Česká strana sociálně demokratická existovala sto čtyřicet let a podle Jana Hamáčka a spol. je to zřejmě právě tak akorát. Jisté je, že ve stavu jakž takž srovnatelném s tím dnešním byla v minulosti pouze jednou, přesně v polovině své pouti dějinami. Také v roce 1948 zradila vlastní hodnoty, převážnou část svých voličů, ba demokracii jako takovou vstupem do vlády se svým úhlavním nepřítelem, který se tvářil jako spojenec.

Hořkou pravdou navíc je, že proti takovým Jiřímu Zimolovi či Jaroslavu Foldynovi byl Zdeněk Fierlinger v podstatě aspoň sociální demokrat. A pravdou také je, že před sedmdesáti lety po šarádě slučovacího sjezdu zdravé jádro stranu uchovalo po dalších jednačtyřicet let v exilu.

Právě poslední exilový předseda ČSSD Karel Hrubý patřil k řadě sociálnědemokratických autorů, kteří v našich novinách před současným postupem vedení strany varovali. On také, jako autorita nejpovolanější, přirovnal současný postup k chování Fierlingerových sociálních demokratů v roce 1948.

Analogie je přesná i v tom, že tenkrát stejně jako dnes, byla ČSSD řízena zvnějšku. Tehdy se změnila v apendix KSČM, dnes je řízena z Hradu a z Agrofertu. Nikdo jiný totiž na vstupu do Babišovy vlády zájem mít nemohl. Tvrdí-li i takové odbory něco jiného, obelhávají samy sebe, anebo nadřazují své partikulární zájmy zájmům obecným.

ČSSD se ohání drobečky, ale asistuje při demontáži demokracie

Veškeré velkoústé „argumenty“, které zaznívaly během hlasování v tak zvaném referendu, při pohledu na reálný stav věcí znějí nanejvýš jako chatrné záminky. Zhola nesmyslná a urážlivá vůči všem parlamentním kolegům setrvávajícím principiálně v opozici je argumentace „odpovědností za stát“, za to, aby měl konečně nějakou vládu.

ČSSD tu řeší Babišovy a Zemanovy problémy. Odpovědnost za stát bylo možné totiž vyjádřit jediným způsobem, který předvádí pět sněmovních stran: odmítnutím podílu na vládě se silami, které ohrožují jeho základy.

Na argumentu o odpovědnosti prosadit alespoň něco z vlastního programu by něco snad i mohlo být, kdyby jednání o sestavení vlády skýtalo sebemenší naději, že Andrej Babiš hodlá brát názory sociálních demokratů vážně. To se ale nestalo.

Jak jsme předvídali, Hamáčkovo okázalé „ukončení jednání“ před druhou částí hradeckého sjezdu, bylo jen trikem na sjezdové delegáty, kteří si tehdy skutečně ve velké většině vstup do Babišovy vlády nepřáli. Jenomže ani potom při obnovených jednáních se z elementárních požadavků nepodařilo prosadit nic: neprosadilo se, aby ve vládě nebyl trestně stíhaný Babiš, neprosadilo se, aby z funkcí ve sněmovně byli odvoláni rasisté tvořící reálnou součást sněmovní většiny Agrofertu. Jak se asi bude ČSSD naslouchat teď, když už ji nikdo k ničemu nepotřebuje?

Pokračuje tak klam, v jehož rámci Hamáčkovo vedení předstírá, že jediným problémem minulého, tak katastroficky zakončeného, vládního angažmá ČSSD, bylo personální obsazení. Pohodlná mantra „za všechno může Sobotka“ tak konečně projde zatěžkávacím testem, protože Hamáčkova ČSSD, s menším počtem lidí, s evidentně slabší sestavou ve vládě, a v nepoměrně nevýhodnějším postavení ve Sněmovně vstupuje do koalice s Babišem znovu. Evidentně má přitom v úmyslu se v ní chovat jako v posledních čtyřech letech, jenom doufá, že to tentokrát přinese jiné výsledky. Co by se tu vlastně vůbec mohlo zvrtnout?

I Sobotkova strategie spočívala přece v tom, že bude věcně upozorňovat na to, jak velký díl sociálnědemokratického programu se ve vládě daří uskutečňovat. Byla to dokonce do značné míry pravda. Předpokládal, že to voliči ocení. Jenomže v realitě to fungovalo jinak. Babišova politická divize Agrofertu dokonale zvládla jednoduchou figuru: úplně něco jiného říkali voličům a úplně něco jiného dělali.