Slovo apartheid se začíná skloňovat už i mezi spojenci Izraele

Šádí Shanaáh

Donald Trump v pozici amerického prezidenta může iniciovat výrazné změny také ve vztahu Palestiny a Izraele. Šádí Shanaáh přibližuje aktuální situaci a popisuje možné scénáře dalšího vývoje.

Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách přimělo Naftali Bennetta, izraelského ministra školství a předsedu vládní strany Židovský domov, k výroku: „Éra palestinského státu skončila“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je samozřejmě pravda, že tato éra ani nikdy nezačala, nicméně Bennett měl spíš na mysli definitivní pohřeb ideje dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, a tedy konec i jen možnosti vzniku palestinského státu.

Ať už se Trump k blízkovýchodnímu konfliktu postaví jakkoli, konec dvoustátního řešení možná nastal už daleko dříve, v době, kdy se do Izraele přistěhovali Bennettovi rodiče.

Trump jako naděje nacionalistů

Jim a Myrna Bennettovi emigrovali do Izraele v roce 1967, měsíc po takzvané šestidenní válce, ve které Izrael získal kontrolu nad pásmem Gazy a Západním břehem. O pět let později se jim narodil Naftali, dnes lídr přímé nástupkyně Národní náboženské strany, která se po šestidenní válce vehementně zasazovala o anexi nově dobytých území. Tehdy ale vládla Izraeli levice a ta je chtěla vyměnit za mír.

Přesněji řečeno pouze část území. Ale ani levice nezabránila vzniku prvních osad, například Kirjat Arby založené v roce 1968 v sousedství Hebronu. Sama pak iniciovala vznik polovojenských osad podél řeky Jordánu, které měly původně bezpečnostní úlohu (střežit nové hranice), ale brzy začaly žít vlastním nezávislým životem.

Již tehdy byly tyto první kolonizační krůčky kritizovány mezinárodní komunitou, včetně USA, která v nich, na rozdíl od Izraele, viděla porušování mezinárodního práva týkajícího se osídlování vojensky okupovaných území.

Uplynulo padesát let a těch několik stovek židovských osadníků se rozrostlo na 750 000. Někteří z nich obývají osady, které jsou nelegální dokonce podle izraelského práva. Jedna taková, Amona, byla nedávno vyklizena z nařízení izraelského Nejvyššího soudu, se kterým ani současná izraelská pravicová vláda nemohla nic udělat. Jejích zhruba dvě stě padesát obyvatel se přesunulo do jiných osad na Západním břehu, a vláda chvíli poté dala zelenou výstavně tří tisícům nových bytových jednotek na okupovaných územích.

Aby toho nebylo málo, průlomový zákon následně zpětně legalizoval desítky podobných osad postavených na soukromé palestinské půdě. Byly učiněny i další legislativní kroky, které mají za cíl omezit často proti-osadnické intervence izraelské justice. Od nástupu Trumpa do úřadu posvětila izraelská vláda celkem 5 500 nových bytových jednotek a Naftali Bennett spolu s některými dalšími politiky volá po úplné anexi palestinských území.

Trump je tímto okruhem náboženských nacionalistů vnímán jako jedinečná příležitost pro (znovu)vytvoření biblického Izraele. Zatímco Barack Obama, ale i všichni ostatní předcházející američtí prezidenti, považoval výstavbu a rozšiřování osad za překážku pro dosažení míru, Trump během své volební kampaně vybočoval svoji podporou Izraele i mezi Republikány.

Že hned po svém zvolení pasoval svého zetě Jareda Kushnera a Davida Friedmana, oba ortodoxní židy podporující osadnické hnutí, na hlavní spojky směrem k Izraeli, umocnilo dojem, že by se Trump případné anexi Západního břehu nemusel bránit.

Demokracie a národ

Jenomže ani Trump, zdá se, nedokáže ohnout kormidlo americké zahraniční politiky, které po půl staletí udržovalo stejný kurs. V nedávných prohlášeních citelně ubral ze své vize rychlého přesunu americké ambasády z Tel Aviv do Jeruzaléma a o osadách se vyjádřil v podstatě stejně jako Obama.

Je docela dobře možné, že tak učinil nejen po rozhovoru s experty z ministerstva zahraničí a některými tradičními arabskými spojenci v regionu, ale i na přání samotného Benjamina Netanyahua, izraelského premiéra. Netanyahu, sám pravicový jestřáb, doma čelí velkému tlaku z ještě extrémnější pravicové pozice zastoupené právě Naftali Bennettem.

Naftali Bennett spolu s některými dalšími politiky volá po úplné anexi palestinských území. Foto progressiveisrael.org

Do zvolení Trumpa se mohl Netanyahu vymlouvat na Obamu a ospravedlňovat svůj opatrnější postoj k anexi Západního břehu snahou nerozzlobit amerického spojence. Je si totiž dobře vědom obrovského rizika, které by anexe pro Izrael představovala a z jeho pohledu je pokračování dosavadního stavu, tedy jakési plíživé de facto anexe, mnohem racionálnější.

Dnes je ale Netanyahu ve velmi slabé pozici, hlavně proto, že je vyšetřován hned v několika korupčních kauzách a z toho důvodu potřebuje podporu Bennetta více než kdy jindy.

Je ale v posledku nějaký rozdíl mezi pomalou de facto anexí a rychlou de iure anexí? Může snad úspěšné mírové jednání mezi Palestinci a Izraelci zvrátit stav věcí? Jinými slovy, je dvoustátní řešení ještě vůbec ve hře? Existuje mnoho důvodů, proč se domnívat, že možnost vytvoření palestinského státu je už minimální.

Osady jsou tak palčivým tématem zejména proto, že ostatní hlavní parametry dvoustátního řešení jsou relativně flexibilní. Bezpečnostní záruky po vzniku Palestiny mohou vypadat různě, hranice se mohou posouvat, kompetence nad Jeruzalémem se mohou kreativně rozdělit a počet přijatých palestinských uprchlíků do Izraele může mít různé úrovně. Co se ale posouvat nemůže, jsou osady.

Je v podstatě jasné, že drtivá většina židovských osadníků na Západním břehu zůstane a že nebudou chtít přijmout palestinské občanství. Může být potencionální palestinský stát životaschopný, i když bude protkaný osadami? Možná, že ano. Jenže tahle otázka je zcela hypotetická, protože reálný vývoj se ubírá zcela jiným směrem. Mírové řešení je v nedohlednu a je celkem jedno, zda budeme osočovat jednu nebo druhou stranu.

Realita je taková, že se Izrael pomalu sune k jednostátnímu řešení. Rozdíl mezi levicovou a pravicovou vládou v Izraeli je pouze rychlostní. A také v tom, že levice je z následků morálně zděšená, kdežto pravice je tolik neřeší. Slovo apartheid se začíná skloňovat už i mezi spojenci Izraele.

John Kerry ho nepřímo použil ve své poslední řeči k izraelsko-palestinskému konfliktu ve funkci ministra zahraničí. I tradičním izraelským spojencům v EU dochází trpělivost. Ale hlavně čím dál více Izraelců a židů ve světě si pokládá otázku, zda si Izrael může zachovat současně demokratický charakter a židovskou většinu? A jak dlouho lze ten výběr odkládat?

Špatnou zprávou je, že podle průzkumů je pro devětatřicet procent Izraelců důležitější „židovský“ charakter země, než ten „demokratický“. Opačně to vidí třiatřicet procent. Naftali Bennett se může radovat z konce éry palestinského státu, ale do jaké éry vstupuje ten izraelský?

    Diskuse
    Vskutku vědoucí shrnutí.
    Jen někteří doufáme, že než k apartheidu by vývoj v jednom státu spíš směřoval k občanské rovnosti.

    Mimochodem v Gaze si Hamas za šéfa zvolil masového vraha.
    Palestinský stát je naprostá chiméra...........
    IH
    February 16, 2017 v 18.29
    Jestliže je pro 39% Izraelců důležitější „židovský“ charakter země, než ten „demokratický“, zatímco opačně to vidí 33%, pak je to spíš docela dobrá a pro mě i překvapivá zpráva. Tedy v tom smyslu, že po tom nekončícím provizoriu a dnešním globálním spění jsou Izraelci v porovnání s jinými národy stále docela oddáni věci demokracie. Musíme započítat, co Izrael pro Židy znamenal a znamená s jejich zkušeností diaspory a holocaustu. Zkusme si ostatně představit, jak by se na podobné dilema dívali v jiných zemích. Nemám ani na mysli Palestinu, dokonce ani Rusko, ale zůstal bych třeba u nás doma!
    Souhlasím, pane Horáku.

    K této jasně prodemokratické síle by se v případě jednostátního řešení přidali i nerozhodní a nepochybně i část z tábora "židovského charakteru", pro které by jednostátní řešení bylo naplňující samo o sobě, a neměli by zájem na občanské válce.
    Navíc silná většina izraelských židů si přeje mír s "palestinci", tj. s araby.
    Z toho ta nesmělá naděje, že by se "velký" Izrael mohl posunout více občansko demokratickým směrem, a bylo by to skutečné řešení nynější nedobré situace.

    Protože zkusme si představit, že bude mezinárodně vyhlášena Palestina (v hranicích roku 1967) a izraelské jednotky se stáhnou na tuto linii,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
    Co vidíte?

    No a v reálu to asi půjde tak nějak furt stejně, bez vyhlídky na brzké mírové řešení.
    MP
    February 18, 2017 v 11.56
    Pane Morbicere,
    ve svém prosionistickém nadšení přehlížíte skutečnost, že Palestinci se s jednostátním řešením (židovský stát) nesmíří.
    Na Izrael - pokud chceme mír - je třeba být co nejpřísnější. Jesliže odmítáme islamismus, je třeba stejně tak odmítnout i judaistický extremismus. Co nám všem je po tom, že někdo věří, že Izrael je až po Jordán svatá biblická země? My všichni ostatní (tj, prakticky celý svět), kdo nejsme judaisté, na to nemusíme brát zřetel. Na mezinárodní právo a elementární spravedlnost ano.
    No, máte pravdu, že tenhle plán má jisté mouchy -- snesli Osmany, Brity i Jordánce, ale Židy nesnesou, to je fakt.
    (obzvlášť když tomu všemu stínově šéfuje LAS)

    Na druhou stranu je to celkem jedno -- žádný neřešitelný tlak na Izrael v souvislosti s dvojstátním řešením vyvíjen nebude, protože nejdůležitější světoví hráči přece jen tuší, co by se stalo, kdyby se Izrael stáhl do hranic roku 1967.

    Ať žije mezinárodní právo a elementární spravedlnost.
    FO
    February 18, 2017 v 23.31
    Co by se stalo, kdyby
    se Izrael stáhl do hranic z roku 1967? To nevíme. Jordánský Ammán je od Jeruzaléma nějakých 50 kilometrů vzdušnou čarou, Jordánsko někteří proizraelští diskutéři označují za "ten" palestinský stát, který už přece existuje, tak proč by měl být ještě jiný. Z Jordánska se na Izrael neútočí, i když Jordánsko bylo mezi státy, které bojovaly s Izraelem v letech 1948, 1967 I 1973. Mírová smlouva je až z roku 1994.

    Je nepředstavitelné, že by i případná "malá Palestina" na Západním břehu byla automaticky nepřátelská, respektive otevřeně agresivní vůči Izraeli? Vždyť by to pro její obyvatele i reprezentaci bylo sebevražedné. Dnešní Abbásovo vedení má mnoho chyb, ale jsou to realisté.

    Pokud by se vznik Palestiny provedl rozumně - s ekonomickou podporou, aby se získala podpora obyvatel, se vznikem dostatečně malé a v porovnání s tou izraelskou neškodné armády a zároveň výkonné policejní složky, mohl by výsledek být dobrý pro všechny.

    Velký problém jsou ovšem osady, to je jasné.
    ZJ
    February 19, 2017 v 0.16
    co by kdyby
    Co by se stalo, kdyby vznikla svobodná Palestina nevíme, zato víme, co se stalo, když vznikl Izrael. 750 tisíc vyhnaných Palestinců, 500 jejich zbořených obcí, palestinské bantustány na Západním břehu obehnané segregační zdí, uprchlické tábory se silnou palestinskou diasporou, blokáda Gazy a její pravidelné ostřelování ze země, vzduchu i z moře, demolice domů, zábor soukromé palestinské půdy pro účely nelegální výstavby osad, ničení palestinské úrody, političtí vězni, včetně dětských vězňů apod.

    Za situace pokračující Nakby, kdy Izrael, vyzbrojen po uši USA, uvažuje o anexi okupovaných území, strašit vznikem palestinského státu je cynické a bylo by i trapné, pokud by nebylo směšné.

    A demokracie Izraelců? Za dobu již 50 leté okupace měli dost času ji projevit. Výsledkem je 50 legislativních opatření namířených proti vlastním palestinským spoluobčanům v Izraeli. Že by v Izraeli existovalo masové demokratické hnutí proti okupaci a apartheidu zatím nikdo neslyšel. Při prohlubující se okupaci a výstavbě osad jsou dnes mírová hnutí v Izraeli slabší než byla před Oslo.

    MP
    February 19, 2017 v 12.33
    P. Morbicere,
    vaše sprostota vůči Palestincům nezná mezí. Měl byste se stydět.
    Jenom připomínám, že jsou to (byť v naprosté menšině) také vaši spolubratři ve víře, totiž křesťané.
    Nevím, jestli jde přímo o cynické "strašení" vznikem palestinského státu pane Jehličko. Jednostátní/dvoustátní řešení je klíčovou pasáží článku a je snad možno o něm podiskutovat, ne?

    Vždyť přece i když mezinárodní společenství jasně deklaruje neochvějnou víru ve dvojstátní řešení, reálně pro něj nic moc nedělá. A nemluvíme pouze o USA, které by samozřejmě Izrael, který si nemůže dovolit nebýt vojensky nejsilnější v oblasti, mohly donutit k ledasčemu, dvojstátní řešení nevyjímaje. Ani třeba Velká Británie nebo Německo oficiálně Palestinský stát v hranicích 1967 neuznává.
    Proč ne?

    Nemůžu si pomoci, ale nedůvěru v životaschopnost samostatné Palestiny a v mírovou koexistenci s Izraelem, tam prostě cítím.
    Nakolik je třeba panem Outratou zmiňovaný realismus abbásovců upřímný a trvalý? Není jen tak reálný, jak reálné jsou peníze zahraniční pomoci?
    A jsou i další závažné námitky,,,,,,,,,,,,,,,

    Podle mě by se soužití židů a palestinců mohlo povést jen pokud se zcela oprostí od etnické i náboženské otázky. Platformou by mohla být navrhovaná ekonomika. Průkopníkem tohoto vidění možná mohla být firma SodaStream:
    http://ekonomika.idnes.cz/delaji-sodovku-v-palestine-na-pude-ktera-patri-palestincum-pas-/eko-zahranicni.aspx?c=A130202_172212_zahranicni_paw

    4x vyšší platy a naprosto rovné postavení s židy, které byla schopná palestincům nabízet, určitě není žádná maličkost.
    Bohužel se nedovíme, kam by tato cesta případně mohla vést - radikální levice tenhle experiment zadupala do země.
    -------------------------

    Ale je pravda, že jsem se stal sionistou. Nějak jsem to nevnímal, protože na tamní konflikt nemám sebemenší vliv, ale pan Pleva mě samozřejmě okamžitě demaskoval.
    IKdyž to řeknete takhle pane Plevo, tak se opravdu stydím. Přitom si myslím, že palestinci mají třeba nádherný vztah ke stromům, který by potřebovalo celé lidstvo jako sůl.......

    Na druhou stranu jsou věci, které nedokážu akceptovat ani při nejlepší vůli. Třeba pojmenovávání ulic po teroristech nebo když jeruzalémský muftí vyhlásil druhou intifádu -- ano, Netanjahu vkročil na Chrámovou horu, ale odpověď "Zabíjejte židy všude, kde je potkáte" je na mě prostě moc.

    Mimochodem, to je taky jeden z problémů případné nezávislé Palestiny - jak vůbe ustavit reprezentativní vedení země, když v Gaze vládnou teroristé a náboženští představitelé mají mnohem větší moc, než Abbás a spol.?
    + Další komentáře