Run, Ruvi, Run!

Filip Outrata

Izraelský prezident Reuven „Ruvi“ Rivlin se pokouší budovat mosty mezi názorově rozdělenými částmi izraelské společnosti i mezi Izraelci a Palestinci. O jeho představě jediného demokratického státu Izraelců a Palestinců píše Filip Outrata.

Izrael oznámil po několika desítkách let výstavbu nové osady na Západním břehu. Zdá se, že řešení izraelsko-palestinského konfliktu je více v nedohlednu než kdykoli dříve. Nabízí něco či někdo naději na změnu, na posun dopředu? Jedním z těch, ke kterým se upínají naděje, přinejmenším mezi Izraelci, patří dnešní izraelský prezident Reuven Rivlin.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Gideon Levy dlouhodobě patří k nejtvrdším vnitřním kritikům Izraele za jeho politiku vůči Palestincům. Znělo proto poněkud překvapivě, když v nedávném článku pro Haarec označil za skutečného vůdce opozice v Izraeli prezidenta Rivlina. Proč? Šlo o reakci na debatu o anexi židovských osad na Západním břehu, kterou prosazuje radikální osadnická pravice ve vládě Benjamina Netanjahua.

Rivlin radikálům ve vládě jednoduše vzkázal, že pokud chtějí anektovat palestinské území, pak jedině s přiznáním plných občanských práv jeho palestinským obyvatelům. Důrazně tak stoupence anexe upozornil, že existuje také něco jako demokracie. Starost o to, aby v izraelské společnosti nezanikla různost názorů a aby v ní své místo měli jak židovští Izraelci kritičtí k vlastní vládě, tak arabští Izraelci s jejich vlastní dějinnou zkušeností, patří k prioritám izraelského prezidenta dlouhodobě.

Kdo je Reuven Rivlin

Reuven „Ruvi“ Rivlin (narozen 1939 v Jeruzalémě) pochází z jedné z nejvlivnějších rodin v dějinách Izraele, kterou lze bez nadsázky označit za aristokracii židovstva. Jeho předkové přišli do Palestiny již na počátku 19. století, tedy dávno před vznikem sionistického hnutí. Rodina si dokonce nárokuje naprostý primát — Rivlinové byli údajně vůbec první židovskou rodinou, která přesídlila na území tehdejší osmanské říše. Reuvenův otec, arabista Josef Jóel Rivlin, vydal v roce 1936 jeden z prvních překladů Koránu do hebrejštiny, překládal i pohádky Tisíce a jedné noci.

Po vojenské službě — bojoval v  šestidenní válce v roce 1967 — Reuven vystudoval práva a před vstupem do politiky pracoval mimo jiné jako manažer fotbalového klubu Beitar Jeruzalém. S manželkou Nechamou mají čtyři děti. Již od konce 60. let je z důvodů svědomí vegetariánem.

Do izraelského parlamentu Knesetu byl poprvé zvolen v roce 1988 za pravicovou stranu Likud, k níž patřil až do zvolení prezidentem. V letech 2001 až 2003 byl ministrem, v letech 2003 a znovu 2009 byl zvolen mluvčím Knesetu, tedy do funkce rovnající se našemu předsedovi poslanecké sněmovny.

Na prezidenta kandidoval Rivlin již v roce 2007, ale tehdy svou kandidaturu stáhl, protože jeho soupeř Šimon Peres měl předem zajištěnou rozhodující podporu. Prezidentem se nakonec stal až v roce 2014. Hlasovala pro něj široká a poněkud neobvyklá koalice arabských, ultraortodoxních, levicových i krajně pravicových poslanců. Premiér Netanjahu se údajně snažil Rivlinovu zvolení všemi prostředky zabránit, nakonec se ale oba — alespoň navenek — smířili.

Velmi záhy se ukázalo, že „první občan“ Izraele (prezident je úřadem veskrze reprezentativním a nemá výkonné pravomoci) vezme vážně svá slova pronesená po zvolení, že bude prezidentem všech občanů Izraele — Židů, Arabů, drúzů. Brzy po zvolení Rivlin mluvil o tom, že izraelská společnost je nemocná a je načase ji léčit. Stal se výrazným kritikem všech projevů rasismu a fundamentalismu a zastáncem rovnoprávnosti arabských občanů Izraele i práv Palestinců na okupovaných územích.

Brát toho druhého vážně

Brzy po svém nástupu do prezidentského úřadu v roce 2014, tak jako jeho předchůdce Šimon Peres, Rivlin navštívil vesnici Kafr Qasim, kde v roce 1956 izraelští vojáci pozabíjeli padesát vesničanů včetně žen a dětí. O několik let dříve, ve funkci mluvčího Knesetu, vedla jeho první cesta do severoizraelského arabského města Umm al-Fahm, místa pověstného jako centrum arabského a palestinského umění.

V roce 2016 se Rivlin spolu s izraelskými opozičními stranami postavil proti zákonu, který umožňuje zbavit mandátu poslance za podněcování k ozbrojenému boji nebo rasové nenávisti. Zákon byl namířen především proti trojici arabských zákonodárců, kteří navštívili rodinu pozůstalých po palestinských útočnících zabitých izraelskými bezpečnostními silami. Proti zákonům směřujícím k diskriminaci arabských Izraelců hlasoval Rivlin v době svého působení v Knesetu pravidelně.

Rivlin jako prezident věnuje velkou pozornost všem mírovým plánům. Foto israel21c.org

Rivlin vyzývá izraelskou společnost, aby brala Palestince a arabské obyvatele země vážně, včetně jejich odlišné historické zkušenosti a senzitivity. Obě skupiny musí navzájem uznat strach těch druhých, strach ze sebe navzájem. Konkrétně Rivlin například navrhl, aby byli arabští Izraelci zproštěni povinnosti zpívat izraelskou hymnu. Vyzývá také k založení zcela nového arabského města v Izraeli, jakési protiváhy židovských osad na Západním břehu.

Na konferenci izraelského deníku Haarec z New Yorku v prosinci 2015 se izraelský prezident vyjádřil pochvalně o tomto liberálním a vůči izraelské politice často ostře kritickém listu, který je mnohým v Izraeli trnem v oku. Podle Rivlina je však Haarec „majákem svobody vyjadřování v Izraeli“.  

Podle dalšího z izraelských kritických novinářů Akivy Eldara Ruvi Rivlin jako prezident věnuje velkou pozornost všem mírovým plánům, pozorně je studuje a nepozorovaně prý opouští svou pracovnu, aby se diskrétně setkával s palestinskými experty a vyslechl jejich názory. „Run, Ruvi, Run“, obyvatelé Izraele stojí za tebou, zakončil expresivně svůj článek Akiva Eldar.

Jako prezident chce Rivlin spojovat izraelskou společnost. Jakožto dlouhodobý zastánce jednostátního řešení nicméně za součást Izraele považuje i Západní břeh Jordánu. Je pro budování osad na Západním břehu. Pokud jde o Gazu, patřil Rivlin v roce 2005 k nejhlasitějším kritikům jednostranného stažení, které uskutečnil tehdejší premiér Ariel Šaron. Podle Rivlina je — nebo by měla být — součástí Izraele i Gaza.

Obyvatelům osady Peduel při své návštěvě v roce 2015 prezident řekl, že Samařsko, tedy Západní břeh, je stejně tak součástí Izraele jako Tel Aviv nebo Jeruzalém. Z toho vyplývá jedna poněkud matoucí skutečnost: z pohledu dosud převažujícího názoru mezinárodního společenství, které považuje za jediné možné řešení vznik nezávislého palestinského státu, je izraelský prezident přes všechny své vstřícné kroky součástí problému, nikoli řešení.

Konfederace — a jaká vlastně?

Jak konkrétně by však měl jeden společný stát Izraelců a Palestinců vypadat? Podle Rivlina by mohla být řešením izraelsko-palestinská konfederace. Představa dvou částí, které by své záležitosti spravovaly nezávisle a společná vláda by se týkala jen vybraných oblastí, konkrétně především obrany a bezpečnosti, není jediná svého druhu.

S myšlenkou jiné konfederace, tentokrát palestinsko-jordánské, přišel palestinský filosof a vlivný představitel Sari Nusseibeh. Podle něj by byla palestinsko-jordánská konfederace s východním Jeruzalémem jako hlavním městem přijatelným řešením, vzhledem k negativnímu vztahu Palestinců k židovským osadníkům na Západním břehu a k Izraeli.

Nusseibeh patří mezi ty, jejichž počet roste a kteří přestávají vidět perspektivu ve vzniku samostatného palestinského státu a ohlížejí se po jiných řešeních. Je samozřejmé, že jakákoli konfederace by s sebou nesla velké množství komplikací, například by bylo velmi obtížné vymezit, které pravomoci by ve „velkém Izraeli“ patřily palestinskému „kantonu“ a které státu jako celku, nemuselo by to však být nemožné.

Dá se očekávat, že pokud bude vidina samostatného palestinského státu stále nezřetelnější, bude se tábor zastánců jednostátního řešení rozšiřovat. Aby se ale mohlo o jednom demokratickém státě, třeba ve formě konfederace, vůbec uvažovat, je zapotřebí postupně zrušit režim represí a omezení, kterým jsou vystaveni Palestinci na Západním břehu. Tak, aby se mohli v budoucnu, pokud si to budou přát, stát plnoprávnými obyvateli společného státu.

Cesta k fungujícímu jednostátnímu řešení je nepochybně dlouhá a klikatá. Jisté ale je, že se na ní nelze dostat daleko bez obecného přístupu, který v izraelské společnosti prosazuje prezident Rivlin: rovnoprávnost všech občanů, konec diskriminace, neomezovaná demokracie pro všechny a vzájemná úcta založená na uznání toho druhého v jeho odlišné historické zkušenosti, mentalitě a senzitivitě.

Bylo by velmi dobré, kdyby se nyní izraelský prezident ještě více zaměřil na postavení Palestinců na okupovaném Západním břehu. Je nutné okupaci ukončit a dosáhnout vzájemné dohody o budoucím uspořádání na základě rovnoprávnosti a vzájemného uznání. Je-li na izraelské politické scéně někdo, kdo v tomto může něčeho dosáhnout, pak je to Ruvi Rivlin.

    Diskuse
    AM
    April 5, 2017 v 14.28
    Run, Ruvi, Run!
    Výborný článek.
    Hlásím se k těm, kteří přešli k jednostátnímu řešení.

    Představa palestinsko-jordánské konfederace je vedena pouze hlediskem islámu a podle mě v realitě nemá šanci.

    Jednostátní řešení zahrnující území současného Izraele plus Západní břeh plus Golany je mnohem reálnější, i když cesta k němu bude klikatá a dlouhá, jak píše pan Outrata.
    Podle informací pana Stejskala, který palestinská média a materiály samosprávy sleduje, je v nich slovní spojení "mezi řekou a mořem" o území mezi Jordánem a Středozemním m. považovaném za Palestinu poměrně běžný řečnický obrat, přesože oficiálně podporují Palestinu jako WB + Gaza.
    O židech nemluvě, vždyť část WB nese historické jméno Judea, co k tomu dodávat? Izrael je taktéž "mezi řekou a mořem".
    Jen je to jaxi taxi jen jedno území.

    Proto Rivlin navrhuje nové arabské město uvnitř židovského osídlení. Tato identifikace k území, společně sdílenému území, by nosný rámec být mohl.

    Run, Ruvi, Run!

    * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

    Nicméně na nedávném setkání Ligy arabských států, na které zavítal i gen. tajemník OSN, zazněla bezvýhradná podpora dvoj-státního řešení.
    FO
    April 5, 2017 v 23.25
    Dvojstátní řešení
    má zatím bezvýhradnou podporu nejen u arabských států, ale i u všech ostatních světových států včetně Států Spojených, byť tam teď Trump tak trochu naznačil možný odklon, pak se ale zase vrátil k oficiálnímu názoru. Tolik na doplnění...
    April 6, 2017 v 9.3
    Výhodou dvoustátního řešení
    je jeho naprostá neuskutečnitelnost, která všem zúčastněným umožňuje setrvávat na svých pozicích.
    MP
    April 6, 2017 v 10.20
    Jiřímu Kubičkovi
    A ono je jednostátní řešení uskutečnítelné? To jest stát s většinou nežidovských obyvatel, kteří se svobodně podílejí na určování směřování své země? S restitucí vyvlastněné půdy apod.?
    April 6, 2017 v 12.40
    Jednostátní řešení také uskutečnitelné není. Už David ben Gurion říkal, že nikdo nechápe, že izraelsko-arabský spor řešení nemá. Dnes to možná leckdo chápe, ale tváří se, že ne.
    FO
    April 6, 2017 v 13.44
    Co je možná uskutečnitelné,
    je uvolňování omezení týkajících se života Palestinců na Záp. břehu. Vojenská kontrola sice zůstane Izraeli, ale Palestinci by mohli stavět i mimo striktně vymezenou malou část území jako je to dnes, zrušila by se i další omezení. Tak by se postupně směřovalo k tomu, že by se postavení Palestinců přibližovalo postavení arabských Izraelců. Pak by se snad dalo dospět k nějaké formě konfederace.
    Ano, ale tenhle pohyb by musel být vyvážen protipohybem na palenstinské straně - odstoupení od podpory a glorifikace teroristů.

    Sebevražedný atentátník útočící na civilisty, ikonická zbraň muslimských radikálů, dokáže nadějně nastartované procesy kdykoliv spolehlivě zrušit.
    Ehud Barak v jednom rozhovoru vzpomínal, jak drasticky druhá intifáda snížila jeho šance na uzavření dohody.
    Lidé by ji nepřijali, i kdyby se náhodou podařila uzavřít.

    Určitě si ti starší vzpomenou, jak v Izraeli vybuchovaly diskotéky, linkové autobusy, hotelové oslavy................. použití výbušnin v uzavřených prostorách mimořádně zvyšuje jejich destruktivnost.
    A v době druhé intifády se tyhle věci děly bez nadsázky ob den, s desítkami mrtvých.
    Tváří v tvář takovému typu násilí nemůže žádná vláda podnikat vstřícné kroky, to prostě nejde.

    Poslanec Zdechovský si pochvaloval, jak EU posílá úspěšně peníze na palestinské školství, a 98% gramotnost palestinců, udávaná českým MZ, je hezká.
    Nicméně někteří v poslední době začínají upozorňovat, že by vstřícný postoj k "hrdinům", kteří zabíjejí židy, měl být podroben mnohem tvrdší kritice a nátlaku.
    Palestinci musí vnitřně odvrhnout terorismus, jinak je opravdu pokus o sblížení bez šance.
    --------------------------

    V tom "plánu", který stejně nikdo zatím neuznává, se s návratem diaspory nepočítá, si dovolím tipnout.
    FO
    April 6, 2017 v 22.3
    Kult mučedníků,
    jak Palestinci říkají sebevražedným atentátníkům, se nezrodil jen tak z ničeho. Byla to reakce na naprostou bezmocnost Palestinců tváří v tvář izraelské okupaci. Neměli žádné politické nástroje, neměli armádu, neměli vůbec nic. Jenom vlastní životy, které mohli nasadit. Podle mě je hodně důležité si uvědomovat i tuhle stranu celé věci. I když se to jistě moc nelíbí, protože to vypadá jako omlouvání terorismu.
    FO
    April 6, 2017 v 22.7
    Jinak řečeno,
    dokud neskončí okupace, Palestinci "vnitřně neodvrhnou terorismus". Je to začarovaný kruh.
    No jo no.

    David Ben Gurion to holt věděl - Židé na Blízkém Východě nikdy nebudou přijati zpět. Důležité je být vojensky nejsilnější v oblasti, všechno ostatní jsou jen řeči.

    BL dnes přeložily (divně) a daly odkaz na článek Nicholase Noeho v Independentu.

    http://blisty.cz/art/86370.html

    Noe není jen tak někdo, osobně se zná a stýká s vedením Hizballahu. A i když v článku blouzní o celoplošném bombardování Libanonu Izraelem, nabízí zároveň náhled do uvažování lídrů Libanonu (mají strach) a lídrů teroristů. Hizballah se zřejmě cítí hodně silný v kramflecích,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

    Takže izraelsko-palestinský konflikt se teď určitě řešit nebude.

    Teď se na Blízkém východě evidentně hraje o to, jak silný bude vliv Íránu v Íráku a Sýrii.
    A začíná se přitvrzovat...

    Výsledek určí další možné děje, jako např. válku mezi Hizballahem a Izraelem.
    + Další komentáře