Jako člen ČSSD bych si po sobotní „programové konferenci” zřejmě mohl oddychnout, že ji média vykreslila v mnohem lepším světle, než jaká ve skutečnosti byla. Jako někdo, komu na budoucnosti ČSSD a levice opravdu záleží, ale nemohu.

Konference vyzněla jako pohřeb strany. Chyběla jen rakev a smuteční hudba. Přitom celá akce měla být nastartováním kampaně. Volební program strany, který každý vyfasoval u registrace, navíc vypadá - až na nudné titulky - obsahově hodně dobře.

Tím ale klady končí. Moderování mělo spíše charakter předávání nějakého bezvýznamného ocenění a večer byl zahájen klipem s emotivními snímky naší vlasti, ovšem bez toho hlavního, o co by mělo v politice jít, čili bez lidí.

Pak přišel na pódium Bohuslav Sobotka. O něm víme, že ač ne rozený rétor dokáže přednést i dobrý projev ke straníkům. Byl přivítán potleskem, který se změnil v potlesk ve stoje. Jeho projev měl být bilanční. A opravdu z části bilanční také byl. Akorát z té špatné části. Zmínil vše, co se sociální demokracii ve vládě povedlo. Nezmínil však nic z toho, co se nepovedlo.

Bilanční projev před volbami? Proč ne. Ale lidé ve volbách nevolí to, co se udělalo, ale to, o co se usiluje. Zmínit úspěchy i neúspěchy dává smysl jen tehdy, pokud se jasně řekne, co se udělá v těch úspěšných věcech dál a co se bude dělat proto, aby se úspěch dostavil příště.

Copak by ČSSD nějak poškodilo říci na rovinu, že udělat něco s církevními restitucemi nyní nešlo, protože volby v roce 2013 prostě nedopadly tak, aby s tím bylo možné něco dělat? Proč neříct lidem, že v této věci stále hodláme něco dělat? Protože nechceme nebo to už nejde? Mlčení je mnohem horší než přiznat neúspěch.

Proč na rovinu neříct, že Zákon o sociálním bydlení, stejně jako zálohové výživné pořád prosadit chceme. Co by Bohuslavu Sobotkovi udělalo, kdyby přiznal chybu, že se on a jeho sociálně demokratičtí vládní kolegové příliš spoléhali na vyjednávání s koaličními partnery, kteří ale přijetí těchto zákonů znemožnili, a že strana měla mobilizovat a vytvořit tlak ulice za jejich prosazení. Voliči by to ocenili.

Projev postupně ztrácel na říznosti a sál ztrácel pozornost a těšil se na projev zdatného řečníka Lubomíra Zaorálka. Ani ten ale neměl svůj den a svoji pověst emotivního rétora nepotvrdil. Měl vybudit nadšení prostřednictvím několika jasných tezí, za kterými se mají sociální demokraté, ve straně i mimo ní, sjednotit do předvolebního boje s oligarchickou hydrou a za lepší budoucnost.

Místo toho těm, kteří do sobotní konference nevěděli, o co vlastně sociální demokracii jde, svým eklektickým projevem těkajícím z jednoho nepříliš podstatného tématu na jiné udělal v hlavě ještě větší guláš. Takový guláš, že nemá ani smysl rozebírat jeho obsah.