Kreslené vtipy, které Miroslav Kemel zveřejňuje na stránkách Práva, často vydají za obsáhlé komentáře. V poslední době jsem si oblíbil ten, v němž vedle lva sedícího na podstavci s nápisem ANO stojí Jan Hamáček s Jiřím Zimolou, dívají se za odcházejícím potrhaným Bohuslavem Sobotkou a říkají: „Stačí to strkání hlavy do lví tlamy lépe smluvně ošetřit.“

Co myslíte — stačí? Anebo dopadnou za čas stejně, pokud do jedné klece s Andrejem Babišem vlezou?

Jak připomínají účastníci koaličních schůzek v předešlém období, potíž je v tom, že pravidla pro Babiše nic neznamenají. Když mu bylo vyčítáno, že jedná v rozporu s koaliční smlouvou či programovým prohlášením vlády, opáčil prý, že to nečetl. Koalice jako ring volný, v němž platí zákony džungle. Přežije silnější a mrštnější. Takže Babiš.

Hamáček se Zimolou to jistě nemyslí zle, jen zkrátka nemají plastickou zkušenost Bohuslava Sobotky, Milana Chovance, Lubomíra Zaorálka, Michaely Marksové, Svatopluka Němečka, Miloslava Ludvíka, Marcela Chládka, Kateřiny Valachové, Stanislava Štecha, Jiřího Dienstbiera, Jana Chvojky, Jana Mládka a Jiřího Havlíčka.

Ne náhodou byli delegáti první části sjezdu ČSSD nabroušení proti účasti oranžových ve vládě s premiérem Andrejem Babišem. V závěrečném usnesení to bylo pojmenováno jako zásadní problém. Přesto Hamáček se Zimolou coby čerství lídři se silnou podporou dostali šanci s ANO jednat a něco z nastolené situace vykřesat.

Mohlo jít třeba o programově kompromisní vládu vedenou někým jiným než Babišem, nebo o vládu sice s Babišem, ale přinášející sociálním demokratům takové programové benefity, že by ji nešlo odmítnout. Například zavedení sektorové daně, vyšší progresivity firemních daní, majetkových daní, dědické daně.

Jenže ono se — zatím — nestalo nic z toho. ANO na Babišovi trvá a ČSSD za to nic zvláštního nedostala. Shrňme si hlavní dosavadní přísliby: nebude zvyšována spoluúčast pacientů, nebudou privatizovány veřejné služby, zůstane zachována proevropská orientace České republiky, nebudou omezována veřejnoprávní média… Jenže to vše tvrdí ANO už dávno. Navrch přidává vyšší důchody, vyšší platy učitelů, podporu rodin. Babiš nejspíš ustoupí v proplácení prvních tří dnů nemocenské, to ale avizoval už před čtrnácti dny, než potom zase couvnul. Uvažuje též o danění aktiv pojišťoven.

Co každopádně Babiš umí dokonale, je mazání medu kolem úst těm, které potřebuje. Na jedné straně po svých fanoušcích na sociálních sítích opakuje, že sociální demokraté jsou podrazáci, na straně druhé si pochvaluje Hamáčka se Zimolou. Dosud jim nabízel jen čtyři ministerstva, ale toto je přesně bod, ve kterém si může dovolit velkorysost. Stejně stojí v čele vlády a má ji plně pod kontrolou (včetně dokonale vyčištěných přilehlých úřadů a institucí). Ve vhodném okamžiku může partnerům blahosklonně pustit jakýkoli resort. Zdá se, že špičky ČSSD by to uspokojilo.

K čemu jim ale bude třeba ministerstvo vnitra v souvislosti s Babišovým trestním stíháním? Bude tím snad kaňka na politické kultuře a zahraniční ostuda menší? Kromě toho ČSSD už některý ze silových resortů chtěla dřív, než Babiš jasně řekl, že premiérskou pracovnu nevyklidí.

ANO dostalo ČSSD, kam chtělo. Její loajalitu získá za křesla ve vládě a za programové rozinky, které by ale stejně voličům rozhazoval. Ostatně i v koaliční vládě bude určitě úspěchy spojenců dál vydávat za svoje… To má být vysněné sousto ČSSD? Skutečně je tak levná? Či se tolik bojí, že ji v opozičních lavicích zastíní jiné strany, například Piráti?

Nespokojenost s dosavadními výsledky jednání se ozývá i z regionálních struktur ČSSD. Předseda ústecké krajské organizace Miroslav Andrt rovnou zapochyboval, jestli sjezd nepřehodnotí mandát pro Hamáčka se Zimolou.

Předpokládám, že ne. Ani by to nebylo správné. Každá strana si zaslouží stabilitu a její lídři čas, aby něco předvedli. Přesto dál platí, že ČSSD potřebuje hlavně dát dohromady svoje útroby — stav odborného zázemí a PR, silnější zapojení řadových členů a podobně. K tomu si připočtěme nezbytný pohyb mezi voliči. Ti chtějí obzvlášť sociální demokraty coby reprezentanty neprivilegovaných vidět mezi sebou na ulicích, zastávkách, pracovištích. Pokud nespokojenost občanů nepodchytí sociální demokraté (jak se jim to dařilo proti Klausovi, Topolánkovi i Nečasovi), nabídnou se jim jiní.

Skutečně vážný důvod, proč by ČSSD měla uvažovat o účasti ve vládě s ANO, leží jinde. Je jím riziko, že by se Babišův kabinet opíral o extrémní subjekty — KSČM a SPD — a tropil ostudu v cizině. Vláda s demokratickou levicovou stranou by zajistila, že Česká republika neutrpí šrámy dovnitř ani navenek.

Je tu však jedno „ale“. Může si být ČSSD opravdu jistá, že poté, co vláda získá důvěru poslanců, nebude Babiš častěji hlasovat s komunisty a okamurovci? Jistě, oranžoví by pak mohli prásknout do bot. Babiše by to ale netrápilo. Většina pro vyslovení nedůvěry vládě by se ve Sněmovně nenašla.

Každá normální strana má vůli převzít odpovědnost a prosadit svůj program ve vládě. Od ČSSD se očekává, že narovná především nespravedlnost, kdy velcí a silní daní méně než malí a slabí. Střední a nižší vrstvy úděl financovat sociální stát donekonečna neunesou. Dalším úkolem seriózní levice je dbát o demokratický právní stát — aby nebyl vysáván, tunelován či zpochybňován, ať už bezskrupulózními miliardáři, nebo populistickými politiky.

Delegáti druhé části sjezdu ČSSD a následně účastníci interního referenda nechť posoudí, nakolik menšinová koaliční vláda sociální demokracie a ANO s premiérem Babišem a podporou nevyzpytatelných komunistů (které teprve sjezd čeká) toto splňuje.