Spor o jmenování nového ministra zahraničních věcí mezi prezidentem Milošem Zemanem, komunisty a nově i premiérem Andrejem Babišem na straně jedné a navrženým kandidátem Miroslavem Pochem a vedením jeho strany ČSSD na straně druhé vyvolává pocit, že jde o personální záležitost, dotýkající se osoby nominovaného, jeho politické minulosti, případně zastávaných názorů v dílčích, byť důležitých otázkách. Ve skutečnosti se však za ním skrývá fundamentální střet nad budoucností české zahraniční politiky a jejím směřováním.

Je paradoxní, že spor se rozhořel v plné síle až ve chvíli, kdy vznik nové vlády schválilo vnitrostranické referendum ČSSD, byť se před ním o vládním angažmá diskutovalo na stranickém sjezdu, z něhož vzešlo nové vedení strany a který trval fakticky téměř dva měsíce. Pochopitelně pak vzniká představa, že zásadní příčinou sporu je konkrétní osoba nominanta na post ministra.

Pokud by se však v řadách příslušné strany nacházeli činitelé, kteří jsou pro koaliční partnery na ministerské posty zcela nepřijatelní z principu, potom netřeba s výhradami vůči nim otálet. V tomto případě však přichází zásadní kritika až poté, co je jmenování vlády na spadnutí a zdá se, že právě na neshodě na ministrovi vnitra může celý koaliční projekt zkrachovat. Není však bez zajímavosti, že jde o ministerstvo zdánlivě nevýznamné, avšak pro budoucí vládní praxi a zájmy vládních aktérů strategicky mimořádně důležité.

Příležitost otočit kormidlo

Příčin dosavadní politické izolace, z níž se někdejší „státostrana“ po téměř 30 letech nyní dostává, je samozřejmě celá řada, od ryze morálních až po bytostně praktické. Mezi ty druhé nepochybně vždy patřily zásadně odlišné představy komunistů o zahraničněpolitickém směřování České republiky oproti zbytku politické scény. KSČM se jednak stavěla velmi rezervovaně ke vstupu naší země do EU, rozhodně však vždy odmítala členství v NATO a netajila se ambicí tuto mezinárodní organizaci úplně zlikvidovat coby „relikt Studené války“.

K charakteristice KSČM pak patřil vždy nejen velmi pozitivní vztah vůči některých nedemokratickým a z pohledu oficiálního zahraničněpolitického postoje ČR velmi problematickým režimům, ale dokonce i přátelské a spojenecké vazby na vládnoucí kruhy v zemích jako Čína, Kuba či Severní Korea. Odmítáním prozápadního směřování české zahraniční politiky a dobrými vztahy s východními velmocemi se donedávna vyznačovala pouze KSČM. Dnes takovou pozici zastávají též prezident republiky a jeho nejbližší spolupracovníci i někteří významní aktéři v systémových stranách.