Palestina: Sto let od Balfourovy deklarace

Filip Outrata

Na půdě Vysoké školy ekonomické se konala konference ke stoletému výročí Balfourovy deklarace, v níž britská vláda přislíbila Židům Palestinu jako „národní domovinu“. Hlavním řečníkem byl významný izraelský historik Avi Šlaim.

Konference se zajímavým mezinárodním obsazením připomněla sto let od vzniku dokumentu, který významně ovlivnil dějiny 20. století. Balfourova deklarace, krátký text o pouhých 67 slovech, se stala jakýmsi rodným listem státu Izrael, zároveň je většinou považována za tragický omyl britské zahraniční politiky, navíc s morálně problematickými důsledky.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

O příčinách, okolnostech vzniku i důsledcích deklarace promluvil první a nejrenomovanější z přednášejících, izraelský historik působící v Oxfordu Avi Šlaim. Jeden z takzvaných izraelských „nových historiků“, rodák z Bagdádu (1945), českým čtenářům známý díky knize esejů Izrael a Palestina: přehodnocení, revize, vyvracení, vydané v roce 2016, se představil jako velmi ostrý kritik izraelské politiky i dnešní britské vlády.

Konference připomněla sto let od vzniku dokumentu, který významně ovlivnil dějiny 20. století. Foto Jana Ridvanová

Pod Balfourovou deklarací byl sice podepsán tehdejší britský ministr zahraničí Arthur Balfour, ale hybnou silou v pozadí textu byl premiér David Lloyd-George. Vliv na britského premiéra měl zase Chaim Weizmann, významný představitel sionistického hnutí a první izraelský prezident, v roce 1917 profesor chemie na univerzitě v Manchesteru. Podle Aviho Šlaima hrál paradoxně roli i jistý antisemitský rozměr Lloyda-George, který ve svých úvahách přecenil reálný vliv „světového židovstva“ na běh událostí.

Jak vlastní text inkriminované deklarace zní? „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Loajální židovský Ulster v arabském moři

Základní problém je v tom, že britská vláda tím rozhodovala o osudu území, které jí nepatřilo, a o budoucnosti jeho obyvatel, kteří s ní (ještě) neměli nic společného. Klíčem k pochopení postoje britské vlády není zájem o to, aby Židé nalezli svou domovinu, ale imperiální zájmy Británie, konkrétně snaha získat „loajální malý židovský Ulster v arabském moři“. Ostatně, jediný židovský člen tehdejší britské vlády Edwin Montagu byl odpůrcem deklarace, kterou dokonce považoval za antisemitskou. Tak jako většina britských židů, kteří nesdíleli sionistické přesvědčení.

Na kontinuitu bezskrupulózní britské imperiální politiky upozornil druhý z řečníků, irský novinář, knižní autor a aktivista, autor serveru Electronic Intifada David Cronin. Cronin se ve své letos vydané knize (Balfour´s Shadow, Pluto Press, 2017) věnuje okolnostem vzniku deklarace, a zvlášť se zaměřuje na situaci ve svém rodném Irsku. Na začátku 20. let tehdejší britský ministr pro kolonie Winston Churchill doporučoval nasazení speciálních britských jednotek, které se svou brutalitou vůči Irům „osvědčily“ v době irské války za nezávislost, v mandátní Palestině.

Britský státník, jehož golemovská socha zdobí náměstí po něm pojmenované před Vysokou školou ekonomickou, by asi z konference velkou radost neměl. Otevřený rasista, podle nějž byla židovská rasa prostě tou silnější, nadřazenou, cennější, která plným právem zabere místo méněcenných arabských obyvatel, byl ještě za svého života po zásluze potrestán tím, že musel sledovat rozpad britského impéria. Jediným jeho přeživším pozůstatkem se stal právě stát Izrael.

Na souvislosti dění v Palestině a tehdejším mladém Československu upozornila Daniela Bartáková, která se zabývá sionistickým hnutím v českých zemích. Oblíbená a používaná byla tehdy paralela mezi vztahem mezi Židy a Araby v mandátní Palestině na jedné straně, a Čechy a Němci v Československu. Došlo ale i na aktuální českou politiku, mezi zahraničními účastníky v angličtině vedené konference rezonovala otázka, proč je česká politická scéna počínaje dnešním prezidentem tak jednostranně, jak zaznělo, „slepě“ proizraelská, a česká média jakbysmet.

Avi Šlaim v odpovědi mluvil o těžké situaci britských médií v čele s BBC, která si udržují vysokou úroveň referování o dění na Blízkém východě, ale ocitají se stále víc pod tlakem efektivní proizraelské lobby, tvořené proizraelskými frakcemi obou hlavních politických stran, a aktivní izraelskou ambasádou vedenou bývalým mluvčím premiéra Netanjahua Markem Regevem. Stále to ale není nic ve srovnání se silou proizralelské lobby ve Spojených státech. V České republice, jak se zdá, se obejdeme i bez silné, nebo rozhodně bez viditelné lobby.

Země čtyřikrát zaslíbená

Balfourova deklarace je dnes už minulostí vzdálenou sto let. Za toto století se zásadně změnila situace v Palestině a Izraeli, stejně jako v Británii a celém světě. Co vyplývá z úvah o této vzdalující se minulosti pro dnešek? Na jedné straně to, že dnešní britská vláda nekriticky adoruje Balfourovu deklaraci, ačkoli třeba ministr zahraničí Boris Johnson se o ní nedávno (to byl ještě londýnským starostou) vyjádřil kriticky a v souladu s všeobecně převažujícím hodnocením jako o fiasku britské politiky a diplomacie.

Británie totiž ve stejné době slíbila Palestinu, cizí území, hned dvakrát (Arabům i Židům), nebo dokonce čtyřikrát (k uvedené dvojici připočtěme Francouze a Osmany). „Země čtyřikrát zaslíbená“ se v důsledku morálně pochybného a politicky nešťastného postupu britské vlády stala místem prokletým pro arabské Palestince, kterých v době přijetí deklarace bylo v zemi víc než 90 %. Židé, necelá desetina populace, vlastnili pouhá dvě procenta území. Za tři desetiletí britské vlády se ovšem tento poměr měl zásadně změnit.

Jak napomoci tomu, aby se Palestincům konečně dostalo vlastního státu, či rovných práv a spravedlnosti v jediném státě? Takzvaný „mírový proces“ podle Aviho Šlaima nemá dnes nic společného s mírem, zůstal jen proces, ve skutečnosti však zástěrka pro agresivní izraelskou politiku kolonializace Západního břehu.

Podle Šlaima i Cronina by mohlo pomoci něco, co se osvědčilo Irům v době jejich boje za nezávislost. Bojkot, ostatně nazvaný podle jistého Charlese Boycotta, britského pozemkového agenta, kterého obyvatelé centrálního Irska v 70. letech 19. století důsledně „bojkotovali“. Tedy nenásilná, ale efektivní forma protestu. Kampaň BDS podle Aviho Šlaima není delegitimizací Izraele.

„Vždy jsem doufal, že arabští, sefardští Židé by mohli být mostem mezi Palestinci a Izraelci... namísto toho se často stávají nástrojem agresivní izraelské politiky vůči Palestincům,“ postěžoval si oxfordský historik. V minulosti ale sefardští Židé právě takovým spojujícím prvkem s dobrými vztahy s arabskými obyvateli byli. Snad, i po vzoru Aviho Šlaima, jimi zase jednou budou...

    Diskuse
    Pozice oxfordského historika se vyznačuje jistou nedůsledností.

    Na straně jedné Židé zřejmě v Palestině nemají co pohledávat; na straně druhé ale považuje za žádoucí k nim hledat mosty.

    Takže, jak je to tedy: mají být Židé opět "vyhnáni do moře" - anebo je žádoucí s nimi dosáhnout konsensu? Pokud by mělo platit to druhé - pak prvním krokem by ze strany arabského elementu bylo uznání práva státu Izrael na existenci.
    FO
    November 17, 2017 v 21.38
    není to nedůslednost, pane Poláčku,
    podle Šlaima bylo prostě nemorální ze strany Británie přislíbit cizí území s většinově nežidovským obyvatelstvem židům, kteří představovali malou menšinu.

    To je pochopitelně něco zcela jiného než tvrdit, že Židé nemají v Palestině co pohledávat. Byli tam jako menšina, ovšem náhle se (díky Britům) stali hlavní částí obyvatelstva, státním národem ("židovská domovina") a Arabové byli označeni za "nežidovské skupiny", tedy de facto menšiny. To je jádro problému, a to je pro prof. Šlaima, stejně jako pro mě, nepřijatelné.

    Ale jak je asi jasné, neříká se tím, že Židé mají být vyhnáni. Dnes v Palestině jsou a historii nelze vrátit zpátky. Budování mostů je důležité, ovšem ještě důležitější je přiznat rovné právo a stejné postavení Palestincům, ať již ve formě samostatného státu, nebo v jednom demokratickém (a ne již židovském) státě.
    Můj izraelský přítel říká, že žádné definitivní řešení, ať už jednostátní nebo dvojstátní, nemá v příštích desetiletích šanci.

    Jednu z příčin vidí v tom (tentokrát byl filosoficky-poetický), že na Blízkém východě se rány nehojí. Mokvají a krvácejí libovolně dlouho.

    V Evropě si - podle něj - třeba moc neuvědomujeme, jaký permanentní tlak na Izrael vytvářejí palestinští uprchlíci v okolních zemích. Je nezpochybnitelný fakt, že při zakládání Izraele bylo vyhnáno necelých 700 tisíc Palestinců ze svých domovů a přes polehčující okolnosti to nejde nijak okecat. Nicméně na rozdíl od západní Evropy, která třeba absorbovala a integrovala statisíce uprchlíků před komunismem, Palestinci zůstali vyčlenění a neintegrovaní do okolních zemí. Nejhůř na tom jsou asi v Libanonu, kde nejen že už desetiletí žijou v chudých ghetech, ale nově je ovinuli ostnatým drátem, nejlíp v Jordánsku. V žádné muslimské zemi v okolí Izraele ale nezískali plná občanská práva. Ostatně to zakázala i LAS.

    Obava, že při demokratizaci a ztrátě židovského charakteru Izraele dojde k návratu dnes už milionů uprchlíků, kteří změní poměr sil a začnou svou většinou měnit Izrael na muslimský stát, tady prostě latentně je. Židé to mají takříkajíc v krvi, už panem Kubičkou rád vzpomínaný David Ben Gurion říkal, že v tomto směru dohoda není a nikdy nebude možná.
    (navíc já si myslím totéž - že by to tak dopadlo)

    A tak je to tam (prý) s každým řešením - má nějaký háček.
    MP
    November 18, 2017 v 14.29
    Jistě..
    Dohoda není možná. Přinejmenším do té doby, dokud by měl na jejím konci být židovský stát a tento požadavek by se stavěl nad princip plných občanských práv všech obyvatel Izraele. Alespoň to ten Váš přítel říká jasně.
    Na druhou stranu o to tak nějak šlo pane Profante, ne? O vybudování "národní domoviny židovského lidu v Palestině". Jak v Balfourově deklaraci, tak později v dokumentech OSN, předpokládajících vznik dvou států - palestinského a světe div se židovského. Takže nevidím důvod, proč by přítel jasně nemluvil.
    MP
    November 18, 2017 v 17.6
    Aleši Morbicerovi
    To máte těžké. Ono o něco šlo v politickém sionismu, ale krásnými ideály Theodora Herzla bych opravdu dnešní Izrael neporovnával, vypadalo by to příliš zlomyslně, o něco jiného šlo v Balfourově deklaraci vyjadřující právě a jen příslib okupační velmoci určité lobbistické skupince a o něco jiného v příslušných dokumentech OSN. O zřízení státu, ve kterém se ve jménu židovství budou potlačovat základní práva nežidovských obyvatel nicméně ani v jednom z těchto dokumentů.

    P. s. Česká republika je český stát a dodnes považuji za jednu z největších ostud ODS a Václava Klause osobně, že jsme tu několik let po rozdělení Československa měli skupinu lidí bez občanství. Pokud by někdo navrhoval etnické občanství, považoval bych ho za nebezpečného idiota. Kvalita státu se pozná podle toho, jak se v něm žije dětem, starým lidem a menšinám.
    IH
    November 18, 2017 v 18.56
    Před 100 lety se evropské národy vraždily, později ještě hůře, a špatností bylo těch 67 slov?
    Izraeli a Židům se často měří přísnějším metrem než jiným. Někdy tomu tak je i s přispěním některých Židů, což jim budiž v zásadě ke cti.

    Ať už před sto lety přijala Velká Británie Balfourovu deklaraci z důvodů sobeckých, z vstřícnosti k Židům, či pro předsudky vůči nim, je podle mne jasné, že se nejednalo o politický krok z nejhorších, a to přesto, že zainteresovaní až po dnešek nedokázali vzniklé problémy vyřešit.

    Příchod nového obyvatelstva do nějaké země je jev, ke kterému došlo v historii bezpočtukrát. Platí to ostatně i o naší zemi. Slované v době, kdy židé v Palestině dávno žili, o nějaké hoře Říp neměli ani tušení a naopak, když Češi nastolovali svá nám již neznámá knížata, židé se už asi zdravili „příští rok v Jeruzalémě“. Stručně řečeno, nárok Židů na život v zemi, zvané „svatou“ a (jim) „zaslíbenou“, byl nad jiné srozumitelný a silný.

    Zmiňme dlouhotrvající exodus obyvatel z Velké Británie do Ameriky, Autrálie či Jižní Afriky. Nešlo samozřejmě o liduprázdné končiny, zde také žilo přece nějaké původní (původnější) obyvatelstvo. Jaké bylo ospravedlnění pro masivní přistěhovalectví, naprostou proměnu demografických poměrů, pro kolonizaci? Relativní přelidnění doma, naděje na únik z bídy nebo na lepší život, příp. touha po spravedlnosti. Do USA se ovšem stěhovali lidé skoro odevšad, také Židé. Množství příchozích z jejich řad do Ameriky bylo neporovnatelně větší než do Palestiny, k níž měli sice blíž, avšak okolnosti nebyly stěhování sem nakloněny. K porovnání snad ještě jen podotknutí, že Židé půdu v Palestině zakupovali, zatímco říci něco podobného obecně o poměrech v USA, neřku-li v koloniích, samozřejmě nelze.

    Když byla přijata Balfourova deklarace (o málo později uznaná i USA a Společností národů), měli Češi za sebou půlstoletí národního vzestupu a vznik Československa byl v důsledku průběhu války „na spadnutí“. Také Židé prošli desetiletími emancipace, symbolicky zmizelo pražské ghetto. Uvědomění židovského národa bylo provázeno jeho vymaňováním se z mentálních hradeb východoevropského štetlu (ztvárněným později působivě např. Ivanem Olbrachtem v próze O smutných očích Hany Karadžičové). Hlavním ideovým směrem byl (vedle socialismu) sionismus.

    Od roku 1881 směřovaly do Palestiny jednotlivé vlny vystěhovalectví (hebr. alija). Během prvních dvou, do začátku světové války, přišlo do malé země asi 70 tis. Židů. K vystěhovalectví měli v zásadě vážné důvody, pogromy v Rusku, pronásledování po porážce revoluce v roce 1905, Dreyfusova aféra... Koneckonců, vzpomeňme „naší“ aféry Hilsnerovy a nenávisti, s níž se setkával Masaryk a další rozumní lidé.

    Židé byli v důsledku diaspory odedávna zcestovalí a zvyklí si poskytovat podporu. Vlastně stále tak trochu seděli na kufrech. Kdysi museli opustit některé vyspělé země západu, Španělsko (kde měli předtím respekt muslimů) či Anglii. Také v Praze na ně kolikrát žalovala města u dvora, takže oni byli tak trochu jednou nohou v Libni. Vzpomeňme též stísněných poměrů ghetta, které se nesmělo rozšiřovat, představme si praxi „familiantského zákona“.

    Během 5 let po Velké válce (a Balfourově deklaraci) odešlo do Palestiny dalších 35 tisíc Židů. Od poloviny 20. let počet odcházejících rychle stoupal, neboť v Polsku a později drasticky v Německu rostla jejich diskriminace i nenávist vůči nim. V důsledku arabských nepokojů Britové imigraci posléze zakázali, což brzy vyústilo v tragédii. (Ilegální imigrace ovšem v omezené míře pokračovala, několik lodí bylo přitom i s pasažéry válečnými stranami potopeno.)

    Ještě v roce 1947, když OSN rozhodovala o rozdělení Palestiny, žilo na britském mandátním území více Arabů než Židů (1,2 milionu proti 550 tis.). Palestinský stát měl vzniknout na 7200 km² a židovský na 8800 km² (ovšem s většinou Negevské pouště). Izraelci „se skřípěním zubů“ souhlasili, i s vyčleněním a izolací Jeruzaléma, Palestinci ne. Válka a její důsledky vedly až k dnešnímu stavu.
    AM
    November 18, 2017 v 19.56
    p. Profantovi
    Na mou vizi jednotného státu, kde si jsou všichni rovni mi bylo sděleno, že jsem snílek mimo realitu.

    Navíc na Blízkém východě teď zuří brutální války, probíhá etnické čištění a tečou potoky krve......................

    Už jenom otočit izraelský kurz směřující k více a více radikální pravicovosti bude zřejmě velký úspěch, pokud se podaří do deseti let.
    ZJ
    November 20, 2017 v 0.48
    Izrael je vázán rezolucí VS OSN č. 194 z r. 1948, která mu ukládá umožnit návrat palestinským běžencům, které při Nakbě vyhnal ze svých domovů.

    Dodržení rezoluce bylo podmínkou jeho přijetí do OSN.

    Je bezpředmětné poukazovat na údajnou zodpovědnost těch, u kterých našli palestinští běženci domov, jakkoliv nehostinný.

    Stejně tak je bezpředmětné poukazovat na údajně vyšší nároky, pramenící ať již z ahistorického výkladu či rasových, etnických a jiných předsudků, které nejsou v souladu s mezinárodním právem.

    Izraeli se skutečně měří dvojím metrem, jinak by už za pokračující okupaci a vyhánění Palestinců musel čelit mezinárodnímu embargu.
    VP
    November 20, 2017 v 1.23
    Byli vyhnáni, anebo odešli s myšlenkou jak se budou vítězně vracet do vyprázdněných postelí?
    + Další komentáře