Včera jsme se dočetli, že na své bratislavské adrese zemřel Vasiľ Biľak. Sociální sítě zavalilo nadšení, ne nepodobné tomu, které pár hodin předtím vyvolaly minutové filmy našich životů, které majitel uživatelských „fotografií“ a „postřehů“ sestříhal a daroval planetě.

Vzpomínám si na projev Gustava Husáka na prvním znormalizovaném sjezdu KSČ. Cítil potřebu Biľaka hájit. Metaforicky jeho životní cestu přirovnal k dráze, kterou urazilo Československo od vítězství pracujícího lidu ke konsolidaci.

Emotivní Husákův projev zmiňoval především Slovensko, na něm byl sukces elektrifikace a sovětů v masarykovské pařeništi vidět nejmarkantněji. Biľak konkrétně je důkazem, jak mladý chlapec odkudsi z Východu, kde lišky dávají dobrou noc, dokáže zaboxovat a stát se řádným pracovníkem strany.

Husák je interpretačně složitější figura, než Biľak. Biľakova hrobnická linka je rovná, jen sem tam nějaký hrbolek. Třeba existuje nemnoho svědectví o nejspíš bezpečné přímluvě, kterou pomohl tomu či onomu slovenskému intelektuálovi, býval prý odvážnější Dubčeka, než se ten stal pražskou Sašenkou a hrdinou s olympijskými medailemi na krku.

Smát se u Zuckerbergra přípisu „nepouštět na saka,“ anebo z něj dělat vedoucího mašinfíru zla je přípustné, ale v obou případech sporné. Předně se nabízí: ani jedno není prokazatelně neprůstřelně. Ale i kdyby. Co na tom, že neuměl šít saka? Co na tom, že pozval sovětské tanky do Prahy? Oni by bez něj nedorazily? Asi ne, ztratily by se v ukrajinských hvozdech či polské části Slezska, zdá se.

A kdyby nepřijely? To by se nám skutečně podařilo uvést teorie světa podle Karla Marxe v život? Marxismus potřebuje kapitalisty, ti dokáží jeho popis v konkurenčním prostředí zmechanizovat a plnohodnotně zavést do výroby a samozřejmě mu dát slušivý obal (srovnej katalogy Magnet a Neckermann).

Biľak byl prostým chlapcem východního Slovenska, který za nás odvedl práci. Pozval sovětská vojska a vyřešil dilema neukončitelného stranického mejdanu pražského Ledna. Jeho jazyk a vystupování inspirovalo mnohé bezpartijní funkcionáře ROH k rozproudění besídky MDŽ. Biľak má místo v televizní síni slávy po boku Vladimíra Menšíka a Miroslava Donutila.

Biľak, jak říkával Husák, byl až do posledních dnů obyčejný chlapec z Východu. Strana mu jen podala ruku a on se vypracoval. Mohl sice spokojeně dožít ve finančním blahobytu, o kterém se pronásledovaným režimem, který shodou nepříčetných náhod zastupoval, mohlo jen zdá, na druhou stranu už mu asi nikdo neodpáře cejch padoucha. Zkrátka něco za něco.

Unikátnost obyčejného chlapce však nevytvořila jeho píle, kterou nezpochybňujeme, ale právě strana a milovaná vlast. I v našem světě je spousta Biľaků, jejich možnosti pozvat sovětské tanky jsou však nulové. Putin má problémů s olympiádou, vymýcením homosexuálů a udržením iluze, že Rusko ještě někoho zajímá. A Biľak dneška kritizuje podmínky v Soči a na svoji počest si pouští minutový film.

O mrtvých jen dobře. Tak si přejme, že děti Vasiľa Biľaka budou mít rozum a zavolají k jeho poslednímu rozloučení kněze (děti Husákovi to udělaly). Biľakův život je řetěz proher, na omluvu však musíme podotknout, jak už zmínil Gustav Husák, že prvotní podmínky opravdu nebyly ideální.