Věšet, nevěšet

Patrik Eichler

Především se máme chovat tak, aby nikdo nikoho věšet nechtěl, nemusel a zejména neměl pocit, že někdo chce věšet jeho. Jinak je ale těžko hledat s Respektem společnou řeč.

Začněme ptaním po příčinách. Po těch se totiž Respekt v článku Petra Třešňáka o Gustávu Husákovi ani v souvisejícím komentáři Marka Švehly minulý týden neptal. A neptal se po nich ani Ondřej Slačálek v dobře cílené polemice Touha vidět oběšence  ze čtvrtečního Deníku Referendum.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

„Bratislava třicátých let je“ podle Třešňáka „kosmopolitní, ale sotva stotisícové město, v němž Maďaři, Židé, Němci a Češi ještě přečíslí Slováky.“ Je to ale také město, kde se na vysokých školách platí školné. Když chcete skládat zkoušky, musíte předtím někdy i půl roku pracovat v hostinci. A bydlet přitom v pokoji za kuchyní plném přepáleného tuku a dalších puchů (viz například Hela Volanská Cizí svatba).

Je to také město, které stejně jako Praha v té době žije odporem proti španělským frankistům (viz například Žo Langerová Vtedy v Bratislave) a kde lidé od kumštu na truc místním nacistům chodí na oblíbená výletní místa, čímž dávají najevo náklonnost k demokratické republice (viz například Ján Rozner Výlet na Devín).

Nepřekvapí, že se Volanská, Langerová i Rozner dali postupem času ke komunistické straně a že to z jejich strany nebyla intelektuálská manýra. Zažili prvorepublikovou nuzotu i následující válečný rozvrat. Snaha nastolit co nejdříve po válce mezilidskou rovnost, tedy, řečeno slovy dnešních grantů, rovné příležitosti, pro ně byla přirozeným pokračováním jejich práce z let mezi válkami.

„A když je pak o pár měsíců později dílo dokonáno, nechybí Husák u žádných represí a čistek teroru poúnorové doby,“ píše Třešňák. „Socializmus dal dedine autobusy — a teda aj asfaltové cesty — a dedinčanom zadarmo zubné protézy,“ říká literární historik Vladimír Petrík v knize Hľadanie minulého času. A dodává, že pamatuje babičky, jak čtou dětem pohádky jen s jedním nebo dvěma zuby.

Nejprve bych tedy Respektu vytýkal, že si neumí představit, že cosi jako sociální konflikt může skutečně existovat, že takový konflikt může ovlivňovat chování lidí a že tento vliv může působit i po desítkách let. Není to tak dávno, kdy mi jedna známá říkala — Nevyhazujte ty slané tyčky, já jsem válečné dítě.

Marek Švehla v komentáři k postavě Gustáva Husáka píše, že se stal „nejúspěšnějším a tedy i nejničivějším představitelem československého komunismu“. Komunismus rovná se Švehlovi ničení. Tady se nemůžeme shodnout. Přinejmenším stejně jako ničení se komunismus rovná také emancipaci a antifašismu.

Oto Novotný se proti Slačálkovi v komentáři pod jeho textem zastává osmašedesátníků, kterým Husákův režim ztrpčoval život, přestože Husák sám nebyl pod nějak silným sovětským tlakem. To zastání se je zcela v pořádku. Úplně stejně je ale třeba se ohradit proti odstavci, ve kterém Třešňák Husáka posouvá mezi osmašedesátníky.

„Mladý slovenský historik Tomáš Černák“ v článku parafrázován říká, „že na Slovensku se ani dnes moc nemluví o stalinském mládí pozdějších hvězd pražského jara. ‚Já tvrdím, že pokud se má něco Husákovi vyčítat na prvním místě, tak druhá polovina čtyřicátých let,‘ říká Černák.“ V českém prostředí se o stalinském mládí budoucích hvězd pražského jara mluví často. Cílem jsou zpravidla ty hvězdy, pro které byl rok 1948 často první zkušeností politické socializace. Některým z nich bylo v té době už i osmnáct roků.

V polemice s Třešňákem a stejně tak v polemice směrované do vlastních řad bychom se ale nejspíš měli zastat i lidí, kteří onen nudný či bizarní normalizační čas ve výkonných funkcích utvářeli. I oni totiž jsou významným proudem uvnitř dnešní československé levice.

Zatímco se ale na osmašedesátníky snažíme navazovat a k nevůli pravice umíme i vysvětlovat a hájit jejich poválečný život. Tak s osudy lidí, pro které sedmdesátá a osmdesátá léta představují jejich produktivní věk, stejně pracovat nezvládáme, a spíše nechceme. Skřípeme sice zuby nad tezí, že prověrky následující po pražském jaru přinesly řadě lidí (narozených ve čtyřicátých letech) prostě jen možnost zabrat místa vyhozeným lidem (namnoze narozeným ve dvacátých letech). Zdá se ale, že vyvrátit bychom ji neuměli.

Jistě můžeme třicátníkům či padesátníkům osmdesátých let vyčítat jejich tehdejší veřejné angažmá. Jsme na tom ale přinejmenším tak špatně, že se pak jen těžko vyhneme obdobné výčitce směrem k lidem, kteří se ve vyšších výkonných funkcích a politice pohybují dnes. Ani normalizaci, ani dnešek nelze popisovat od „strašných brýlí s nápadnými obroučkami“, které Husákovi coby atribut v anketě Respektu přisoudili dnešní dvacátníci. Vážný popis bude muset začínat někde u společenských struktur.

Dnešní rozhovor o naší společné budoucnosti, protože se sobě coby příslušníci levice a liberálové nevyhneme ani v České republice, ani dále v Evropě, pak musí začínat u vzájemného uznání. Třeba by pomohla konference o dvou panelech. V jednom by pět Erikem Taberym reprezentativně vybraných lidí z okruhu jeho přátel zformulovalo deset přesvědčivých argumentů, proč se nacismus nerovná komunismus a komunismus se nerovná ničení. Ve druhém by pak pět lidí vybraných Ondřejem Slačálkem co nejpřesvědčivěji argumentovalo pravý opak. Pořadí panelů by bylo určeno losem na začátku dne. A příklady by mohly pocházet jen z Evropy posledních dvou set let.

S odkazem na předposlední Respekt by se pak účastníci debaty měli chovat tak, aby nikdo nikoho věšet nechtěl, nemusel a zejména neměl pocit, že někdo chce věšet jeho. Přestože levice a liberálové jsou nutně spojenci v boji proti diktaturám, které si umíme představit z minulého století, spolupráce mezi nimi není a nebude ani samozřejmá, ani jednoduchá.

    Diskuse
    November 14, 2011 v 14.39
    Pěkný článek. Jeho poslední věta o tom, že spolupráce mezi levicí a liberály nebude jednoduchá, jako by nepočítala s existencí těch, kterým se říká levicoví či sociální liberálové (lidé jako Václav Žák a další), politický proud v Česku pravda ne moc rozšířený, ale přesto přítomný. Levicové a liberální se nutně nevylučuje. Navíc pokud jde o diktatury či autoritářské režimy, není nemožné, že přijde doba, kdy své představivosti nebudeme muset pomáhat příklady tak časově vzdálenými, jako jsou ty z minulého století. I to by spolupráci obou táborů mohlo urychlit - doufejme že dřív, než bude pozdě.
    ON
    November 14, 2011 v 15.21
    Patriku, píšeš, že:
    "Oto Novotný se proti Slačálkovi v komentáři pod jeho textem zastává osmašedesátníků, kterým Husákův režim ztrpčoval život, přestože Husák sám nebyl pod nějak silným sovětským tlakem." - Tohle není správná interpretace mého názoru. Vyznívá to jako, že Husák strpčoval osmašedesátníkům život, aniž by ho k tomu Sověti tlačili. Ne, v mém komentáři k Slačálkovi jsem polemizoval tak, že Husák nepřistoupil k variantě monstrprocesů a vyrovnávání za osmašedesátý, protože se se Sověty dohodl, že znormalizuje zemi i bez nich. Slačálek na základě toho dělá z Husáka nějakého div ne hrdinu, což já odmítám. Monstrprocesy a reakce v duchu padesátých let (nebo reakce na revoluci v Maďarsku v 1956) byly něco, čím se u nás nová komunistická moc nemohla (i z mezinárodního hlediska) legitimizovat. Husák nečelil nějakému tlaku Sovětů na to, aby sankce byly horší. Slačálkovo "chápající" hodnocení Husáka v duchu teze, že projevil mimořádného státnického ducha, je opravdu falešné.
    November 14, 2011 v 16.43
    Pro lepší spolupráci levice (včetně komunistů) - dejme tomu s liberály - navrhuji třeba to, aby každý uvedl, co mu nejvíce vadí na té druhé straně a které výroky na něho působí jako červený hadr. Druhá strana se zkusí zamyslet na tím, jestli je pro ni přijatelné se takových výroků dobrovolně vzdát, čímž vytvoří lepší podmínky pro případnou spolupráci. Prostě se navzájem nedráždit, pokud to není nezbytné. Stejně tak by se všichni měli vyjádřit, jak si vlastně představují budoucnost, aby bylo jasné, na čem se shodnou. Minulost je vedlejší, protože ta sama o sobě není žádnou zárukou budoucnosti.
    November 14, 2011 v 17.54
    díky za ty literární odkazy,
    zejména tedy Jána Roznera.
    November 14, 2011 v 18.32
    Tohle je tak hezký návod k tomu, aby se měli všichni rádi. A tak bych k tomu dodal, že každý nezaměstnaný napíše 10 argumentů, proč je dobře, že ho bývalý zaměstnavatel vyhodil a ten zase napíše 10 argumentů, proč je špatně, že toho člověka vyhodil. Taky vláda by mohla napsat 10 argumentů, proč je její reforma špatná a /tomu věřím, že se možná i uskuteční/ ČSSD 10 argumentů, proč je reforma dobrá. A takto si budeme psát argumenty a léta budou plynout. Jestli je Tábery liberál, tak jeho chlebodárci určitě nejsou. Takže nečekejte, že Bakala napíše 10 argumentů o tom, jak vydupal s nájemníky. Tohle je sen, račte se probudit.
    PE
    November 14, 2011 v 23.26
    Nechci, aby každý psal v deseti bodech, proč se chová špatně (OKD). Chci přimět k rozhovoru dvě skupiny lidí, které jsou nutně spojenci, protože jsou obě demokratické, hodnotově liberální a vlastně i proevropské. A protože ve fašismu či korporativním státu mají společného nepřítele - takového, který nenechá žít ani jednu z nich.

    - Levicoví liberálové se tu nepočítají, protože jsou levicoví a protože jako můstek k občanským liberálům lépe poslouží etablovaní křesťanští sociálové.

    ET přitom říká, že levice pracuje na tom, aby každý, kdo není ortodoxně levicový, byl od levice co nejdále. Lidé z levice zpravidla říkají, že je lidé z pravice neposlouchají a cítí se být pod tlakem, protože pravice je tu dlouhodobě kulturně hegemonní.

    Chtěl bych, aby L a P spolu mluvili jako se sobě rovnými a brali se navzájem vážně. Tak zkouším různé metody, jak ten rozhovor pobídnout. Metod je podle mě spousta, ale chybí ochota.

    Pokud jde o Roznera, Výlet na Devín je ze tří knih vydaných u Marenčina v posledních letech s přehledem nejslabší. Vyplatí se číst Sedem dní do pohrebu i Noc po frontě, VnD jen pokud chcete slovenskou literaturu vážněji sledovat. Ze čtyř zmíněných knih je nejlepší Hela Volanská (ta vyšla i dvakrát v češtině, z toho jednou v samizdatu).

    A pokud jde o Husáka a disent, tam rád souhlasím, že Husák není hrdina. V článku Rt bych rád viděl paralelu mezi Husákem a chorvatským exprezidentem Tudjmanem - oba historici, oba věznění... oba kontroverzní, ale jeden má z nějakých důvodů kariéru zajištěnou do konce devadesátých let. Na srovnávací studii by to ale byly postavy zřejmě ideální.
    November 15, 2011 v 23.32
    demokracie je diskuse
    a té se musíme učit. Taky se musíme učit diskutovat a polemizovat s argumenty a respektem vůči ideovému protivníkovi. A že je potřeba, aby spolu diskutovali a hledali lepší argumenty pro-demokratičtí a pro-evropští liberálové a socialisté podepisuji bez výhrad. A co se týče Husáka, tam bych to také viděl podobně.
    November 16, 2011 v 8.45
    polemika
    Předtim jsem se k textu kolegy Eichlera přihlásil, především k jeho návrhu diskuse mezi pravicovými liberály a levicovými demokraty, nyní bych rád s jednou tezí polemizoval. A to s touto: "bychom se ale nejspíš měli zastat i lidí, kteří onen nudný či bizarní normalizační čas ve výkonných funkcích utvářeli. I oni totiž jsou významným proudem uvnitř dnešní československé levice" Navazovat na normalizátory je nesmysl. To byli lidé bez přesvědčení, dokonce i bez komunistického, se stranou se jen vezli, protože jim to skýtalo spoustu výhod. A právě to zaštítil Husák. To byla první významná depolitizace, na kterou navazuje ta současná. Lidé, kteří drželi hubu a krok, odjeli na chaty, mohli dělat své kšefty a melouchy, klidně v uměřené míře krást pro svou rodinu, protože "kdo nekrade, ten okrádá svou rodinu", sledovat seriály "Nemocnice na kraji města", apod. a kroutit hlavou nad těmi několika bláznivými disidenty, kteří chtějí hlavou prorazit zeď. K těmto "obyčejným" lidem a ke šmelinářům s bony apod. se přihlásil Václav Klaus a naopak se pozastavoval nad disidenty. Pokud se k nim nyní bude hlásit intelektuální levice, tak v tom vidím jen pokračování normalizační politiky. Takhle občanská společnost nikdy nevznikne, protože takto vznikne souznění s pasivní většinou, které je to jedno, jen si občas zanadává v hospodě. Myslím, že aktuální je práce na občanské demokracii (nemá nic společného s ODS), která u nás funguje jen na úrovni voleb, stranické politiky, boje o politickou moc.
    November 16, 2011 v 13.22
    Pane Šimso, opravdu si myslíte, že po "normalizaci" zůstali ve straně jen lidé bez přesvědčení? Já bych spíše napsal, že to byli lidé, kteří se nechali přesvědčit, že normalizační politika je pro tuto zemi ta správná. On rok 68 nebyl pro komunisty jen doba blaženého socialismu, byla to taky pro ně doba, kdy jim bylo vyhrožováno odvetou, v horším případě věšením. Byla to podobná doba jako v roce 89, aktivizovala se pravice a lidé měli značné obavy o svou budoucnost. A i když většina vojenské řešení odmítala, tak nastávající stabilizaci a zachování "gulášového socialismu" přivítala. S tím "kdo nekrade, ten okrádá svou rodinu", bych raději neoperoval, nikdy se nekradlo tak jako dnes, takže psát o tom jako o nešvaru tehdejšího režimu je ošidné. Normalizace jako umrtvení politické aktivity obyvatel? Těžko, jinak by tu nebyl snad Listopad a nebo by museli mít v USA normalizaci jako hrom, protože na počet obyvatel je jich skutečně politicky aktívních méně než u nás.
    November 16, 2011 v 17.57
    Pane Šimso,
    třeba já jsem v té straně nebyla kvůli kariéře. Taky jsem žádnou neudělala a ani se nesnažila dělat. Měla jsem z toho akorát problémy, protože se tehdy pořád musely plnit nějaké stranické úkoly, které byly kolikrát dost nesmyslné. Člověk byl často nucen do nějakých funkcí. Vstoupila jsem tam bez seriózního rozmýšlení už ve dvaceti, protože jsem prostě tak byla rodiči vychovaná. Přiznávám, že ve třiceti už jsem se na to dívala trochu jinak a skeptičtěji, ale nepřipadalo mi tehdy nijak moudré vystoupit, čímž bych si jednak zkomplikovala život, jednak bych tím nikomu nepomohla. Navíc jsem byla s komunistickou ideou vždycky ve shodě, i když ne s vedením strany. Samozřejmě uznávám také svou vinu.
    Jinak máte pravdu s tím normalizačním chatařením a chalupařením. Režim to od 70. let podporoval z toho důvodu, aby lidé zapomněli na 68. rok. A ono to částečně fungovalo. Lidé žili hlavně tím, jak v pátek co nejdřív pojedou na chatu, a tam se odehrával jejich hlavní život. O nic jiného se kolikrát vůbec nezajímali. To jsou opravdu ty kořeny české pasivity ve věcech veřejných. Podporoval se i konzum, byť byl u nás oproti Západu značně omezený výběr zboží.
    + Další komentáře