Členové vlády v demisi připravují předávací protokoly a cítí se uvolněně. Už nemusí zastávat oficiální a korektní politické postoje. Laicizovaný kněz římskokatolické církve a dosavadní ministr kultury Daniel Herman se v diskusi na sociálních sítích vyslovil v rozporu se stanoviskem své církve, že Donald Trump prohlášením Jeruzaléma za hlavní město Izraele jen pojmenoval skutečnost. Napsal výslovně, že Jeruzalém je hlavním městem Izraele už 3000 let, od časů krále Davida. Stačí prý otevřít Bibli.

Nevím, kdy Herman naposledy otevřel Bibli, ale o údajné době panování krále Davida tam nenajdeme zhola nic, leda, že bychom se byli ochotni dopustit se aritmetického kouzlení, podle kterého, když jsme také zase otevřeli Bibli, jsme se třeba dověděli, že vesmír, v něm Země, na ni život a lidé vznikly Božím zásahem za šest čtyřiadvacetihodinových dnů před asi šesti tisíci lety.

Ti, kdo krále Saula a Davida nepokládají za postavy legendární, ne-li mytologické, a amatérsky si nad Biblí historizují, kladou jeho vládu do doby před třemi tisíci lety. Byli-li David a Šalomoun (o němž je to pravděpodobnější) historickými postavami a lze-li Jeruzalém označit za jejich hlavní město (není proto žádná archeologická evidence ani soudobé nepředpojaté do dnešní doby zachované písemné svědectví), pak s ukončením Šalomounovy vlády, dejme tomu ještě v témž 10. století před občanským letopočtem, v této roli končí.

↗

I v případě, že by David a Šalomoun nebyly jen mytické postavy, Hermanovo tvrzení neobstojí. Repro DR

Údajné Šalomounovo království se rozdělilo na dva státní útvary, Izrael a Judeu. Jeruzalém nejenže nebyl hlavním městem Izraele, ale dokonce ani neležel na jeho území. Jeho centrem byl Šekem a po dvou dalších změnách se sídlem krále stalo Samaří. Jeruzalém byl pro oba státy náboženským střediskem.

V osmém století před Kristem Izrael jako stát zaniká a až do poloviny minulého století neexistoval. Sotva mohl tedy mít hlavní město, Jeruzalém či jakékoli jiné. Obyvatelstvo Izraele se jazykově, nábožensky a kulturně rozpustilo v okolním složitém etnickém substrátu. Judea se obnovila jako kulturní entita, stala se místem zrodu židovského pokračování dávného Izraele. Role Jeruzaléma jako náboženského centra však byla vícekrát přerušena, v době takzvaného babylonského zajetí od počátku 6. století do roku 537 před n. l. a za seleukovského panovníka Antiocha IV. Epifana, kdy byl jeruzalémský chrám místem uctívání řeckého hlavního boha Dia.

Politická i náboženská role Jeruzaléma končí po porážce takzvaného židovského povstání roku 70 n. l., kdy Římané Jeruzalém i s chrámem zničili a na jeho místě pak vzniklo římské město Alea Capitolina.

Jméno Jeruzalém se vrací ve 4. století křesťanské éry, nikoli však v roli hlavního města Izraele, který neexistoval, ale jako sídlo významného křesťanského biskupa, posléze (od roku 451 n. l.) patriarchy. (Dnes na tuto roli v církvi aspiruje nepřehledné množství osob, mimo jiné patriarchové řecko-ortodoxní, syrsko-ortodoxní, melchitsko-katolický, syrsko-katolický, latinský a další.)

Po vzniku islámu byly v Jeruzalémě, arabsky zvaném Al Quds, na tamní Chrámové hoře postaveny sakrální stavby tohoto náboženství, hlavně mešita Al Aksá a takřečený Skalní dóm se skálou vyčnívající z terénu, z níž měl Muhammad po žebříku vystoupit na nebe a byla mu tam zjevena tajemství, která pak částečně předal muslimům. Má to být místo, na kterém biblický praotec Jákob Izrael viděl ve snu žebřík, po kterém sestupovali a vystupovali andělé. Toto dávné zahrnutí návrší Moria do islámského kontextu je historický fakt, který nelze zpochybnit.

Valné shromáždění OSN rozhodlo rezolucí č. 181 z 29. listopadu 1947 o vzniku tří entit, státu Izrael, ovšem v jiných než současných hranicích, státu Palestina a Jeruzaléma jako města s mezinárodním statutem. To je právní stav, proti kterému se staví izraelské nároky na Jeruzalém jako součást státního území a hlavní město a palestinské, převážně islámské nároky na (východní) Jeruzalém, zahrnující však také tradiční posvátná místa judaismu. Tento statut měl zajistit, aby všechna tři zúčastněná náboženství, judaismus, křesťanství a islám, mohly svobodně v tomto městě vykonávat svůj kult a umožňoval by dohlížet, aby si navzájem nepřekážela.

OSN svým rozhodnutím chtěla splatit Židům historický dluh za omezování a pronásledování příslušníků národa rozptýlených po mnoha zemích světa, zejména za nacistickou genocidu, která decimovala židovskou komunitu na územích, která nacismus ovládl. Další země zpytovaly, co mohly proti nacismu a proti jeho šílené antisemitské politice činit, například jak měly a mohly umožnit exil Židů z Německa po nástupu NSDAP k vládě.

Mezinárodním společenstvím uznané uspořádání mělo zajistit život v bezpečných hranicích všem etnikům a všem náboženským směrům. Když žádný ze států Evropské unie neuznává Jeruzalém za hlavní město, není to z důvodu nepřátelství vůči státu Izrael. Ten vznikl, je mezinárodně uznáván a sotva kdo by si mohl dovolit, i s ohledem na tragické dějiny Židů, to zpochybnit. Tím méně jde o antisemitismus, respektive jeho antijudaistickou podobu. Není v tom však ani uznání nelegitimních palestinských nároků. Věřím, že evropským politikům jde především o klid v regionu zajišťující normální soužití, včetně obchodních styků.

Papež František při generální audienci dne 6. prosince reagoval na Trumpovo prohlášení těmito slovy: Moje myšlenky se obracejí k Jeruzalému a nemohu nadále skrývat své obavy týkající se situace, která vznikla v posledních dnech. … Současně bych rád z celého srdce vyzval všechny zúčastněné strany, aby se zavázaly dodržovat status quo města v souladu s rezolucí OSN. Tomuto papeži lze sotva připsat jiný důvod než starost o bezpečí všech složek jeruzalémského (a také izraelského a palestinského) obyvatelstva.

Člověk by od významného lidoveckého politika, dosavadního ministra, lídra pražské kandidátky a znovuzvoleného poslance za KDU-ČSL čekal, že bude téma Jeruzaléma posuzovat podle principů křesťanské sociální etiky a že nepodpoří konfliktní řešení, které povzbudí radikály na opačné straně k násilí. Hamás již reagoval a vyhlásil bohužel novou intifádu.

Kéž by o těchto Vánocích, svátcích narození židovského potomka židovským rodičům, který je ctěn křesťany jako zakladatel a jako Syn Boží a muslimy jako posel Boží, duch Boží, slovo Boží a mesiáš, nastal pokoj lidem dobré vůle, či (podle jiného překladu) lidem, v nichž má Bůh zalíbení, jak prý pěli andělé nad jesličkami podle evangelisty Lukáše. Nebo ať už aspoň dají agresivní politici konečně lidem pokoj.