivalu poskytuje záštitu mezi jinými také izraelské velvyslanectví.

Festival se navíc v letošním roce oproti letům předchozím koná také v rámci akce Plzeň — evropské město kultury pro rok 2015, a je tak tedy přinejmenším symbolicky zaštítěn jménem Evropské unie. Politika EU je však (při vší nejednotnosti) ve vztahu k Jeruzalému rozhodně jiná než podpora pouze izraelské vlády nad městem.

Jako jeden ze signatářů petice proti pořádání festivalu cítím jako potřebné zdůraznit několik základních věcí. Nemám naprosto nic proti židovské, arabské (v rámci festivalu zastoupené zřetelně menšinově, ale přece) či jakékoli jiné kultuře, která bude v rámci festivalu Dny Jeruzaléma pořádána.

Naopak, považuji kulturu ve všech jejích podobách, zejména tehdy, když se skutečně setkávají umělci a obecně lidé různých kultur, za jednu z podmínek pro to, aby se izraelsko-palestinský konflikt (jako jakýkoli jiný konflikt kdekoli na světě) mohl vyřešit a lidé na obou stranách mohli žít v míru. Pokud k tomu akce, jako jsou Dny Jeruzaléma, může napomoci, je samozřejmě potřebná a hodná podpory.

Nemohu si ale přece jen odpustit jistou kritiku programové apolitičnosti festivalu. Chápu, že v situaci, kdy se z politického napětí doslova šílí, je potřebné čas od času politiku odstavit a oddechnout si od ní u něčeho, co na rozdíl od politiky dokáže lidi spojovat — u kultury či dobrého jídla. Ale přesto: není záměrné opomíjení politického rozměru u něčeho tak hluboce a bolestivě politického, jako je svaté město tří náboženství a identifikační centrum dvou národů, přece jen něčím nepatřičným?

Cílem protestu politika státu Izrael, ne židovská kultura

Ještě jednou budiž zdůrazněno: Protest (ten můj zcela jistě) směřuje jen a výhradně proti tomu, že festival Dny Jeruzaléma i v tomto roce jako v obou letech předchozích zaštiťuje také velvyslanectví státu Izrael. Politiku Izraele nejen ve vztahu k východnímu Jeruzalému, který Izrael v roce 1980 anektoval, ale i k ostatním palestinským územím považuji přinejmenším za problematickou. Je to politika Izraele, nikoli izraelská či židovská kultura, co je cílem protestu.

Palestinci jsou ze strany izraelského státu trvale omezováni v celé řadě práv a svobod, od svobody pohybu, kdy nesmějí používat moderní silnice vybudované pro židovské osadníky, až po svobodu vlastnictví, kdy je jim bráněno stavět či dokonce i opravovat domy na svých pozemcích (nemožnost opravit vlastní dům, jak uvádí v knize Occupation Diaries dobře informovaný palestinský právník a autor Raja Shehadeh, platí někde dokonce pro arabské obyvatele Izraele).

Ve východním Jeruzalémě je řada palestinských rodin, které přišly v nedávných letech již podruhé o domov — poprvé tehdy, když po vzniku Izraele musely uprchnout ze západní části města do východní, podruhé po anexi východního Jeruzaléma Izraelem, kdy se do jejich domů nastěhovali často radikální židovští osadníci. Vše v rámci dlouhodobé strategie izraelské vlády vytvořit z Jeruzaléma skutečně jeden, nedělitelný židovský celek.

Izraelský stát osadníky s jejich ideologií založenou na pochybné představě biblicky založeného „božského nároku“ na celou zemi tzv. Velkého Izraele, zahrnující kromě dnešního území Izraele i veškerá palestinská území, samozřejmě včetně celého Jeruzaléma, trvale podporuje.

Dokonce se dá říci, že dnešní izraelská reprezentace je ve vleku radikálních osadníků, jak ukazuje například návrh ministra vnitra Jaalona na zavedení segregovaných autobusů pro židovské a arabské cestující na Západním břehu, který vzešel velmi pravděpodobně právě z tlaku radikálních osadnických organizací. Ačkoli premiér Netanjahu po vlně kritiky opatření pozastavil, ministr vnitra z jeho vlastní strany Likud je chce stejně prosadit.

A nejde jen o podobné návrhy, které nevyhnutelně vyvolávají ve světě přirovnání k apartheidu. Prakticky u každého z členů nové vlády lze dohledat výroky, které buď zcela vylučují možnost vzniku palestinského státu, nebo dokonce, tak jako u rabína Eliho Ben Dahana z radikální osadnické strany Židovský domov vedené Naftalim Benetem, o Palestincích tvrdí, že ani nejsou lidmi.

Aktuálně nejvyšší představitelka izraelského ministerstva zahraničí Cipi Hotovelyová (opět Likud, funkci ministra zahraničí aktuálně vykonává sám premiér Netanjahu) představila zaměstnancům ministerstva svou koncepci takto: „Tato země je naše. Je naše celá a nepřišli jsme sem proto, abychom se za to omlouvali.“ Své vystoupení prokládala citacemi ze středověkých komentářů k Tóře, což přítomné diplomaty uvedlo v lehký úděs.

Současná Netanjahuova vláda je zřejmě v historii Izraele tou nejvíce blízkou radikální osadnické ideologii a obecně židovskému fundamentalismu, který se řadí bok po boku s extremismem islámským. Je nicméně třeba říci, že přes nesporný rozdíl zejména v rétorice se v některých základních rysech přístupu k Palestině včetně východního Jeruzaléma vládnoucí izraelská levice, reprezentovaná Stranou práce, a pravice zase až tolik nelišily.

Jak vládní levice, tak pravice především pokračovaly a dosud pokračují v umisťování stále nových židovských osadníků na Západním břehu, s cílem vytvořit novou demografickou situaci (více než půl milionu židovských obyvatel), v níž bude izraelská nadvláda nad palestinským územím nezvratná (v Gaze byla židovská přítomnost zřejmě početně příliš slabá a území příliš malé na to, aby se vyplatilo v této strategii pokračovat). To je důležitější doklad pro neochotu uskutečnit oficiální proklamace o vzniku palestinského státu než výroky pravicových radikálů.

Ne bojkot kultury, ale otevřený dialog

Kritika státu Izrael není (jak se to stále mnoha lidem v Česku jeví) podpora terorismu, ale normální součást demokratické společnosti a svobodné diskuse. Bude tu stále a bude tím silnější, čím víc se Izrael bude posouvat výše popsaným směrem. Je proto v zájmu všech, i těch nejzapálenějších obhájců Izraele, aby tato kritika byla co nejvěcnější a zbavená antisemitismu, který k ní bohužel někdy patří. Byť, jak jsem přesvědčen, není zase tak těžké odlišit dobře míněnou kritiku vedenou snahou zastávat se palestinských práv (jakkoli může někdy být jako každá kritika jednostranná) od antisemitské nenávisti ke všemu spojenému s Izraelem či židovstvím.

Čelit na jedné straně hrozbě antisemitismu, na straně druhé nálepkování každého kritického hlasu jako antisemitismu a projevu nenávisti lze podle mého přesvědčení jedině tak, že všichni, kterým na věci skutečně záleží, budou schopni vést dialog a zároveň si naslouchat — aniž se přitom vzdají svého přesvědčení a snahy prosazovat to, co považují za správné, třeba navzdory kritice, ať je jakákoli. To samozřejmě není nic jednoduchého.

Pomoci k tomu může všem propalestinským aktivistům a kritikům Izraele především stálý rozhovor s těmi částmi izraelské společnosti, které negativní rysy v politice své země vnímají a často i kritizují. Kromě řady aktivistů a jejich organizací, které aktivně vystupují například v případech bourání palestinských obydlí či vystěhovávání arabských obyvatel z domovů, jsou to především právě umělci a obecně lidé kultury. Mnozí z nich jsou ze strany extremizující se izraelské pravice považováni za nepřátele a nemají to právě lehké.

Zaslouží si ze všeho nejvíc podporu. Ta se nemusí vylučovat s dobře vyargumentovanými výhradami politického charakteru, bylo by ale škoda, kdyby výsledkem byla vzájemná nedůvěra či nevraživost. Nemá tedy smysl usilovat o nějaký kulturní bojkot a vytváření nepřátel, ale pokoušet se o jasné vyslovení názoru, které by ale vždy mělo ponechat otevřenou možnost naslouchání, dialogu, společnému hledání.

Proto bych byl rád, kdyby se třeba v budoucnu mohly u nás konat i jiné Dny Jeruzaléma, ne jako apolitická akce, ale právě jako akce politická. Taková, na které se bude otevřeně — a někdy ostře — diskutovat o přítomnosti a budoucnosti nejen Jeruzaléma, ale i celého Izraele a Palestiny. Mohly by být zaštítěny společně Státem Izrael a Státem Palestina. Nebo snad ještě lépe, obejít se bez záštity z jedné i druhé strany. Třeba se takových jiných Dnů Jeruzaléma někdy dočkám.