Jednou vidět na vlastní oči je lepší než stokrát lajknout na Facebooku,“ řekl jsem si, když jsem dostal nabídku navštívit Palestinu a Izrael. Díky milánské organizaci Casa per la Pace („dům míru“) jsem v srpnu 2016 dostal možnost strávit společně se čtrnácti Italy a Italkami dva týdny na Západním břehu. Cílem výletu bylo seznámit se s palestinskou verzí vyprávění o konfliktu, probíhajícího v zemi už několik desetiletí. Tato reportáž tedy nebude vyvážená. Troufám si totiž tvrdit, že izraelský pohled je v tuzemských médiích prezentován v míře dostatečné.

V dlouhém stínu zdi

Náš mikrobus pomalu vjíždí do města Tulkarem ležícího na hranici Západního břehu a Izraele. Město má asi 60 tisíc obyvatel a vzhledem se příliš neliší od jiných palestinských měst — žlutým vápencem obložené poschoďové domy s rovnou střechou a s charakteristickými černými zásobníky na vodu, úzké ulice s množstvím taxíků, malé obchody prodávající všechno možné a restaurace vonící koriandrem. U jednoho z takových obchodů nabíráme do auta farmáře Fayeze Taneeba, který nás má dnes po Tulkramu provést.

Hned po tom, co vysvětlí řidiči cestu, vytahuje tento vousatý padesátník z aktovky velkou mapu Západního břehu a jezdí prstem po klikaté červené linii. Ta zdánlivě lemuje hranici mezi Západním břehem a Izraelem z roku 1967, při bližším pohledu však vidíme, že až příliš často zabíhá na východ od hranice. Nevinně vyhlížející čára na mapě ve skutečnosti představuje několik metrů vysokou betonovou zeď vybudovanou Izraelem, která farmáře Fayeze připravila o víc než polovinu jeho půdy. A nejen jeho.

Izrael začal tuto zeď stavět roku 2002 v období druhé intifády. Oficiálním důvodem byl záměr zabránit pronikání palestinských teroristů na jeho území. Bezpečnostní argument je však přinejmenším sporný, protože zeď nekopíruje hranici mezi Izraelem a Západním břehem, ale zasahuje hluboko do palestinského území — 85 procent její délky se nachází na palestinské půdě. Z celkové rozlohy Západního břehu tak zůstalo až 10  procent území izolovaného mezi hranicí a zdí.

„Když přijely bagry a začaly se stavbou, nechápali jsme, co se děje. Napsali jsme palestinské samosprávě dopis, ve kterém jsme se ptali: Toto je součástí mírových dohod z Osla?! Ale nedočkali jsme se žádné odpovědi,“ popisuje Fayez svůj prvotní šok. Ve vesnicích a městech zasažených výstavbou zdi proto okamžitě začaly vznikat všelidové komise, které organizovaly protesty a snažily se na stavbu upozornit světovou veřejnost.

Zeď totiž připravila farmáře o jejich pole, rozdělila rodiny a zmnohonásobila vzdálenosti mezi palestinskými vesnicemi a městy. V okolí Tulkramu odřízla zeď území se třemi palestinskými vesnicemi, které tak zůstaly izolované na izraelské straně. Až po dlouhotrvajících protestech se zeď „stáhla“ na hranici, ve vesnicích však i tak zůstalo mnoho škod. „V oblasti bylo pět studní, po odchodu Izraelců jsme zjistili, že tři z nich jsou zničené, mimo to byla poškozená i budova tržiště a tři další domy,“ stěžuje si Fayez.

Přicházíme do malé vesničky u Tulkaremu. Na kraji ulice, v bezprostřední blízkosti rodinných domů se tyčí masa betonu. Není těžké si domyslet, že kdyby nebylo zdi, cesta by pokračovala dál. Fayez upozorňuje, že dostat se na druhou stranu zdi znamená překonat mnohokilometrové vzdálenosti, množství checkpointů a přirozeně i hračniční přechody: „Cesta, která dřív trvala pět minut, dnes zabere několik hodin.“ Aby pohled na několikametrovou bariéru z betonu nepůsobil tak depresivně, vysadili k ní místní lidé ovocné stromy a květiny. V úzkém prostoru mezi rodinným domem a zdí tak vznikl bizarně vyhlížející ovocný sad, malá oáza života a vzdoru.

„Tady stál dům, ale musel ustoupit stavbě zdi, majitel nedostal nic,“ vytrhává mě ze zamyšlení Fayez a ukazuje na ješte stále viditelné ruiny rodinného domu. O něco víc štěstí měla několikaposchoďová budova stojící o pár metrů dále, na jejíž stěnu zeď „pouze“ přiléhá. Kvůli její poloze a výšce, která umožňuje skvělý rozhled, se izraelští vojáci rozhodli vybudovat na střeše vojenskou pozorovatelnu.

„Majitel dostal na výběr: buď armádě přenechá horní patro i se střechou, nebo dům zbourají,“ tvrdí Fayez. Rodinný dům přitom stojí na palestinské straně hranice. Vzpomínám si, jak před dvěma lety, v době bombardování Gazy, mluvčí izraelské armády neustále obviňovali bojovníky Hamásu, že se schovávají v civilních objektech a dělají si tak z civilistů živé štíty.