Jako člen ČSSD bych si po sobotní „programové konferenci” zřejmě mohl oddychnout, že ji média vykreslila v mnohem lepším světle, než jaká ve skutečnosti byla. Jako někdo, komu na budoucnosti ČSSD a levice opravdu záleží, ale nemohu.

Konference vyzněla jako pohřeb strany. Chyběla jen rakev a smuteční hudba. Přitom celá akce měla být nastartováním kampaně. Volební program strany, který každý vyfasoval u registrace, navíc vypadá - až na nudné titulky - obsahově hodně dobře.

Tím ale klady končí. Moderování mělo spíše charakter předávání nějakého bezvýznamného ocenění a večer byl zahájen klipem s emotivními snímky naší vlasti, ovšem bez toho hlavního, o co by mělo v politice jít, čili bez lidí.

Pak přišel na pódium Bohuslav Sobotka. O něm víme, že ač ne rozený rétor dokáže přednést i dobrý projev ke straníkům. Byl přivítán potleskem, který se změnil v potlesk ve stoje. Jeho projev měl být bilanční. A opravdu z části bilanční také byl. Akorát z té špatné části. Zmínil vše, co se sociální demokracii ve vládě povedlo. Nezmínil však nic z toho, co se nepovedlo.

Bilanční projev před volbami? Proč ne. Ale lidé ve volbách nevolí to, co se udělalo, ale to, o co se usiluje. Zmínit úspěchy i neúspěchy dává smysl jen tehdy, pokud se jasně řekne, co se udělá v těch úspěšných věcech dál a co se bude dělat proto, aby se úspěch dostavil příště.

Copak by ČSSD nějak poškodilo říci na rovinu, že udělat něco s církevními restitucemi nyní nešlo, protože volby v roce 2013 prostě nedopadly tak, aby s tím bylo možné něco dělat? Proč neříct lidem, že v této věci stále hodláme něco dělat? Protože nechceme nebo to už nejde? Mlčení je mnohem horší než přiznat neúspěch.

Proč na rovinu neříct, že Zákon o sociálním bydlení, stejně jako zálohové výživné pořád prosadit chceme. Co by Bohuslavu Sobotkovi udělalo, kdyby přiznal chybu, že se on a jeho sociálně demokratičtí vládní kolegové příliš spoléhali na vyjednávání s koaličními partnery, kteří ale přijetí těchto zákonů znemožnili, a že strana měla mobilizovat a vytvořit tlak ulice za jejich prosazení. Voliči by to ocenili.

Projev postupně ztrácel na říznosti a sál ztrácel pozornost a těšil se na projev zdatného řečníka Lubomíra Zaorálka. Ani ten ale neměl svůj den a svoji pověst emotivního rétora nepotvrdil. Měl vybudit nadšení prostřednictvím několika jasných tezí, za kterými se mají sociální demokraté, ve straně i mimo ní, sjednotit do předvolebního boje s oligarchickou hydrou a za lepší budoucnost.

Místo toho těm, kteří do sobotní konference nevěděli, o co vlastně sociální demokracii jde, svým eklektickým projevem těkajícím z jednoho nepříliš podstatného tématu na jiné udělal v hlavě ještě větší guláš. Takový guláš, že nemá ani smysl rozebírat jeho obsah.

Žádná inspirace Corbynem se nekonala. V předsálí však bylo možné zakoupit knihu Tonyho Blaira za 125 Kč.

↗

Jediný, kdo nezklamal, byl Milan Chovanec. Nebylo to proto, že by řekl něco smysluplného, ale proto, že nikdo nečekal nic lepšího. Samozřejmě narazil na téma jednoty strany. Musíme se přestat zabývat sami sebou, zní opakovaně nejen z jeho úst. Sjednotit se? Proč ne, ale za jakým cílem? Vyhrát volby? Ale proč? Proč máme vyhrát volby?

Pokud nejsou cíle jasné a jasně vyslovené, vyzní celá předvolební kampaň jako „Volte nás, abychom zůstali ve funkcích”. To k volebním urnám dotlačí jen ty, kdo v těch funkcích jsou.

Můžete pak upéct jako pejsek a kočička nechutný dort z nejhorších předsudků domnělého průměrného sociálně demokratického voliče, ale nakonec vám dá hlas jen ten, kdo se bojí jiných stran víc než vás. O tom se mohla přesvědčit například středočeská ČSSD po posledních krajských volbách, kdyby ovšem k nějaké zásadní sebereflexi došlo.

Jednota ve straně nevzniká tak, že se bude dělat „Ty ty ty!” na lidi s názorem. Jednota vzniká na základě společných cílů, společnou akcí, a to vše vzniká ze společné bohaté diskuse. Všechny tyto tři věci ale v současné sociální demokracii nejsou přítomny.

Jednota se buduje, nevzniká mentorováním bez odůvodnění. A tím se dostávám k heslu „Přestaňme se zabývat sami sebou.” Nepomůže táhnout za jeden provaz, když každý táhneme jiným směrem.

Nelze přestat s něčím, s čím se ještě nezačalo. ČSSD se sama sebou jako stranou nezabývá. Možná se sami sebou zabývají její přední představitelé, ale stranou se nezabývají. Strana je v rozkladu, je demoralizovaná, má málo členů, ještě méně aktivních členů, a vůbec nejméně má členů, kteří jsou schopni a ochotni hájit sociálně demokratické hodnoty, zásady, program a přístup.

Není to vina členů, je vina vedení strany, které nemá žádnou chuť členy do strany získávat - myslím skutečné členy, ne mrtvé duše pro zvedání ruky na konferencích, loajální ke svému pasáku, ale nikoliv k sociálně demokratické myšlence.

Strana poskytuje minimální možnosti pro jednotlivé členy se rozvíjet, vzdělávat, učit se politickým dovednostem, učit se argumentovat, organizovat, a tak dále. A hlavně, nikoho k tomu neinspiruje.

Pokud výtahem nahoru ve stranické hierarchii nejsou schopnosti a osvědčení se v terénu každodenního politického boje, ale osobní vztahy s pasáky mrtvých duší, nedává strana žádnému členovi důvod na sobě pracovat, zlepšovat se. Personální krize je pak nutným důsledkem. A po kvalitě, začne klesat i kvantita.

Po vlažně přijatém projevu Lubomíra Zaorálka na pódium nastoupili lídři kandidátek v jednotlivých krajích. Téma nyní již pověstného rugbyového týmu obohatily dvě ženy, snad masérky. Ti, co naivně čekali diskusi, zjistili, že nepřišla ani před řízkem ani po řízku.

Atmosféra celé konference ale opravdu připomínala poslední rozloučení pozůstalých spíše než start předvolební kampaně. A výrazy přítomných byly stejně jako na každém pohřbu směsicí vzteku, smutku, rezignace a nepřipouštěním si ztráty.

Celé to vypadalo, že jediné, co by mohlo zachránit volební výsledek ČSSD, by bylo, kdyby voliči další čtyři měsíce neposlouchali žádné vyjádření představitelů ČSSD, neviděli vůbec nic z kampaně, a jen četli volební program, protože to jediné za něco opravdu stojí. To se ale nedá fyzicky zařídit.

I tento na české poměry opravdu dobrý program má jednu dost zásadní vadu. Je to vada, která je dědictvím blairismu, který se zadřel do morku kostí české sociální demokracie.

Vnímá totiž voliče nikoliv jako občana, ale jako spotřebitele. Nabízí se mu výrobek na trhu politických programů. Chceš, dej nám hlas. Předáci ČSSD nedokážou pochopit, jak je možné, že když pro lidi ve vládě udělali tolik - a opravdu udělali hodně, obzvláště v kontextu nutnosti vládnout v koalici se dvěma pravicovými stranami - proč nás lidé neocení, proč nejsou vděční?

Je to ovládnutí médií Babišem? Je to jeho skvělou propagandou, nyní taktně nazývanou PR? Je to tím, že nedokážeme své výsledky prodat? To všechno samozřejmě také - PR ČSSD vypadá, jako kdyby ho dělali její odpůrci, kteří se snaží straně prohrát volby na celé čáře.

Zásadní je ale něco jiného. Předáky ČSSD ani nenapadlo, že voliči jsou také občané a že musí z voličů udělat své spolubojovníky.

Můžete říci, toto vám nabízíme, je to dobrá nabídka, berte ji. Nebo můžeme říct, o toto usilujeme proto a proto, pojďme o to usilovat společně. A toto jsou dvě diametrálně odlišné koncepce, dudy a nebe, toto je Blair versus Corbyn.

Kdo nechce, aby se naše země stala kopií Maďarska, kde se o moc bojuje mezi konzervativními nacionalisty na jedné a otevřenými neonacisty na druhé straně, nebo Turecka, kde vládne jedna strana jednoho muže už více než desetiletí, by se měl probrat, než bude pozdě.

Představa, že krach ČSSD otevře prostor té nejlepší levicové straně nebo že uvolněný prostor zaplní třeba Zelení, je fantazírování. ČSSD je potřeba zachránit. Hledá se Corbyn, ale nenajde se, dokud nevznikne hnutí - hnutí za sociálně demokratickou ČSSD. Je nejvyšší čas.