Nepřihlížet dějinám

Lubomír Zaorálek

Bývalý ministr zahraničí bilancuje své předchozí čtyři roky ve funkci. Upozorňuje na oblasti a témata zahraniční politiky, na něž se při své práci soustředil a na které je podle něj do budoucna důležité navazovat.

Když jsem před čtyřmi lety nastupoval do funkce ministra, byla zahraniční politika docela klidný byznys. Snad nejvíc vzrušující tehdy byly vnitřní spory mezi ministrem Schwarzenbergem a prezidentem Zemanem o jmenování velvyslanců.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Klíčovou změnu během uplynulých čtyř let znamenala krátce po mém nástupu první krize, kterou jsme museli řešit — způsobená ruskou politikou vůči Ukrajině. To byl ale jenom začátek. A Ukrajinou to neskončilo. Odstartovala série krizí, které postupně podrývaly důvěru veřejnosti v EU. Šlo o ekonomickou krizi na jihu Evropy, která se nejvíc vyhrotila v Řecku, vznik Islámského státu a výbuch terorismu v evropských městech, a nakonec krize způsobená silnou uprchlickou vlnou, jež do Evropy dorazila v roce 2015.

Vypadalo to, že včerejší řád je pryč. Že se něco kolem nás láme a pravidla, kterými jsme se dosud řídili, už neplatí. Brexit v něčem tohle období nestability završil. Jako by ani nebylo jasné, kde číhá větší nebezpečí. Jestli uvnitř nás samých, jak ukazuje například katalánská krize, nebo jestli se více bát nepředvídatelných sousedů a partnerů ve světě. K nevyzpytatelnému Rusku se najednou přidala i těžko předvídatelná postava amerického prezidenta.

Takovými zkouškami se proměňuje i fungování diplomacie. Změna ve způsobu komunikace začala diplomacii přetvářet už dříve, ale to, co nás potkalo v posledních čtyřech letech, diplomaty stále více nutilo měnit se v krizové manažery. Museli jsme se učit chovat v nových situacích, které přicházejí bez varování a ve kterých je třeba jednat rychle, improvizovat a nespoléhat na rigidní pravidla.

Pozoruhodné je, že Evropa se ani pod tlakem všech těchto událostí i navzdory brexitu nezačala rozpadat. Krize nás spíš přinutily uvědomit si, že jsme skutečně společenství, že se bez sebe neobejdeme a že musíme čelit tomu, co nás chce rozložit.

Není to tak, že bychom krize vyřešili, ale přestáli jsme je a začali jsme řadu věcí dělat společně. Viditelným úspěchem je, že proud uprchlíků výrazně zeslábl. Spolupráce se státy v severní Africe či Malé Asii začíná fungovat. Ukázalo se, že členské státy unie jsou schopny i ve složitém terénu postupovat společně. Doslova před několika dny začala probíhat spolupráce evropských zemí na společných obranných projektech.

Zaplaťpámbůh za první výhonky něčeho, co by mohlo brzy vydávat plody. Poslední jednání ministrů zahraničí států NATO bylo před týdnem na první pohled docela nudné. Až člověka napadlo, že čas velkých debat zřejmě skončil. Nemuselo by to vadit, pokud je to tak, že místo řečí přecházíme ke každodenní práci.

Celý ten pohyb mne vede k dojmu, že se sice pořád mluví o velkých vizích a reformách institucí, ale více než to všechno potřebujeme učit se společně pracovat. Učit se pružnosti a kompromisu. Musíme spolu mluvit a zvládat konkrétní problémy. Musíme být schopni do budoucna prakticky řešit témata, jako jsou vlny uprchlíků, aniž by nás to politicky zlikvidovalo.

Musíme vytvořit nástroje, které nás ochrání před „přívalovými vlnami“ v ekonomice. Musíme být s to spolupracovat v otázkách obrany, aby bylo zřejmé, že jsme opravdu schopni čelit nebezpečím, která mohou nastat. Ukazuje se, že nejsilnější nástroj, který v EU máme, je kultura konsensu a kompromisu, která je nás nakonec schopná vytáhnout z každé bryndy.

Náš příspěvek Evropě

V posledních dvou letech věnovala naše diplomacie velkou péči tomu, abychom nedovolili vyvářet propast mezi Východem a Západem unie. Byl jsem rád, že se Praha stala místem, kam přijíždějí diplomaté s důvěrou v naši schopnost moderovat debaty a spory. Praha by takovým místem měla zůstat i do budoucna. V tom mimo jiné vidím roli české zahraniční politiky. Stále si myslím, že jsme k tomu velmi slušně vybaveni. Zřejmě je v tom nějaká škola historie, kterou tato země prošla.

Moc bych si přál, abychom dále vedli strategický dialog s Německem, Francií i Spojenými státy americkými, který po celé čtyři roky úspěšně probíhal. Tohle je náš příspěvek Evropě — snaha držet ji pohromadě, poněvadž víme, jakou to má pro nás obrovskou cenu. Kdyby se Evropa nedejbůh začala rozpadat, budeme první, koho to tvrdě postihne.

Když jsem přišel na ministerstvo zahraničí, byla ekonomická diplomacie málem neslušné slovo. To se nám podařilo změnit. Především jsme pomohli malým a středním firmám dostat se na světové trhy. Nesledovali jsme však jen zájmy zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců, záleželo nám na sociálním pilíři diplomacie. Teď jde o to, abychom s novou vládou neupadli do opačného extrému — nestali se pouhou agenturou pro dovoz levné pracovní síly.

Spousta lidí mne při prvních krizích po nástupu do úřadu litovala. Prý jsem to, chudák, vyfásl. Jenže já jsem nestál o klidnou hladinu. Lákala mne příležitost ukázat, že k něčemu jsme, že si dokážeme poradit i s nepřehlednými situacemi a že právě tato země je schopna pružnosti a improvizace, což jsou zvlášť cenné vlohy v dobách, kdy se čelí dezintegraci.

V roce 2018 si budeme připomínat velká výročí České republiky. Všechny ty osmičky našich dějin mne už kolikrát vedly k úvaze, jestli v této nevelké zemi, stojící vždy v průsečíku vnějších sil a vlivů, kterým bylo těžké čelit, v letech 1938, 1948 a 1968, nešlo udělat víc, než dát ruce do klína a přihlížet dějinám. Nechtěl bych, aby si podobné otázky, zda jsme my nemohli počátkem jednadvacátého století dělat víc, kladli naši vnuci.

    Diskuse
    Hm. Tak L. Zaorálek na straně jedné vzývá velká výročí a velké počiny minulosti a hlásí se k nim - a na straně druhé jako největší výdobytek svého vlastního působení v politice prohlašuje schopnost spolupráce na evropské úrovni. Ovšem - spolupráce výhradně technokratického charakteru, která už ze své vlastní podstaty pouze pasivně reaguje na vznikající krize, aniž by si vůbec vytyčila ambice skutečně rozhodných činů, které by vytvořily takový svět, který takové nepřetržité krize a konflikty vůbec neplodí.
    DU
    December 19, 2017 v 18.29
    Zvláště když ony "osmičkové roky" ve 20. století
    byly jednoznačným důsledkem selhání české diplomacie. V roce 1918 byla kardinální chyba v konstrukci Československa, které mělo všechny nevýhody bývalého mocnářství, ale žádnou z jeho výhod, rok 1938 byl jen důsledkem nezvládnutí vztahu k německy mluvící menšině a špatné diplomatické politiky ve střední Evropě, rok 1948 byl důsledkem chybné sázky na spojenectví s bolševickým SSSR a rok 1968 ve znamení obrovské zahraničněpolitické naivity také ve vztahu k SSSR.
    December 20, 2017 v 10.13
    Šachy se Zemanem
    Lubomír Zaorálek chodil hrát s prezidentem Zemanem šachy a ty bohužel hrál se slabšími figurami, takže sice stál na straně premiéra Sobotky a vlády, ale opakovaně je prohrával v klíčových okamžicích, např. při pokorném a poníženém prohlášení vůči Číně, když si ministr Herman dovolil setkat s Dalajlámou. Zaorálek tam sice podepsán není, ale na příkaz Hradu prohlášení sepsal a dal je nejvyšším ústavním činitelům k podpisu. To byla bohužel nejostudnější prohra sociálně demokratické zahraniční politiky. Sociální demokracie ve vládě dělala rétoricky evropskou politiky, ale fakticky ustupovala Zemanovi a V4 pod vedením Maďarska a Polska. Neschopnost postavit se Zemanovi a V4 je podle mě jedním z příčin katastrofální volební prohry sociální demokracie.
    December 20, 2017 v 10.17
    1918, 1968, 1989
    Tři pozitivní data v moderních československých dějinách. Vznik československé demokratické republiky, pokus o její obnovení a demokratizaci, obnovení. Vše mělo své chyby, přesto máme na co navazovat, i když to navazování musí být kritické.
    DU
    December 21, 2017 v 16.58
    K panu Šimsovi
    Lze navazovat na ideu demokratické republiky z roku 1918, na ideu nového středoevropského Švýcarska s občanským národem československým, kam by patřili i německy, maďarsky, polsky nebo chorvatsky hovořící obyvatelé. Ale těžko by se navazovalo na něco, co nikdy nebylo realizováno, a jeho geografický i jazykově-kulturní prostor je již dávno pryč.

    Podle mě je mnohem snažší vrátit se před rok 1918 a navázat dlouhé a osvědčené tradice tří zemí Koruny Čech, které byly vždy součástí pevnějšího středoevropského soustátí a sdíleli s nimi svou pestrou a jedinečnou kulturu. Zde mi ale centralizované republikánství přijde dost cizí.

    Možná že neúspěch a deziluze polistopadového vývoje spočívá v tom, že tento režim chtěl křečovitě navazovat na první republiku a neuvědomil si dostatečně její konstituční i praktické chyby.
    December 22, 2017 v 10.50
    První republika v Rádlově korekci
    Je to, čím svůj příspěvek začíná pan Unger, Ocituji znovu:

    Lze navazovat na ideu demokratické republiky z roku 1918, na ideu nového středoevropského Švýcarska s občanským národem československým, kam by patřili i německy, maďarsky, polsky nebo chorvatsky hovořící obyvatelé.

    Rakousko-Uhersko selhalo a zhroutilo se z důvodu centralistického dualismu, neschopnosti vyjít vstříc oprávněným požadavkům a tužbám nejen Čechů a Slováků, ale také Poláků a Jihoslovanů a nakonec tím, že se nechalo zatáhnout do války Pruskem.

    Ale souhlasím s Vámi v tom, že nás dohánějí staré chyby jak z doby první republiky, tak zejména z doby protektorátu a "komunistického" režimu. Proto by to navazování mělo být opřeno o kritickou reflexi naší demokratické i nedemokratické minulosti, včetně doby polistopadové. Slabost naší současné demokracie je jak v její současné programové neujasněnosti, tak nedostatečně kritickému přístupu k vlastní minulosti.
    DU
    December 22, 2017 v 17.27
    Korekce toho, jak to bylo s Rakousko-Uherskem
    Rakousko-Uhersko neselhalo v důsledku centralistického dualismu, ale v důsledku konfliktu mezi konzervatismem a nacionalismem. Československo vzniklo jednoznačně z nacionalistických pozic.

    Jak si vysvětlujete, že země v Rakousko-Uhersku měly mnohem více kompetencí než země v Československu? Proč mnoho pravomocí v Rakousku měly obce samotné a stejné věci podléhaly v ČSR ministerstvu vnitra? Proč staré Rakousko nemělo státní jazyk, kdežto Československo výhradně češtinu (a slovenštinu)?

    Slováci neměli požadavky vůči Rakousko-Uhersku, ale jen vůči Uherskému království. České nacionální požadavky jaksi zapomínaly na to, že v zemích Koruny české nejsou Češi jako národ (ani Čechy jako země) sami. Rozhodně o jejich "oprávněnosti" se dá vážně pochybovat. Haličtí Poláci měli výrazné a nadstandardní zastoupení v říšských vládách a nejenže během světové války chtěli zůstat v Rakousku, ale chtěli se k nim připojit i Poláci z Ruského impéria.

    Pokud jde o zatažení Rakouska Pruskem do světové války, tak se historici shodují na tom, že neexistuje jednoznačný viník 1. světové války, ale příznivci i odpůrci války existovaly ve všech mocnostech - včetně Ruska, Rakousko-Uherska nebo Francie. Takže Prusko ani Německo není jednoznačný viník války a také není pravdou, že by Prusko nějak Rakousko do světové války bez přičinění rakouské strany "zatahovalo". Doporučuji knihu Náměsíčníci od Christophera Clarka.
    IH
    December 22, 2017 v 19.6
    Můj pohled na "osmičkové roky"
    Roku 1918 prohrálo Rakousko-Uhersko spolu s Německem válku, již iniciovalo. V této souvislosti se osamostatnily historické země s převahou slovanského obyvatelstva. Celkem logicky neskončily na straně poražených, neboť jejich reprezentace nikomu válku nevyhlásily (počáteční proválečné nálady v obyvatelstvu jsou samozřejmě jinou věcí). Vznik Československé republiky dal především Čechům příležitost spravovat moderní stát. Skoro v celé Evropě došlo k sociálním a kulturním proměnám, na našem území se dařilo udržet demokracii lépe než mnohde jinde a levice nebyla až do konce republiky marginalizována. Významná byla emancipace Slováků. Československo si vydobylo uznávané postavení v Evropě a ve světě.

    Rok 1938 nám samozřejmě přinesl prohru, podrobení a vyvření reakce. Nešlo však ani tak o nějaké selhání české diplomacie, jako, především o slabost a krátkozrakost západních demokracií. Německo půl roku před Mnichovskou konferencí anektovalo Rakousko a z pouhého pohledu na tehdy aktuální mapu je jasné, jak hodlal Hitler naložit s Protektorátem i Polskem. Posléze zaútočilo Německo, jak ovšem notoricky známo, i na Francii a další velmoci. Pohlížet tedy na rok 1938 jako na nějaký specifický československý kolaps je nesprávné. Československo přitom ovšem nebylo zodpovědné za ponížení Německa a reparace po roce 1918.

    Také v roce 1948 nepotkal obnovenou republiku takový osud, abychom jej mohli cítit jako zásadní selhání. SSSR pod vedením diktátora dokázal transformovat země, které ve své logice získal v boji proti Německu. Československo odolávalo sice nevalně, ale vlastně nejdéle.

    Rok 1968 také nenahlížím jako nějaký nezodpovědný a nezvládnutý pokus. V obtížných poměrech se politická reprezentace (pocházející nutně z KSČ) pohybovala na "hraně nože" a snažila se etablovat přechodový (přestavěný) model společnosti. Rozhodnutí zmařit jej vojensky nebylo pro SSSR samozřejmé a stalo se v důsledcích nemálo osudovým.

    No, a v roce 1989 jsme se opravdu opozdili (předchozí rok byl ostatně očekáván s nadějemi). Také tato zatím poslední společenská změna byla (nehledě na to, co si myslíme o dnes jsoucích pořádcích) nutná a proběhla velmi demokraticky a kultivovaně, takže obrátila po 21 letech k naší zemi pozornost světa.

    Po třech letech došlo v reakci na další vlnu osamostatňování národních republik v "slovanské Evropě" k uspokojení vzbuzených slovenských aspirací po nezávislosti.

    Takhle v maximální stručnosti podávám svou antitezi k vyjádření pana Ungera o "osmičkových rocích" jako o selháních české diplomacie. Jedná se samozřejmě o pohled pozitivní a zjednodušený. Myslím však, že z hlediska komplementarity v dané souvislosti potřebný.

    Takže si závěrem také dovolím upozornit na zajímavou knihu s názvem Náměsíčníci, tu moji napsal Hermann Broch.
    DU
    December 22, 2017 v 20.14
    Pane Horáku,
    ve vašem textu je řada rozšířených polopravd a mýtů.

    1. Rakousko-Uhersko neiniciovalo první světovou válku, ale válku se Srbskem, která přerostla ve světový konflikt. Velkou úlohu zde hrálo jak Německo, tak Francie, která provokovala Rusko ke všeobecné mobilizaci, což dle německých plánů nutně znamenalo vyvolání světového konfliktu.

    2. Předlitavsko a jeho země byly moderním soustátím a moderními státy již dávno před světovou válkou. Česky mluvící obyvatelé měli příležitost se správy tohoto moderního soustátí plně účasnit a to se také běžně dělo (vyjma obstrukcí v 70. letech na říšské úrovni). V roce 1907 bylo zavedeno všeobecné rovné a tajné hlasovací právo. Na Moravě byl vyřešen národnostní konflikt mezi německým a slovanským obyvatelstvem skrze Moravský pakt (1905).

    3. Za první republiky k plné emancipaci Slováků nedošlo. Neměli slibovanou autonomii. Slovensko bylo de facto českým protektorátem, ministr Vavro Šrobár měl na Slovensku diktátorské pravomoce. Autonomii Slovákům dali Češi až po Mnichovské dohodě, znovu jim ji vzali za Novotného v letech 1960-1968, federaci jim dali až po vpádu sovětských vojsk v roce 1968. Zkrátka Češi dali komukoli autonomii jen tehdy, pokud je k tomu donutila nějaká velmoc zvenčí.

    4. Je pravdou, že v Československu byla demokracie udržena nejlépe ze států střední a východní Evropy. Neobešlo se to však bez diskriminace zejména německé menšiny nebo zmocňovacího zákona v oblasti ekonomické (1933-1937). Levice nebyla zcela marginalizována, ale na rozdíl třeba od Německa a jiných států již od roku 1918 byla součástí levice významná česká socialistická strana s nacionalistickými prvky (nár. soc.).

    5. V letech 1945-1948 šlo o zásadní selhání československé politické reprezentace. Srovnejme tento vývoj s vývojem v Rakousku nebo Finsku. Navíc nikde ve východním bloku nebyla tak přátelská atmosféra vůči SSSR jako v Československu. Proto tam také v letech 1953-1956 nedošlo k žádnému protistalinistickému povstání. Politické procesy v 50. letech u nás byly ze všech zemí východního bloku nejtvrdší. Jediný úspěch byla nepřítomnost sovětských jednotek, ale vzhledem k podpoře sovětské zahraniční politiky to ani nebylo nutné.

    6. Československá politická reprezentace v roce 1968 nedokázala získat zahraničněpolitické krytí reformního procesu. Opět selhání diplomacie. V tehdejší složité zahraničněpolitické situaci se nabízela dohoda s Brežněvovským vedením, které nepodporovalo staré vedení Antonína Novotného, aby výměnou třeba za základnu na Šumavě ponechalo svobodu československým komunistům v domácích reformách. Něco podobného (gulášový socialismus) vyjednal se Sověty po roce 1956 János Kádár v Maďarsku. Československo by se tak vyhnulo masové emigraci a nepříjemnému normalizačnímu procesu, který dodnes ovlivňuje domácí politiku.
    IH
    December 22, 2017 v 23.58
    Pane Ungere,
    protože jsme zde víceméně nuceni k velmi stručným shrnutím, mohou tato vypadat apodikticky. Chtěl bych proto vyjádřit přesvědčení, že chceme-li podat věrný a věrohodný obraz doby před nějakými sto lety, potřebujeme mít na paletě všechny barvy k podání dobře odstíněných tónů. Po utichnutí "pradávných bojů hluku" je na to již dávno správný čas. V tomto smyslu přijímám tedy Vaše vyjádření.

    Myslím, že v řadě otázek lze texty našich příspěvků výše považovat za slučitelné, byť zajisté někdy s opačnými akcenty. Týká se to asi např. postižení vzniku 1. světové války, emancipace Slováků a dalšího. Nejinak je tomu také v otázce modernity na počátku 20. století ještě "za Rakouska". I u vědomí existence osobností typu A. Loose, E. Schieleho či F. Kafky bych však přece jen, pochopitelně nejen pro Československo, "nárokoval" prudký nástup modernosti pro 20. léta (byl spojený dost podstatně právě s válečným otřesem). Proměnou prošel vztah státu a náboženství a laicizace zasáhla silně kulturu i veřejný život.

    K dalšímu asi tolik: Výchozí podmínky Rakouska a Československa nebyly po 2. světové válce příliš blízké (strategicky, poměrem území v zónách a další). Rakousko se tak dočkalo "v nedořešeném stavu" Stalinova konce. Rozšíření socialistického smýšlení u nás bylo samozřejmě faktorem, jenž ovlivňoval pozice politické reprezentace státu, další jeho osud se však neurčilo. Vyjednat zahraničněpolitické krytí reforem v roce 1968 nebylo asi reálné. Důvody jsou sice přinejmenším dva, nedostatek reflexe vedení KSČ, které nemělo jasný plán ani nadhled a pod tlakem spoléhalo na improvizaci, nepovažuji za dostačující. Rozhodující byla zásadní nerovnost partnerů (posílená ještě konkrétní situací v SSSR a ve světě).
    + Další komentáře