Co by se mohlo stát po přesunu americké ambasády do Jeruzaléma

První prezidentská zahraniční cesta Donalda Trumpa do oblasti Blízkého východu znova zaktualizovala jeho předvolební slib přesunout ambasádu USA do Jeruzaléma. Co všechno by mohl tento krok potenciálně způsobit?

Sice se může zdát, že otázka umístění americké ambasády do Jeruzaléma je na pozadí snahy jeruzalémské radnice judaizovat město tím, že vytlačí jeho palestinské obyvatele, jen zástupná, ve vztahu k prohlubující se izraelské kolonizační politice a při značném historickém a náboženském významu Jeruzaléma se případným naplněním Trumpova slibu můžeme dočkat otřesu nejen na palestinské straně, ale v celém muslimském, potažmo arabsko-křesťanském světě.

Donald Trump ohlašovaný přesun ambasády prozatím odložil, když jej několik arabských vůdců včetně jordánského krále Abdalláha II. varovalo, že by to mohlo vést k výbuchu násilí. Přesto jsou úředníci z Bílého domu přesvědčeni, že přesun do Jeruzaléma se může uskutečnit, a snad i věří orwellovským slovům premiéra Netanjahua, že toto porušení mezinárodního práva „pomůže mírovému procesu“.

Podle poradkyně volební kampaně Donalda Trumpa z prosince 2016 se Trumpův tým připravoval s izraelskými představiteli na přesun ambasády ještě před inaugurací a hledal k tomu v Jeruzalémě vhodné místo. Ostatně, jeden pozemek už USA mají od roku 1989 v Jeruzalémě pronajatý. Ve městě poznamenaném pokračujícím etnickým čištěním není s podivem, že jde o konfiskovaný majetek palestinských běženců, přičemž hříčkou osudu někteří z potomků původních majitelů dnes žijí v USA. Pokud by tedy nešlo o tento pozemek v západní části města, ve hře jsou ještě další varianty, které se od sebe liší jen mírou popuzení, kterou by výběr místa pro přesunutou ambasádu vyvolal u okolního světa.

3792960326_1c92ec21b2Při historickém a náboženském významu, který Jeruzalém nese, se s případným naplněním Trumpova slibu můžeme dočkat otřesu nejen na palestinské straně, ale v celém muslimském, potažmo arabsko-křesťanském světě. Foto archiv DR

O přemístění ambasády do samého srdce okupovaného Východního Jeruzaléma, Starého města, mohou Trumpovi lidé uvažovat snad jen v případě, že chtějí uspíšit Armagedon. Uspokojili by tím sice nakrátko sionistické nároky a legitimizovali izraelskou okupaci, vyvolali by tím však zcela jistě nepotlačitelný odpor jak Palestinců, tak i veškerého muslimského a části křesťanského světa. Jen o něco méně výbušným by byl výběr místa ve Východním Jeruzalémě či v pásmu rozšířených hranic města z roku 1993, které se dnes účelově táhne téměř až k Mrtvému moři. Jako nejméně problematický by z hlediska mezinárodního práva měl být podle zastánců přesunu ambasády výběr západní části města.

Problém je však již v tom, že žádnou část Jeruzaléma nelze považovat za neokupovanou, pokud město jako celek nelze oddělit od okupovaného palestinského území. Podobně jako Izrael nezná nic jako Západní břeh, ale jen „historická území Izraele“ Judeu a Samaří, nezná ani žádný Západní či Východní Jeruzalém, ale podle zákona z roku 1980, kterým anektoval zbytek města, uznává Jeruzalém pouze coby „věčné a nedělitelné hlavní město Izraele“. Tento nárok posvětil současný premiér Netanjahu slovy amatérského historika: „Jeruzalém byl vždy hlavním městem pouze židovského národa, žádného jiného“.

USA by se přemístěním ambasády kamkoliv do Jeruzaléma rozešly se svou vlastní diplomatickou tradicí, která, podobně jako i ČR, se doposud explicitně nevzdala původní ideje OSN na Jeruzalém coby corpus separatum pod mezinárodní správou, čili bez příslušnosti k jakémukoli státu. Trumanova vláda po válce v letech 1948–49 navzdory tomu, že v ní Izrael zabral o 25 procent více palestinského území, než mu bylo partičním plánem přiděleno, včetně Západního Jeruzaléma, neuznala žádnou část města za izraelskou, a z toho důvodu zde nikdy ambasádu podobně jako jiné země neměla.

Mezinárodní komunita obdobně odmítla uznat jordánský nárok na Východní Jeruzalém, když roku 1950 Jordánsko anektovalo Západní břeh Jordánu.

Pohled mezinárodního práva je tak ve věci Jeruzaléma (ať již Východního, či Západního) neměnný – jakýkoli nárok na svrchovanost nad Jeruzalémem nebude uznán do doby, než bude ustanovena mezinárodní správa dle Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947, popřípadě pokud nedojde k alternativnímu řešení, které bude schváleno OSN. Tento pohled mezinárodní komunity přijímá od roku 1948 i americká vláda.

Čeho se obávat
K čemu by tedy vedlo splnění Trumpova předvolebního slibu týkajícího se přemístění americké ambasády do Jeruzaléma?

Znamenalo by to jednoznačné porušení mezinárodního práva a legitimizaci izraelské okupace Jeruzaléma.

Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele by podpořilo politiku jeruzalémské radnice, která vede k vytlačování původního palestinského obyvatelstva z města. Už dnes odděluje segregační zeď od Starého města na 100 tisíc palestinských obyvatel Jeruzaléma, kteří tak rozšířili řady 80 tisíc Palestinců vytlačených Izraelem z Jeruzaléma po roce 1948. Od roku 1967 bylo nároku ve městě bydlet úplně zbaveno na 14,5 tisíce Palestinců. Za stejné období bylo ve Východním Jeruzalémě zbořeno na dva tisíce domů patřících Palestincům.

Na druhé straně vyrostlo ve Východním Jeruzalémě od roku 1967 na 15 nelegálních osad, ve kterých žije 200 tisíc osadníků. Tyto osady oddělují strádající palestinské komunity Východního Jeruzaléma od zbytku Západního břehu. A zatímco se nelegální osadníci těší výhodám plného izraelského občanství, původní palestinští občané východní části města sice platí stejné daně, jsou však odkázáni pouze na rezidenční status, o který mohou snadno přijít. V důsledku omezení sjednocování rodin běhá v dnešních jeruzalémských ulicích na 10 tisíc neregistrovaných dětí.

Jeruzalém by byl v případě povýšení na hlavní město Izraele ještě silněji izolován od Západního břehu, což by ohrozilo přístup do města pro další čtyři miliony Palestinců ze Západního břehu a z pásma Gazy. A to včetně palestinských křesťanů, kteří namnoze nemohou vstupovat do Jeruzaléma ani v době křesťanských svátků.

Podporou izraelského požadavku na Jeruzalém by USA pohřbily možnost dvoustátního řešení, které stále alespoň deklarativně podporují. Donald Trump se již nechal slyšet, že neupřednostňuje žádné řešení. Za současné situace by však jednostátní řešení nevedlo k rovnosti všech občanů, ale jen k utužení apartheidního panství Izraele nad Palestinci.

Nelze doufat, že by se přesun ambasády do Jeruzaléma obešel bez bouří v okolním arabském světě, jehož alespoň podmíněnou přízeň Amerika potřebuje už kvůli ropě a svým obchodním zájmům v oblasti. Slepé prosazování přesunu ambasády by zajisté zhoršilo vztahy s arabskými/muslimskými zeměmi, které může Amerika sotva ignorovat. Není si sice třeba dělat iluze, že tamní autokraté nezištně podpoří okupovanou Palestinu, otázka Jeruzaléma je však pro obyvatele daných zemí příliš citlivá na to, aby je nechala chladnými či aby přenechali iniciativu konkurenčnímu Íránu.

Jednostranné přemístění americké ambasády do okupovaného Jeruzaléma by v otázce Blízkého východu v důsledku jen prohloubilo izolaci Ameriky od zbytku světa. I když zastánci přemístění ambasády skálopevně věří, že „další země budou následovat“, se totiž nejeví jako reálné, že by Donalda Trumpa chtěl v jeho kejklích s ambasádou následovat někdo jiný než Miloš Zeman.

To konečně vede k úvaze, že o utilitární přemístění americké ambasády do Jeruzaléma nestojí ani samotný Izrael, který sleduje spíše anexi dalšího palestinského území než sice důležité, leč přece jen symbolické potvrzení něčeho, co již dávno v rámci svých „facts on the grand“ učinil. Svévolný krok v podobě přemístění ambasády, který by vyvolal jen další napětí ve vztazích s arabským/muslimským světem, ale například i s EU, by tak nebyl výhodný ani pro USA, ani pro samotný Izrael, jenž usiluje přece jen o širší diplomatickou podporu než jen dvoustranný vztah s Trumpovou Amerikou.

Koho se obávat
S nápadem přesunout ambasádu do Jeruzaléma přišli v předvolebním boji už prezidenti Bill Clinton a George W. Bush, žádný z nich se však během svého mandátu k tomuto porušení mezinárodního práva nakonec neodhodlal. I tentokrát je tak ve hře čas. Palestinci přitom musí ve svém dlouhodobém odporu proti okupaci čelit zvýšenému tlaku následkem postojů Trumpových vyslanců, kteří budí oprávněné pochyby stran jejich kompetence.

Novým ambasadorem USA v Izraeli je od května právník David Friedman, který vede finanční fond na podporu osady Beit El u Ramalláhu, vlastní dům v jeruzalémské čtvrti Talbiyeh, z které byli po roce 1948 vyhnáni Palestinci, a dlouhodobě podporuje extremistické osadníky z Ateret Cohanim. „Mírový proces“ tak bude zaštiťovat člověk, jenž si nepřeje vznik palestinského státu a je spojen s lidmi, kteří chtějí anektovat palestinská území a zbořit Al-Aksu na Chrámové hoře.

Proti jmenování Davida Friedmana novým ambasadorem v Izraeli se zvedla vlna kritiky i v samotných USA. Svůj nesouhlas vyjádřili jak někteří kongresmani a občansko-právní organizace, tak i židovské, ale i proizraelské organizace, které vidí v pravděpodobném zhoršení vztahů s Palestinci ohrožení Izraele. Pět bývalých amerických ambasadorů v Izraeli podepsalo dopis proti jeho jmenování. Friedman veškerou kritiku arogantně odrážel, přičemž zvláštní pocty se dostalo kritikům z řad proizraelské organizace J Street, které nový diplomat označil za „horší než kápa v nacistických lágrech“.

Dalším vyslancem Trumpova týmu v oblasti má být jeho zeť Jared Kushner, jenž se poslední dobou čile zapojuje do zbrojního obchodu se Saúdskou Arábií (a v dohledné době nejspíš i s Izraelem). Friedman i Kushner mají silné ideologické a obchodní vazby na Izrael.

Přesto se Trump cítí být povolán ke sjednání míru mezi Izraelci a Palestinci. Zdůvodňuje to tím, že mu „někdo říkal, že jde o jeden z nejtěžších úkolů dneška“, což očividně musí dráždit jeho managerskou představivost. Nedá se však říci, že by jmenování Friedmana velvyslancem či návrh na přesun ambasády do Jeruzaléma představovalo šťastný začátek. I když oproti své předvolební rétorice značně zmírnil svou naléhavost, z jeho postojů je zřejmé, že přesun ambasády je stále prioritou.

Naštěstí pro Spojené státy hraje v diplomacii svou podstatnou roli i empatie úředníků ministerstva zahraničí, kteří i přes změnu hlavy státu prozatím drží dosavadní americkou linii, jež Jeruzalém za hlavní město Izraele neuznává. Byl to pracovník americké ambasády David Berns, který spustil poplašný alarm, když se s Donaldem Trumpem chtěl u Zdi nářků, součásti okupovaného Starého města, vyfotit i izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Lze se jen domýšlet, zda by podobná provokace legitimizující izraelskou okupaci nevedla k další intifádě jako v případě dnes již proslulé Šaronovy návštěvy Chrámové hory v roce 2000.

Pozdržení nic neřeší
I když Kongres USA schválil zákon o přesunu ambasády do Jeruzaléma již v době prvního Clintonova mandátu v roce 1995, každý další americký prezident doposud využil zákonnou možnost odložit účinnost zákona z důvodu bezpečnosti a v rozmezí půl roku vždy odklad podepsal. Naposledy tak učinil odcházející Barack Obama 1. prosince loňského roku. Prezident Trump, pokud nemíní potvrdit přesun ambasády, by měl odklad podepsat již 1. června. Zdá se, že po počátečním huronském nástřelu i on zmírnil svou nekritickou podporu Izraeli, když po nástupu do úřadu varoval Izrael před výstavbou dalších osad.

Řešení však nepředstavuje pouhý odklad porušení mezinárodního práva. Dlouhodobým řešením je naopak vůle a schopnost mezinárodní právo vymáhat a sankcionovat jeho případné nedodržování. Tak, jak to požadují kampaně založené na bojkotu, stažení investic a uvalení sankcí (BDS) do doby, než bude Izrael dodržovat své vlastní závazky. Neboť mezinárodní právo, a to i přes veškeré výhrady, které k němu máme, je zdrojem legitimity mezinárodních vztahů. Jiné právo zde není a nelze očekávat, že jeho dlouhodobým porušováním dospějeme k žádoucímu míru a k dosažení bezpečnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.