„Před vesnicí bylo pšeničné pole. Stály na něm tanky s Davidovou hvězdou vyrovnané v řadě, hlavně jejich děl mířily k vesnici. Izraelští vojáci, bylo jich hodně, stáli v kruhu, automaty před sebou a mířili do toho kruhu. Pak se rozestoupili a my jsme uviděli, že tam na pšeničném poli klečí, leží, někteří i stojí, muži a chlapci z vesnice Safsaf. Prý odmítli opustit své domovy, ale to jsme se dozvěděli až později, až když bylo po všem.

Teď na ně vojáci něco křičeli a ti muži se pomalu začali rovnat do řad. Byla jich skoro stovka. Pak jim všem zavázali oči. A pak! Pak je všechny postříleli. Netrvalo to ani minutu. Ženy a dívky ze Safsaf vyběhly z domů a jako smyslů zbavené se hnaly na to pole. Křičely a rvaly si vlasy, padaly a zase vstávaly. Každá chtěla ke svému muži, otci, synu, bratru. Ale Židi je nenechali.“

Masakr více než pěti desítek (počet mrtvých se podle dostupných pramenů a historiků odhaduje mezi 52 a 64) arabských vesničanů doprovázený znásilněním vesnických žen izraelskými vojáky v říjnu 1948 je jen jednou z mnoha dramatických událostí, které zachycuje vzpomínková kniha Jany Kotaishové.

Studená Řeka, arabsky Nahr Al-Bared, je název uprchlického tábora v severním Libanonu. Právě tam nakonec z jejich domova v Haifě dovedla strastiplná cesta Mahmúda a Fátimu, tchána a tchyni Jany Kotaishové, a tam se odehrává větší část příběhu, který její kniha popisuje.

Vzpomínky, které dodnes bolí

Kniha Jany Kotaishové ale nabízí víc než jen popis dramatických a drastických událostí odehrávajících se během historické tragédie, které Palestinci říkají nakba. Čtyři části knihy mají tři různé vypravěče a časové rozpětí sahá od vzpomínek na bezmála idylická 20. a 30. léta v tehdy mandátní Palestině až do současnosti.

První a třetí oddíl knihy přepsala autorka ze zápisků svého muže Ahmeda pořízených před rokem 1980 a pak nadlouho zapomenutých. O několik desítek let později doplnila Ahmedova matka Fátima svými osobními vzpomínkami druhý oddíl, zachycující průběh vyhnání a první krušné uprchlické roky.

Závěrečnou část knihy vypráví samotná autorka, rodačka z jihomoravských Bílovic, která se za studijního pobytu v Rostově na Donu seznámila se svým budoucím mužem, tehdy studujícím stavebního inženýrství.

Vzpomíná v ní na společný život, jehož rytmus určovalo stálé stěhování, do Maroka, Libye, Alžíru, opět do Libye a pak do Libanonu, a nakonec, poté, co její muž získal v roce 1998 české občanství, do Spojených arabských emirátů, kde manželé žijí dodnes. Stěhovavý život se všemi obtížemi a nejistotou s manželi Kotaishovými sdílely i tři dcery, které se jim postupně narodily.

Dát souboru vzpomínek konečnou podobu knihy nebylo pro autorku, vystudovanou žurnalistku, nijak jednoduché. Její manžel Ahmed s ní práci na knize nekonzultoval, na své dětství a mládí v uprchlickém táboře ani dnes nechce vzpomínat, je to pro něj stále příliš bolestné. Na rozdíl od své matky, která je se svou minulostí již smířená a za pobytu u svého syna a snachy v Abu Dhabi se o své vzpomínky neváhala podělit.

Jednoduché nebylo ani knihu vydat. Ačkoli Jana Kotaishová tři roky obesílala česká nakladatelství, žádné neprojevilo o text, nesporně zajímavý tématem a strhující podáním, zájem. Lze se jen dohadovat, proč. Nakonec kniha vyšla vlastním nákladem, současně v české i anglické verzi. Pět set výtisků, které šly do české distribuce, je již téměř vyprodáno.

Vrátit se na začátek

Impulsem, který přiměl Janu Kotaishovou k tomu oprášit pozapomenuté zápisky svého muže a doplnit je do knižní podoby, bylo sledování záběrů z války v Gaze v roce 2009. Uvědomila si vlastní bezmocnost tváří v tvář nekončícímu násilí a skutečnosti, že původní oběť je už dlouho prezentována jako viník, jako agresor.

Je potřeba vrátit se na začátek, na který už všichni zapomněli, ale jehož důsledky nesou Palestinci-běženci dodnes. Nějak vysvětlit, že běžencem se nikdo nestává dobrovolně, říká Jana Kotaishová dnes. Do záhlaví své knihy autorka vložila motto: „Přicházím podat svědectví o skutečných událostech. To je jediné, co pro tu věc mohu udělat.“

Tím začátkem, ke kterému se musíme vrátit, jsou vzpomínky Fátmi, dcery ze zámožné rolnické rodiny, která se vdala za Mahmúda, perspektivního zaměstnance Irácké naftové společnosti, a odstěhovala se s ním do Haify, již si přes počáteční obavy oblíbila.

Fátmi byla v pátém měsíci svého prvního těhotenství, když se jejich šťastný společný život náhle zhroutil. Spolu s ostatními arabskými obyvateli Haify byli vyhnáni izraelskou palbou ze svých domovů a pak „zachráněni“ na britských lodích, které je vyvezly z města vstříc strastiplnému osudu uprchlíků.

Jejich další cesta vedla krajinou, která právě přestala být Palestinou a stala se severním Izraelem, a přes hrůzné zážitky jako byl masakr ve vesnici Safsaf, prchavé okamžiky naděje a jejich ztrátu tváří v tvář nesmlouvavému postupu izraelské armády a úřadů je dovedla do místa, které se mělo stát na desítky let jejich nedobrovolným domovem.

V děsivých podmínkách, vystaveni mrazu, hladu, bez střechy nad hlavou, začínali nový život, dávali život dětem, které se bezpochyby měly dočkat zadostiučinění a návratu do své skutečné vlasti, do Palestiny.

První léta v táboře, život bez základních jistot, ale hlavně život bez lidské důstojnosti, líčí vzpomínky druhého z Fátminých synů. Ahmed do nich vložil svou citlivou duši, otloukanou už od raného dětství nespravedlností a šikanou ze strany libanonských vládců tábora, a přece žíznící po spravedlnosti. „Nikdo mě za celý život nepřesvědčil, že kdo je silný, bývá i spravedlivý. Nikdy! Silný je vždy nespravedlivý.“

Ahmeda Kotaishe, stejně jako statisíce dalších palestinských běženců, vyhnaných ze své vlasti a nechtěných ve své nové, prozatímní domovině, čekala dlouhá a trpká cesta k překonání nenávisti a ke šťastnému a naplněnému životu.

Dlouhá cesta ke smíření

„Všichni jsme na tomto světě hosté. Přicházíme a odcházíme. Všichni. Utlačovatelé i utlačovaní, slabí i silní. Všichni jsme tu jen na chvíli. Narodit se Palestincem není neštěstí, neboť díky prožitému utrpení jsem poznal pravé lidské hodnoty a připojil se k lidem, kteří chovají naději na spásu duše. Není to ani důvod k chorobné hrdosti, neboť, jak správně říká moje žena, hrdí můžeme být jen na skutky, které jsme sami vykonali.“

Závěrečné slovo knihy patří Ahmedovi, člověku, který se bolestně probojovává k přijetí vlastního osudu a ke smíření. „Potřeboval jsem dlouhý čas k tomu, abych mnohé pochopil, abych se osvobodil a přestal v sobě živit trpkost za svůj osud a přebujelou hrdost na svůj původ. Dnes se mi občas daří přijímat svůj život s lehkostí, bez hořkosti, bez ukřivděnosti, ale s lítostí musím přiznat, že jsem se neosvobodil docela.“

České občanství zásadním způsobem změnilo Ahmedův život, učinilo z něj poprvé občana se všemi právy nejen na území České republiky, ale kdekoli na světě. Přesto nedokáže nahradit vlast, kterou pro něj je a zůstane Palestina. Ačkoli by si Ahmed Kotaish jako český občan mohl zakoupit zájezd do Izraele, neudělá to, podobně jako před lety nabízenou možnost návštěvy svého rodného místa odmítl jeho otec, který žil a zemřel jako vyhnanec. Cesta ke smíření není jednoduchá a možná nikdy nekončí.

Shodou okolností vyšly v češtině v uplynulém roce tři knihy, pojednávající o životě Palestinců z uprchlických táborů a o jejich hledání lidské důstojnosti. Jakkoli jsou životní cesty, jimiž prošli hrdinové všech tří knih, Izzeldin Abuelaish, Tass Saada a Ahmed Kotaish, v mnohém odlišné, mají několik společných rysů.

Tím prvním je důležitost víry, ve dvou případech muslimské, v jednom (Tass Saada) křesťanské. Víra, víra hluboce prožívaná, jim umožňuje překonávat nenávist a žít plodný a naplněný, byť ne vždy dokonale šťastný život.

Druhým důrazem, společným dvěma otcům úžasných dcer, Izzeldinu Abuelaishovi a Ahmedu Kotaishovi, je důraz na vzdělání. Ačkoli měli velice ztížené podmínky, oba cílevědomě mířili za vzděláním jako (zřejmě jedinou) příležitostí k tomu uniknout z pasti svého údělu, něčeho dosáhnout pro sebe i svůj národ, budovat a ne pouze bořit. Jejich úsilí pokračuje v další generaci v osobách jejich dcer, pro něž je vzdělání přirozenou hodnotou již od samotného dětství. Poselství naděje vydobyté z bezmoci a utrpení.

Příběhy, které nekončí

V roce 2007 tábor Nahr Al-Bared téměř kompletně zničila libanonská armáda v rámci bojů s místní palestinskou samosprávou. Přibližně 27 000 tisíc Palestinců přišlo, opět, o své domovy. Konflikt, jemuž padla za oběť Studená Řeka, je jen jedním z mnoha v historii palestinských běženců. V knize se dostane i na ty nejznámější události těchto krutých dějin, jako byl masakr ve dvou jiných libanonských táborech, Sabře a Šatile, v roce 1982.

Pokračují tak dějiny věčných běženců, lidí odsouzených k tomu být občany s omezenými nebo žádnými právy, lidmi bez domova, kteří nejsou nikde vítáni. Ale ani pro ty šťastnější z nich není život zrovna jednoduchý. Když dnes dcery Jany a Ahmeda Kotaishových vzpomínají na léta svého dětství, vybavují se jim negativní reakce okolí na to, že jejich otec je „černá huba“, „křovák“, ten, kdo 11. září 2001 bombardoval Ameriku. Islamofobie v českém prostředí narůstá do hrozivých rozměrů, říká Jana Kotaishová.

Nejmladší z dcer Kotaishových, Naďa, vzpomíná na traumatický zážitek ze svého dětství. Bylo jí šest let, když její otec přinesl domů plakát s umírajícím chlapcem v otcově náručí. Byl to dvanáctiletý Muhammad al Dorrah, který byl 30. září 2000 zastřelen izraelskými vojáky v Gaze a jeho smrt natočil palestinský kameraman pro France2.

Pro Naďu spustila tato událost obranný mechanismus a začala se vědomě izolovat od Palestinců a jejich utrpení. K názoru na palestinsko-izraelský konflikt a zájmu o něj musela dojít vlastní cestou. Trauma historie a společně sdíleného osudu zasahuje další a další generace.

Nekončí ani historie Palestiny a jejích obyvatel, těch fyzicky přítomných i těch, kteří jsou ke své vlasti připoutáni nepřerušitelným poutem. Takto se dnes Ahmed Kotaish dívá na možnosti řešení palestinsko-izraelského konfliktu:

„Žádné spravedlivé řešení v horizontu mnoha a mnoha let nevidím. Pokud budou na obou stranách ve vedení extremisté, řešení se nenajde. Svět považuje za extremisty Hamás, já považuji za stejného extremistu izraelský stát s tím rozdílem, že izraelský stát je nepoměrně silnější, proto i nepoměrně víc extremistický. Izraelské zákony neumožňují žádné řešení konfliktu.

Legální, izraelskými zákony ošetřené „checks points“, segregační zeď, kontrola vzdušného prostoru, kontrola pobřežních vod, kontrola elektrické energie, vodních zdrojů, kontrola přísunu potravin, to vše je na palestinských územích plně v rukou Izraele a nedává tak Palestincům šanci na jakékoliv řešení.“

A ještě jeden druh příběhů nekončí, ale stále pokračuje a přináší nové, nečekané plody. Soužití lidí z různého prostředí, různých kultur a historické zkušenosti, soužití, které sice není vždy jednoduché, ale dokáže obě strany obohacovat a činit je silnějšími a schopnějšími vyrovnávat se s obtížnými stránkami života i se šrámy na duši. Jana a Ahmed Kotaishovi přinášejí silný doklad o takovém obohacujícím soužití, svědectví toho druhu, jaké dnes tolik potřebujeme.

Jana Kotaishová: Studená Řeka. Vydáno vlastním nákladem, 2014, 262 s.