Knesset, izraelský jednokomorový parlament, schválil kontroverzní „zákon o národním státu“. Ten definuje Izrael jako „historickou domovinu židovského lidu“ a stanovuje, že v něm mají Židé „výlučné právo na sebeurčení“. Přestože byly ze zákona po dlouholeté debatě vypuštěny nejkontroverznější pasáže, podle četných kritiků povede k prohloubení diskriminace izraelských Arabů a je v rozporu s  demokratickým charakterem státu.

Jeden z tzv. „základních zákonů“, jež mají být v budoucnu jádrem v Izraeli dosud neexistující psané ústavy, schválilo 62 poslanců, proti hlasovalo 55 zákonodárců. „Toto je rozhodující chvíle, ať žije stát Izrael,“ prohlásil po hlasování spokojený premiér Benjamin Netanjahu. „122 let po zveřejnění Herzlovy vize jsme tímto zákonem určili zakládající princip naší existence. Izrael je národní stát židovského lidu, který respektuje práva všech svých občanů.“

S tímto tvrzením rozhodně nesouhlasili poslanci zastupující zhruba dvacetiprocentní arabskou menšinu v Izraeli, kteří text zákona na plénu Knessetu demonstrativně roztrhali. Ajman Ode, předseda Sjednocené kandidátky sdružující arabské politické strany, jej označil za „zákon o židovské nadřazenosti“, další zákonodárci mluvili o apartheidní a rasistické legislativě. Kriticky se vyjadřovali také zástupci izraelské levice, občanské společnosti nebo prezident Rivlin, který ji označil za „zbraň do rukou našich nepřátel“.

Obsah zákona

Zákon o národním státu je deklarativního charakteru a zabývá se především státními symboly, jako je vlajka, státní hymna nebo státní svátky. Obsahuje však přinejmenším kontroverzní formulace. Vedle zmíněné pasáže o „výlučném právu na sebeurčení“ pro osoby židovského vyznání a původu vzbuzuje vášně explicitní podpora stavby židovských osad na okupovaných územích (podle zákona je výstavba osad „národním zájmem“) nebo to, že byla arabština zbavena statutu oficiálního jazyka. Tím od nynějška zůstává pouze hebrejština, přestože arabštinu bude nadále možné používat při úředním styku.

Oponenti zákona upozorňují i na to, co v textu naopak chybí. I když by se z něj měla jednou stát preambule nové ústavy, ani jednou se neobjevují pojmy jako „demokracie“ nebo „rovnost před zákonem“. Jak připomíná profesor Amir Fuchs Izraelského demokratického institutu, zákon postrádá „jakékoli jasné prohlášení, že stát garantuje rovná práva pro všechny svoje občany“, což je podle něj v ústavních textech demokratických zemí krajně neobvyklé.

Nutno dodat, že původní návrhy obsahovaly ještě radikálnější pasáže. Na poslední chvíli například ze zákona vypadla možnost vytvářet segregované komunity, v nichž by žily výhradně osoby židovského vyznání, a vyřazeny byly také elementy zaměřené na ovlivnění rozhodování izraelského Nejvyššího soudu v neprospěch menšin.

Reakce

Zákon o národním státu dle očekávání okamžitě odsoudily sousední arabské země, Turecko nebo představitelé Palestinské samosprávy. Podle palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse schválení zákona „odhalilo rasistickou tvář izraelské okupace“, vyzval proto mezinárodní společenství k tlaku na izraelskou vládu. Výhrady má i řada izraelských organizací, jež považují novou legislativu za zbytečně provokativní a rozdělující nejen židovské a arabské Izraelce, ale přispívající i k odcizení židovské diaspory.

„Když se pokoušíme podporovat Izrael, bojovat proti bojkotu a vychovávat mládež k sepjetí s Izraelem, přesně takovéto kroky vytvářejí bariéry a přidělávají nám starosti,“ postěžoval si Jerry Silverman, prezident Židovské federace Severní Ameriky (JFNA). Dosluhující šéf Židovské agentury Natan Sharansky se domnívá, že nový zákon „vrazí klín“ mezi židovskou komunitu v Izraeli a v zahraničí.

Z průzkumů vyplývá, že právě židovská diaspora je stále kritičtější vůči pravicové vládě premiéra Netanjahua. Ten bývá kvůli důrazu na židovský nacionalismus, útokům na svobodu médií nebo na neziskové organizace přirovnáván k maďarskému premiéru Viktoru Orbánovi, kterého také shodou okolností v pátek přijal na oficiální státní návštěvě Izraele.