Ta debata vyšla minulý týden v Orientaci Lidovek pod titulem Ať si mladí udělají vlastní underground. Ryze pánské obsazení osvěžil biolog a filozof Stanislav Komárek, kterého v tomto kontextu nevídám často, a zatímco rozhovor samotný nebyl vůči současnosti nijak příkrý, probudil ve mně jako obvykle mírné výčitky svědomí.

Možná se to občas stává i někomu jinému, nevím. Mě ale pokaždé, když něco takového čtu, obchází jemný pocit nedostatečnosti občanské i mravní, protože mě, na rozdíl od všech respondentů Orientace, neprověřila těžká doba.

Vsadím se, že mezi čtenáři se najde mnoho takových, které napadne, oč bych se měla starat dneska a že to rozhodně není lepší — stejně žijeme v diktatuře (dosaďte si čeho, dle vlastního přesvědčení). Ale snad je zjevné, co myslím.

Když totiž v roce 1989 nastal převrat, bylo mi čerstvých šest let, a tak se nemohu prokázat než jediným protistátním vyjádřením v rytmicky neobratném znění „Lé-nin, Lé-nin, smradlavej čelé-din“, k němuž mě tehdy nikdo nenavedl, ale onen rým mi přišel prudce originální, pročež jsem byla vzápětí jemně upozorněna, že si to mám nechat spíš na doma než na nákup do Jednoty; ale nijak dramaticky.

Pokud však můžu tvrdit, dozvuky několika dekád kosých pohledů, pomluv, intrik, popotahování nadprůměrných a posměchu vůči všem projevům jinakosti, čili atmosféry, kterou komunistický režim dokázal výtečně zhodnotit jako doplňkový nástroj společenské kontroly, tu jsem poznala zřetelně, a dospělé znalosti politických reálií k tomu třeba nebylo.

Taky vzpomínky — na pocit bezčasí, na mastný papundekl s umělohmotným ubrusem a kovovou sponkou, smíření s nehybností za zvuků Potměšilého hosta (dodnes je pro mne ta deska časovou kapslí, kterou když otevřu, všechno se to na mě zase vyvalí) — ve mně trvají. Ještě dlouho po převratu mravní inverze na malém městě, kde jsem vyrůstala, dusila osobní vztahy, a to samozřejmě i mezi námi, děcky, co jsme spolu navzájem jednaly tak, jak jsme to viděly doma.

Dneska se v mém rodišti všecko zlepšuje, lidi pookřáli a zdají se mi veselejší, kdysi ambiciózní estébáci zestárli natolik, že už jsou místo symbolů zmaru srandovními jedudědky, a střed města je rakousky cukrkandlový: to Evropské fondy a útlak Bruselu, však víte.

Jenom těch několik dekád trvající trénink v pochybách mé rodné město, totiž Bruntál, stále přesvědčuje, že není nač se těšit. Že vždycky bylo spíš hůř, a o moc líp asi nebude, ani když se tam přistaví blyštivý chromový vůz a v něm ocelová hesla o makání a za nimi babišovské manažerské furóre.

V Sudetech totiž duha nekončí, a je přitom jedno, jaký režim tam odvelí svoje odpadlíky nebo kádry; zkuste tam zažít jednu pořádnou zimu (vloni tedy nebyla nic moc silná). Ale je to pak láska, když tam vyrostete, taková problematická, čili druh, co vydrží, protože o ní musíte přemýšlet, a roste s vzdáleností, na jakou ji člověk opustí.

Ale zpět k těm mým „ctnostem“ občanským, které bohužel a bohudík nedokážu konfrontovat s nepřítelem, na němž bychom se ve velkém shodli, ale jen s množstvím nepřátel, které si sama zvolím.

Pokud jde o kontakt s undergroundem, vybavuji si četné večírky s otcem a jeho přáteli, strýčky, kteří byli snad všichni z podzemí, strůjci různých protirežimních neplech, kulturních špumprnáklí a pijatyk — do jaké míry to bylo jejich zbožné přání, to těžko posoudím, ale mám podezření, že pro dobrý dojem není žádná historka dost bláznivá. V pozdějším věku jsem je podnikala otci za zády, ovšem standard zůstal stejný.

Každopádně víc pro svůj kontakt s tímto ctihodným prostředím už udělat nemůžu. Ani vypít. Tak to už vůbec ne.

Ale pořád ten underground tak nějak není můj, že ano? Nedokážu se dlouze bavit o jeho slavných představitelích a vzpomínat na ně křestním jménem, můžu se je tedy naučit, ale pochybuju, že by o to stáli. Nechodila jsem ani na koncerty Plastiků, jak se někteří mí vrstevníci rádi chlubí, to mě zas minulo hudebně...

↗

Si založte svůj vlastní underground. Grant Wood: American Gothic. Repro DR

Měla bych si tedy založit underground vlastní. Pánové v novinách se, koneckonců, shodli, že návratu k původnímu modelu už není. Měla bych překonat svůj pocit, že posledních padesát let je mně zvláštním způsobem zcizených, když se nedokážu osobně vztáhnout k jejich zásadním postavám a událostem, a že moje generace nemá, co by k nim dodala, protože může jen více nebo méně kvalifikovaně opakovat, co je nejrozumnější si o nich myslet.

To už tedy pánové neříkají, ale všimli jste si, jak moje generace, tedy třicátníci, co ještě něco matně pamatují, z hovorů o minulosti podivuhodně vypadli? Ano, dokážeme zavzpomínat na oblíbené hračky a další srandovní reálie, ano, část mých vrstevníků se naučila chodit do archivů a učeně rozmlouvat s pamětníky a rozumět kódům ve svazcích tajné policie, ale co z toho? Kde jsou nějaké vlastní závěry, bratři a sestry v datu narození? Nějaká očekávání vůči novým pořádkům, přinejmenším?

Na pozůstatek těch let a mravněprávní bordel, který revoluce ze země nevypláchla, přitom narážíme denně. A srovnání už taky máme...

Pokud jde o moji dnešní ochotu stát se součástí nějakého alternativního kmene, abych celou svojí bytostí vyjádřila nesouhlas s nějakou částí okolní reality, tak ta je, bohužel, spíše nízká, zvlášť poté, co jsem zjistila, jak je Praha napříč všemi svými kmeny srandovně netolerantním prostředím.

Opravdu, už jsem to kdysi v nadsázce psala: nemůžu vystát, jak se dnes myšlenka vozí na image, na povinné četbě, na povinném typu rozezlení, na identifikátorech od účesu po hadry, které když nevlastníte, musíte vysvětlit proč. Někde záleží na image tak, že se musíte tvářit, že na ní fakt nezáleží.

Pak je tu otázka konformity myšlení, která se nakonec dotkne i sebeoriginálnější skupiny, filtrování nově příchozích podle klíčových slov, pocity jakési výlučnosti, jimž její členové propadají, které mě strašlivě dráždí, a stává se to i skupinám duchovním. Kdysi jsem třeba chodila k jedněm buddhistům a ti měli takový pocit, že už na to všecko přišli a všichni okolo jsou volové, že se to nedalo vystát. Ale to je součást tvé vlastní iluze o světě, Zuzano, napomínám se v buddhistickém duchu...

Takže nevím, k jaké cestě se přihlásit, abych se dokázala aspoň u nějaké části populace legitimovat jako dobrý člověk. Vím, k jakým jednotlivcům se budu vždycky hlásit. Ale se skupinami mám problém.

A teď si vezměte, že pravidelně publikuji v levicovém Deníku Referendum, ovšem levicovou intelektuálkou se necítím a ani se tak nestylizuji, takže to zase nedává smysl, tahle hra na kluby. Mí nejbližší přátelé se navíc dělí nalevo a napravo přibližně stejným dílem.

Nakonec bych asi měla přiznat, kde se vidím já: nalevo nebo napravo? Jenže já to neřeknu. Kašlu na tyhle povinné kategorie a nehodlám se jimi legitimovat jak průkazkou do SSM či Klubu mladých konzervativců. Generují bezkontaktní nepřátelství a bolestně často nahrazují vlastní myšlenky. Kdo to považuje za alibismus nebo neschopnost rozeznat hodnotu ideje, budiž — je mi to putna.

Tak jak mám být, sakra, oficiálně dobrý člověk, když je to politicky tak složitý a do svědomí se mi nepodíváte?