Ta debata vyšla minulý týden v Orientaci Lidovek pod titulem Ať si mladí udělají vlastní underground. Ryze pánské obsazení osvěžil biolog a filozof Stanislav Komárek, kterého v tomto kontextu nevídám často, a zatímco rozhovor samotný nebyl vůči současnosti nijak příkrý, probudil ve mně jako obvykle mírné výčitky svědomí.

Možná se to občas stává i někomu jinému, nevím. Mě ale pokaždé, když něco takového čtu, obchází jemný pocit nedostatečnosti občanské i mravní, protože mě, na rozdíl od všech respondentů Orientace, neprověřila těžká doba.

Vsadím se, že mezi čtenáři se najde mnoho takových, které napadne, oč bych se měla starat dneska a že to rozhodně není lepší — stejně žijeme v diktatuře (dosaďte si čeho, dle vlastního přesvědčení). Ale snad je zjevné, co myslím.

Když totiž v roce 1989 nastal převrat, bylo mi čerstvých šest let, a tak se nemohu prokázat než jediným protistátním vyjádřením v rytmicky neobratném znění „Lé-nin, Lé-nin, smradlavej čelé-din“, k němuž mě tehdy nikdo nenavedl, ale onen rým mi přišel prudce originální, pročež jsem byla vzápětí jemně upozorněna, že si to mám nechat spíš na doma než na nákup do Jednoty; ale nijak dramaticky.

Pokud však můžu tvrdit, dozvuky několika dekád kosých pohledů, pomluv, intrik, popotahování nadprůměrných a posměchu vůči všem projevům jinakosti, čili atmosféry, kterou komunistický režim dokázal výtečně zhodnotit jako doplňkový nástroj společenské kontroly, tu jsem poznala zřetelně, a dospělé znalosti politických reálií k tomu třeba nebylo.

Taky vzpomínky — na pocit bezčasí, na mastný papundekl s umělohmotným ubrusem a kovovou sponkou, smíření s nehybností za zvuků Potměšilého hosta (dodnes je pro mne ta deska časovou kapslí, kterou když otevřu, všechno se to na mě zase vyvalí) — ve mně trvají. Ještě dlouho po převratu mravní inverze na malém městě, kde jsem vyrůstala, dusila osobní vztahy, a to samozřejmě i mezi námi, děcky, co jsme spolu navzájem jednaly tak, jak jsme to viděly doma.

Dneska se v mém rodišti všecko zlepšuje, lidi pookřáli a zdají se mi veselejší, kdysi ambiciózní estébáci zestárli natolik, že už jsou místo symbolů zmaru srandovními jedudědky, a střed města je rakousky cukrkandlový: to Evropské fondy a útlak Bruselu, však víte.