Nepřihlížet dějinám
Lubomír ZaorálekBývalý ministr zahraničí bilancuje své předchozí čtyři roky ve funkci. Upozorňuje na oblasti a témata zahraniční politiky, na něž se při své práci soustředil a na které je podle něj do budoucna důležité navazovat.
Když jsem před čtyřmi lety nastupoval do funkce ministra, byla zahraniční politika docela klidný byznys. Snad nejvíc vzrušující tehdy byly vnitřní spory mezi ministrem Schwarzenbergem a prezidentem Zemanem o jmenování velvyslanců.
Klíčovou změnu během uplynulých čtyř let znamenala krátce po mém nástupu první krize, kterou jsme museli řešit — způsobená ruskou politikou vůči Ukrajině. To byl ale jenom začátek. A Ukrajinou to neskončilo. Odstartovala série krizí, které postupně podrývaly důvěru veřejnosti v EU. Šlo o ekonomickou krizi na jihu Evropy, která se nejvíc vyhrotila v Řecku, vznik Islámského státu a výbuch terorismu v evropských městech, a nakonec krize způsobená silnou uprchlickou vlnou, jež do Evropy dorazila v roce 2015.
Vypadalo to, že včerejší řád je pryč. Že se něco kolem nás láme a pravidla, kterými jsme se dosud řídili, už neplatí. Brexit v něčem tohle období nestability završil. Jako by ani nebylo jasné, kde číhá větší nebezpečí. Jestli uvnitř nás samých, jak ukazuje například katalánská krize, nebo jestli se více bát nepředvídatelných sousedů a partnerů ve světě. K nevyzpytatelnému Rusku se najednou přidala i těžko předvídatelná postava amerického prezidenta.
Takovými zkouškami se proměňuje i fungování diplomacie. Změna ve způsobu komunikace začala diplomacii přetvářet už dříve, ale to, co nás potkalo v posledních čtyřech letech, diplomaty stále více nutilo měnit se v krizové manažery. Museli jsme se učit chovat v nových situacích, které přicházejí bez varování a ve kterých je třeba jednat rychle, improvizovat a nespoléhat na rigidní pravidla.
Pozoruhodné je, že Evropa se ani pod tlakem všech těchto událostí i navzdory brexitu nezačala rozpadat. Krize nás spíš přinutily uvědomit si, že jsme skutečně společenství, že se bez sebe neobejdeme a že musíme čelit tomu, co nás chce rozložit.
Není to tak, že bychom krize vyřešili, ale přestáli jsme je a začali jsme řadu věcí dělat společně. Viditelným úspěchem je, že proud uprchlíků výrazně zeslábl. Spolupráce se státy v severní Africe či Malé Asii začíná fungovat. Ukázalo se, že členské státy unie jsou schopny i ve složitém terénu postupovat společně. Doslova před několika dny začala probíhat spolupráce evropských zemí na společných obranných projektech.
Zaplaťpámbůh za první výhonky něčeho, co by mohlo brzy vydávat plody. Poslední jednání ministrů zahraničí států NATO bylo před týdnem na první pohled docela nudné. Až člověka napadlo, že čas velkých debat zřejmě skončil. Nemuselo by to vadit, pokud je to tak, že místo řečí přecházíme ke každodenní práci.
Celý ten pohyb mne vede k dojmu, že se sice pořád mluví o velkých vizích a reformách institucí, ale více než to všechno potřebujeme učit se společně pracovat. Učit se pružnosti a kompromisu. Musíme spolu mluvit a zvládat konkrétní problémy. Musíme být schopni do budoucna prakticky řešit témata, jako jsou vlny uprchlíků, aniž by nás to politicky zlikvidovalo.
Musíme vytvořit nástroje, které nás ochrání před „přívalovými vlnami“ v ekonomice. Musíme být s to spolupracovat v otázkách obrany, aby bylo zřejmé, že jsme opravdu schopni čelit nebezpečím, která mohou nastat. Ukazuje se, že nejsilnější nástroj, který v EU máme, je kultura konsensu a kompromisu, která je nás nakonec schopná vytáhnout z každé bryndy.
Náš příspěvek Evropě
V posledních dvou letech věnovala naše diplomacie velkou péči tomu, abychom nedovolili vyvářet propast mezi Východem a Západem unie. Byl jsem rád, že se Praha stala místem, kam přijíždějí diplomaté s důvěrou v naši schopnost moderovat debaty a spory. Praha by takovým místem měla zůstat i do budoucna. V tom mimo jiné vidím roli české zahraniční politiky. Stále si myslím, že jsme k tomu velmi slušně vybaveni. Zřejmě je v tom nějaká škola historie, kterou tato země prošla.
Moc bych si přál, abychom dále vedli strategický dialog s Německem, Francií i Spojenými státy americkými, který po celé čtyři roky úspěšně probíhal. Tohle je náš příspěvek Evropě — snaha držet ji pohromadě, poněvadž víme, jakou to má pro nás obrovskou cenu. Kdyby se Evropa nedejbůh začala rozpadat, budeme první, koho to tvrdě postihne.
Když jsem přišel na ministerstvo zahraničí, byla ekonomická diplomacie málem neslušné slovo. To se nám podařilo změnit. Především jsme pomohli malým a středním firmám dostat se na světové trhy. Nesledovali jsme však jen zájmy zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců, záleželo nám na sociálním pilíři diplomacie. Teď jde o to, abychom s novou vládou neupadli do opačného extrému — nestali se pouhou agenturou pro dovoz levné pracovní síly.
Spousta lidí mne při prvních krizích po nástupu do úřadu litovala. Prý jsem to, chudák, vyfásl. Jenže já jsem nestál o klidnou hladinu. Lákala mne příležitost ukázat, že k něčemu jsme, že si dokážeme poradit i s nepřehlednými situacemi a že právě tato země je schopna pružnosti a improvizace, což jsou zvlášť cenné vlohy v dobách, kdy se čelí dezintegraci.
V roce 2018 si budeme připomínat velká výročí České republiky. Všechny ty osmičky našich dějin mne už kolikrát vedly k úvaze, jestli v této nevelké zemi, stojící vždy v průsečíku vnějších sil a vlivů, kterým bylo těžké čelit, v letech 1938, 1948 a 1968, nešlo udělat víc, než dát ruce do klína a přihlížet dějinám. Nechtěl bych, aby si podobné otázky, zda jsme my nemohli počátkem jednadvacátého století dělat víc, kladli naši vnuci.
Podle mě je mnohem snažší vrátit se před rok 1918 a navázat dlouhé a osvědčené tradice tří zemí Koruny Čech, které byly vždy součástí pevnějšího středoevropského soustátí a sdíleli s nimi svou pestrou a jedinečnou kulturu. Zde mi ale centralizované republikánství přijde dost cizí.
Možná že neúspěch a deziluze polistopadového vývoje spočívá v tom, že tento režim chtěl křečovitě navazovat na první republiku a neuvědomil si dostatečně její konstituční i praktické chyby.
Lze navazovat na ideu demokratické republiky z roku 1918, na ideu nového středoevropského Švýcarska s občanským národem československým, kam by patřili i německy, maďarsky, polsky nebo chorvatsky hovořící obyvatelé.
Rakousko-Uhersko selhalo a zhroutilo se z důvodu centralistického dualismu, neschopnosti vyjít vstříc oprávněným požadavkům a tužbám nejen Čechů a Slováků, ale také Poláků a Jihoslovanů a nakonec tím, že se nechalo zatáhnout do války Pruskem.
Ale souhlasím s Vámi v tom, že nás dohánějí staré chyby jak z doby první republiky, tak zejména z doby protektorátu a "komunistického" režimu. Proto by to navazování mělo být opřeno o kritickou reflexi naší demokratické i nedemokratické minulosti, včetně doby polistopadové. Slabost naší současné demokracie je jak v její současné programové neujasněnosti, tak nedostatečně kritickému přístupu k vlastní minulosti.
Jak si vysvětlujete, že země v Rakousko-Uhersku měly mnohem více kompetencí než země v Československu? Proč mnoho pravomocí v Rakousku měly obce samotné a stejné věci podléhaly v ČSR ministerstvu vnitra? Proč staré Rakousko nemělo státní jazyk, kdežto Československo výhradně češtinu (a slovenštinu)?
Slováci neměli požadavky vůči Rakousko-Uhersku, ale jen vůči Uherskému království. České nacionální požadavky jaksi zapomínaly na to, že v zemích Koruny české nejsou Češi jako národ (ani Čechy jako země) sami. Rozhodně o jejich "oprávněnosti" se dá vážně pochybovat. Haličtí Poláci měli výrazné a nadstandardní zastoupení v říšských vládách a nejenže během světové války chtěli zůstat v Rakousku, ale chtěli se k nim připojit i Poláci z Ruského impéria.
Pokud jde o zatažení Rakouska Pruskem do světové války, tak se historici shodují na tom, že neexistuje jednoznačný viník 1. světové války, ale příznivci i odpůrci války existovaly ve všech mocnostech - včetně Ruska, Rakousko-Uherska nebo Francie. Takže Prusko ani Německo není jednoznačný viník války a také není pravdou, že by Prusko nějak Rakousko do světové války bez přičinění rakouské strany "zatahovalo". Doporučuji knihu Náměsíčníci od Christophera Clarka.
Rok 1938 nám samozřejmě přinesl prohru, podrobení a vyvření reakce. Nešlo však ani tak o nějaké selhání české diplomacie, jako, především o slabost a krátkozrakost západních demokracií. Německo půl roku před Mnichovskou konferencí anektovalo Rakousko a z pouhého pohledu na tehdy aktuální mapu je jasné, jak hodlal Hitler naložit s Protektorátem i Polskem. Posléze zaútočilo Německo, jak ovšem notoricky známo, i na Francii a další velmoci. Pohlížet tedy na rok 1938 jako na nějaký specifický československý kolaps je nesprávné. Československo přitom ovšem nebylo zodpovědné za ponížení Německa a reparace po roce 1918.
Také v roce 1948 nepotkal obnovenou republiku takový osud, abychom jej mohli cítit jako zásadní selhání. SSSR pod vedením diktátora dokázal transformovat země, které ve své logice získal v boji proti Německu. Československo odolávalo sice nevalně, ale vlastně nejdéle.
Rok 1968 také nenahlížím jako nějaký nezodpovědný a nezvládnutý pokus. V obtížných poměrech se politická reprezentace (pocházející nutně z KSČ) pohybovala na "hraně nože" a snažila se etablovat přechodový (přestavěný) model společnosti. Rozhodnutí zmařit jej vojensky nebylo pro SSSR samozřejmé a stalo se v důsledcích nemálo osudovým.
No, a v roce 1989 jsme se opravdu opozdili (předchozí rok byl ostatně očekáván s nadějemi). Také tato zatím poslední společenská změna byla (nehledě na to, co si myslíme o dnes jsoucích pořádcích) nutná a proběhla velmi demokraticky a kultivovaně, takže obrátila po 21 letech k naší zemi pozornost světa.
Po třech letech došlo v reakci na další vlnu osamostatňování národních republik v "slovanské Evropě" k uspokojení vzbuzených slovenských aspirací po nezávislosti.
Takhle v maximální stručnosti podávám svou antitezi k vyjádření pana Ungera o "osmičkových rocích" jako o selháních české diplomacie. Jedná se samozřejmě o pohled pozitivní a zjednodušený. Myslím však, že z hlediska komplementarity v dané souvislosti potřebný.
Takže si závěrem také dovolím upozornit na zajímavou knihu s názvem Náměsíčníci, tu moji napsal Hermann Broch.
1. Rakousko-Uhersko neiniciovalo první světovou válku, ale válku se Srbskem, která přerostla ve světový konflikt. Velkou úlohu zde hrálo jak Německo, tak Francie, která provokovala Rusko ke všeobecné mobilizaci, což dle německých plánů nutně znamenalo vyvolání světového konfliktu.
2. Předlitavsko a jeho země byly moderním soustátím a moderními státy již dávno před světovou válkou. Česky mluvící obyvatelé měli příležitost se správy tohoto moderního soustátí plně účasnit a to se také běžně dělo (vyjma obstrukcí v 70. letech na říšské úrovni). V roce 1907 bylo zavedeno všeobecné rovné a tajné hlasovací právo. Na Moravě byl vyřešen národnostní konflikt mezi německým a slovanským obyvatelstvem skrze Moravský pakt (1905).
3. Za první republiky k plné emancipaci Slováků nedošlo. Neměli slibovanou autonomii. Slovensko bylo de facto českým protektorátem, ministr Vavro Šrobár měl na Slovensku diktátorské pravomoce. Autonomii Slovákům dali Češi až po Mnichovské dohodě, znovu jim ji vzali za Novotného v letech 1960-1968, federaci jim dali až po vpádu sovětských vojsk v roce 1968. Zkrátka Češi dali komukoli autonomii jen tehdy, pokud je k tomu donutila nějaká velmoc zvenčí.
4. Je pravdou, že v Československu byla demokracie udržena nejlépe ze států střední a východní Evropy. Neobešlo se to však bez diskriminace zejména německé menšiny nebo zmocňovacího zákona v oblasti ekonomické (1933-1937). Levice nebyla zcela marginalizována, ale na rozdíl třeba od Německa a jiných států již od roku 1918 byla součástí levice významná česká socialistická strana s nacionalistickými prvky (nár. soc.).
5. V letech 1945-1948 šlo o zásadní selhání československé politické reprezentace. Srovnejme tento vývoj s vývojem v Rakousku nebo Finsku. Navíc nikde ve východním bloku nebyla tak přátelská atmosféra vůči SSSR jako v Československu. Proto tam také v letech 1953-1956 nedošlo k žádnému protistalinistickému povstání. Politické procesy v 50. letech u nás byly ze všech zemí východního bloku nejtvrdší. Jediný úspěch byla nepřítomnost sovětských jednotek, ale vzhledem k podpoře sovětské zahraniční politiky to ani nebylo nutné.
6. Československá politická reprezentace v roce 1968 nedokázala získat zahraničněpolitické krytí reformního procesu. Opět selhání diplomacie. V tehdejší složité zahraničněpolitické situaci se nabízela dohoda s Brežněvovským vedením, které nepodporovalo staré vedení Antonína Novotného, aby výměnou třeba za základnu na Šumavě ponechalo svobodu československým komunistům v domácích reformách. Něco podobného (gulášový socialismus) vyjednal se Sověty po roce 1956 János Kádár v Maďarsku. Československo by se tak vyhnulo masové emigraci a nepříjemnému normalizačnímu procesu, který dodnes ovlivňuje domácí politiku.
Myslím, že v řadě otázek lze texty našich příspěvků výše považovat za slučitelné, byť zajisté někdy s opačnými akcenty. Týká se to asi např. postižení vzniku 1. světové války, emancipace Slováků a dalšího. Nejinak je tomu také v otázce modernity na počátku 20. století ještě "za Rakouska". I u vědomí existence osobností typu A. Loose, E. Schieleho či F. Kafky bych však přece jen, pochopitelně nejen pro Československo, "nárokoval" prudký nástup modernosti pro 20. léta (byl spojený dost podstatně právě s válečným otřesem). Proměnou prošel vztah státu a náboženství a laicizace zasáhla silně kulturu i veřejný život.
K dalšímu asi tolik: Výchozí podmínky Rakouska a Československa nebyly po 2. světové válce příliš blízké (strategicky, poměrem území v zónách a další). Rakousko se tak dočkalo "v nedořešeném stavu" Stalinova konce. Rozšíření socialistického smýšlení u nás bylo samozřejmě faktorem, jenž ovlivňoval pozice politické reprezentace státu, další jeho osud se však neurčilo. Vyjednat zahraničněpolitické krytí reforem v roce 1968 nebylo asi reálné. Důvody jsou sice přinejmenším dva, nedostatek reflexe vedení KSČ, které nemělo jasný plán ani nadhled a pod tlakem spoléhalo na improvizaci, nepovažuji za dostačující. Rozhodující byla zásadní nerovnost partnerů (posílená ještě konkrétní situací v SSSR a ve světě).
Přeji hezké vánoce všem diskutérům, autorům i čtenářům DR.
Rakousko-Uhersko po Sarajevském atentátu vyhlásilo po nesplněném ultimátu válku Srbsku, válku státu, který podporoval terorismus. Vyhlásilo lokální válku na Balkáně, podobné lokální konflikty tu byly v desátých letech dva a souviseli s nacionalismem, který vznikl s odchodem a nemocí Osmanské říše. Až revanšistická strana náhodou u moci ve Francii, která přiměla mobilizovat Rusko, vytvořila z tohoto lokálního konfliktu světovou válku.
O mnoho střízlivější mi přijde příspěvek pana Horáka, jeho přístupu si vážím. Má pravdu jistě v tom, že podmínky Rakouska a Československa v roce 1945 byly zcela odlišné. Bolševická KSČ posílena odbojem za války byla tím podstatným faktorem. Další příčinou budoucího vývoje bylo i to, že rakouští vojáci se vrátili z východní fronty, kde viděli, co jsou bolševici zač. Takovou zkušenost čeští mužové pracující za války v továrnách prostě neměli. Dalším faktorem také byly informace ze západními mocnostmi okupovaných sektorů v Rakousku, které se dostali do "rudé" Vídně a Dolního Rakouska.
Nejpodstatnějším faktorem však bylo bezpochyby to, že Češi vzhlíželi k ruskému bratru z perspektivy obrozeneckého panslavismu. Inu nacismus nebyl špatný proto, že byl antihumánní, ale proto, že byl německý. A komunismus nebyl dobrý proto, že by byl humanitním ideálem, ale proto, že byl kotven ve slovanském prostředí.
Ostatně soudím, že roky 1918, 1938, 1948, 1968 vedle jiných okolností byly flagrantním selháním české diplomacie. Záměrně nepíšu selhání slovenské diplomacie. Slováci se rokem 1918 osvobodili od Maďarů, rokem 1938 získali vlastní stát a zkušenost s ním (přestože problematickou) a rok 1968 jim dal možnost mít stát demokratický. Díky bolševické federalizaci měli důležité trumfy do let svobodných. Proti českým centralistům by si svůj stát bez husákovské federalizace nikdy neprosadili.
"Bylo toto rozkuchání nutné - pod záminkou, že vídeňský dvůr nedokázal řešit spory mezi jednotlivými národy říše? Vůbec ne. Jak dokázal François Fejtő, Spojenci se rozhodli vymazat dávný celek z mapy z ideologických a nikoli strategických důvodů. (...) Zde si lze povšimnout rozdílu v přístupu k oběma rodům, jejichž příslušníci vyhlásili nebo vedli válku. Vilém II. odjel z belgických lázní Spa 9. listopadu 1918 a uchýlil se do Nizozemska. Byl ponižován spíláním a slovními hrozbami na trase svého speciálního vlaku? Ne. (...) Jeho synovi byl povolen návrat do Německa (...) Nová republika (...) vyplatila mu 6,5 milionu zlatých marek! (...) Karel Habsbursko-Lotrinský, přesvědčený pacifista, byl naopak zrazen a bylo mu znemožněno uzavřít separátní mír. Válka, kterou mu vnutili, se tak vinou Francie prodloužila o osmnáct měsíců (...) Jednali s ním, jako kdyby byl jedině on odpovědný za celý konflikt, vyhnali ho na ostrov a zbavili existenčních prostředků, takže předčasně zemřel v bídě. Proč měl německý císař nárok na tolik ohledů a proč s rakouským císařem nejednali stejně?"
Snažím se pohlížet nejen na dějiny nezjednodušeně a bez předsudků a jsem rád, když to někdo ocení.
Proto vím, že se musíme učit pravé demokracii (ne vládě menšiny, která si říká většina), - a dialogu se nejlépe učíme v malých společenstvích, - vyznávám samosprávná společenství. Musí však usilovat o samosprávnost a dorozumění.
Protože se musíme domluvit, a již Komenský věděl, že dorozumívacím jazykem nemůže být jazyk národní (snažily se o to Převelká Británie i Sovětský svaz), vyznávám esperanto, které je k tomu vhodné.
Poněvadž neznám nikoho jiného, kdo dokáže změnit člověka, vyznávám Ježíše.
Ale nebudu zde diskutovat s někým, kdo nemá elementární pravidla slušnosti a jme se mne oslovovat jen příjmením a plete si mě s vojínem na buzerplace. Bohužel, lokaj vždy zůstane jen lokajem...
Přeji všem čtenářům i diskutujícím na DR úspěšný nový "osmičkový" rok 2018 a do něj vedle zdraví a štěstí i dostatek otevřenosti, pokory, sebereflexe a toho pravého "bratrství", které dnes často opomíjíme.