Jednou vidět na vlastní oči je lepší než stokrát lajknout na Facebooku,“ řekl jsem si, když jsem dostal nabídku navštívit Palestinu a Izrael. Díky milánské organizaci Casa per la Pace („dům míru“) jsem v srpnu 2016 dostal možnost strávit společně se čtrnácti Italy a Italkami dva týdny na Západním břehu. Cílem výletu bylo seznámit se s palestinskou verzí vyprávění o konfliktu, probíhajícího v zemi už několik desetiletí. Tato reportáž tedy nebude vyvážená. Troufám si totiž tvrdit, že izraelský pohled je v tuzemských médiích prezentován v míře dostatečné.

V dlouhém stínu zdi

Náš mikrobus pomalu vjíždí do města Tulkarem ležícího na hranici Západního břehu a Izraele. Město má asi 60 tisíc obyvatel a vzhledem se příliš neliší od jiných palestinských měst — žlutým vápencem obložené poschoďové domy s rovnou střechou a s charakteristickými černými zásobníky na vodu, úzké ulice s množstvím taxíků, malé obchody prodávající všechno možné a restaurace vonící koriandrem. U jednoho z takových obchodů nabíráme do auta farmáře Fayeze Taneeba, který nás má dnes po Tulkramu provést.

Hned po tom, co vysvětlí řidiči cestu, vytahuje tento vousatý padesátník z aktovky velkou mapu Západního břehu a jezdí prstem po klikaté červené linii. Ta zdánlivě lemuje hranici mezi Západním břehem a Izraelem z roku 1967, při bližším pohledu však vidíme, že až příliš často zabíhá na východ od hranice. Nevinně vyhlížející čára na mapě ve skutečnosti představuje několik metrů vysokou betonovou zeď vybudovanou Izraelem, která farmáře Fayeze připravila o víc než polovinu jeho půdy. A nejen jeho.

Izrael začal tuto zeď stavět roku 2002 v období druhé intifády. Oficiálním důvodem byl záměr zabránit pronikání palestinských teroristů na jeho území. Bezpečnostní argument je však přinejmenším sporný, protože zeď nekopíruje hranici mezi Izraelem a Západním břehem, ale zasahuje hluboko do palestinského území — 85 procent její délky se nachází na palestinské půdě. Z celkové rozlohy Západního břehu tak zůstalo až 10  procent území izolovaného mezi hranicí a zdí.

„Když přijely bagry a začaly se stavbou, nechápali jsme, co se děje. Napsali jsme palestinské samosprávě dopis, ve kterém jsme se ptali: Toto je součástí mírových dohod z Osla?! Ale nedočkali jsme se žádné odpovědi,“ popisuje Fayez svůj prvotní šok. Ve vesnicích a městech zasažených výstavbou zdi proto okamžitě začaly vznikat všelidové komise, které organizovaly protesty a snažily se na stavbu upozornit světovou veřejnost.

Zeď totiž připravila farmáře o jejich pole, rozdělila rodiny a zmnohonásobila vzdálenosti mezi palestinskými vesnicemi a městy. V okolí Tulkramu odřízla zeď území se třemi palestinskými vesnicemi, které tak zůstaly izolované na izraelské straně. Až po dlouhotrvajících protestech se zeď „stáhla“ na hranici, ve vesnicích však i tak zůstalo mnoho škod. „V oblasti bylo pět studní, po odchodu Izraelců jsme zjistili, že tři z nich jsou zničené, mimo to byla poškozená i budova tržiště a tři další domy,“ stěžuje si Fayez.

Přicházíme do malé vesničky u Tulkaremu. Na kraji ulice, v bezprostřední blízkosti rodinných domů se tyčí masa betonu. Není těžké si domyslet, že kdyby nebylo zdi, cesta by pokračovala dál. Fayez upozorňuje, že dostat se na druhou stranu zdi znamená překonat mnohokilometrové vzdálenosti, množství checkpointů a přirozeně i hračniční přechody: „Cesta, která dřív trvala pět minut, dnes zabere několik hodin.“ Aby pohled na několikametrovou bariéru z betonu nepůsobil tak depresivně, vysadili k ní místní lidé ovocné stromy a květiny. V úzkém prostoru mezi rodinným domem a zdí tak vznikl bizarně vyhlížející ovocný sad, malá oáza života a vzdoru.

„Tady stál dům, ale musel ustoupit stavbě zdi, majitel nedostal nic,“ vytrhává mě ze zamyšlení Fayez a ukazuje na ješte stále viditelné ruiny rodinného domu. O něco víc štěstí měla několikaposchoďová budova stojící o pár metrů dále, na jejíž stěnu zeď „pouze“ přiléhá. Kvůli její poloze a výšce, která umožňuje skvělý rozhled, se izraelští vojáci rozhodli vybudovat na střeše vojenskou pozorovatelnu.

„Majitel dostal na výběr: buď armádě přenechá horní patro i se střechou, nebo dům zbourají,“ tvrdí Fayez. Rodinný dům přitom stojí na palestinské straně hranice. Vzpomínám si, jak před dvěma lety, v době bombardování Gazy, mluvčí izraelské armády neustále obviňovali bojovníky Hamásu, že se schovávají v civilních objektech a dělají si tak z civilistů živé štíty.

„Jestli takhle vypadá izraelská demokracie, tak ji odmítáme,“ rozohní se Fayez a na jeho jinak usměvavé tváři se objevuje vážný výraz. „Pokud někomu leží na srdci bezpečnost, neničí domy, studně, nekácí stromy.“ Nemáme k tomu co dodat, a tak jen souhlasně mlčíme. Nasedáme do mikrobusu a vyrážíme navštívit Fayezovu farmu.

Zemědělství v dobách apartheidu

Zemědělství je na Západním břehu tradičním způsobem obživy. Ačkoli jeho podíl na zdejší ekonomice zvolna klesá, je pevně spojené s palestinskou kulturou a identitou. Čelí však vážným potížím, které nejsou způsobeny jen suchem. Oproti sousedním zemím s podobnými environmentálními podmínkami totiž dosahuje mnohem nižší výkonnosti. Například výnosnost polí na jeden dunam (plošná jednotka z dob Osmanské říše, odpovídá zhruba jednomu hektaru) tu oproti Jordánsku dosahuje jen poloviční hodnoty a oproti Izraeli dokonce jen 43 procent. Podle studie Konference Spojených národů pro obchod a rozvoj (UNCTAD) je tento rozdíl „přímým důsledkem omezení způsobených izraelskou okupací“. Mezi nejvýznamnější překážky patří omezení přístupu k půdě, vodě a překážky v obchodování a poskytování služeb. Svůj podíl nese i neschopnost palestinské samosprávy zemědělce chránit.

Kvůli systému izraelských osad, podle mezinárodního práva nelegálních, zdi a checkpointům zůstává pro Palestince Západní břeh rozkouskovaný na malé izolované ostrovy. Existuje tu 700 kilometrů cest, ke kterým mají Palestinci omezený nebo úplně zakázaný přístup. Izraelci je mohou v  duchu apartheidu využívat neomezeně. Palestinci musí obcházet území, na která nemají povolený vstup, což farmářům prodlužuje cestu na pole a trhy, zdražuje jejich produkty a zároveň znemožňuje rozvoj. Doba čekání na checkpointu se nedá odhadnout, jejich otvírací doba je nepředvídatelná.

Palestinci ztrácejí přístup i k půdě: podle studie Světové banky se „téměř všechna půda Západního břehu vhodná k zemědělské produkci“ nachází v sektoru C, který je ale pod plnou civilní i vojenskou správou Izraele. Na vysvětlenou: podle mírové dohody z Osla z roku 1993 byl Západní břeh rozdělen na tři sektory. Sektor A je formálně pod kontrolou palestinské samosprávy (18 procent Západního břehu), sektor B pod palestinskou civilní a izraelskou vojenskou kontrolou (22 procent) a sektor C pod plnou civilní i vojenskou kontrolou Izraele.

Sektor C tvoří většinu rozlohy Západního břehu — více než 60 procent, žije tu však jen málo Palestinců — jen 6 procent celkové populace. Důvodem jsou omezení uvalená Izraelem, který Palestincům vyčlenil k užívání jen jedno procento z celkové rozlohy sektoru. Ostatní území Izrael z pozice okupační moci vyhradil izraelským osadám a jejich zázemí, tedy vojenským zónám a „přírodním rezervacím“. Pro Palestince je v sektoru C podle Světové banky „prakticky nemožné“ získat stavební povolení k vybudování obytných nebo hospodářských objektů. Většina Západního Břehu, na níž se zároveň nachází většina nejúrodnější palestinské půdy, je tak pro Palestince nedostupná.

Farmáři, jejichž pole se ocitla na území mezi izraelskou separační bariérou a hranicí s Izraelem, zase potřebují od Izraele zvláštní povolení, aby se na své pozemky vůbec dostali. Získat jej však není snadné, až 40 procent žádostí se dočká zamítnutí. Ani získáním povolení ale problémy nekončí. Farmáři nemusí obdržet povolení pro své zaměstnance, brány ve zdi bývají běžně zavřené celé dny a všechno používané nářadí se musí každý den převážet tam i zpět, protože na tomto území je podle zmíněné studie OSN zakázané ho skladovat.

Tiché jaro v Palestině

Výrazné „omezení přístupu k půdě“ zažil na vlastní kůži i náš průvodce Fayez. I jemu během jednoho dne vyrostla uprostřed farmy několikametrová zeď. Ze tří hektarů mu tak zůstal k obhospodařování jen jeden a půl. Svoje pozemky, které zůstaly na izraelské straně, tak zná už jen z fotek. Dostat se k nim nebo je nadále obhospodařovat je pro něj prakticky nemožné.

A aby toho nebylo málo, ze severu i z východu obklopuje jeho farmu izraelská továrna na chemické postřiky a průmyslová hnojiva. Ta fungovala ješte v 80. letech v izraelském městě Netanyana, tamější soud však její provoz roku 1982 zakázal kvůli znečišťování okolí. Továrna se tedy přesunula na palestinskou stranu hranice a funguje dál, což už soudu nevadí. Zdraví Palestinců však její zplodiny neohrožují o nic méně než zdraví Izraelců.

„Většinu roku fouká vítr směrem od Izraele a zanáší exhaláty z chemičky směrem na (palestinský) Tulkarem. Jednou za rok se ale otočí a nějaké dva týdny fouká na Izrael. V té době továrna stojí,“ říká Fayez. Problémy se však neomezují jen na znečištění. Fayez tvrdí, že zaměstnanci továrny mu ničili potrubí sloužící k zavlažování nebo mu bránili ve vstupu na vlastní pozemek. Chtěli ho tak vyhnat z půdy vhodné k rozšíření provozu.