„Ten chlap se stane ministrem jen přes mou mrtvolu,“ pravil prezident. „No co se dá dělat…“, odvětil předseda. Imaginární rozhovor imaginárních mužů. Jak probíhala úterní schůzka předsedy ČSSD Jana Hamáčka s prezidentem Milošem Zemanem, nevíme. Aktéři o jejím obsahu mlčí. Ví se však, že nejspornějším bodem mezi nimi je obsazení ministerstva zahraničních věcí.

Není se co divit. Jde o citlivý resort, v němž se střetávají zájmy a vlivy vnitropolitické i diplomatické. Šéf Černínského paláce je významný hráč. Jeho slovo je bráno všude vážně. V mezinárodních strukturách, v byznysu, v parlamentu, v politických stranách. Také má šanci bodovat v žebříčcích popularity. Zpravidla vystupuje nekonfliktně, je vždy pečlivě upraven, hotový lev salonů.

Ještě větší dopad může mít osoba ministra na vztahy s okolním světem. Bude oddaným stoupencem evropské integrace? Hodlá akcentovat transatlantické vazby? Jak chce řešit migraci? Bude mít pochopení pro Moskvu? Jak se postaví k Číně? A co třeba jeho pohled na blízkovýchodní konflikt?

Když budeme konkrétní — kdyby ČSSD nominovala Hynka Kmoníčka (současného velvyslance v USA), věděla by, že dovede umetat cesty do Washingtonu, Pekingu i Moskvy, kdyby sáhla po Janu Kohoutovi (ministrovi v Rusnokově vládě), mohla by kalkulovat s jeho těsnou vazbou na Čínu.

S Miroslavem Pochem to zpočátku vypadalo na proevropskou politiku jak ve vztahu k migraci, tak ke společné měně. Ostatně coby europoslanec se stal věrným příslušníkem evropské sociálně demokratické rodiny. Zároveň má pochopení pro Čínu, zato s Moskvou to trochu drhne. V nazírání na vztahy mezi Izraelem a Palestinou odmítá používat černobílé brýle telavivského kabinetu.

Jenže po několika Pocheho ústních a písemných vyjádřeních z posledních dnů, v nichž pilně obrušoval hrany, si člověk jistý být nemůže. Kromě toho složil poklonu Zemanovým zkušenostem a vyjádřil ochotu se jimi inspirovat. Ale budiž. Pořád platí, že z hlediska dlouhodobé orientace, kvalifikace a znalosti jazyků patří Poche k tomu odborně nejzdatnějšímu, co může ČSSD nabídnout.

Leč prezident to vidí jinak. Soudě podle jeho mluvčího, vidí v Pochem amatéra, „sluníčkáře“ či „vítače“ a bezmála „eurozaprodance“. Prostě Poche je spíš politik západního než východního střihu, a to na Hradě vadí. Navíc prezident stojí o to, aby měl ve vládě co nejvíc „svých“ ministrů typu Miroslava Tomana. A na zahraničí by se mu takový hodil dvojnásob. Tudíž se Hamáčkovi vzepřel. Dokonce lídra ČSSD obvinil, že porušil jejich dohodu, když Pocheho nominaci nestáhl. Za Zemana se postavila část sociální demokracie okolo Jiřího Zimoly.

Kdyby nyní Hamáček couvnul, oslabí svoji pozici před prezidentem, ale i uvnitř ČSSD. Proto se mu do toho nechce. Jestli dokáže svůj personální návrh nějak vyobchodovat, si ještě počkejme. Prezident podle Ústavy ČR ministra navrženého premiérem jmenovat musí. Ale kdo jej donutí poslat Pochemu pozvánku ke složení slibu (a bez toho to fakt nejde)? Kdyby se hlava státu šprajcla festovně, bylo by nakročeno ke kompetenčnímu sporu před Ústavním soudem. Ten by se mohl protáhnout. Do té doby by pověření řídit dotčený resort mohl dostat jiný člen vlády.

Je zajímavé, že Andrej Babiš hraje v celém příběhu mrtvého brouka. O narušení harmonie s prezidentem nestojí. Zároveň však razí celkem zřetelnou proevropskou politiku, k čemuž by se mu šikovný ministr hodil.

Zde malá odbočka. Ministr zahraničí má takový prostor, jaký od premiéra dostane. Bohuslav Sobotka se soustředil na domácí agendu, proto měl Lubomír Zaorálek poměrně široké pole působnosti. Andrej Babiš si naopak cesty po Evropě oblíbil. Žehlí si tak pověst a prospívá to i jeho byznysu. Přirozeně tak zakrýval Martina Stropnického. Nemluvě o tom, že úřad státního tajemníka pro evropské záležitosti spadá pod premiéra — a Aleše Chmelaře si Babiš poměrně oblíbil. Je odborně zdatný, výborný analytik, má přesah do jiných oborů. Premiér v takové situaci akceptoval i jeho členství v ČSSD.

Barevné složky s informacemi

S Pochem by si Babiš zřejmě také porozuměl. Poche sám se hlásí k pragmatikům, a ty Babiš oceňuje. Může zde být ale ještě další důvod, proč by se Poche Babišovi hodil. Těžko doufat, že se ANO bude dvořit sociální demokracii provždy. Přijdou konflikty a intriky. V takových situacích Babiš rád používá barevně označené složky — s informacemi, drby, výmysly, výstřižky…

Vyrobit složku na Pocheho by nemuselo být pro Babišovy slídily obtížné. Stačilo by ohřát staré kauzy, případně se prohrábnout pražskou magistrátní politikou, zákulisím dozorčích rad a podobně. Kdo se pustí do googlování, objeví především zprávu Novinek.cz z 8. října 2010, podepsanou autorem Jiřím Ovčáčkem (to jsou ty paradoxy), že Poche rezignoval na všechny stranické funkce.

Předcházel tomu rozhovor pro Hospodářské noviny, v němž Poche popisoval způsob, jejž mohou využívat dárci, kteří by chtěli stranám posílat finance inkognito: „Já jsem ten dar rozepsal na nějakých deset členů tak, aby se z toho nemusela platit daň. Protože když dám dvě stě tisíc straně, tak ta z toho zaplatí 15 procent daň. Kdežto když to rozepíšu mezi deset svých členů na obvodě a oni zaplatí padesát tisíc jako členský příspěvek, tak se z toho daň neplatí.“ České televizi později řekl: „Celá ta kauza je důkazem mé hlouposti. Hloupost, kterou jsem projevil v rozhovoru s HN, je neoddiskutovatelná. Hloupost je samozřejmě i to, že jsem nevěděl, že povinnost danit dary neexistuje.“

Co když si Babiš myslí, že by se Poche, o němž se už kdysi vyjadřoval dost nelichotivě, mohl stát slabinou ČSSD?

Jestli by se jí stal, není jednoduché soudit. O kritiky z morálních pozic nemá nouzi — od Jiřího Dienstbiera po Jana Kellera. Zároveň je politickým profesionálem, který ovládá většinu potřebných disciplín. Proto je též cenným spojencem Jana Hamáčka. Většinu bitev, do nichž Poche se svými lidmi šel, vyhrál. Snad s výjimkou prezidentské volby, která ale záležela na příliš mnoha faktorech. A na podporu, které se Jiřímu Drahošovi dostalo od Pocheho i pražské ČSSD, Zeman dodnes nemůže zapomenout.

Kdo bude ve sporu prezidenta s Hamáčkovou ČSSD tahat za delší konec provazu, ještě uvidíme. Výsledek ale napoví o zahraničněpolitické orientaci České republiky i o pozici Jana Hamáčka. Kdyby se Miroslav Poche nakonec přece jen ministrem nestal, může se ještě pokusit situovat do role sociálnědemokratického Daniela Hermana, jehož si zmatená Praha oblíbila už jen proto, že se stal v kauze Brady otloukánkem v hlavním městě neoblíbeného Miloše Zemana…