Začněme ptaním po příčinách. Po těch se totiž Respekt v článku Petra Třešňáka o Gustávu Husákovi ani v souvisejícím komentáři Marka Švehly minulý týden neptal. A neptal se po nich ani Ondřej Slačálek v dobře cílené polemice Touha vidět oběšence  ze čtvrtečního Deníku Referendum.

„Bratislava třicátých let je“ podle Třešňáka „kosmopolitní, ale sotva stotisícové město, v němž Maďaři, Židé, Němci a Češi ještě přečíslí Slováky.“ Je to ale také město, kde se na vysokých školách platí školné. Když chcete skládat zkoušky, musíte předtím někdy i půl roku pracovat v hostinci. A bydlet přitom v pokoji za kuchyní plném přepáleného tuku a dalších puchů (viz například Hela Volanská Cizí svatba).

Je to také město, které stejně jako Praha v té době žije odporem proti španělským frankistům (viz například Žo Langerová Vtedy v Bratislave) a kde lidé od kumštu na truc místním nacistům chodí na oblíbená výletní místa, čímž dávají najevo náklonnost k demokratické republice (viz například Ján Rozner Výlet na Devín).

Nepřekvapí, že se Volanská, Langerová i Rozner dali postupem času ke komunistické straně a že to z jejich strany nebyla intelektuálská manýra. Zažili prvorepublikovou nuzotu i následující válečný rozvrat. Snaha nastolit co nejdříve po válce mezilidskou rovnost, tedy, řečeno slovy dnešních grantů, rovné příležitosti, pro ně byla přirozeným pokračováním jejich práce z let mezi válkami.

„A když je pak o pár měsíců později dílo dokonáno, nechybí Husák u žádných represí a čistek teroru poúnorové doby,“ píše Třešňák. „Socializmus dal dedine autobusy — a teda aj asfaltové cesty — a dedinčanom zadarmo zubné protézy,“ říká literární historik Vladimír Petrík v knize Hľadanie minulého času. A dodává, že pamatuje babičky, jak čtou dětem pohádky jen s jedním nebo dvěma zuby.

Nejprve bych tedy Respektu vytýkal, že si neumí představit, že cosi jako sociální konflikt může skutečně existovat, že takový konflikt může ovlivňovat chování lidí a že tento vliv může působit i po desítkách let. Není to tak dávno, kdy mi jedna známá říkala — Nevyhazujte ty slané tyčky, já jsem válečné dítě.

Marek Švehla v komentáři k postavě Gustáva Husáka píše, že se stal „nejúspěšnějším a tedy i nejničivějším představitelem československého komunismu“. Komunismus rovná se Švehlovi ničení. Tady se nemůžeme shodnout. Přinejmenším stejně jako ničení se komunismus rovná také emancipaci a antifašismu.

Oto Novotný se proti Slačálkovi v komentáři pod jeho textem zastává osmašedesátníků, kterým Husákův režim ztrpčoval život, přestože Husák sám nebyl pod nějak silným sovětským tlakem. To zastání se je zcela v pořádku. Úplně stejně je ale třeba se ohradit proti odstavci, ve kterém Třešňák Husáka posouvá mezi osmašedesátníky.

„Mladý slovenský historik Tomáš Černák“ v článku parafrázován říká, „že na Slovensku se ani dnes moc nemluví o stalinském mládí pozdějších hvězd pražského jara. ‚Já tvrdím, že pokud se má něco Husákovi vyčítat na prvním místě, tak druhá polovina čtyřicátých let,‘ říká Černák.“ V českém prostředí se o stalinském mládí budoucích hvězd pražského jara mluví často. Cílem jsou zpravidla ty hvězdy, pro které byl rok 1948 často první zkušeností politické socializace. Některým z nich bylo v té době už i osmnáct roků.

V polemice s Třešňákem a stejně tak v polemice směrované do vlastních řad bychom se ale nejspíš měli zastat i lidí, kteří onen nudný či bizarní normalizační čas ve výkonných funkcích utvářeli. I oni totiž jsou významným proudem uvnitř dnešní československé levice.

Zatímco se ale na osmašedesátníky snažíme navazovat a k nevůli pravice umíme i vysvětlovat a hájit jejich poválečný život. Tak s osudy lidí, pro které sedmdesátá a osmdesátá léta představují jejich produktivní věk, stejně pracovat nezvládáme, a spíše nechceme. Skřípeme sice zuby nad tezí, že prověrky následující po pražském jaru přinesly řadě lidí (narozených ve čtyřicátých letech) prostě jen možnost zabrat místa vyhozeným lidem (namnoze narozeným ve dvacátých letech). Zdá se ale, že vyvrátit bychom ji neuměli.

Jistě můžeme třicátníkům či padesátníkům osmdesátých let vyčítat jejich tehdejší veřejné angažmá. Jsme na tom ale přinejmenším tak špatně, že se pak jen těžko vyhneme obdobné výčitce směrem k lidem, kteří se ve vyšších výkonných funkcích a politice pohybují dnes. Ani normalizaci, ani dnešek nelze popisovat od „strašných brýlí s nápadnými obroučkami“, které Husákovi coby atribut v anketě Respektu přisoudili dnešní dvacátníci. Vážný popis bude muset začínat někde u společenských struktur.

Dnešní rozhovor o naší společné budoucnosti, protože se sobě coby příslušníci levice a liberálové nevyhneme ani v České republice, ani dále v Evropě, pak musí začínat u vzájemného uznání. Třeba by pomohla konference o dvou panelech. V jednom by pět Erikem Taberym reprezentativně vybraných lidí z okruhu jeho přátel zformulovalo deset přesvědčivých argumentů, proč se nacismus nerovná komunismus a komunismus se nerovná ničení. Ve druhém by pak pět lidí vybraných Ondřejem Slačálkem co nejpřesvědčivěji argumentovalo pravý opak. Pořadí panelů by bylo určeno losem na začátku dne. A příklady by mohly pocházet jen z Evropy posledních dvou set let.

S odkazem na předposlední Respekt by se pak účastníci debaty měli chovat tak, aby nikdo nikoho věšet nechtěl, nemusel a zejména neměl pocit, že někdo chce věšet jeho. Přestože levice a liberálové jsou nutně spojenci v boji proti diktaturám, které si umíme představit z minulého století, spolupráce mezi nimi není a nebude ani samozřejmá, ani jednoduchá.