Předem chci ujistit o svém pevném přesvědčení, že by starostou městské části Praha 3 měl být Matěj Stropnický, a to z celé řady důvodů. Je to v danou chvíli nejpodnětnější politik Strany zelených, nejbližší jejímu evropskému profilu; jeho seskupení vyhrálo volby; a mám za nesporné, že radnice s ním by Prahu 3 spravovala lépe, než radnice bez něj. Nadto je to autor a jedna z tváří Deníku Referendum; a samo sebou také můj přítel. Přeju mu zdar z celého srdce.

Starostou se ale nestane, protože výsledek demokratických voleb umožňuje vznik koalice tradičních stran, proti jejímž špatným vlastnostem se Matěj a jeho kolegové oprávněně vymezovali. Ony zase ale dnes stejně oprávněně tvrdí, že k sobě mají programově — to díky těm špatným vlastnostem — blíže. Není v tom vůbec žádná láska, ale pravda skoro všechna.

Chystají-li se protesty proti vzniku koalice TOP 09, ODS a ČSSD na Praze 3, chci tu upozornit na několik úskalí, které to obnáší. Předtím je ale třeba říci, že občanský odpor snad ještě více, nežli vznikající aliance Národní fronty, vzbudil policejní zásah v kanceláři Matěje Stropnického probíhající za asistence TV Prima.

Lidé u nás samozřejmě nejsou posud tak zpitomělí, aby věřili TV Prima cokoli více nežli Matěji Stropnickému. A absurdita toho, že Policie ČR zničehonic během povolebních vyjednávání potřebuje ráz naráz zrovinka počítač Matěje Stropnického, ačkoli předtím nikdy nepotřebovala počítač Pavla Béma či jiných pražských ódéesáckých talentů, tluče do očí.

Lidé jsou víc než na utváření nestandardních politických aliancí a odstavování nejsilnějších subjektů po volbách hákliví na zjevné křivdy a nespravedlnosti — a je pravděpodobné, že právě takto podstatná část pražské veřejnosti událost v Stropnického kanceláři vnímá. Ale demonstrace, pokud víme, se nesvolávají před policejní prezídium.

Bylo to blízko, a přece tak daleko. Nestačí získat „nejvíc", je nutné mít většinu. Matěj Stropnický a manželé Pospíchalovi na Salonu Deníku Referendum. Foto Saša Uhlová

Hrst informací o poměrném volebním systému

A tady se musíme pustit do politických úvah, které možná nebudou úplně líbivé. Předně poměrný volební systém nic takového jako „vítěze“ voleb nezná. Zná jenom faktické většiny. K vítězům se zařadí zkrátka ti, kdož patří do skupiny disponující většinou mandátů. I kdyby přinesli jen jeden jediný, poslední potřebný.

Na tom není nic neobvyklého, ani nestandardního. Prostě v poměrném volebním systému, který je až nesouměřitelně spravedlivější nežli systém většinový, vládne vyjednaná většina.

Je tudíž zjevným faktem, že ten, kdo získá nejvíce mandátů, poměrně často končívá v opozici. Důvodů k tomu je vícero a neuškodí si některé z nich popsat. I pro možné poučení budoucím „vítězům“ voleb.

První potíž je totiž psychologická: tkví v tom, že „vítěz“ voleb — tedy ten, kdo z nich vzejde jako nejsilnější — má obvykle sklon přeceňovat svou pozici. Stropnického kandidátka na Praze 3 či Korytářova v Liberci získaly podstatně více mandátů nežli druhý v pořadí, ale ani jedna z nich těsně nedosáhla ani na magickou třetinu.

Takový „vítěz“ voleb může mít sklon si euforii z volebního výsledku přenést do povolebních vyjednávání, a to se nutně obrátí proti němu. Zvlášť v situaci, kdy druhý v pořadí může nabídnout možným partnerům prakticky totéž, sám od nich dostane více a k vyjednáváním přistupuje mnohem krotším způsobem: prostě už proto, že je druhý. Kdyby hlavní město České republiky volila mezi sebou ta krajská, nejspíš by zvolila Brno: všem by nabídlo víc než Praha.