„Před vesnicí bylo pšeničné pole. Stály na něm tanky s Davidovou hvězdou vyrovnané v řadě, hlavně jejich děl mířily k vesnici. Izraelští vojáci, bylo jich hodně, stáli v kruhu, automaty před sebou a mířili do toho kruhu. Pak se rozestoupili a my jsme uviděli, že tam na pšeničném poli klečí, leží, někteří i stojí, muži a chlapci z vesnice Safsaf. Prý odmítli opustit své domovy, ale to jsme se dozvěděli až později, až když bylo po všem.

Teď na ně vojáci něco křičeli a ti muži se pomalu začali rovnat do řad. Byla jich skoro stovka. Pak jim všem zavázali oči. A pak! Pak je všechny postříleli. Netrvalo to ani minutu. Ženy a dívky ze Safsaf vyběhly z domů a jako smyslů zbavené se hnaly na to pole. Křičely a rvaly si vlasy, padaly a zase vstávaly. Každá chtěla ke svému muži, otci, synu, bratru. Ale Židi je nenechali.“

Masakr více než pěti desítek (počet mrtvých se podle dostupných pramenů a historiků odhaduje mezi 52 a 64) arabských vesničanů doprovázený znásilněním vesnických žen izraelskými vojáky v říjnu 1948 je jen jednou z mnoha dramatických událostí, které zachycuje vzpomínková kniha Jany Kotaishové.

Studená Řeka, arabsky Nahr Al-Bared, je název uprchlického tábora v severním Libanonu. Právě tam nakonec z jejich domova v Haifě dovedla strastiplná cesta Mahmúda a Fátimu, tchána a tchyni Jany Kotaishové, a tam se odehrává větší část příběhu, který její kniha popisuje.

Vzpomínky, které dodnes bolí

Kniha Jany Kotaishové ale nabízí víc než jen popis dramatických a drastických událostí odehrávajících se během historické tragédie, které Palestinci říkají nakba. Čtyři části knihy mají tři různé vypravěče a časové rozpětí sahá od vzpomínek na bezmála idylická 20. a 30. léta v tehdy mandátní Palestině až do současnosti.

První a třetí oddíl knihy přepsala autorka ze zápisků svého muže Ahmeda pořízených před rokem 1980 a pak nadlouho zapomenutých. O několik desítek let později doplnila Ahmedova matka Fátima svými osobními vzpomínkami druhý oddíl, zachycující průběh vyhnání a první krušné uprchlické roky.

Závěrečnou část knihy vypráví samotná autorka, rodačka z jihomoravských Bílovic, která se za studijního pobytu v Rostově na Donu seznámila se svým budoucím mužem, tehdy studujícím stavebního inženýrství.

Vzpomíná v ní na společný život, jehož rytmus určovalo stálé stěhování, do Maroka, Libye, Alžíru, opět do Libye a pak do Libanonu, a nakonec, poté, co její muž získal v roce 1998 české občanství, do Spojených arabských emirátů, kde manželé žijí dodnes. Stěhovavý život se všemi obtížemi a nejistotou s manželi Kotaishovými sdílely i tři dcery, které se jim postupně narodily.

Dát souboru vzpomínek konečnou podobu knihy nebylo pro autorku, vystudovanou žurnalistku, nijak jednoduché. Její manžel Ahmed s ní práci na knize nekonzultoval, na své dětství a mládí v uprchlickém táboře ani dnes nechce vzpomínat, je to pro něj stále příliš bolestné. Na rozdíl od své matky, která je se svou minulostí již smířená a za pobytu u svého syna a snachy v Abu Dhabi se o své vzpomínky neváhala podělit.

Jednoduché nebylo ani knihu vydat. Ačkoli Jana Kotaishová tři roky obesílala česká nakladatelství, žádné neprojevilo o text, nesporně zajímavý tématem a strhující podáním, zájem. Lze se jen dohadovat, proč. Nakonec kniha vyšla vlastním nákladem, současně v české i anglické verzi. Pět set výtisků, které šly do české distribuce, je již téměř vyprodáno.