Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách přimělo Naftali Bennetta, izraelského ministra školství a předsedu vládní strany Židovský domov, k výroku: „Éra palestinského státu skončila“.

Je samozřejmě pravda, že tato éra ani nikdy nezačala, nicméně Bennett měl spíš na mysli definitivní pohřeb ideje dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, a tedy konec i jen možnosti vzniku palestinského státu.

Ať už se Trump k blízkovýchodnímu konfliktu postaví jakkoli, konec dvoustátního řešení možná nastal už daleko dříve, v době, kdy se do Izraele přistěhovali Bennettovi rodiče.

Trump jako naděje nacionalistů

Jim a Myrna Bennettovi emigrovali do Izraele v roce 1967, měsíc po takzvané šestidenní válce, ve které Izrael získal kontrolu nad pásmem Gazy a Západním břehem. O pět let později se jim narodil Naftali, dnes lídr přímé nástupkyně Národní náboženské strany, která se po šestidenní válce vehementně zasazovala o anexi nově dobytých území. Tehdy ale vládla Izraeli levice a ta je chtěla vyměnit za mír.

Přesněji řečeno pouze část území. Ale ani levice nezabránila vzniku prvních osad, například Kirjat Arby založené v roce 1968 v sousedství Hebronu. Sama pak iniciovala vznik polovojenských osad podél řeky Jordánu, které měly původně bezpečnostní úlohu (střežit nové hranice), ale brzy začaly žít vlastním nezávislým životem.

Již tehdy byly tyto první kolonizační krůčky kritizovány mezinárodní komunitou, včetně USA, která v nich, na rozdíl od Izraele, viděla porušování mezinárodního práva týkajícího se osídlování vojensky okupovaných území.

Uplynulo padesát let a těch několik stovek židovských osadníků se rozrostlo na 750 000. Někteří z nich obývají osady, které jsou nelegální dokonce podle izraelského práva. Jedna taková, Amona, byla nedávno vyklizena z nařízení izraelského Nejvyššího soudu, se kterým ani současná izraelská pravicová vláda nemohla nic udělat. Jejích zhruba dvě stě padesát obyvatel se přesunulo do jiných osad na Západním břehu, a vláda chvíli poté dala zelenou výstavně tří tisícům nových bytových jednotek na okupovaných územích.

Aby toho nebylo málo, průlomový zákon následně zpětně legalizoval desítky podobných osad postavených na soukromé palestinské půdě. Byly učiněny i další legislativní kroky, které mají za cíl omezit často proti-osadnické intervence izraelské justice. Od nástupu Trumpa do úřadu posvětila izraelská vláda celkem 5 500 nových bytových jednotek a Naftali Bennett spolu s některými dalšími politiky volá po úplné anexi palestinských území.

Trump je tímto okruhem náboženských nacionalistů vnímán jako jedinečná příležitost pro (znovu)vytvoření biblického Izraele. Zatímco Barack Obama, ale i všichni ostatní předcházející američtí prezidenti, považoval výstavbu a rozšiřování osad za překážku pro dosažení míru, Trump během své volební kampaně vybočoval svoji podporou Izraele i mezi Republikány.

Že hned po svém zvolení pasoval svého zetě Jareda Kushnera a Davida Friedmana, oba ortodoxní židy podporující osadnické hnutí, na hlavní spojky směrem k Izraeli, umocnilo dojem, že by se Trump případné anexi Západního břehu nemusel bránit.

Demokracie a národ

Jenomže ani Trump, zdá se, nedokáže ohnout kormidlo americké zahraniční politiky, které po půl staletí udržovalo stejný kurs. V nedávných prohlášeních citelně ubral ze své vize rychlého přesunu americké ambasády z Tel Aviv do Jeruzaléma a o osadách se vyjádřil v podstatě stejně jako Obama.

Je docela dobře možné, že tak učinil nejen po rozhovoru s experty z ministerstva zahraničí a některými tradičními arabskými spojenci v regionu, ale i na přání samotného Benjamina Netanyahua, izraelského premiéra. Netanyahu, sám pravicový jestřáb, doma čelí velkému tlaku z ještě extrémnější pravicové pozice zastoupené právě Naftali Bennettem.

↗

Naftali Bennett spolu s některými dalšími politiky volá po úplné anexi palestinských území. Foto progressiveisrael.org

Do zvolení Trumpa se mohl Netanyahu vymlouvat na Obamu a ospravedlňovat svůj opatrnější postoj k anexi Západního břehu snahou nerozzlobit amerického spojence. Je si totiž dobře vědom obrovského rizika, které by anexe pro Izrael představovala a z jeho pohledu je pokračování dosavadního stavu, tedy jakési plíživé de facto anexe, mnohem racionálnější.

Dnes je ale Netanyahu ve velmi slabé pozici, hlavně proto, že je vyšetřován hned v několika korupčních kauzách a z toho důvodu potřebuje podporu Bennetta více než kdy jindy.

Je ale v posledku nějaký rozdíl mezi pomalou de facto anexí a rychlou de iure anexí? Může snad úspěšné mírové jednání mezi Palestinci a Izraelci zvrátit stav věcí? Jinými slovy, je dvoustátní řešení ještě vůbec ve hře? Existuje mnoho důvodů, proč se domnívat, že možnost vytvoření palestinského státu je už minimální.

Osady jsou tak palčivým tématem zejména proto, že ostatní hlavní parametry dvoustátního řešení jsou relativně flexibilní. Bezpečnostní záruky po vzniku Palestiny mohou vypadat různě, hranice se mohou posouvat, kompetence nad Jeruzalémem se mohou kreativně rozdělit a počet přijatých palestinských uprchlíků do Izraele může mít různé úrovně. Co se ale posouvat nemůže, jsou osady.

Je v podstatě jasné, že drtivá většina židovských osadníků na Západním břehu zůstane a že nebudou chtít přijmout palestinské občanství. Může být potencionální palestinský stát životaschopný, i když bude protkaný osadami? Možná, že ano. Jenže tahle otázka je zcela hypotetická, protože reálný vývoj se ubírá zcela jiným směrem. Mírové řešení je v nedohlednu a je celkem jedno, zda budeme osočovat jednu nebo druhou stranu.

Realita je taková, že se Izrael pomalu sune k jednostátnímu řešení. Rozdíl mezi levicovou a pravicovou vládou v Izraeli je pouze rychlostní. A také v tom, že levice je z následků morálně zděšená, kdežto pravice je tolik neřeší. Slovo apartheid se začíná skloňovat už i mezi spojenci Izraele.

John Kerry ho nepřímo použil ve své poslední řeči k izraelsko-palestinskému konfliktu ve funkci ministra zahraničí. I tradičním izraelským spojencům v EU dochází trpělivost. Ale hlavně čím dál více Izraelců a židů ve světě si pokládá otázku, zda si Izrael může zachovat současně demokratický charakter a židovskou většinu? A jak dlouho lze ten výběr odkládat?

Špatnou zprávou je, že podle průzkumů je pro devětatřicet procent Izraelců důležitější „židovský“ charakter země, než ten „demokratický“. Opačně to vidí třiatřicet procent. Naftali Bennett se může radovat z konce éry palestinského státu, ale do jaké éry vstupuje ten izraelský?