Není třeba, abychom se na stránkách Listů přesvědčovali, že mezi lety 1948 a 1989 nevládla v Československu černočerná totalita. Oproti tomu je třeba legitimovat „minulý režim" jako téma diskuse v prostředí české levice alespoň takovým způsobem, aby každá zmínka o materiálech Státní bezpečnosti či profesní kariéře spojené s lety normalizace nevzbuzovala podrážděné reakce.

Dvacet let po Listopadu nám ve společnosti chybí byť jen základní konsenzus ohledně hodnocení „minulého režimu", a to i na levici samotné. Pro popis dané dějinné etapy postrádáme diferencovanější slovník, bez kterého se zjevně nadále neobejdeme. Důvodem k otázkám je ovšem už jen sám neklid, který je s tímto tématem po dvacet let nedílně spojen.

Vznik tolikrát proklínaného Ústavu pro studium totalitních režimů byl kromě jiného výsledkem přirozeného protitlaku části pravicové inteligence, která vnímala nechuť mocenské elity se tématem komunistické minulosti zabývat a která se potýkala s reálnou nefunkčností výzkumné infrastruktury právě u tohoto tématu. (Ne náhodou odešel dnešní ředitel ÚSTR Pavel Žáček z pozice náměstka Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu za ministra vnitra Václava Grulicha.) Explicitně přitom nepíši o intenci, se kterou zakladatelská generace historiků do ÚSTR před třemi lety přicházela.

Výzkum materiálu z provenience bezpečnostních složek byl sice masivně a účelově podpořen poslední vládou ODS, to ale neznamená, že zde zájem o toto téma neexistoval od prvních polistopadových měsíců a že přirozeně neexistuje i dnes. Skutečnost, že celý spor byl artikulován právě na tomto typu materiálu, by pak neměla zakrýt, že jde zároveň o spor o možnostech či potřebě výzkumu normalizace — jejích „kolaborací" i „kariér". Jinou otázkou je, zda pozornost věnovaná tématu StB je adekvátní či zda je ÚSTR tou pravou organizační strukturou, která se má tomuto typu výzkumu věnovat.

Judikáty a krásná literatura

Bez nároku na reprezentativnost výčtu nám během dvaceti let byli coby agenti a spolupracovníci StB, příp. prostě jen zrádci představeni těsně polistopadový předseda lidové strany Josef Bartončík, herečka Vlasta Chramostová, exministr zahraničních věcí Jan Kavan, spisovatel Milan Kundera, bývalí členové předsednictva ČSSD Marián Kuś a Miroslav Mrština, mediální podnikatel Miroslav Pavel, expremiér Josef Tošovský anebo hudebník Petr Ulrych. Přidat bychom mohli několik desítek osobností veřejného života a několik tisíc lidí domněle obyčejných. Koncentrace celé veřejné debaty o „minulém režimu" na jedno téma (a jeden typ materiálu) přitom společně s jeho autoritativním a opakovaně rituálně potvrzovaným výkladem přesnějšímu popisu dané doby brání.

Připomeňme, že v Parlamentu ČR stále převládá tradice počínající zákonem 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu („Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni (...) za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace..."), pokračující zákonem 181/2007 Sb., kterým byl mj. zřízen výše zmíněný Ústav pro studium totalitních režimů (Ústav „zkoumá a nestranně hodnotí (...) zločinnou činnost Komunistické strany Československa") a končící prozatím senátním návrhem zákona „o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu". Ten na dvě prve zmíněné normy navazuje a otevírá prostor pro oficiální udělování statusu příslušníka odboje a odporu proti komunismu. Ústavní stížnosti, které byly podány na oba schválené zákony, neuspěly. Často citované rozhodnutí Pléna Ústavního soudu 19/1993, kterým byla potvrzena platnost zákona 198/1993 Sb., hovoří o „totalitní diktatuře", hierarchizaci společnosti na „ovládající a ovládané", stvrzuje, že „politický režim v letech 1948 až 1989 byl nelegitimní" a zároveň formuluje důležitou tezi o právní kontinuitě, ale hodnotové diskontinuitě dvou po sobě následujících režimů. Sama existence ústavních stížností však prokazuje, že je zde etablován nejméně jeden další — nejen právní — přístup k otázce vztahu naší současnosti k letům vlády KSČ.

Dušan Havlíček v Listech 5/2009 zpochybňoval na vlastním příkladě věrohodnost materiálů bývalé Státní bezpečnosti a ptal se: „Jak má veřejnost důvěřovat záznamům StB a Ministerstva vnitra, když v nich jsou evidentní nepravdy a navzájem si odporující tvrzení?" Podobně tuto věc ve svém Devětaosmdesátém zhodnotil i Petr Pithart: „Ne že bych jim (materiálům StB, pozn. PE) vůbec nevěřil, ale právě že vždycky se jim zcela věřit nedá."

Otázka důvěryhodnosti materiálu z provenience bezpečnostních složek byla i důležitou součástí debaty předcházející vzniku ÚSTR. Asi je zde ale potřeba napsat, že jde o pramen jako každý jiný. Odpovědi, které od něj dostaneme, závisejí na naší schopnosti klást mu otázky. Schopnost číst tyto materiály je věcí metodologického cviku a praxe. Pokud zvládáme číst symboliku barokních obrazů nebo Hájkovu Kroniku českou (věřte jí, když obsahuje evidentní nepravdy), musíme být s to zvládnout materiály jedné de facto soudobé tajné služby.

Podobný náhled by se snad mohl prosadit, kdyby zde zprávy o „agentské" minulosti těch či oněch lidí vstupovaly do jiného kontextu. Maďarský prozaik Péter Esterházy v u nás spíše neznámém románu Opravené vydání (Kalligram 2006, maďarský originál z roku 2002) napsal: „...v tejto krajine si každý myslí, že mal za pätami polovicu tajnej služby, ja som si to nemyslel, naopak, bol som takmer presvedčený o tom, že nie, ale chcel som to objektívne vedieť, a potom, pokladal som za svoju občiansku, demokratickú povinnosť — keď nie rovno vyjasnenie si minulosti, tak aspoň prejav záujmu o minulosť prostredníctvom nahliadnutia do tých inkriminovaných dokumentov." Ve stejném, tj. slovenském kontextu debaty otevřel téma spolupráce s tajnou policií hned v roce 1993 v televizním filmu Príbeh Mateje Hóza režisér Peter Mikulík. Potřebu diferencovanějšího přístupu k tématu minulého režimu jen jakoby mimochodem ukazuje i Pavel Vilikovský tím, jak v románu Vlastní životopis zla (Kalligram 2009) odlišuje poúnorové období a léta normalizace. V první části knihy popisuje manipulaci člověkem, kterého StB unesla z Rakouska do Bratislavy, ve druhé pak nevypráví žádný autentický příběh — jako by z let normalizace nebylo co vyprávět. Ze soudobých prací bychom mohli připomenout Dominika Tatarku a jeho Démona souhlasu, Záznamy Vladimíra Mináče nebo Jak chutná moc Ladislava Mňačka. Tím spíše se ale nabízí otázka, zda zde česká intelektuální reflexe nezaostává.

Česká (antikomunistická) pravice otázku „minulého režimu" bezchybně rozpoznala jako své profilové téma. Svou mravně jistě zdůvodnitelnou pozici ovšem od počátku delegitimovala kroky, jakým byl několik dní před volbami 1990 podíl tehdejšího náměstka ministra vnitra Jana Rumla na rozpoutání kauzy Josefa Bartončíka. Podobně symbolicky je vnímán i v říjnu 2008 v týdeníku Respekt otištěný článek Adama Hradilka a Petra Třešňáka Udání Milana Kundery. Důležitou součástí příběhu je také soustavný tlak pravicové politiky (viz stenoprotokoly z 6., 13. a 14. schůze PS PČR ve volebním období 2006 až 2010) i publicistiky na své levicové protějšky v tomto tématu. Připomeňme jen článek Zbyňka Petráčka S Hermanovou na Jičínského (Lidové noviny, 11. ledna 2008), ve kterém přední komentátor spor o vznik ÚSTR formuloval jako „kauzu (...) stát versus ČSSD".

Přestože si to pravicová publicistika nemusí uvědomovat, jsou tyto věci v levicovém prostředí vnímány jako součást jednoho procesu, a to sice soustavné snahy o delegitimizaci české levice coby rovnoprávného partnera ve společném dialogu o budoucnosti státu. Pod tímto tlakem se také v prostředí jejích mocenských špiček mohl jako relevantní etablovat argument účelovosti: „Každý, kdo poukazuje na to, co jsem dělal před listopadem, toto dělá pouze z utilitárních politických, mocenských či ekonomických důvodů. Činí to stejně účelově jako v případě Josefa Bartončíka a na základě stejně neseriózních podkladů jako v případě Milana Kundery." Občanská pravice po určité diskusi našla shodu na tom, že bývalí agenti a nomenklaturní členové normalizační KSČ mohou působit kdekoli mimo státní správu a veřejný prostor (tedy v byznysu). České demokratické (a tedy především sociálně-demokratické) levici dnes nezbývá, než aby se do podrobnější reflexe minulosti pustila sama. Nic na tom nemění skutečnost, že jí bylo vnuceno jak samo téma komunistické minulosti, tak především čas diskuse o něm. Vadit nemůže ani to, že v okruhu sociální demokracie samozřejmě působí i lidé s minulostí v normalizační KSČ.

Na margo Literárních novin

Redakce Listů v čísle 4/2009 vyzvala k pokračování debaty o osudu Literárních novin — „jediného českého týdeníku svého druhu" — poté, co se v květnu 2009 stal jejich majitelem ředitel regionálních Deníků Miroslav Pavel. Ten je koupil, když budeme personifikovat, od exministra zemědělství za ČSSD Jana Mládka. (Formálně bylo majitelem občanské sdružení Právo, solidarita a informace, jehož byl ovšem Jan Mládek klíčovým mužem.) Tehdejší redakce na změnu reagovala hromadným odchodem. LtN pak v listopadu loňského roku prošly grafickou a obsahovou změnou a je na každém, aby posoudil, zda je má anebo chce číst.

Listy se tématu věnovaly vícekrát, v čísle 3/2009 texty Jaroslava Šabaty (Poslední metamorfóza Literárek) a Tomáše Ticháka s Václavem Burianem (Krize poslední, předposlední a jiné), v čísle 4/2009 pak publikovaly otevřený dopis spisovatelky Aleny Wagnerové exministru Janu Mládkovi.

Sám chci na závěrečné fázi konfliktu o Literární noviny ilustrovat způsob, jakým se na české levici pracuje s tématem komunistické minulosti (a jak by se s ním možná pracovat mělo). Nezastírám přitom, že jako tehdejší redaktor LtN jsem se intenzivních diskusí o jejich budoucnosti účastnil několik měsíců před medializovaným rozkolem.

Jedním z argumentů (společně s nekoncepčností tehdejšího vedení, zhoršující se komunikací mezi vedením redakce a redaktory, obavami o finanční budoucnost časopisu atd.), který jsme coby redakce používali v diskusích s J. Mládkem, bylo, že společně s novým vedením přicházejí do novin agenti bývalé Státní bezpečnosti a že hrozí rozpad autorského okruhu i redakce novin v případě, že nový majitel nebude otázku agentů bývalé StB v novinách reflektovat.

Explicitně tehdy šlo o šéfredaktora Zbyňka Fialu, redaktora Aleše Blumu, Oskara Krejčího coby jednoho z nových autorů listu a posléze taky o budoucího nového majitele novin Miroslava Pavla. Oskara Krejčího přitom dále pomíjím. Na jedné straně je postavou dostatečně známou, na straně druhé nehrál v příběhu Literárek žádnou zjevnou roli.

Přestože jsme argument „estébáci" nikdy nepoužívali na prvním místě, šlo vždy o moment nejvíce iritující. Což platí i přesto, že „agentská minulost" panů Fialy i Pavla je známa od hlubokých devadesátých let a opakovaně se o ní od té doby i psalo (viz např. Jan Potůček, Ach my antikomunisti, Reflex 13/2007).

Míra iritace otevíráním tohoto tématu přitom, jak se zdá, není dána primárně minulostí zmíněných lidí. Ona agentská minulost je totiž jednou z důležitých, zcela současných charakteristik určitého prostředí (s vlastními ekonomickými i politickými zájmy). Prostředí, které počátkem loňského roku mimo jiné vstoupilo do Literárních novin.

Osoby a obsazení

Protože nelze nikoho obviňovat ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností jen na základě uvedení jeho jména v „seznamech" (resp. v „Seznamu evidovaných osob, zveřejněném podle § 7 zákona číslo 107/2002 Sb. vedených v registračních protokolech StB"), požádali jsme o zpřístupnění materiálů z provenience bezpečnostních složek ke jménům Zbyňka Fialy, Miroslava Pavla a Aleše Blumy. Ony svazky jsou různě obsáhlé a nabízejí různé příběhy.

Zbyněk Fiala je veden coby agent u Zpravodajské správy generálního štábu (ZS GŠ) pod krycím jménem BARBAR (svazek čítá necelých sto osmdesát stran) i Státní bezpečnosti pod krycím jménem OTO (torzo svazku čítá čtyřicet stran). Svazek BARBAR obsahuje řadu formulářů s osobními údaji i vlastnoruční životopis z doby studia na vojenské katedře FSVaP UK, podepsaný závazek o spolupráci „s československou zpravodajskou službou" z podzimu 1972, informace o parašutistickém výcviku a plánech na jeho nasazení — v případě vypuknutí válečného konfliktu — coby rozvědčíka ve Francii. Součástí svazku je i (nepodepsaný) francouzský občanský průkaz na jméno J. P. Barnaud s fotografií Z. Fialy a záznam o ukončení spolupráce datovaný podzimem 1977. Svazek OTO na svazek BARBAR navazuje se zhruba roční přestávkou. Obsahuje materiály spíše technického charakteru, byť s podpisy několika — proklamovaných — řídících důstojníků. Na torzovitém materiálu tak je pomyslně nejzajímavější třetí strana obsahu, na které jsou svorkou spojeny položky „Vlastnoruční zprávy", „Finanční doklady", „Pomocná korespondence", rukou je zde připsáno „Zničeny" a otištěno razítko s datem (nejspíše) 4. 7. 1986. Svazek pak byl podle „Seznamu evidovaných osob..." na podzim 1988 uložen do archivu.

Materiály ke jménu Miroslava Pavla jsou torzovité, svědčí ale o jeho opakované a dlouholeté spolupráci se Státní bezpečností. První krátké období spolupráce můžeme datovat snad již k listopadu 1958 (část materiálu ze skartovaného svazku vedeného pod krycím jménem PETR je součástí chronologicky mladšího svazku MLÁDEŽNÍK). Miroslav Pavel byl tehdy dle archivních materiálů žákem vojenské přípravky a spolupráce, během které měl odevzdat sedmnáct vlastnoručních zpráv, netrvala dle všeho déle než dva roky. Druhé období spolupráce, tentokrát s ZS GŠ a pod krycím jménem PARNAS, spadá do doby jeho působení jako dopisovatele Mladé fronty v Bělehradě v letech 1969 a 1970. Dle všeho šlo ale o spolupráci málo intenzivní. Poslední část spolupráce Miroslava Pavla se Státní bezpečností byla již de facto kontinuální — svazek MLÁDEŽNÍK je v „Seznamu evidovaných osob..." veden od 29. 5. 1973 do 21. 11. 1984, svazek EKONOM pak od 19. 4. 1985 do 19. 10. 1989. Svazek EKONOM byl ovšem dle dostupných záznamů skartován 4. prosince 1989. Svazek MLÁDEŽNÍK byl skartován částečně poté, co bylo Miroslavu Pavlovi v roce 1984 navráceno členství v KSČ (dle materiálů byl vyškrtnut pro pasivitu v roce 1970). Člověk podepsaný jako kpt. František Doskočil tehdy do návrhu na ukončení spolupráce uvedl, že M. Pavel právě vzhledem k návratu členství v KSČ „ztrácí v zájmovém prostředí důvěru". A doplnil: „Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuji spolupráci s TS ‚Mládežník' ukončit a jmenovaného nadále používat pouze jako oficiální styk."

Na konci roku 1989 pak už ovšem Miroslav Pavel působil jako mluvčí vlády Ladislava Adamce, posléze ještě krátce zastával funkci posledního nomenklaturního ředitele Československé televize. Oskar Krejčí byl v té době poradcem Ladislava Adamce, Zbyněk Fiala střídal Miroslava Pavla po jeho odchodu do ČST ve funkci mluvčího vlády.

Posledním člověkem, kterého zmíním, je Aleš Bluma, počátkem loňského roku čerstvý redaktor rubrik věda a kultura Literárních novin, jinak člověk s dlouholetou praxí z týdeníku Ekonom v době, kdy jej jako šéfredaktor řídil Zbyněk Fiala a kdy byl tento časopis součástí Miroslavem Pavlem vytvořené Economie.

Tři svazky vedené k jeho jménu sice ukazují zdaleka nejzajímavější lidský příběh. Jeho součástí je i angažmá v roce 1968 a neúspěšný pokus o odchod do zahraničí na počátku normalizace. Zároveň ale přibližně devět set padesát stran archivního materiálu obsahuje i vlastnoruční a nikoli nevinná hlášení na chartistu, politického vězně a člena ČSSD Jaroslava Šabatu. Nutno dodat, že Aleš Bluma počátkem osmdesátých let do zahraničí nakonec odešel. Archivní materiály ale bohatě dokumentují jeho spolupráci se zpravodajskou službou i v této době, a to včetně případu vynášení materiálu z europoslanecké kanceláře Jiřího Pelikána. Dostupné materiály popisují i přípravu podivných obchodů, včetně prodeje zbraní nebo tajných technických výkresů západoněmecké armády.

Toskánsko a Karel Gott

Jméno Aleše Blumy se už dávno po eskalaci literárkovského konfliktu objevilo v případě tzv. toskánské dovolené Mirka Topolánka (více viz článek Elišky Bártové Topolánkova dovolenková vila patří tajným investorům, Aktuálně.cz, 17. srpna 2009). K tomu si pro odlehčení představme následující řadu jmen: expremiér Mirek Topolánek — expremiérův přítel Marek Dalík (pronajímá vilu v Toskánsku od Markuse Haslera) — Aleš Bluma (kolega Markuse Haslera z řádu sv. Lazara a dlouholetý spolupracovník Zbyňka Fialy) — Zbyněk Fiala (spolupracovník Jiřího Paroubka) — Jiří Paroubek. Přičemž nejde o více než o ilustraci toho, jak snadno lze propojit exponované postavy podivného byznysu, stojícího za našimi politickými stranami. Toho byznysu, jehož notorickou součástí je, že spolupráce s StB není nic, kvůli čemu by se měl člověku ve tváři objevit alespoň ruměnec. Nepochybuji přitom ale, že ona minulost je dnes, v přítomnosti, prvkem, který výrazně charakterizuje přinejmenším to prostředí, které dnes vlastní a píše Literární noviny. Rozhodně přitom nejde o prostředí, které by listopad 1989 chtělo či vůbec mohlo vnímat jako „naši demokratickou revoluci" či alespoň jako positivní zvrat věcí.

Je to prostředí, jehož členové odporem proti kádrování něčí/vlastní minulosti zakrývají, že si svým podpisem či jen prostou spoluprací s předlistopadovým režimem zajišťovali doživotní privilegia, o která je právě listopad 1989 připravil. A která jim dnešní, přestože nezralá demokracie stále ještě neumožňuje využívat ve všech oblastech života.

A co je potřeba dodat: tito lidé nikdy nebyli součástí diskurzu české demokratické levice. Jakkoli za to z dějinných důvodů nemohou, musejí se do této tradice vinterpretovat sami. A možná právě proto potřebují Literární noviny.

Osobně nepochybuji, že Aleš Bluma, Zbyněk Fiala i Miroslav Pavel byli spolupracovníky bývalé Státní bezpečnosti. Jasné hodnocení spolupráce pánů Fialy a Pavla po mém soudu znesnadňuje především naše neschopnost naformulovat na co nejširší platformě co možná konsenzuální postoj k minulému režimu.

Na potřebu výrazně jemnějšího slovníku pro popis celých našich moderních dějin ostatně poukázalo i prohlášení Jiřího Paroubka ke "kauze" Karla Gotta (29. července 2009). Napsal tehdy, že StB byla „zločinecká organizace, která sbírala pomluvy a dezinformace za účelem vydírání a zastrašování". Pokud by Jiří Paroubek na této formulaci trval, nezbývalo by než dovodit, že to byla právě ČSSD pod jeho vedením, která počátkem loňského roku nejprve jednoho zločince udělala šéfredaktorem Literárních novin, aby je pak v polovině května druhému zločinci prodala.

Asi se shodneme, že tento popis situace realitě tak docela neodpovídá. I s hrubě nedostatečnou znalostí materiálu StB však můžeme formulovat řadu dílčích otázek: Bylo větším hříchem spolupracovat s StB neformálně v centru, nebo být jejím agentem někde na periferii? Provinil se více ten, jehož svazek se zachoval, nebo ten, jehož svazky byly v prosinci 1989 skartovány? Musel být člověk za svou (spolu)práci placen, aby nám dnes měla vadit?

Každopádně platí, že je stejně tak neudržitelné téma komunistické minulosti Československa ignorovat, jako tvrdit, že Československo let 19481—989 bylo jednou černočernou totalitou.

Léta 50. a léta 70.

Používání argumentace StB coby utilitárního nástroje v politickém boji je neobhajitelné. Pokud chce ale česká levice tento trend zvrátit, musí to být právě ona, kdo přijde s vlastními nosnými interpretacemi celých čtyřiceti let vlády KSČ (aniž by se přitom omezovala pouze na potlačenou tradici s kořeny v prvorepublikové straně). Pokud se do této práce pustí, jistě narazí na Jiřího Hájka let 1946—48, 1968 a 1977. Určitě si bude moci připomenout, že ve své polistopadové historii nestavěla na odkazu nomenklaturních kádrů KSČ, ale na odkazu levicového disentu a neformálních občanských iniciativách (viz Michal Pullmann v Dějinách českého a československého sociálně demokratického hnutí, MDA-Doplněk 2006).

Zbývá ještě odpovědět na často kladenou otázku Václava Žáka, jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří se podíleli na budování komunistického režimu na počátku padesátých let, a těmi, kteří ho za normalizace udržovali. Důležitý postřeh k tomuto tématu před časem v knize Hledání ztraceného smyslu revoluce (Argo 2009) publikoval Michal Kopeček. „Na rozdíl od představy kulturní revoluce jako faktického monopolu stranou určovaného uměleckého kánonu," podle něj „marxističtí intelektuálové typu Lukácse, Kołakowského, Baczka, Kosíka, Hellerové a dalších stavěli svou představu kulturní revoluce do radikálně odlišného světla univerzálního historického vývoje a představovali ji jako pokračování osvícenského projektu v linii osvícenství — revoluční demokracie — socialistické hnutí — komunismus. V tom se také jejich projekt stal nebezpečným pro aktuální zájmy stranického vedení, neboť ve svých důsledcích akcentoval demokratické, univerzálně lidské a modernizačně-pokrokové prvky marxistického světonázoru na úkor úzce vymezených politických zájmů a praktického výkonu moci. Stali se tedy výzvou a hrozbou momentální politické moci."

„Levici určovala v politice odjakživa snaha měnit daný stav obecných věcí, a to nikoli návratem k tomu, co už bylo. Pravice pak vždycky chtěla udržet status quo, někdy dokonce usilovala o návrat starých poměrů," napsal pak do Listů 9/1969 Petr Pithart.

Miroslava Pavla (či třeba Lubomíra Štrougala) lze po mém soudu charakterizovat právě jako obhájce „úzce vymezených politických zájmů a praktického výkonu moci", a dokonce jako reprezentanty této moci. Tedy jako pravý opak progresivně levicových hnutí či jejich proudů, na které bychom snad dnes chtěli navazovat. Jiří Pelikán nebo Jaroslav Šabata oproti tomu snadno mohou být integrální součástí tradice počínající kdesi u osvícenství a postupující ve druhé polovině dvacátého století od revizionismu přes reformismus a levicový disent až k dnešku.