Mimořádná cena právě skončených senátních a komunálních voleb tkví v rozmanitosti výsledků, které přinesly. Skýtají politickým stranám cenou zpětnou vazbu, kterou přehlédnou leda ke své vlastní škodě.

Andrej Babiš se pokouší rámovat výsledek komunálních voleb svou interpretací, která je mylná v obou bodech. Není pravda, že jeho populistické, marketingem stvořené hnutí bylo předvojem úspěšných nezávislých občanských kandidátek v různých městech. A není ani pravda, že voliči odmítli tradiční strany.

Pokud jde o první bod, zabývali jsme se jím již před týdnem. Tam, kde ANO vítězilo, nedělo se to díky jeho výkonům, ale vinou úpadku tradičních stran a vinou absence věrohodné občanské alternativy: lidé prostě dali přednost ničím neodůvodněné, populisticky nabízené naději, před jistotou nepřijatelného provozu tradičních stran.

Tam, kde ovšem kandidovala silná místní kandidátka vedená dlouhodobými, věrohodnými kritiky místních pořádků jako třeba na Praze 7, v Kolíně, v Liberci, tam končilo ANO — často hluboko — v poli poražených: nebylo nutné se uchylovat k zoufalým experimentům, když bylo možno vsadit na jistotu zlepšení.

Snad ještě zajímavější ale je, že ANO prohrávalo i v těch okresních městech, kde proti němu stála tradiční strana vedená silným, důvěryhodným, osvědčeným starostou. Sociální demokrat Petr Vícha v Bohumíně opět smetl konkurenci jak drobky ze stolu. Totéž Jan Birke v Náchodě, Stanislav Mrvka v Jindřichově Hradci, Jaroslav Dvořák v Novém Jíčině. Jsou tu i nová jména a ČSSD by s nimi měla co nejdříve vyrukovat i v celostátní politice.

Pro ODS může být povzbudivé, že rovněž ona dokázala uspět tam, kde ji vedli důvěryhodní místní politici, i když její značka je evidentně poškozena mnohem drsnějším způsobem, nežli značka ČSSD. A zásadní otazník postavily výsledky voleb před komunisty: jejich pasivní čekání na protestní hlasy se evidentně vyčerpává. Strana je v koncích podobně jako TOP 09, která snad aby po těchto volbách pomalu začala přemýšlet nad svým epitafem.

Snad ještě jasnější zprávu o tom, že ANO je porazitelné a to poměrně snadno, podaly volby senátní. Získalo dvakrát méně senátorů než ČSSD, uspělo dokonce méně nežli KDU-ČSL. I zde ovšem rozmanitost volebních výsledků dává jasnou zprávu o jednotlivých kandidátech, o jejich kompetenci obstát před voliči.

Občané svým uvážlivým, velmi rozmanitým hlasováním poskytli vzácně jemnou zprávu politickým stranám: v jaké podobě pro ně přijatelné jsou, a v jaké nikoli.

KSČM má stále jakous takous základnu, ale její trajektorie je jasně sestupná a nevymaní se z ní, pokud nezačne normálně politicky pracovat. Bude-li čekat, že jí voliče budou dál nahánět bezelstní antikomunisté svými kampaněmi, dopadne špatně, vždyť už i ti antikomunisté ztrácejí dech.

ODS má šanci na své vzkříšení jedině tehdy, pokud se nechá vést lidmi, kteří uspěli. Okresních měst, v nich zvítězila, je sice relativně málo: Uherské Hradiště, Klatovy a samozřejmě Kuberovy Teplice, ale o to větší hodnotu zdejší vítězství mají: kandidáti ODS letos běželi do zvlášť prudkého kopce. A mimořádné jsou zajisté oba senátní mandáty.

ČSSD je na tom podobně, byť je v kondici o poznání lepší. Nelze oddiskutovat, že ČSSD mohla vyhrávat a porážky až na vzácné výjimky — jako je například specifická a stále trvající nechuť Pražanů k sociální demokratům všeho druhu — jednoznačně padají na vrub místních struktur či kandidujících představitelů strany.

Z úpadku vystupují zvlášť zřetelně propadáky v Brně a v Ostravě, které hodnotil ve svém komentáři, obsahujícím řadu dobrých analytických postřehů a mimořádně cenné přílohy (přírustkovou analýzu výsledků voleb v okresních městech a v obcích s rozšířenou působností) Jiří Paroubek. Ovšem s jeho závěrem, že vina padá na vrub vedení ČSSD, které nedokázalo zavčasu převést úspěšné primátory na centrální úroveň, se nemůžeme ztotožnit.

Případu Ostravy budeme zanedlouho věnovat pozornost podrobně. Každopádně se jedná o město, kde je pro ČSSD obtížnější volby prohrát nežli v nich vítězit. ČSSD zde ovšem doplatila na to, že se jí zmocnili intrikáni kolem cynického kariéristy Adama Rykaly. Patří k tomu typu krátkozrakých prospěchářů, kteří si na mnoha místech přisvojili brutálními metodami značku ČSSD s vírou, že voliče obsah zajímat nebude.

Tak tomu je, holoubkové, konec. Jak jednou řekl Abraham Lincoln nějakému svému zmatenému protivníkovi: „Nazveme-li oslův ocas nohou, kolik jich bude mít?“ Když se mu dostalo odpovědi: „Pět,“ řekl: „Nikoli, bude mít čtyři nohy, protože fakt, že ocas nazveme nohou, z ní nohu nedělá.“ Rykala a jemu podobní mazaní šíbři by si měli tímto výrokem vytapetovat své kanceláře.

Je úplně jasné, že prohra místní sociálně-demokratické mafie je daní za způsob, jakým se zbavila primátora Kajnara. A každopádně ČSSD, pokud má zastavit svůj propad, musí najít způsob, jak nedopustit, aby v ní týpci, kteří jsou zvláštními kříženci svazáků a veksláků, už nikdy nikde pokud možno neměli vůbec žádný vliv.

Rovněž případ Brna je mimořádně poučnou ilustrací toho, co se musí v České straně sociálně demokratické změnit, má-li zastavit svůj úpadek. Jiří Paroubek se nemůže mýlit víc, pokud označuje Romana Onderku za „úspěšného“ primátora.

Onderka byl zvolen lídrem kandidátky skoro rok předem na zrežírované městské konferenci, jež byla v rukou hrstky lokálních kmotrů, kteří mají pod palcem své místní organizace a dodávají hlasovací většiny. Ty pak schvalují předem dohodnuté kandidátky. S demokracií to nemá mnoho společného, což se nutně promítá do způsobu, jakým strana komunikuje s veřejností a jaký si o ní veřejnost dělá obrázek.

Onderka se systematicky zbavoval voličské základny: občanům už se prostě zajídala jeho velkopanská arogantní přezíravost, která nemá se sociálně-demokratickými ideovými východisky pranic společného. Vlastně lze říci, že příčiny jeho propadu se v něčem neliší od příčin porážky Paroubkovy, jakkoli co do politického formátu stojí odcházející brněnský primátor pod bývalým premiérem o několik pater: ani Onderka neměl vůbec žádný smysl pro potenciálně bohaté zázemí sociálních demokratů mezi aktivními občanskými iniciativami, humanitní inteligencí, podnikavými a tvořivými lidmi všeho druhu.

Povšimněme si, že hlavní brněnský Onderkův protihráč Matěj Hollan, který kandidoval se sociálně demokratickým heslem „Bez korupce, bez hazardu,“ otevřeně v minulých sněmovních volbách sociální demokracii Bohuslava Sobotky podpořil. A dříve vystupoval rovněž na podporu prezidentské kampaně Jiřího Dienstbiera. Ani on není nepřítelem sociální demokracie, je protivníkem velkopanské arogance, kterou by se sami sociální demokraté měli snažit ze svých řad vymýtit: poslední „bez“ jeho sloganu tudíž znělo: „Bez Onderky“.

Výsledky z Brna jasně ukazují, že voliči neodmítli sociální demokracii, žádná strana nedokázala v Brně zvítězit v tolika městských částech. Rozdíl mezi třiceti až čtyřiceti procenty různých úspěšných starostů na některých sídlištích a Onderkovými sedmnácti procenty na městě tluče do očí. Nedá se z něj ničím vylhat.

Zpráva je jasná: lidem v Brně vůbec nevadí značka ČSSD, vadí jim je-li tato značka reprezentována nedůvěryhodnými šíbry. A ještě v jedné věci se Onderka od Paroubka liší: zatímco bývalý předseda strany na svou porážku zareagoval s grácií politika evropského formátu, vzal ji na sebe a okamžitě rezignoval; Onderka, jehož osobní značka byla v megalomanské kampani dodnes zohavující celé Brno viditelnější než značka ČSSD, ještě den po volbách mumlal cosi o tom, že by rád zůstal primátorem.

Lze jen doufat, že místní politici ČSSD v těch městských částech, kde uspěla, se nebudou ochotni nechat tímto balvanem táhnout ke dnu. To, co v Brně, ale platí napříč republikou. Představitelé ČSSD všude tam, kde neuspěli, ačkoli — jak nejlépe dokládají příklady jejich sousedů — uspět mohli, by si měli vzít Paroubka za vzor a rezignovat.

Platí to i pro všechny tři ministry, kteří si svůj mandát nechali osobně stvrdit v senátních volbách. Ministři Prachař a Chládek neobstáli a měli by se z vlády poroučet. Například v britské politické kultuře je vyloučené, aby ve vládě pokračoval kdokoli, kdo ztratí ve volbách svůj mandát. V českých zemích nemůžeme udělat chybu, pokud se tato přímá kontrola výkonů politických představitelů voliči stane součástí politické kultury naší.

↗

Ministři, kteří v volbách před voliči neobstáli, by se měli z vlády poroučet: v britské politické kultuře je vyloučené, aby ve vládě pokračoval kdokoli, kdo ztratí ve volbách svůj mandát. Foto ČSSD

Rovněž místní struktury ČSSD na všech úrovních by měli převzít lidé, kteří uspěli, anebo by měli šanci dostat noví, neokoukaní. V tomto ohledu platí ještě jeden zajímavý motiv: nelze říci, že by voliči mezi mnoha proudy, z nichž ČSSD sestává, preferovali nějak výrazně jeden na úkor proudů jiných.

ČSSD prohrávala tam, kde se jí zmocnily temné struktury, které ji řídí zpoza kulis a voličům nabízejí prázdnou značku s vidinou osobního prospěchu. Prohrávala tam, kde ji vedli lidé bez kompetence komunikovat s lidmi a vést kampaně. Vítězila tam, kde působila jako sebevědomá, vnitřně pestrá strana, která chce dělat politiku s lidmi a pro lidi.

Hlavní dobrá zpráva z voleb je tudíž tato: pokud bude tvář tradičních stran věrohodná, populistické marketingové projekty jako ANO proti nim nebudou dlouhodobě mít žádnou šanci.