Proč mi vadí a proč nevadí Dny Jeruzaléma
Filip OutrataProtest proti festivalu Dny Jeruzaléma není protestem proti kultuře či snahou o bojkot umělců, ale směřuje pouze proti konkrétním krokům izraelského státu. Aktivisté a lidé kultury by měli vést otevřený dialog a hledat k sobě cestu.
Protestovat proti kulturnímu festivalu, který je programově apolitický, z politických důvodů je ošemetná věc. Ještě ošemetnější je to v případě festivalu zaměřujícího se především na kulturu židovskou, kdy jakýkoli protest nejen může působit jako projev nekulturního barbarství, ale dá se také snadno označit za projev antisemitismu a tím smést se stolu.
Proč tedy vůbec proti kulturnímu, programově apolitickému festivalu protestovat? Na samý úvod je třeba zdůraznit, že navzdory různým nedorozuměním nesměřuje protest proti festivalu Dny Jeruzaléma jako takovému, ale pouze proti tomu, že festivalu poskytuje záštitu mezi jinými také izraelské velvyslanectví.
Festival se navíc v letošním roce oproti letům předchozím koná také v rámci akce Plzeň — evropské město kultury pro rok 2015, a je tak tedy přinejmenším symbolicky zaštítěn jménem Evropské unie. Politika EU je však (při vší nejednotnosti) ve vztahu k Jeruzalému rozhodně jiná než podpora pouze izraelské vlády nad městem.
Jako jeden ze signatářů petice proti pořádání festivalu cítím jako potřebné zdůraznit několik základních věcí. Nemám naprosto nic proti židovské, arabské (v rámci festivalu zastoupené zřetelně menšinově, ale přece) či jakékoli jiné kultuře, která bude v rámci festivalu Dny Jeruzaléma pořádána.
Naopak, považuji kulturu ve všech jejích podobách, zejména tehdy, když se skutečně setkávají umělci a obecně lidé různých kultur, za jednu z podmínek pro to, aby se izraelsko-palestinský konflikt (jako jakýkoli jiný konflikt kdekoli na světě) mohl vyřešit a lidé na obou stranách mohli žít v míru. Pokud k tomu akce, jako jsou Dny Jeruzaléma, může napomoci, je samozřejmě potřebná a hodná podpory.
Nemohu si ale přece jen odpustit jistou kritiku programové apolitičnosti festivalu. Chápu, že v situaci, kdy se z politického napětí doslova šílí, je potřebné čas od času politiku odstavit a oddechnout si od ní u něčeho, co na rozdíl od politiky dokáže lidi spojovat — u kultury či dobrého jídla. Ale přesto: není záměrné opomíjení politického rozměru u něčeho tak hluboce a bolestivě politického, jako je svaté město tří náboženství a identifikační centrum dvou národů, přece jen něčím nepatřičným?