Jiřímu Paroubkovi se málem povedl husarský kousek: zastínit sobotní Programovou konferenci ČSSD vlastní osobou. Když už ne jakýmisi čínskými cviky provozovanými před internetovými kamerami, tak žádostí o návrat do sociální demokracie.

Hodně mu to usnadnila sama ČSSD. O konferenci nešlo a o programu se moc nemluvilo. Zaznělo jen dva a půl projevu, jeden méně záživný než druhý — a šmitec. Novináře naštěstí zaměstnal vytištěný a rozdaný ambiciózní program, který dává jasné kontury nefalšované levicové politice.

Když do toho vtrhl Paroubek, byla story na světě. Návrat ztraceného syna, či spíše buldozeru, který druhdy sjel do zaplevelené škarpy. Kdekdo si všiml, že Paroubek chce být „morální oporou“, ale nikdo se neptal, proč to bere zrovna přes Cerhenice u Kolína. Původně byl členem v pátém pražském obvodu. Zapomenout se nedá ani na severočeskou kapitolu, kdy sázel na figury jako Petr Benda, Jana Vaňhová či Roman Houska. Kde je jim dnes konec...

Paroubkův pokus o návrat, byl-li vůbec myšlen vážně a nešlo-li jen o jeho self promotion, briskně utnula pražská ČSSD, jež s ním byla takřka odjakživa na kordy. U bývalých členů, kteří stihli projít i dalšími stranami, se totiž musí k jejich pokání vyjádřit nespočet orgánů.

Jak se loučí předsedové

Sotva příběh začal, hned zase skončil. Připomněl ale, jak se se sociální demokracií loučí její předsedové. Jiří Horák, v roce 1993 poražený Milošem Zemanem, se stáhl z politiky — tak moc měl pocit, že se mu strana vzdálila.

Miloš Zeman dotáhl do roku 2002 vládní mandát a — s krátkou epizodou, kdy nechtěl i chtěl být zvolen v parlamentním hlasování prezidentem — odjel trávit penzi na Vysočině. Tvrdil, že tak dlouho se budeme tázat na jeho možný návrat do politiky, až budeme jednoho dne klást tuto otázku jeho rakví. Nakonec se vše vyvinulo jinak. Zeman sociální demokracii škodil tak vytrvale, až mu konečně v roce 2013 masochisticky — pomohla na Pražský hrad.

Vladimír Špidla měl v roce 2004 na výběr: přemístit se z premiérské pracovny na post šéfa Sněmovny, nebo nastoupit v Evropské komisi. Potkávat se denně s těmi, co mu mydlili schody, se Špidlovi zjevně nechtělo, a usoudil, že v Bruselu bude užitečnější. Vrátil se z něj zocelený a hlavně připravený na dráhu řadového člena ČSSD. Jakmile ale přišly výzvy vést Masarykovu demokratickou akademii a odbor poradců a poradkyň předsedy vlády Sobotky, osedlal je.

Stanislava Grosse v roce 2005 doběhly jeho kauzy. Odstoupil sice sám, ale kolegům potom vyčítal, že ho nezdržovali. Jeho nástupce Jiří Paroubek dovládl do konce volebního období, v roce 2006 získal ve Sněmovních volbách dnes neuvěřitelných 32 procent, ale přesto skončil až druhý za ODS. O čtyři roky později sice volby vyhrál, ale jen těsně s 22 procenty a krátce po volbách funkci předsedy složil, podobně jako Gross s pocitem nevděku spolustraníků. V roce 2011 už zakládal národně sociální stranu LEV 21.

Jediný Vladimír Špidla se vyhnul aférám, zhrzenosti či mstivosti. Ostatní odchody měly pachuť, na níž se podílely všechny zúčastněné strany.

Opravdovým tématem pro dnešek tedy není, kam s Paroubkem, nýbrž jak upravovat vztahy s bývalými oranžovými premiéry a předsedy do budoucna.

Kam s nimi

Bohuslav Sobotka je „otec obnovitel“: stál u restartu ČSSD už na sklonku roku 1989 ve svých osmnácti letech. Udělal rychlou kariéru v Mladých sociálních demokratech a v roce 1996 zasedl v Poslanecké sněmovně. Dokázal vést výbor i klub, byl ministrem financí, dlouholetým statutárním místopředsedou a po Paroubkovi převzal předsednictví. Nedopouštěl se vážných chyb a vždy byl loajální ke značce. Troufám si tvrdit, že je dosud nedoceněný.

Když se odhodlal k opuštění předsednického křesla a k navržení jiného lídra do sněmovních voleb, Lubomíra Zaorálka, muselo jej to stát hodně sil. Jako premiér připomíná „chromou kachnu“ a mnohým může sloužit za beránka snímajícího hříchy celého světa. Do Sněmovny kandiduje jako jednička na jižní Moravě. Bůh ví, zda ale bude o poslanecký mandát stát.

Měl by. Přestože je jeho suchý styl pana účetního nahrazován Zaorálkovými pestrými emocemi, zůstává Sobotka jedním z nejzkušenějších a ideově nejpevnějších sociálních demokratů. Nečerpat z jeho zkušeností by byl hřích.

Logicky se též nabízí úvaha o Sobotkově prezidentské kandidatuře. On ji zarputile odmítá. Přitom nikdo by neměl tak vysoké šance porazit Miloše Zemana jako Sobotka. Za vládní krize mu ve střetech se Zemanem a Babišem hlasitě projevovali sympatie i lidé, kteří sice ČSSD nikdy volit nebudou, ale jeho osobně by coby zkušeného demokratického politika v prezidentském klání ochotně podpořili.

Sobotka ale míní dokončit rozdělané úkoly ve Strakovce a nemá v úmyslu rozřeďovat sněmovní kampaň v Zaorálkově režii. Přesto by o jeho hradním angažmá měli sociální demokraté v kuloárech uvažovat. V průběhu sněmovní kampaně by ohlášení Sobotkovy kandidatury mohlo působit motivačně a synergicky. Smysl by mělo též po říjnovém sečtení hlasů. I kdyby ČSSD přišla o premiérský post, stále by ještě mohla dodat levicového prezidenta — nejvyššího ústavního činitele.

Spěchat a tlačit na Sobotku je marné. Ale principy, která akcentoval za vládní krize, musí i jemu našeptávat, jak se chovat v době, kdy je na demokratické obloze zataženo. Zatímco Jiří Paroubek je schopný stratég, jehož pragmatismu ČSSD využít může a nemusí, Bohuslav Sobotka je natolik hodnotově ukotvený politik, že může být pro sociální demokracii nenápadnou autoritou i ve slabších časech.