V Knesetu, parlamentu izraelského státu, se projednával návrh zákona, který by zrovnoprávnil izraelské občany před zákonem. Zákonná předloha byla podle očekávání zamítnuta. Izraelští Arabové mají sice občanství a volí své zástupce do zákonodárného sboru, ale zůstávají občany nižší kategorie. Stát Izrael je mimo jiné definován jako židovský stát a popírání tohoto jeho charakteru zůstává v rozporu se zákonem.

Mnoho lidí u nás je přesvědčeno, že stát má být založen na národním principu. Mezistátní vztahy, například organizace sdružující státy nebo smlouvy mezi nimi, se označují jako mezinárodní. Ústřední banka státu starající se o měnu byla nazvána Českou národní bankou. Sportovní reprezentace státu se označuje např. jako národní mužstvo. V některých zemích stát a národ je totéž, například ve Francii nation. Vše to by podporovalo představu, že subjektem, který stát zakládá, je národ.

Přitom právě Česká republika byla k 1. lednu 1993 moudře konstituována na občanském principu. Subjektem přijímajícím ústavu a celý ústavní pořádek jsou výslovně občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. O národu není v ústavních dokumentech ani letmá zmínka. Plnohodnotnými občany jsou obyvatelé se státní příslušností k České republice, ať jsou to Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Poláci, Němci, Židé, Romové, Ukrajinci a cokoli jiného.

Udělat znamením příslušnosti ke státu náboženství, to snad tady nikoho v roce 1992, když se vše připravovalo, nenapadlo ani v nejdivočejším snu, přestože i to je např. v zemích Evropské unie možné. Tak třeba maltská ústava definuje katolické vyznání jako náboženství Malty, dává jeho činitelům povinnost a právo vyjadřovat k principům veřejného života a ukládá výuku tohoto náboženství na státních školách jako povinnou.

Stát Izrael vznikl 14. května 1948 na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSN zřejmě též jako projev uznání vlastní chybné politiky států západního společenství. Postavily se sice ve válce proti nacistickému totalitnímu režimu, ale neprojevily dost ochoty přijmout židovské exulanty před válkou, když se schylovalo ke genocidě, která se pak na plné obrátky rozběhla v podobě takzvaného konečného řešení židovské otázky ve čtyřicátých letech. Mohly tak mnoho Židů zachránit. Iniciativa Sira Nicholase Wintona byla spíše soukromá a ojedinělá a zachránila 669 převážně židovských dětí z tehdejšího protektorátu Čechy a Morava.

Dva a jeden národní stát

Potíž je v tom, že v poválečném období ještě národnostní princip převládal, a bylo rozhodnuto o dvou národních státech. Usnesení OSN č. 181/1947 však věnuje pozornost Židům v arabském státě, jehož vznik se předpokládal, a Arabům v židovském státě. Oba státy měly přijmout demokratickou ústavu. Obecně uznaný stát Palestinců dosud nevznikl a Stát Izrael dosud nemá ústavu a garance občanských svobod a lidských práv je selektivní.

↗

Židovské humanistické dědictví, jehož novodobým reprezentantem byl například Erich Fromm, by spíše svědčilo pro rovnoprávnost a záruku stejných práv pro všechny bez ohledu na náboženství a národnost.Foto Wikipedia

Vzhledem k historickým dluhům zejména Evropanů vůči Židům je nutno bezpečnou existenci státu, v němž by se cítili doma, respektovat. Je nepřijatelné označovat Izrael za „sionistickou entitu“ a popírat právo tohoto státu na existenci. Stejně tak je však nezbytné vzít vážně, že před masivním příchodem Židů na toto území tam žilo po staletí arabsky mluvící obyvatelstvo islámského a křesťanského vyznání, které hospodařilo na tamní půdě, vybudovalo města a rozvíjelo kulturu. Byla to jejich vlast.

Nechme stranou komplikovanou situaci, která zabránila vzniku palestinského státu, jak by to odpovídalo rozhodnutí Organizace spojených národů. Je velmi složité zvážit vinu nového Státu Izrael a jeho tehdejších spojenců (včetně komunistického bloku), vinu sousedních arabských států a vinu velmocí, které neprosadily naplnění rozhodnutí OSN. Z toho vyplývá těžko přijatelná pozice Palestinců na dotčeném území.

Jisté však je, že na území Izraele žije 1 144 000 arabsky mluvících občanů. Mají volební právo, jsou zastoupeni v parlamentu svými politickými stranami, studují na izraelských univerzitách, jsou součásti zdravotního a sociálního systému Izraele. Přesto však jsou jejich možnosti omezené. Například získat občanství v Izraeli může jen takový obyvatel jiné země, který prokáže, že je etnicky a nábožensky Žid. Nejvyšší rabinát aškenázských a sefardských Židů jsou víceméně odděleními ministerstva vnitra.

Politika Státu Izrael však nemá tolik co dělat s náboženskou vírou Židů. Je pravda, že jejich náboženství je historické, vázané na čas a prostor. Platí v něm propojení náboženství, národa (s poněkud nejasnou pozicí Židů jiných vyznání a bez vyznání) a Země izraelské určené náboženským právem, jejíž hranice nejsou totožné se státními hranicemi Izraele. Nový státní útvar je však v tradici spojován spíše s budoucím příchodem mesiánského věku.

Je však také pravda to, na co upozornil ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát v pořadu Českého rozhlasu Šalom alejchem v neděli 3. června. Oddělenost židovského společenství a jeho život podle Tóry jsou tradičně chápány jako služba celému lidstvu. Bezvýhradným přijetím Boží svrchovanosti, chválou Boha v časech dobrých i zlých chtějí Židé být inspirací pro nastolení všelidské harmonie v Božím světě. Židovský partikularismus tak směřuje k univerzalismu. Proto tvrzení, že Židé pro sebe vyžadují privilegia, patří k předsudkům, které živí náboženskou nenávist.

Židovské humanistické dědictví, jehož novodobými reprezentanty byli například Martin Buber a Erich Fromm, by spíše svědčilo pro rovnoprávnost obyvatel Izraele a pro záruku stejných práv pro všechny bez ohledu na náboženství a národnost.