Izrael oznámil po několika desítkách let výstavbu nové osady na Západním břehu. Zdá se, že řešení izraelsko-palestinského konfliktu je více v nedohlednu než kdykoli dříve. Nabízí něco či někdo naději na změnu, na posun dopředu? Jedním z těch, ke kterým se upínají naděje, přinejmenším mezi Izraelci, patří dnešní izraelský prezident Reuven Rivlin.

Gideon Levy dlouhodobě patří k nejtvrdším vnitřním kritikům Izraele za jeho politiku vůči Palestincům. Znělo proto poněkud překvapivě, když v nedávném článku pro Haarec označil za skutečného vůdce opozice v Izraeli prezidenta Rivlina. Proč? Šlo o reakci na debatu o anexi židovských osad na Západním břehu, kterou prosazuje radikální osadnická pravice ve vládě Benjamina Netanjahua.

Rivlin radikálům ve vládě jednoduše vzkázal, že pokud chtějí anektovat palestinské území, pak jedině s přiznáním plných občanských práv jeho palestinským obyvatelům. Důrazně tak stoupence anexe upozornil, že existuje také něco jako demokracie. Starost o to, aby v izraelské společnosti nezanikla různost názorů a aby v ní své místo měli jak židovští Izraelci kritičtí k vlastní vládě, tak arabští Izraelci s jejich vlastní dějinnou zkušeností, patří k prioritám izraelského prezidenta dlouhodobě.

Kdo je Reuven Rivlin

Reuven „Ruvi“ Rivlin (narozen 1939 v Jeruzalémě) pochází z jedné z nejvlivnějších rodin v dějinách Izraele, kterou lze bez nadsázky označit za aristokracii židovstva. Jeho předkové přišli do Palestiny již na počátku 19. století, tedy dávno před vznikem sionistického hnutí. Rodina si dokonce nárokuje naprostý primát — Rivlinové byli údajně vůbec první židovskou rodinou, která přesídlila na území tehdejší osmanské říše. Reuvenův otec, arabista Josef Jóel Rivlin, vydal v roce 1936 jeden z prvních překladů Koránu do hebrejštiny, překládal i pohádky Tisíce a jedné noci.

Po vojenské službě — bojoval v  šestidenní válce v roce 1967 — Reuven vystudoval práva a před vstupem do politiky pracoval mimo jiné jako manažer fotbalového klubu Beitar Jeruzalém. S manželkou Nechamou mají čtyři děti. Již od konce 60. let je z důvodů svědomí vegetariánem.

Do izraelského parlamentu Knesetu byl poprvé zvolen v roce 1988 za pravicovou stranu Likud, k níž patřil až do zvolení prezidentem. V letech 2001 až 2003 byl ministrem, v letech 2003 a znovu 2009 byl zvolen mluvčím Knesetu, tedy do funkce rovnající se našemu předsedovi poslanecké sněmovny.

Na prezidenta kandidoval Rivlin již v roce 2007, ale tehdy svou kandidaturu stáhl, protože jeho soupeř Šimon Peres měl předem zajištěnou rozhodující podporu. Prezidentem se nakonec stal až v roce 2014. Hlasovala pro něj široká a poněkud neobvyklá koalice arabských, ultraortodoxních, levicových i krajně pravicových poslanců. Premiér Netanjahu se údajně snažil Rivlinovu zvolení všemi prostředky zabránit, nakonec se ale oba — alespoň navenek — smířili.

Velmi záhy se ukázalo, že „první občan“ Izraele (prezident je úřadem veskrze reprezentativním a nemá výkonné pravomoci) vezme vážně svá slova pronesená po zvolení, že bude prezidentem všech občanů Izraele — Židů, Arabů, drúzů. Brzy po zvolení Rivlin mluvil o tom, že izraelská společnost je nemocná a je načase ji léčit. Stal se výrazným kritikem všech projevů rasismu a fundamentalismu a zastáncem rovnoprávnosti arabských občanů Izraele i práv Palestinců na okupovaných územích.

Brát toho druhého vážně

Brzy po svém nástupu do prezidentského úřadu v roce 2014, tak jako jeho předchůdce Šimon Peres, Rivlin navštívil vesnici Kafr Qasim, kde v roce 1956 izraelští vojáci pozabíjeli padesát vesničanů včetně žen a dětí. O několik let dříve, ve funkci mluvčího Knesetu, vedla jeho první cesta do severoizraelského arabského města Umm al-Fahm, místa pověstného jako centrum arabského a palestinského umění.

V roce 2016 se Rivlin spolu s izraelskými opozičními stranami postavil proti zákonu, který umožňuje zbavit mandátu poslance za podněcování k ozbrojenému boji nebo rasové nenávisti. Zákon byl namířen především proti trojici arabských zákonodárců, kteří navštívili rodinu pozůstalých po palestinských útočnících zabitých izraelskými bezpečnostními silami. Proti zákonům směřujícím k diskriminaci arabských Izraelců hlasoval Rivlin v době svého působení v Knesetu pravidelně.

↗

Rivlin jako prezident věnuje velkou pozornost všem mírovým plánům. Foto israel21c.org

Rivlin vyzývá izraelskou společnost, aby brala Palestince a arabské obyvatele země vážně, včetně jejich odlišné historické zkušenosti a senzitivity. Obě skupiny musí navzájem uznat strach těch druhých, strach ze sebe navzájem. Konkrétně Rivlin například navrhl, aby byli arabští Izraelci zproštěni povinnosti zpívat izraelskou hymnu. Vyzývá také k založení zcela nového arabského města v Izraeli, jakési protiváhy židovských osad na Západním břehu.

Na konferenci izraelského deníku Haarec z New Yorku v prosinci 2015 se izraelský prezident vyjádřil pochvalně o tomto liberálním a vůči izraelské politice často ostře kritickém listu, který je mnohým v Izraeli trnem v oku. Podle Rivlina je však Haarec „majákem svobody vyjadřování v Izraeli“.  

Podle dalšího z izraelských kritických novinářů Akivy Eldara Ruvi Rivlin jako prezident věnuje velkou pozornost všem mírovým plánům, pozorně je studuje a nepozorovaně prý opouští svou pracovnu, aby se diskrétně setkával s palestinskými experty a vyslechl jejich názory. „Run, Ruvi, Run“, obyvatelé Izraele stojí za tebou, zakončil expresivně svůj článek Akiva Eldar.

Jako prezident chce Rivlin spojovat izraelskou společnost. Jakožto dlouhodobý zastánce jednostátního řešení nicméně za součást Izraele považuje i Západní břeh Jordánu. Je pro budování osad na Západním břehu. Pokud jde o Gazu, patřil Rivlin v roce 2005 k nejhlasitějším kritikům jednostranného stažení, které uskutečnil tehdejší premiér Ariel Šaron. Podle Rivlina je — nebo by měla být — součástí Izraele i Gaza.

Obyvatelům osady Peduel při své návštěvě v roce 2015 prezident řekl, že Samařsko, tedy Západní břeh, je stejně tak součástí Izraele jako Tel Aviv nebo Jeruzalém. Z toho vyplývá jedna poněkud matoucí skutečnost: z pohledu dosud převažujícího názoru mezinárodního společenství, které považuje za jediné možné řešení vznik nezávislého palestinského státu, je izraelský prezident přes všechny své vstřícné kroky součástí problému, nikoli řešení.

Konfederace — a jaká vlastně?

Jak konkrétně by však měl jeden společný stát Izraelců a Palestinců vypadat? Podle Rivlina by mohla být řešením izraelsko-palestinská konfederace. Představa dvou částí, které by své záležitosti spravovaly nezávisle a společná vláda by se týkala jen vybraných oblastí, konkrétně především obrany a bezpečnosti, není jediná svého druhu.

S myšlenkou jiné konfederace, tentokrát palestinsko-jordánské, přišel palestinský filosof a vlivný představitel Sari Nusseibeh. Podle něj by byla palestinsko-jordánská konfederace s východním Jeruzalémem jako hlavním městem přijatelným řešením, vzhledem k negativnímu vztahu Palestinců k židovským osadníkům na Západním břehu a k Izraeli.

Nusseibeh patří mezi ty, jejichž počet roste a kteří přestávají vidět perspektivu ve vzniku samostatného palestinského státu a ohlížejí se po jiných řešeních. Je samozřejmé, že jakákoli konfederace by s sebou nesla velké množství komplikací, například by bylo velmi obtížné vymezit, které pravomoci by ve „velkém Izraeli“ patřily palestinskému „kantonu“ a které státu jako celku, nemuselo by to však být nemožné.

Dá se očekávat, že pokud bude vidina samostatného palestinského státu stále nezřetelnější, bude se tábor zastánců jednostátního řešení rozšiřovat. Aby se ale mohlo o jednom demokratickém státě, třeba ve formě konfederace, vůbec uvažovat, je zapotřebí postupně zrušit režim represí a omezení, kterým jsou vystaveni Palestinci na Západním břehu. Tak, aby se mohli v budoucnu, pokud si to budou přát, stát plnoprávnými obyvateli společného státu.

Cesta k fungujícímu jednostátnímu řešení je nepochybně dlouhá a klikatá. Jisté ale je, že se na ní nelze dostat daleko bez obecného přístupu, který v izraelské společnosti prosazuje prezident Rivlin: rovnoprávnost všech občanů, konec diskriminace, neomezovaná demokracie pro všechny a vzájemná úcta založená na uznání toho druhého v jeho odlišné historické zkušenosti, mentalitě a senzitivitě.

Bylo by velmi dobré, kdyby se nyní izraelský prezident ještě více zaměřil na postavení Palestinců na okupovaném Západním břehu. Je nutné okupaci ukončit a dosáhnout vzájemné dohody o budoucím uspořádání na základě rovnoprávnosti a vzájemného uznání. Je-li na izraelské politické scéně někdo, kdo v tomto může něčeho dosáhnout, pak je to Ruvi Rivlin.