Minulý týden proběhly médii dvě poměrně zajímavé zprávy. Ta první se týkala návratu Jiřího Paroubka do politiky. Někdejší předseda ČSSD má v úmyslu kandidovat v Ostravě do Senátu, a to jako nezávislý, ale za podpory sociální demokracie. Řada lidí se ihned začala ptát, zda má šanci. Možnou odpověď nabídla druhá,na první pohled naprosto nesouvisející zpráva o tom, jak Češi neradi kupují novou elektroniku a používají ji až do úplného opotřebení, respektive zániku.

Při pohledu na personální složení místní politické scény a dramata spojená s odchody a následnými návraty zvučných jmen z 90. let a přelomu století se nabízí otázka, zda volič nepřemýšlí v podobných intencích jako šetrný spotřebitel. Nebylo by poté divu, že je i česká politika na/za hranicí životnosti.

Zajisté jde o hodně nadnesený a možná i ve vztahu k Jiřímu Paroubkovi i příliš kritický příměr. Jakožto předseda strany a premiér obstál v době, která značila nástup Personalizované politiky. Sám se považuje za silnou osobnost, zkušeného politika a „nejúspěšnějšího předsedu“, jehož výsledky byly poté zmařeny „neschopným“ Sobotkou.

Ano, Paroubkovi se podařilo z deseti procent, která straně přisuzovaly průzkumy v dubnu roku 2005, sociální demokracii dovést k výsledku 32,32 procenta ve volbách o rok později. ČSSD vynikala nejlepším a nejpropracovanějším marketingem (vykoupeno zadlužením), a hlavně působila sjednoceným dojmem. Tento úspěch je neoddiskutovatelný.

↗

Voliči sice projevili odpor k tradičním stranám, jejich nevole se však překvapivě nevztahuje na dávné představitele polistopadové politiky. Foto Mikuláš Křepelka

Co je však problematické a čeho se dopouští celá řada kritiků Bohuslava Sobotky včetně Jiřího Paroubka, je opomenutí podstatného rysu tehdejší politiky: silná polarizace a přítomnost ideologií. Oba póly politického spektra reprezentovaly jen dvě tradiční strany — ODS jako pravice a ČSSD jako levice. Něco „mezi“ téměř neexistovalo. Voliči se pravolevým štěpením při svém volebním rozhodování řídili. Dělení na pravici a levici mělo význam.

Později už oproti tomu Bohuslav Sobotka proti sobě přirozeného pravicového soupeře v podstatě neměl. Byli zde jen skandály zdecimovaní občanští demokraté a nový „nevyoutovaný“ subjekt ANO, vezoucí se na vlně anti-establishmentu a boje proti korupci.

Paroubkova zkušenost s takovou malinkou vlnou zosobněnou Věcmi veřejnými se nedá příliš srovnat s tsunami, které pro politický systém představuje ANO. Přestože lze úspěch Babišova hnutí připsat novému trendu odporu elektorátu vůči tradičním stranám, tato nevole se  překvapivě nevztahuje na řadu protagonistů polistopadové éry.

Nejviditelnějším symbolem zmrtvýchvstání je samozřejmě současný prezident, zvolen zvláště hlasy těch, kterým divoká devadesátá léta opanovaná střetem titánů Klaus-Zeman, vlastně nic moc nepřinesla.

Možná se svého triumfálního návratu dočká i Jiří Paroubek, který má s hlavou státu mnoho společného. Úspěšní předsedové sociální demokracie, kteří nenechají nit suchou na Bohuslavu Sobotkovi. Spojuje je rovněž angažmá v politických projektech programově a ideologicky konkurující ČSSD.

Když tyto strany narazily na útes a následkem nezájmu voličů se začaly pomalu, ale jistě potápět ke dnu, oba kapitáni svá plavidla opustili s tím, že posádky byly neschopné a lodě špatně zkonstruované. A stačilo si jen přiznat limity vlastní osobnostní značky, která se tehdy nemohla rovnat hodnotě značky ČSSD.

Nicméně časy se mění. Oblíbenost značky sociální demokracie je nižší, zvučná jména také aby člověk pohledal. Jméno Jiřího Paroubka na druhou stranu určitě nezapadne. Už nyní opět plní novinové titulky. Sám se netají ambicí stát se budoucím „zlým mužem“ sociální demokracie, ochotným jít do politických střetů, zachovávající přitom loajalitu k současnému vedení strany.

To tak přirozeně nevidí důvod zasahovat do rozhodnutí ostravské ČSSD zkusit štěstí v senátních volbách s proslulým „buldozerem“. Ostatně je to kraj razovitý, kde má

silová politika šanci uspět. A na rovinu, bývalý premiér má jakožto zkušený politik opravdu co nabídnout.

Pokud se Paroubkovi podaří zvítězit (což není nemožné), bude se jednat o další důkaz sentimentu českého voliče po „starých dobrých časech“. Voliče, který se sice odvrátil od tradičních politických stran, ale k hlavním aktérům politiky dob minulých vzhlíží. Jako by pro ně neplatila žádná hranice životnosti.

Češi jsou holt spořiví ve všech směrech. Jen aby ta šetrnost nebyla důvodem, proč se naše společnost skoro třicet let od revoluce nedokáže vymotat z kruhu.