Několik dní před plánovaným otevřením americké ambasády v západním Jeruzalémě proběhla médii zpráva, že současný americký velvyslanec v Izraeli David Friedman financoval v čele své neziskové organizace extremistickou židovskou skupinu vedenou na seznamu teroristických organizací.

Insolvenční právník Friedman stál v čele sdružení Američtí přátelé Ješivy Bejt El (American Friends of Bet El Yeshiva Center) v letech 2011—2017. V roce 2013 věnovala jeho organizace 48 tisíc šekelů (okolo 12 tisíc amerických dolarů) nadaci Komemijut, spojené s izraelskou krajní pravicí a odvozující se od militantního extremistického rabína a bývalého poslance Meira Kahaneho, zavražděného v roce 1990.

Zprávu zveřejnila nedávno založená izraelská nezisková organizace Demokratický blok, zaměřující se na činnost krajně pravicových seskupení v zemi. Podle izraelského listu Haarec bylo darů mezi lety 2008 a 2013 dokonce více, v celkové výši kolem 100 tisíc USD. 

Současný představitel Komemijutu Mussa Cohen nejprve totožnost své stejnojmenné organizace s tou, která je od 90. let vedena na seznamu teroristických skupin, potvrdil, po několika dnech ale vlastní tvrzení popřel s tím, že rozhovor, který s ním vedla mezinárodní tisková agentura JTA (Jewish Telegraphic Agency), byl v „lámané hebrejštině“, a výsledek byl proto zkreslený a zavádějící.

↗

V roce 2013 věnovala Friedmanova organizace peníze nadaci Komemijut, spojené s izraelskou krajní pravicí. Foto WMC

Současná Komemijut (slovo znamenající „suverenita“, ale také „povstání“) nemá prý se starší organizací Meira Kahaneho nic společného, byla založena rok po stažení izraelských osadníků z Gazy (2005) a jejím cílem bylo od počátku zabránit stahování osadníků ze Západního břehu. Stejnojmenná teroristická organizace je považovaná za pokračování Kahaneho militatní strany Kach a je vedena v seznamech teroristických uskupení ve Spojených státech i Kanadě.

Ať tak či onak, Komemijut vedená Mussou Cohenem má blízko k nejradikálnějším skupinám a osobnostem izraelské krajní pravice, jako je poslanec strany Židovský domov Becal'el Smotrič nebo vlivný radikální rabín ze Západního břehu Dov Lior, k jehož charakteristice zcela postačí to, že označil masového vraha z mešity v Hebronu Barucha Goldsteina za „svatějšího než všichni mučedníci holocaustu“ https://www.haaretz.com/1.5024582.

David Friedman v mládí studoval v ješivě v osadě Bejt El na Západním břehu severně od Jeruzaléma a jeho pozdější charitativní činnost se zaměřovala v první řadě na podporu této osady, založené na soukromé palestinské půdě zabrané izraelským státem v roce 1977. Příchylnost Davida Friedmana k Bejt Elu má rodinné kořeny, jeho otec Morris Friedman patřil k hlavním podporovatelům osady od jejího vzniku.

Jedním z hlavních cílů Friedmanem vedené organizace byl vždy odpor proti dvojstátnímu řešení a vzniku palestinského státu. Tedy proti politice oficiálně dodnes zastávané Spojenými státy, jejichž velvyslancem v Izraeli se David Friedman stal ihned po nástupu Donalda Trumpa v roce 2017. Friedman byl důležitou postavou Trumpovy kampaně a jedním z jeho sponzorů. Zaměřoval se na to, aby byl konečně naplněn předvolební příslib všech posledních amerických prezidentů počínaje Billem Clintonem, totiž uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele zpečetěné přenesením americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

To se nakonec skutečně podařilo. Velvyslanec Friedman dnes tvrdí, že tento krok ve skutečnosti Palestincům pomůže, protože odstraní jejich nerealistické „veto“, tedy požadavek na hlavní město palestinského státu ve východní části Jeruzaléma, a tak uvolní cestu pro reálně dosažitelné cíle. Protože i Palestinci podle něj mají své „legitimní zájmy a cíle“. Jaké to jsou, však David Friedman neupřesnil. 

Na Palestince nebrat ohledy. Ani symbolické

Palestinský opoziční politik Mustafa Barghútí připomíná, že dnešní americká ambasáda v Jeruzalémě stojí zčásti na soukromé palestinské půdě, zkonfiskované izraelským státem v rozporu s mezinárodním právem. Podle detailního rozboru předního palestinského historika Walída Chalídího z přelomu let 1999/2000 se celých 70,52 procent rozlohy areálu nachází na půdě zabrané palestinským uprchlíkům. Na tento fakt byla už v roce 1999 dopisem upozorněna americká administrativa včetně tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, ale bez odezvy.

Neméně výmluvné je načasování přenesení ambasády den před připomínkou Nakby, „katastrofy“, kdy Palestinci vzpomínají na statisíce vyhnaných ze svých domovů při vzniku Izraele. Celkem jasně se ukazuje, že Trumpova administrativa nebude nadále brát na Palestince žádné ohledy, dokonce ani symbolické. To může být pozitivní snad jen z toho pohledu, že Spojené státy definitivně ztratí možnost hrát nějakou pozitivní roli v blízkovýchodním mírovém procesu a tato role bude volná pro někoho jiného. Je ale otázka, jestli se jí vůbec někdo chopí.

Tím někým by mohla být Evropská unie, která si zachovává od trumpovské pistolnické politiky odstup. Na slavnostní otevření ambasády dorazili zástupci pouhých čtyř zemí — Maďarska, Rakouska, Rumunska a (jak se dalo čekat) České republiky. Ta se zatím zřejmě Spojené státy následovat nechystá, při této slavnosti ovšem nemohla chybět, je přece předním přítelem Izraele. Jen lze pochybovat o tom, zda toto přátelství obnáší i schopnost říci příteli někdy něco kritického, jak onehdy vysvětloval Karel Schwarzenberg.

Krvavá lázeň na hranicích Pásma Gazy jako pozadí slavnostního ceremoniálu přenesení ambasády je nejnázornějším možným potvrzením toho, že Izrael bude nadále sázet na neústupnou tvrdost a sílu, zatímco Palestincům bude zbývat volba mezi bezvýchodným násilím a stejně bezvýchodnými nenásilnými prostředky. Politický vývoj v Izraeli stejně jako Trumpova administrativa hraje do karet radikálům, lze tedy očekávat další příliv židovských osadníků na území Západního břehu a jejich další radikalizaci. Na palestinské straně se dá předpokládat odpovídající vývoj.

Naplní se tak nakonec zřejmě i další z cílů Davida Friedmana a jemu podobných, totiž definitivní smrt dvojstátního řešení. Výsledný jediný stát však velmi pravděpodobně nebude demokratickým státem Izraelců a Palestinců, jak o něm sní někteří zastánci míru ve Svaté zemi, ale spíše bude nakonec i mezinárodně uznán jako stát apartheidu, jak již delší čas mnozí upozorňují. Vývoj, zdá se, k tomu celkem neodvratně směřuje.