Českými médii a sociálními sítěmi proběhla vlna pobouření nad rezolucí, kterou přijala výkonná rada mezinárodní organizace pro péči o kulturní dědictví UNESCO. Mohli jsme se v různých variantách dočíst o tom, že rezoluce předložená sedmi muslimskými zeměmi, pro jejíž přijetí bylo celkem čtyřiadvacet zemí, šest hlasovalo proti, šestadvacet se zdrželo, zcela opomíjí židovské vazby na Chrámovou horu v Jeruzalémě, že přepisuje historii.

O osudu rezoluce se vedl vzrušený spor, sama šéfka UNESCO Irina Bokova vyjádřila politování nad konečnou podobou rezoluce (konkrétně nad neuvedením židovského označení pro komplex Chrámové hory). Lze se pozastavit nad tím, že k přijetí rezoluce stačily hlasy menšiny (24 z celkem 59 států zastoupených ve výkonné radě).

Hlasování v minulém týdnu ostatně nemělo být tím rozhodujícím, v tomto týdnu ale organizace rozhodla, že další hlasování se už konat nebude a text je tedy přijat. Vzhledem k podpoře ze strany menšiny členů je ovšem sporné, zda text skutečně představuje oficiální stanovisko UNESCO.

Jen pro upřesnění a jako odpověď na výtky, které se v diskusích na českém webu také objevily: Česká republika v současné době není členem výkonné rady UNESCO a nemůže tedy v této věci hlasovat.

Hlavní slovo ve většině článků v českých médiích měl izraelský premiér Netanjahu, který přirovnal vyznění rezoluce k tvrzení, že Čína (pro text hlasovala) nemá žádné vazby na Velkou čínskou zeď a Egypt (jeden z předkladatelů rezoluce) nemá nic společného s pyramidami. Netanjahuovo přirovnání inspirovalo i některé české autory, takže jsme se například mohli dočíst, že UNESCO tvrdí totéž, jako by říkalo, že neexistuje žádná vazba Čechů na Prahu.

Bylo by zajímavé zjistit, kdo z těch, kteří v článcích a na sítích vyjadřovali své pobouření, inkriminovaný návrh rezoluce opravdu četl. Pravděpodobně málokdo. Text totiž vyznívá poněkud jinak, než by se zdálo podle titulků a komentářů na webu. Podívejme se tedy, co se v rezoluci, o níž se bude hlasovat, opravdu píše.

Jen arabská jména?

Hlavní (a v podstatě jediný) konkrétní argument pro tvrzení, že rezoluce přepisuje dějiny a opomíjí židovské vazby na Chrámovou horu v Jeruzalémě, spočívá v tom, že text rezoluce používá pro tato místa pouze arabský název, tedy mešita al-Aksá/Haram aš-Šaríf. Tak tomu skutečně je. Vzhledem k tomu, že zhruba polovina rezoluce (věnující se Palestině jako celku, včetně Gazy a Západního břehu) se zabývá muslimskými svatými místy v Jeruzalémě, opakuje se dvojí arabský název velmi často, přičemž nikdy není uveden odpovídající hebrejský název pro Chrámovou horu, Har ha-Bajit, ani anglická verze Temple Mount.

U nejposvátnějšího židovského místa v Jeruzalémě, Zdi nářků s přiléhajícím náměstím pro poutníky se statusem synagogy, ale rezoluce používá dvojí název: náměstí al-Buráq/náměstí Západní zdi (Al-Buraq Plaza „Western Wall Plaza“). Je pravděpodobné, že pro mnohé izraelské představitele a stoupence Izraele je nepřijatelné už samotné uvedení arabského názvu pro toto místo. Výtky vzbudil i fakt, že anglický název pro prostor u Zdi nářků je v uvozovkách, zatímco arabský název ne. To je sice kritika oprávněná, ale samo o sobě to rozhodně neznamená popření židovské minulosti ani přítomnosti na tomto místě.

Dá se tedy usuzovat, že rezoluce zcela opomíjí židovské vazby na Chrámovou horu v Jeruzalémě? Při pohledu na celek textu je taková kritika ještě méně oprávněná. Už v úvodu textu rezoluce se konstatuje, že „jeruzalémské staré město a jeho zdi“ mají význam pro tři monoteistická náboženství, tedy pro židovství, křesťanství a islám (nejsou vyjmenována, ale význam je zcela zřejmý). Jak připomněl izraelský list Haarec, samotná zmínka o judaismu je pozitivním posunem oproti předchozí verzi téže rezoluce z dubna tohoto roku. To se dá jen těžko sloučit s tvrzením, že rezoluce zcela opomíjí židovské vazby k historii Jeruzaléma a Chrámové hory.

↗

Popírání židovské historie se rezoluce nedopouští. Foto wikimedia.org

Dále při čtení rezoluce zaujme, že u jiných historických míst v Palestině se dvojí arabsko-hebrejský název používá. Důsledně se tak v rezoluci mluví o městě al-Chalíl/Hebron. Připomeňme si, že toto město na Západním břehu Jordánu s prastarou biblickou historií je dlouhodobě dějištěm střetů a napětí mezi palestinskými obyvateli a radikálními židovskými osadníky. Dvojím způsobem jsou uváděna i nejposvátnější místa v Hebronu: al-Haram al-Ibráhímí/Jeskyně patriarchů a mešita Bilála ibn-Raby/Ráchelina hrobka.

Kdyby rezoluce chtěla být v přepisování historie formou uvádění pouze arabských názvů důsledná, jistě by se bez hebrejských jmen Hebronu a jeho posvátných míst obešla. Ostatně používaný arabský název pro Jeruzalém zní al-Quds. Ani ten v rezoluci nenajdeme, zatímco Jeruzalém tam figuruje téměř dvacetkrát.

Proč tedy zrovna v případě názvu pro komplex muslimských posvátných míst na Chrámové hoře hebrejský ekvivalent chybí? Příslušná část rezoluce se věnuje konkrétním případům izraelského narušování muslimských posvátných míst a jejich památek. Nemůže tomu tedy být tak, že se arabské názvy použily prostě proto, že se jedná jen o konkrétní památky spojené s islámem, ne o prostor jako celek, zahrnující i jedno z nejposvátnějších míst judaismu, Zeď nářků?

Jde o současný stav, ne o popírání dávné historie

Podívejme se na několik případů zmíněných v rezoluci. Jmenovitě jsou uvedeny „škody způsobené izraelskými vojenskými silami, zejména po 23. srpnu 2015, na historických branách a oknech mešity al-Qiblí v komplexu mešity al-Aksá/al-Haram aš-Šaríf“. Izrael je vyzván k tomu, aby respektoval integritu tohoto místa jako muslimské svatyně a součásti světového kulturního dědictví.

Za jeden z nejpodstatnějších bodů rezoluce se dá považovat požadavek návratu ke stavu před rokem 2000, kdy v době druhé intifády izraelská vláda Ariela Šarona zakázala vstup do komplexu al-Aksá všem nemuslimům. Po třech letech jim byl přístup částečně umožněn, nynější rezoluce ale požaduje, aby byl obnoven stav před rokem 2000, kdy byla jedinou autoritou v komplexu muslimských mešit na Chrámové hoře jordánské „ministerstvo pro náboženské věci“ Awqaf. To by nicméně podle Haarecu oproti současné praxi znamenalo neomezený přístup nemuslimských návštěvníků do tamních muslimských památek.

Pro upřesnění je třeba dodat, že Awqaf kontroluje přístup k mešitám i nyní, po násilnostech ale izraelská strana omezuje přístup pro nemuslimy, jako například v červnu tohoto roku v době ramadánu. I někteří muslimové mají ale problém, aby prošli kontrolou ze strany muslimské správy posvátných míst — ve své knize Tady vaše fatwa neplatí podobnou zkušenost při společném výletě s palestinskými školáky do Jeruzaléma popisuje například alžírskoamerická autorka Karima Bennoune.

Rezoluce se dále obsáhle věnuje sporu kolem přístupového mostu (lávky) k Maghrebské bráně (Mughrábí), jedinému místu, kudy mají do komplexu přístup nemuslimové. Text rezoluce jednak označuje Maghrebskou bránu za nedílnou součást komplexu al-Aksá, a dále odsuzuje údajně jednostranné izraelské kroky při rekonstrukci přístupu k bráně, které vedly k nezákonnému poškození památek z umajjovské, osmanské a mamlúcké epochy. Rezoluce vyzývá Izrael, aby vykopávky a s nimi spojené demolice na tomto místě zastavil.

Z dalších výtek rezoluce vůči Izraeli se dá jmenovat neudělení víz expertům UNESCO, kteří se měli podílet na projektu centra islámských rukopisů při al-Aksá/al-Haram aš-Šaríf, nebo izraelské uzavření restauračních prací na jedné z historických bran ke komplexu al-Aksá, Báb al-Rahma (Bráně milosrdenství). Rezoluce kritizuje narušování prostoru ze strany izraelských pravicových extremistů i ozbrojených sil.

Rezoluce nazývá Izrael okupační silou ve vztahu k Palestině jako celku, včetně východního Jeruzaléma. To samo o sobě pochopitelně vzbuzuje negativní reakce v Izraeli, ale i v České republice a jinde ve světě. Nemělo by se ale zapomínat, že názor, že jde o okupaci, není výmyslem hrstky antisemitů, ale může se opřít o téměř nezanedbatelné mínění mezinárodního práva a mezinárodních organizací. A samozřejmě ani označování Izraele za okupanta není popřením jeho dávné historie, protože se vztahuje pouze k historii 20. století.

To všechno jsou věci, se kterými lze polemizovat, ovšem těžko je lze označit za popírání židovské minulosti na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Nic takového se jednoduše v návrhu rezoluce nenachází. Z jediného náznaku, který by ukazoval tímto směrem, nepřítomnosti hebrejského názvu pro Chrámovou horu, se podle mne nic takového vyvozovat nedá. Ti, kdo tak činí, jako na prvním místě izraelský premiér Netanjahu (ale nejen on), se jednoduše snaží na této kauze získávat politické body.

Kulturní památky: svědkové i rukojmí zraněné minulosti

Z obecnějšího pohledu ukazuje kauza s rezolucí UNESCO, jak těsně jsou kulturní hodnoty propojeny s politickými konflikty, jak jejich osud závisí na velkém množství faktorů, které lze jen těžko ovlivnit a které při nepříznivé souhře okolností mohou pro dané kulturní památky znamenat zkázu. Jeruzalém je na seznamu světového kulturního dědictví v ohrožení již od roku 1982. 

Posvátný komplex v Jeruzalémě (pomůžeme-li si dostatečně neutrálním a ze všech stran korektním označením) je srostlicí památek, které na sebe vrstvily neuvěřitelně bohaté dějiny tohoto města. Výsledkem je stav, kdy téměř není možné kopnout do země, aniž by se neobjevily nějaké památky doby minulé a zároveň nenarušily ty stávající. Proto je archeologie v dnešním Izraeli a Palestině tak výsostně politická otázka, něco, co se netýká jen minulosti a jejího poznání, ale v neobyčejně silné míře i přítomnosti.

Hledat cestu, jak se vyrovnat s tímto stavem věcí, je nesmírně obtížné. Snad se dá říci, že k tomu, aby navzájem propojené a do jednoho celku srostlé památky dvou (či v případě Jeruzaléma jako celku tří) náboženství mohly nadále existovat a sloužit nejen členům těchto náboženských komunit, ale jako kulturní dědictví neodhadnutelné ceny i celému lidstvu, je zapotřebí vzájemný respekt a tolerance. Jakýkoli jiný přístup musí znamenat destrukci.

To v první řadě znamená reálné nenásilné soužití lidí v daném místě. To je vzhledem k politické situaci samo o sobě strašlivě těžké. Přesto není jiná cesta, než prosazovat nenásilné soužití a zároveň nerezignovat na spravedlnost. Ze strany organizací jako je UNESCO by pak byl namístě nadhled a snaha působit smiřujícím dojmem. Kulturní památky nemohou za lidskou nespravedlnost, nesmiřitelnost a násilné jednání.

Konkrétně by bylo bývalo opravdu moudré a správné, kdyby předkladatelé rezoluce uvedli v odkazech na jeruzalémská svatá muslimská místa i odpovídající hebrejský název. Vzali by kritikům jejich největší zbraň — jistě ne jedinou, kontroverzi by nepochybně vzbudilo i to, že Izrael je v rezoluci nazýván okupující mocností, a asi i jiné věci. Snad by tímto drobným gestem posloužili celkové věci usmíření. Je škoda, že se tak nestalo.

Na závěr je dobré připomenout, že rezoluce o Palestině nebyla jediným sporem, týkajícím se v těchto dnech UNESCA. Japonsko pohrozilo, že pozastaví financování organizace, protože ta zapsala soubor čínských dokumentů týkajících se masakrů a znásilňování v Nankingu, které od roku 1937 během čínsko-japonské války spáchali japonští vojáci, do souboru Paměť světa.

Kulturní památky, chrámy či písemné dokumenty, nejsou jen mrtvými kameny či listy papíru. Jsou přežívajícími svědky minulosti, mnohdy zraněné, bolavé a dosud nezpracované, a leckdy i jejími bezbrannými rukojmími. Těm, kteří je zdědili a mají za úkol o ně pečovat, nelze než přát moudrost a trpělivost.